Přinášíme vám rozhovor se stážistou Michalem Libičem, který si vybral za svou cílovou zemi Indonésii. Učil děti angličtinu, prezentoval Slovensko a Českou republiku či pomáhal překlenout kulturní rozdíly. Pojďte se ponořit do vyprávění o šílené dopravě, potápění mezi žraloky a zemi, kterou není snadné popsat.
Proč sis vybral tuto zemi a co bylo náplní tvé stáže?
Pro Indonésii jsem se rozhodl ze dvou důvodů. První byl ten, že tato země splňovala mnou stanovené požadavky. Byla dostatečně daleko a pro mě dostatečně neznámá. Druhý důvod byl ten, že před pár měsíci u nás byla na stáži jedna Indonézanka, takže jsem tam měl už nějaké kontakty a pomohla mi s hledáním stáže.
Popravdě řečeno, o Indonésii jsem skoro nic nevěděl, o to víc vzrušujíci bylo, když se mi stáž finálně potvrdila a já jsem se na internetu díval, kam vlastně jedu. Nikdy v životě jsem nebyl mimo Evropu a teď jsem měl cestovat na opačnou stranu světa. Plánování této cesty bylo fakt něco skvělého. Moje stáž měla proběhnout na střední škole, kde jsem měl dělat facilitátora, účastnit se všech aktivit a být jakýmsi mezinárodním prvkem, který bude podněcovat ve studentech a učitelích nadšení pro nové země a hlavně komunikaci v angličtině. Neměl jsem žádné zkušenosti s prací s dětmi, ale i tak jsem se do toho dal.
Nakonec vše bylo bez problémů. Před odjezdem jsem si připravil nějaké aktivity, které bych s dětmi mohl dělat, nakonec jsem z toho využil jen minimum. Měl jsem s dětmi jen pár hodin na kterých jsem dostal materiály, takže jsem byl něco jako učitel základů angličtiny. Celková úroveň angličtiny je v zemi poměrně nízká, takže není se čeho bát, myslím, že každý průměrný Evropan bude v angličtině na úrovni učitelů. Pak jsem měl připravenou prezentaci o Slovensku a Evropě. Ke konci stáže mě už ve škole příliš nevyužívali, takže jsem měl dost času na cestování.
Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.
Jakých prvních 5 věcí tě napadne při slově Indonésie?
Nádherná příroda: Indonésie je opravdu rájem, co se týče přírody. Najdete tam nádherné pláže s bílým pískem, ale i vysoké sopečné pohoří, často ještě plné aktivních sopek. To nejkrásnější na tom je, že sice i v Evropě máme nádherné hory a najdou se i krásné pláže, avšak v Indonésii je vše pro Evropana tak trochu jiné. Rýže. Rýže je jednoznačně hlavní složkou potravy. Je všude. Indonésané si jídlo bez rýže neumí ani představit. Pro mě bylo asi největším šokem, když na snídani mi naservírovali kopu rýže, něco takového se vám u nás asi nestane. Rýži mám sice rád, ale musím se přiznat, že po návratu jsem si dal na pár týdnů rýžovou dietu, jednoduše řečeno, už mi lezla i z uší.
Doprava: Ve srovnání s Evropou je úplně jiná. Ne jen tím, že se jezdí na levé straně, ale hlavně tím, že organizaci byste tam hledali jen marně. Pravděpodobně tam však je a docela funguje. Já bych si tam za volant ale asi nesedl.
„Hello, Mister!“: Tímto oslovením mě tam oslovoval skoro každý. Studenti mě ještě volali i „Sir, Michal“. Když přijedete do Indonésie, určitě se stanete celebritou. Já jsem se do místních novin dostal už první den ve škole. Lidé vás budou zdravit všude na ulici a budou se chtít s vámi fotit. Někdy je to až nepříjemné, ale co by člověk neudělal pro jejich radost.
