Po velmi náročné a (jako obvykle) vyčerpávající přednášce odpočíváme na chodbě. Chodba je to široká, velmi, velmi frekventovaná a moc pěkně (a už dlouho) vyzdobená. My sedíme na lavičce a klábosíme (převážně nadáváme na rozvrh, který nám drze určil školu na celé a nechutně dlouhé tři (slovy 3) dny). Kolem nás chodí spousta studentů (a to různého, někdy i divokého vzezření), inženýrů, docentů, profesorů a jiných vědeckých pracovníků (a to různého, někdy i divokého vzezření)a spolu s jejich šoupáním bot, hovorem a smíchem (těch několika šťastných jedinců) tvoří obvyklou a pod kůži již zalezlou a zabydlenou kulisu. Když tu se najednou udělalo takové ticho, že by v hrobě bylo slyšet špendlík na zem spadnout.
Na začátku chodby se totiž objevila postava absolutně nečekaná. Metr dvacet vysoký klučina s velikou, barevnou aktovkou na zádech, suverénně vykračující po chodbách, nevzbudil pozornost jen u mě. Jak si tak školáček šel, všichni se zastavovali, překvapeně zírali nebo se snažili prohodit nějakou vtipnou poznámku. Ale on si šel, s neuvěřitelným nadhledem a všechny měl úplně, ale úplně v paži. To když si vzpomenu na sebe = mně by tam tudy musela vodit maminka. Za ruku. To jsem byl tak divný, nebo jsou děti dneska nějak sebevědomější a jistější si svými právy?
