Název prvohorního hercynského vrásnění odkazuje k latinskému výrazu hercynium, užívanému ve spojitosti s horským lesem. Z tohoto výrazu se vyvinul i název pohoří Harz, kterému hercynské vrásnění pomohlo na svět a které zaopatřilo značným nerostným bohatstvím. V západní části Harzu bylo obzvlášť štědré k vrchu Rammelsberg (635 m n.m.), v jehož útrobách zanechalo v horninách devonského stáří ložiska polymetalických rud, a ta zase pomohla k bohatství městu Goslar. Jeho založení při úpatí Rammelsbergu se datuje do roku 922.
K objevu starých rudných nalezišť se zpravidla váže legenda a ani v případě Rammelsbergu tomu není jinak. Podle ní zdejší rudnou žílu objevil jistý Ramm, rytíř z družiny císaře Oty I., když na lovu jeho kůň zahrabal kopyty do země a v hlíně se zatřpytily krystalky lesklého kovu. Císař Ramma odměnil tím, že místo nálezu nazval jeho jménem, a k tomu pak ještě jméno rytířovy manželky Gosy nechal zvěčnit v názvu nově zakládaného města. Fakta samozřejmě hovoří jinak, a sice že Ramm měl pradávné předchůdce, kteří zdejší rudu začali využívat již někdy před třemi tisíci lety. Systematická těžba se tu však rozeběhla až po polovině 10. stol. a osudy města potom ovlivňovala dlouhých tisíc let.
Z rud se získávalo stříbro a olovo, nicméně až do 13. stol. byl Rammelsberg především „měděnou horou“ a Goslar se v té době stal jedním z míst, jež ovládala evropský trh s mědí. Současně vzrůstal i jeho význam politický – bohatnoucí město a nádherná příroda v okolí byly hlavními důvody, proč v Goslaru často pobývali němečtí císaři. Tím prvním, kdo Goslar „objevil“ a který sem přesunul císařskou falc z nedaleké Werly, byl Jindřich II., poslední otonský panovník. O rozšíření a zvelebení areálu falce se pak zasloužil Jindřich III. z dynastie sálské, pod jehož dohledem proběhla velkorysá přestavba paláce a vznikl i nový klášter a kolegiátní chrám sv. Šimona a Judy. Jindřich získal ke Goslaru tak silný vztah, že ve své závěti nařídil, aby jeho tělo pohřbili v katedrále ve Špýru, kdežto srdce v chrámu goslarské falce. A tak se i stalo.
Koncem 13. stol. už byl Goslar nejen městem hornickým, ale i hanzovním a od roku 1340 se mohl rovněž těšit ze statutu svobodného císařského města. V průběhu následujících dvou set let vznikla většina významných světských staveb, které dnes společně s několika staršími církevními památkami a souborem obytných hrázděných domů tvoří celek zapsaný od roku 1992 společně s dolem Rammelsberg na seznam Světového dědictví UNESCO. Goslar měl to štěstí, že v dobré kondici přežil jak období bouřlivých sporů o městská práva před třicetiletou válkou, tak těžké chvíle během ní, zvláště za okupace švédskými vojsky. A štěstěna mu zůstala nakloněna i za 2. sv. války, kdy neutrpěl žádné škody.
Dnešní návštěvníci to tady mají snadné, jelikož Goslar je pro turisty městem uživatelsky velice přívětivým – naprostá většina pozoruhodností není od centra vzdálena dále než půl kilometru. Centrem se tu rozumí náměstí, které se jako skoro každé hlavní náměstí v bývalém Západním Německu jmenuje Marktplatz. Po obvodu ho krášlí tři zajímavé historické budovy. Pozdně gotická radnice na západní straně skrývá v patře nádherný zasedací sál s ojediněle řešenou výzdobou, neboť jeho stěny, strop, ale i okenní výklenky jsou kompletně obloženy deskovými obrazy s biblickými a mytologickými výjevy. Tyto motivy prý nebyly zvoleny samoúčelně, postavy apoštolů a proroků měly „dohlížet“ na radní a připomínat jim, aby při jednáních mysleli na obecní dobro. Kvůli ochraně těchto vzácných maleb není možné do sálu vstoupit, lze do něj však nahlédnout přes ochranné sklo.
Nejnápadnější stavbou na náměstí je budova hotelu Kaiserworth, jejíž červenou fasádu zdobí polychromované plastiky osmi německých císařů a několika alegorických postav. Názorným dokladem toho, že pozdně gotickým umělcům nechyběl smysl pro humor, je tzv. Dukátový mužíček (Dukatenmännchen) aneb připomínka dlužníků trestaných kdysi ranami na holou – drobná plastika na východní straně fasády vypodobňuje naturalisticky naháče, kterému vypadávají ze zadní části těla mince.