Životní úroveň: Ta je v Indonésii mnohem nižší. Ve městech můžete vidět obrovské rozdíly. Například vedle chatrčí teče stoka a hned vedle je pětipatrový obchoďák. Nebo se nejdříve procházíte v úzkých uličkách mezi malými domečky plnými lidí a o pár metrů dále najdete obrovskou čtvrť se širokými ulicemi a domy, které bych mohl nazvat i paláci. Celkově je však životní úroveň mnohem nižší a lidé zde žijí i z příjmu 70 € na měsíc.
Mohl bys nám pár slovy popsat život domorodců?
Způsob života je samozřejmě jiný a hlavně přizpůsoben muslimské kultuře. Skoro všichni obyvatelé Indonésie jsou muslimové. Takže ráno vstávají brzy a modlí se 5 krát denně. Takže se vám může i uprostřed rozhovoru stát, že vám člověk s nímž hovoříte řekne: „I need to pray.“ A odejde na několik minut. Stejně je normálním, že rodiny střední vrstvy mají služky, které jim pomáhají s domácími pracemi. Jinak bych život lidí v Indonésii ohodnotil jako klidnější. Nevládne tam takový shon jako u nás. Často vidíte lidi jen tak posedávat na zápraží i celý den.
Co bylo pro tebe nejtěžší překonat na začátku pobytu?
První šok jsem zažil už při letu z Kuala Lumpur do Surabaya. Uvědomil jsem si, že jsem jediný bílý v letadle, tisíce kilometrů od domova a v podstatě nevím, co se mnou v nejbližších hodinách bude. Říkal jsem si: „Panebože, co tady dělám? Já chci jít domů.“ Tyto stavy ale rychle přešly. Nejtěžší překážkou pro mě byla asi doprava. Ve městě Surabaya, které je po Jakartě druhé největší, jsem nemohl jít nikam sám. Vše je tam příliš daleko, prakticky nefunguje hromadná doprava, neexistují chodníky. Pokud se chcete někam dostat, potřebujete motorku. Pomůže i kolo, ale na to je třeba být vyzbrojen nutnou dávkou nejen jezdeckých schopností, ale i odvahy. Rád se toulám městem a tato situace byla pro mě zpočátku frustrující, postupně jsem si však zvykl.
Co si Indonésané myslí o ČR?
Když někomu v Indonésii řeknete, že jste ze Slovenska (Česka), pravděpodobně vám souhlasně přikývne hlavou, jako kdyby přesně věděl, o jakou zemi se jedná. Dokonce pokud se s podivem zeptáte, zda tuto zemi znají, odpověď bude opět pozitivní. To je však jen projev jejich mentality. Ve skutečnosti nemají ani ponětí. Většinou se jejich zeměpisné znalosti končí za nejbližší vesnicí, nebo ostrovem. Ti vzdělanější, například učitelé, na mě vyrukovali s odpovědí, že to je součást Sovětského svazu, nebo že jsme anglicky mluvící země. Takže vše, co jim o naší zemi řeknete, je pro ně nové a zajímavé.
Komu bys tuto zemi doporučil a komu naopak ne?
Určitě bych ji doporučil dobrodruhům, kteří touží po nových zážitcích a jsou otevřeni všemu novému. Nedoporučil bych ji lidem, co nemají rádi teplé počasí a nejsou ochotni zvyknout si na úplně jiný životní styl a úroveň.
Co si z této země odnášíš?
Během stáže jsem měl možnost vyzkoušet si práci s dětmi, což byla pro mě také zajímavá zkušenost. V zemi jako je Indonésie je každý den plný zážitků, takže jich mám opravdu hodně, ty největší jsou samozřejmě z cest po Jávě, Bali a ostrovech Karimunjava. Nahlédnout do kráteru aktivní sopky, vidět erupci z hrany kráteru, sledovat východ slunce z vrcholu sopky, plavat se žraloky, potápět se mezi nádhernými rybami a korály, objevovat opuštěné pláže, potkávat divoce žijící opice, spát na pláži v národním parku pod souhvězdím Jižního kříže, a tak dále, a tak dále… Mohl bych jmenovat zážitky asi dlouho. A co se týče dojmů, budu stručný. Žít bych tam nechtěl, ale určitě se tam chci vrátit. Indonésie mi nějakým způsobem prostě přirostla k srdci.
