Hodiny, hodinky — nezbytná věc určující naše konání, rytmus našeho života, hodinu vstávání, pracovní dobu, poledne, čas schůzky či porady, začátek divadelního představení, odjezd vlaku či odlet a přílet letadla. Nelze vypočítat důvody, které nás vedou pohledět na naše zápěstí nebo hodiny na stěně či na věži. Neuvažujeme o podstatě digitálních hodinek či mechanice bicích hodin. Jsou zde, musí zde být, bez nich by se naše konání zhroutilo ve zmatek. Stejně tak máme za samozřejmé, že bylo stanoveno časové dělení používané na celé zeměkouli, že astronomové mají své pojmy pro časomíry planetárních a hvězdných prostorů. Snad jediné na všech druzích hodin nás zajímá jejich přesnost.
Chtěl bych se Tě, můj mladý příteli otázat, jaký je Tvůj vztah k hodinám.
Můj pane, přiznávám se, že zcela pragmatický, pokud by Tvá otázka směřovala k tomu, jak pociťuji přechod budoucnosti a přítomnosti v minulost, mohl bych říci, že ani tuto časomíru nepociťuji nijak problematicky. Jsem mlád a mnoho, neuvěřitelně mnoho hodin života je stále mojí budoucností. Ty máš ale na mysli jiné hodiny a rád si Tě poslechnu.
Ano, mé zastavení u hodin mne přivedlo jinam, než máš na mysli. Mám nyní na stěně velké hodiny. Za sklem visí tři těžká závaží a za nimi na dlouhém kyvadle se zvolna pohybuje velký, mosazný kotouč. Pozvolný je i tikot hodinového stroje, jakoby zdůrazňoval pomalé plynutí času. Pomalé, ale zcela neúprosné přesouvání času z budoucnosti do minulosti. Přítomností je jen onen kovový zvuk oné vteřiny, ve které na sebe narazí dvě kovové součásti hodinového stroje. Harmonické akordy čtvrthodin a celé odbíjí chvíle oddechu v toku věčnosti.
Můj mladý příteli, je asi nutné ujíti dlouhý kus životní cesty, aby bylo možné usednout, vypudit z mysli veškerý spěch, zbavit se vědomí, že to či ono má být vykonáno a zahledět se na onen pomalý pohyb kyvadla a kotouče připomínající slunce. Nevnímat zvuky pronikající zvenčí a snažit se soustředit své myšlenky na vědomí, že v tomto pohybu kyvadla s kotoučem a pravidelném tikotu hodinového stroje je zakleto tajemství času. Nejen našeho, měřícího běh lidského věku a historie dějin, ale i onoho věčného, tajemného času vesmíru, jehož tajemství jsou nám stále ještě skryta.
Můj příteli, v oné chvíli jakoby myšlenky souzněly s tikotem a ony vteřiny otevíraly pohled do tajemna věčnosti, ze které tikot stroje ukrajuje nepatrné částečky, atomy nekonečna, onoho mysteria, jehož velikost nelze myšlenkami ohraničit, jsa bez konce, bez hranic.
Zdá se mi, že toto tajemství času v nekonečnu je tajemstvím, které se odkrývá oněm mnichům v budhistických klášterech, kteří dosáhli vysokého stupně zasvěcení, ve kterém jsou schopni nahlédnout do nehmotného světa, nám uzavřeného.
A tak občas sedávám, upoután pohybem i zvukem a pokouším se zamyslet nad tajemstvím věčného času, bez začátku a bez konce. Vím, že pátrám marně aniž bych pociťoval lítost, že neproniknu dále, než tam, kam je již známo. Milý příteli, mé chvilky ve společnosti tikajících hodin a pohledu na kyvadlo patří k mým drobným radostem života.
Buď zdráv, rád Tě opět uvítám.
Dne 23. září 1997