Přímo naproti radnici uzavírá náměstí budova bývalé městské pokladny, kde si ve středověku horníci z Rammelsbergu jednou týdně vyzvedávali mzdu. Od roku 1988 se ve druhém patře jejího průčelí čtyřikrát denně otevírají malá dvířka a nad náměstím pak za zvuků zvonkohry defilují postavičky horníků vedené císařem Otou, rytířem Rammem a jeho hrabavým lichokopytníkem.
Jihozápadně od náměstí se na místě areálu bývalé falce rozkládá park, v němž nyní dominuje jen císařský palác. Značně zchátralá bazilika sv. Šimona a Judy byla na počátku 19. stol. téměř celá zbořena a do dnešní doby se z ní v parku dochovala pouze předsíň. Palác, ve středověku několikrát poničený požárem a v minulých dvou stoletích několikrát restaurovaný, je nejenom největším románským palácem na území Německa, ale i jednou z nejvýznamnějších státních památek. Tou se stal již po renovaci v poslední čtvrtině 19. stol., která jej proměnila v památník pruské říše. Tehdy byly stěny Císařského sálu, největší palácové prostory, pokryty výmalbou zachycující nejdůležitější události německých dějin od doby vlády Karla Velikého.
Po ztrátě císařské baziliky naštěstí zůstalo Goslaru ještě několik hodnotných církevních památek, mezi nimiž vyniká trojice kostelů. Nejstarší z nich je katolický sv. Jakub, původně románský, později goticky přestavovaný, v jehož interiéru zvláště zaujmou dvě mistrovská řezbářská díla – gotická Pieta a renesanční kazatelna zdobená reliéfy osmi biblických výjevů. Pozdně románský kostel Neuwerk má nádherný presbytář, jehož strop a částečně i stěny pokrývají fresky z první poloviny 13. stol. S barevností fresek zajímavě korespondují barevné nátěry pilířů, přípor a klenebních žeber v hlavní lodi, přičemž některé z přípor mají dekorativně vyklenuté dříky. Kostel sv. Kosmy a Damiána, také původně románský, naopak zaujme spíše svým exteriérem, především mohutným průčelím s dvojicí odlišně zastřešených osmibokých věží, které ční do šedesátimetrové výše hned za radnicí.
Kdyby se návštěvník Goslaru z nějakého důvodu nedostal k prohlídce všech do teď uvedených pamětihodností a jen se procházel sem a tam úzkými uličkami historického jádra, i tak by patrně z města neodjel zklamán. Podobně půvabný kaleidoskop hrázděných domů, jejichž střechy vesměs pokrývá elegantní šedočerná krytina z břidlice, totiž hned tak někde jinde neuvidí. Údajně jich tu stojí více než tisícovka.
Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Německu pořídit.
Výčet největších zdejších zajímavostí by samozřejmě zůstal neúplný, kdybychom nezmínili lokalitu, bez níž by Goslar nebyl Goslarem. Tou je areál bývalého rudného dolu Rammelsberg, dnes hornické muzeum zapsané na seznam Světového dědictví UNESCO jako jediný důl na světě, v němž se nepřetržitě těžilo více než tisíc let. Z centra se lze k němu dopravit velice jednoduše, během necelé čtvrthodiny jízdy městskou autobusovou linkou, která má konečnou přímo u vstupní brány. Areál dolu je uchováván v podobě, jakou měl v roce 1988, kdy tady skončila těžba. Některé objekty, kupříkladu hornická šatna, koupelny či ambulance, jsou záměrně ponechány tak, jako by odtud pracovníci odešli teprve před chvílí. V jiných budovách mají místo stálé muzejní expozice zaměřené především na kulturně historické aspekty zdejšího dolování, geologii a mineralogii, ocelové pláště obřích rudných mlýnů jsou zase vtipně využívány pro instalaci krátkodobých výstav. Vedle volné prohlídky těchto prostor muzeum nabízí ještě výběr několik různě dlouhých prohlídek s výkladem průvodce, které probíhají v povrchových provozech pro úpravu rud i v podzemí. Do pětisetmetrové hloubky, kam až sahá hlavní šachta, se návštěvníci pochopitelně nedostanou, ale představu o tom, co obnášela práce pod zemí, tu mohou po kratším svezení důlním vláčkem získat poměrně věrnou. Zajímavé jsou také ukázky důmyslného systému odvodnění štol nebo systému využívajícího vodní síly k pohonu různých zařízení, který sloužil po staletí, až do doby, než se přistoupilo k elektrifikaci dolu. A bez zajímavosti není ani pomyšlení, kam všude se asi kovy odsud dostaly – hrubé odhady uvádějí, že jen mědi bylo z místní rudy vyextrahováno více než milion tun.