Přinášíme vám rozhovor se stážistou Michalem Libičem, který si vybral za svou cílovou zemi Indonésii. Učil děti angličtinu, prezentoval Slovensko a Českou republiku či pomáhal překlenout kulturní rozdíly. Pojďte se ponořit do vyprávění o šílené dopravě, potápění mezi žraloky a zemi, kterou není snadné popsat.
Proč sis vybral tuto zemi a co bylo náplní tvé stáže?
Pro Indonésii jsem se rozhodl ze dvou důvodů. První byl ten, že tato země splňovala mnou stanovené požadavky. Byla dostatečně daleko a pro mě dostatečně neznámá. Druhý důvod byl ten, že před pár měsíci u nás byla na stáži jedna Indonézanka, takže jsem tam měl už nějaké kontakty a pomohla mi s hledáním stáže.
Popravdě řečeno, o Indonésii jsem skoro nic nevěděl, o to víc vzrušujíci bylo, když se mi stáž finálně potvrdila a já jsem se na internetu díval, kam vlastně jedu. Nikdy v životě jsem nebyl mimo Evropu a teď jsem měl cestovat na opačnou stranu světa. Plánování této cesty bylo fakt něco skvělého. Moje stáž měla proběhnout na střední škole, kde jsem měl dělat facilitátora, účastnit se všech aktivit a být jakýmsi mezinárodním prvkem, který bude podněcovat ve studentech a učitelích nadšení pro nové země a hlavně komunikaci v angličtině. Neměl jsem žádné zkušenosti s prací s dětmi, ale i tak jsem se do toho dal.
Nakonec vše bylo bez problémů. Před odjezdem jsem si připravil nějaké aktivity, které bych s dětmi mohl dělat, nakonec jsem z toho využil jen minimum. Měl jsem s dětmi jen pár hodin na kterých jsem dostal materiály, takže jsem byl něco jako učitel základů angličtiny. Celková úroveň angličtiny je v zemi poměrně nízká, takže není se čeho bát, myslím, že každý průměrný Evropan bude v angličtině na úrovni učitelů. Pak jsem měl připravenou prezentaci o Slovensku a Evropě. Ke konci stáže mě už ve škole příliš nevyužívali, takže jsem měl dost času na cestování.
Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.
Jakých prvních 5 věcí tě napadne při slově Indonésie?
Nádherná příroda: Indonésie je opravdu rájem, co se týče přírody. Najdete tam nádherné pláže s bílým pískem, ale i vysoké sopečné pohoří, často ještě plné aktivních sopek. To nejkrásnější na tom je, že sice i v Evropě máme nádherné hory a najdou se i krásné pláže, avšak v Indonésii je vše pro Evropana tak trochu jiné. Rýže. Rýže je jednoznačně hlavní složkou potravy. Je všude. Indonésané si jídlo bez rýže neumí ani představit. Pro mě bylo asi největším šokem, když na snídani mi naservírovali kopu rýže, něco takového se vám u nás asi nestane. Rýži mám sice rád, ale musím se přiznat, že po návratu jsem si dal na pár týdnů rýžovou dietu, jednoduše řečeno, už mi lezla i z uší.
Doprava: Ve srovnání s Evropou je úplně jiná. Ne jen tím, že se jezdí na levé straně, ale hlavně tím, že organizaci byste tam hledali jen marně. Pravděpodobně tam však je a docela funguje. Já bych si tam za volant ale asi nesedl.
„Hello, Mister!“: Tímto oslovením mě tam oslovoval skoro každý. Studenti mě ještě volali i „Sir, Michal“. Když přijedete do Indonésie, určitě se stanete celebritou. Já jsem se do místních novin dostal už první den ve škole. Lidé vás budou zdravit všude na ulici a budou se chtít s vámi fotit. Někdy je to až nepříjemné, ale co by člověk neudělal pro jejich radost.
