Necelé dva roky po pádu železné opony sjel z výrobní linky automobilky v durynském Eisenachu poslední z několika set tisíc vozů, které po dlouhých 35 let nesly stejné jméno jako hrad, usazený na skále vysoko nad městem. Tím skončil počin v historii automobilového průmyslu zřejmě dosud ojedinělý, totiž pojmenování auta podle hradu. Na to však nepřišli soudruzi z bývalé NDR sami, ti jenom oprášili označení, které dala eisenašská automobilka svému prvnímu typu vozu, vyráběnému od roku 1898.
Z dnešního pohledu by toto označení mohlo svádět k domněnkám, že směrem do ciziny muselo fungovat i jako pozvánka k návštěvě turisticky atraktivního objektu. Tak tomu ale nebylo – alespoň v tehdejším Československu, kam bratrská země exportovala emisně štědrý dvoutakt v poměrně hojných počtech. Že je Wartburg také hrad, se u nás obecně vědělo, ale o tom, že patří k nejznámějším památníkům německé historie, měl povědomí jen málokdo. Tato situace se dodnes příliš nezměnila a dodnes také mnoho z nás nic netuší o příbuzenském svazku, jenž naši zemi svého času s Wartburgem spojoval.
Podle pověsti nechal Wartburg vybudovat po polovině 11. stol. Ludwig der Springer z hraběcího rodu Ludowingů, když předtím podle pověsti jiné nechal na vyhlédnutý vrchol hory nanosit tisíce pytlů zeminy ze svých pozemků. Vyhověl tak soudní podmínce, dovolující mu stavět pouze na vlastní půdě. Hrad se potom stal na téměř dvě století sídlem Ludowingů, k nimž patřil i vévoda Ludvík, který se roku 1221 oženil s čtrnáctiletou uherskou princeznou Alžbětou. Do role vévodkyně se však nadobyčej zbožná princezna nedokázala vpravit, přestože na ni byla přímo na hradě připravována od svých čtyř let. Její životní směřování značně ovlivnilo učení Františka z Assisi, a tak se bez ohledu na konvence a posměch okolí s bezmeznou obětavostí věnovala charitativním činnostem, které považovala za naplnění ryzí křesťanské víry. Po manželově předčasné smrti Wartburg opustila, zřekla se svého postavení a zbytek svého krátkého života strávila jako řeholnice péčí o chudé a nemocné. Alžběta si svými skutky získala řadu následovnic, mezi nimiž byla i její sestřenice Anežka Přemyslovna. O výjimečnosti těchto skutků pak vypovídá i to, že církev vyjádřila Alžbětě uznání nezvykle rychlým svatořečením, které proběhlo v roce 1235, již čtyři roky po její smrti.
Hrad Wartburg později proslavila ještě jedna významná osobnost církevních dějin. Když byla v roce 1521 uvalena říšská klatba na Martina Luthera, bylo zakázáno číst a šířit jeho spisy a poskytnout mu jakékoli přístřeší, kurfiřt Fridrich III. Moudrý, jemuž byly Lutherovy názory blízké, se rozhodl vzít reformátora pod svoji ochranu. Po zinscenovaném přepadení a únosu ho ukryl na Wartburgu, kde pak Luther vystupoval s falešnou identitou jako rytíř Jiří a kde se mu během desetiměsíčního pobytu podařila obdivuhodná věc – dokázal přeložit do němčiny Nový zákon. Luther poselství o Ježíši nepřekládal doslovně, v prvé řadě usiloval o to, aby bylo všem vrstvám věřících srozumitelné. Zdařilo se mu do té míry, že jazyk jeho překladu se stal později základem moderní spisovné němčiny.
Sv. Alžběta i Martin Luther se během svého pobytu na hradě výrazně zapsali do dějin evropské kultury. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se Wartburg v roce 1999 dostal na seznam Světového dědictví. Zároveň tam byl zapsán i kvůli architektonickým kvalitám některých svých středověkých částí, které jsou cenným dokladem životního stylu říšských hrabat a vyspělosti jejich stavitelů. Jde především o tzv. hlavní hrad (rozlišuje se tu ještě přední a střední hrad) v čele s impozantním třípodlažním palácem, jehož skoro celé podkroví zabírá Velký sál, okázalá reprezentativní prostora s protáhlým obdélníkovým půdorysem a bohatě dekorovanými stěnami. Kvůli vynikající akustice je považována za jeden z nejlepších německých koncertních sálů. Palác byl vystavěn v 2. pol. 12. stol. a dnes se řadí k nejzdařilejším pozdně románským světským stavbám severně od Alp. Jeho prohlídka je možná pouze ve skupině s doprovodem průvodce, a protože Wartburg si určitě nemůže stěžovat na nízkou návštěvnost, před vchodem do paláce se často tvoří fronty.