Životní úroveň: Ta je v Indonésii mnohem nižší. Ve městech můžete vidět obrovské rozdíly. Například vedle chatrčí teče stoka a hned vedle je pětipatrový obchoďák. Nebo se nejdříve procházíte v úzkých uličkách mezi malými domečky plnými lidí a o pár metrů dále najdete obrovskou čtvrť se širokými ulicemi a domy, které bych mohl nazvat i paláci. Celkově je však životní úroveň mnohem nižší a lidé zde žijí i z příjmu 70 € na měsíc.
Mohl bys nám pár slovy popsat život domorodců?
Způsob života je samozřejmě jiný a hlavně přizpůsoben muslimské kultuře. Skoro všichni obyvatelé Indonésie jsou muslimové. Takže ráno vstávají brzy a modlí se 5 krát denně. Takže se vám může i uprostřed rozhovoru stát, že vám člověk s nímž hovoříte řekne: „I need to pray.“ A odejde na několik minut. Stejně je normálním, že rodiny střední vrstvy mají služky, které jim pomáhají s domácími pracemi. Jinak bych život lidí v Indonésii ohodnotil jako klidnější. Nevládne tam takový shon jako u nás. Často vidíte lidi jen tak posedávat na zápraží i celý den.
Co bylo pro tebe nejtěžší překonat na začátku pobytu?
První šok jsem zažil už při letu z Kuala Lumpur do Surabaya. Uvědomil jsem si, že jsem jediný bílý v letadle, tisíce kilometrů od domova a v podstatě nevím, co se mnou v nejbližších hodinách bude. Říkal jsem si: „Panebože, co tady dělám? Já chci jít domů.“ Tyto stavy ale rychle přešly. Nejtěžší překážkou pro mě byla asi doprava. Ve městě Surabaya, které je po Jakartě druhé největší, jsem nemohl jít nikam sám. Vše je tam příliš daleko, prakticky nefunguje hromadná doprava, neexistují chodníky. Pokud se chcete někam dostat, potřebujete motorku. Pomůže i kolo, ale na to je třeba být vyzbrojen nutnou dávkou nejen jezdeckých schopností, ale i odvahy. Rád se toulám městem a tato situace byla pro mě zpočátku frustrující, postupně jsem si však zvykl.
Co si Indonésané myslí o ČR?
Když někomu v Indonésii řeknete, že jste ze Slovenska (Česka), pravděpodobně vám souhlasně přikývne hlavou, jako kdyby přesně věděl, o jakou zemi se jedná. Dokonce pokud se s podivem zeptáte, zda tuto zemi znají, odpověď bude opět pozitivní. To je však jen projev jejich mentality. Ve skutečnosti nemají ani ponětí. Většinou se jejich zeměpisné znalosti končí za nejbližší vesnicí, nebo ostrovem. Ti vzdělanější, například učitelé, na mě vyrukovali s odpovědí, že to je součást Sovětského svazu, nebo že jsme anglicky mluvící země. Takže vše, co jim o naší zemi řeknete, je pro ně nové a zajímavé.
Komu bys tuto zemi doporučil a komu naopak ne?
Určitě bych ji doporučil dobrodruhům, kteří touží po nových zážitcích a jsou otevřeni všemu novému. Nedoporučil bych ji lidem, co nemají rádi teplé počasí a nejsou ochotni zvyknout si na úplně jiný životní styl a úroveň.
Co si z této země odnášíš?
Během stáže jsem měl možnost vyzkoušet si práci s dětmi, což byla pro mě také zajímavá zkušenost. V zemi jako je Indonésie je každý den plný zážitků, takže jich mám opravdu hodně, ty největší jsou samozřejmě z cest po Jávě, Bali a ostrovech Karimunjava. Nahlédnout do kráteru aktivní sopky, vidět erupci z hrany kráteru, sledovat východ slunce z vrcholu sopky, plavat se žraloky, potápět se mezi nádhernými rybami a korály, objevovat opuštěné pláže, potkávat divoce žijící opice, spát na pláži v národním parku pod souhvězdím Jižního kříže, a tak dále, a tak dále… Mohl bych jmenovat zážitky asi dlouho. A co se týče dojmů, budu stručný. Žít bych tam nechtěl, ale určitě se tam chci vrátit. Indonésie mi nějakým způsobem prostě přirostla k srdci.