Jako celek je však Wartburg směsicí různých stavebních slohů, od románského až po historizující slohy 19. stol. Ty byly výsledkem snahy německých romantiků obnovit hrad tak, aby se stal připomínkou slavné středověké minulosti německého národa. Je tu však patrné, že při návrzích jednotlivých přestaveb či dostaveb se někdy brala v potaz spíše fantazie než historická realita. Počátkem 19. stol. se také začalo se shromažďováním cenných uměleckých předmětů, protože na Wartburgu se jich moc nedochovalo. Byly sem třeba převezeny některé zbraně a okrasná brnění ze zbrojnice ve Výmaru, častěji se ale sbírka rozrůstala různými nákupy. Dnes jsou sbírkové předměty vystaveny v několika sálech volného prohlídkového okruhu, který vede prostorami středního a předního hradu. K velkým chloubám celé kolekce patří například dvě středověké mosazné akvamanile – obřadní nádoby na vodu ve tvaru lvů, nebo tzv. Dürerova skříň, nádherná řezbářská práce s výzdobou dveří provedenou podle Dürerových mědirytin a podle dřevořezů Lucase Cranacha staršího. Tento umělec, jenž byl Lutherovým přítelem, je ve sbírce zastoupen také řadou světoznámých portrétů. Mezi nimi asi nejvíce zaujmou svatební portréty Martina Luthera a jeho nastávající manželky Kateřiny, a dále potom ty, jež vypodobňují Lutherovy rodiče.
Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Německu pořídit.
Volná prohlídková trasa je vedena tak, aby skončila u největší hradní atrakce, která svého času učinila z Wartburgu div ne poutní místo. Režie je dokonalá – potemnělá chodba, úzká dvířka s ohmatanou dřevěnou zárubní a za nimi nevelká místnost s prkennými stěnami i stropem, spíš kůlna než pokoj. Zařízení velice prosté – prádelník, kachlová kamna, u okna stůl se židlí, na stole rozevřený Nový zákon a nad ním na stěně Cranachova podobizna Luthera alias rytíře Jiřího. Nic z toho není původní, s výjimkou prádelníku jde o napodobeniny, faksimile a kopie, nicméně atmosféra doby Lutherova azylu zdá se tu být navozena docela přesvědčivě. Originální nábytek vzal postupně za své pod náporem Lutherových stoupenců, kteří sem dlouhá léta proudili v hojném počtu a využili každou možnost, aby odtud odešli s cennou relikvií. Dokonce prý takto „znárodnili“ i památnou skvrnu na zdi, kterou po sobě zanechal vystříklý inkoust, když Luther hozeným kalamářem zahnal pokušitele ďábla. S jeho různými převtěleními tady měl podle vlastních tvrzení zažít více konfrontací, zlé jazyky ovšem nevylučují, že k nim docházelo hlavně tehdy, když si reformátor pořádně přihnul. Pokud tomu tak bylo, pak by mu to vzhledem k syrovému hradnímu prostředí rozhodně nikdo neměl mít za zlé.
Kromě dvou uvedených prohlídkových tras Wartburg nabízí ještě prohlídku Jižní věže, která dříve sloužila jako prachárna i hladomorna. Do útrob hladomorny lze nahlédnout, to ale není zdaleka tak poutavé jako výhled, který se otevírá z ochozu na temeni věže. Z ptačí perspektivy je vidět celý protáhlý hradní areál, na nějž ze všech stran dorážejí táhlé zelené vlny Durynského lesa. Jestliže si člověk odmyslí střechy Eisenachu, vystupující ze zeleně v dálce za hradem, může si zřejmě dost věrně představit, jak to tady vypadalo, když ještě Wartburg nestál.
