Gordes du Verdon, nebo chcete-li Grand canon du Verdon, jak zní jeho druhé jméno, je největším evropským kaňonem. Vyhloubila ho světle tyrkysová řeka Verdon a na jeho konci vytvořila jezero. Kaňon je vskutku obdivuhodné dílo a musela dát řece hodně zabrat. Vždyť jeho délka činí 25 kilometrů a hloubka od tří set do sedmi set metrů! Stěny kaňonu jsou buď zcela kolmé, nebo jen velmi strmé. Na těch velmi strmých rostou lesy, na těch kolmých pochopitelně nic. Když už se ve srázu objeví víceméně rovné místo, je buď nepřístupné, nebo po něm vede cesta. Těch cest tu vede několik a jsou učeny turistům. Dá se po nich dojít z vršku srázu až úplně na dno k řece.
My jsme tento sestup zvládli asi za hodinu. Výstup byl o něco delší. Tam na dně kaňonu se naskýtá krásný pohled nahoru. Při tom pohledu ztrácíte pojem o vzdálenosti a o výšce. Je támhleta skála vysoká sto nebo tři sta metrů? Nebo víc? Nebo méně? Těžko říct. V každém případě tenhle pohled zespoda není zdaleka tak děsivý jako pohled seshora z té skály. Dole, na dně kaňonu jsem se prošel po krásném závěsném můstku nad řekou. Hezky se houpal, když jsem po něm šel a krásně se z něj pozoroval dravý proud řeky pod mostem. Řeka je tam moc krásná, i balvany v řece a malé peřeje jimi vytvořené.
Jezero za kaňonem je také hezké a docela studené. Na jeho březích sídlí několik firem, které pronajímají loďky, aby se návštěvníci kaňonu mohli podívat i do míst pěším nepřístupných, protože kolmý sráz tam vede povětšinou od vody až vysoko nahoru. Pronajímají šlapadla, motorové čluny, kajaky, ale my jsme před tím vším dali přednost kánoi. Za dvacet sedm euro jsme si ji pronajali spolu s pádly, vestami a barelem na čtyři hodiny. Vyjeli jsme ráno kolen deváté, krátce po otevření půjčovny. Nejprve jsme vpluli mezi skalami do kaňonu. Při pohledu na ty skály z dálky by vás ve snu nenapadlo, že skrz ně teče řeka. Řeka se totiž hned za jezerem tak zatáčí, že není vidět a skály stojí tak, že opticky téměř splývají v jednu. Když jsme se dostali na řeku, plavili jsme se podle mapy proti proudu. Ale ve skutečnosti šlo o takový volej, že voda tekla tím směrem, kam foukal vítr.
Kaňon se sice jen takovou prasklinou v krajině, ale není natolik zase úzký, aby jím nefoukal vítr. O tom, že není natolik úzký, svědčí i stíhačky, které jím cvičně prolétávají. Můžu to dosvědčit, jednu jsme viděli. Ale vraťme se k naší plavbě. Tedy, plavili jsme se kupředu proti proudu, míjeli jsme strmé útesy, občas nějaký les, jeden vodopád a sem tam nějakou jinou loďku, ale těch bylo zatím poměrně málo. Až dost daleko od jezera konečně započal proud neřízený větrem a dokonce tak silný, že se nedal místy vůbec upádlovat. Museli jsme lodě táhnout. U nejužší části řeky, kterou jsme na trase pro splavování viděli, jsme se obrátili a jeli zpět. Když jsme se před jednou hodinou odpolední vraceli do půjčovny, pluly proti nám doslova davy kanoí, kajaků, motorových člunů i šlapadel. V devět je pro mnoho lidí moc brzo na vstávání, natožpak na plavbu po řece. A tak spousty lidí se vypravuje na cestu až odpoledne.
Jsou lidé, kteří jsou líní plout po řece ráno. Jsou lidé, kteří jsou líní plout po řece kdykoli. Jsou lidé, kteří jsou líní i chodit kaňonem pěšky. I pro ty kaňon nabízí své krásné pohledy. Na těch nejrovnějších místech na srázech vedou totiž silnice. Kaňon lze po kvalitních silnicích objet celý a je z nich skoro celý dobře vidět. Podél silnic se nalézají četné vyhlídky, kde lze zaparkovat a sledovat z nich třeba zákruty řeky, strmé skály i několik málo domů, které asi netrpí závratěmi, neboť jinak by tak těsně u hluboké strže těžko vydržely stát. Asi nejkrásnější, a také nejnavštěvovanější vyhlídka se jmenuje Point Sublime. Vede od ní také jedna z cest na dno kaňonu.
Gordes du Verdon, nebo chcete-li Grand canon du Verdon, jak zní jeho druhé jméno, je největším evropským kaňonem. Vyhloubila ho světle tyrkysová řeka Verdon a na jeho konci vytvořila jezero. Kaňon je vskutku obdivuhodné dílo a musela dát řece hodně zabrat. Vždyť jeho délka činí 25 kilometrů a hloubka od tří set do sedmi set metrů! Stěny kaňonu jsou buď zcela kolmé, nebo jen velmi strmé. Na těch velmi strmých rostou lesy, na těch kolmých pochopitelně nic. Když už se ve srázu objeví víceméně rovné místo, je buď nepřístupné, nebo po něm vede cesta. Těch cest tu vede několik a jsou učeny turistům. Dá se po nich dojít z vršku srázu až úplně na dno k řece.
My jsme tento sestup zvládli asi za hodinu. Výstup byl o něco delší. Tam na dně kaňonu se naskýtá krásný pohled nahoru. Při tom pohledu ztrácíte pojem o vzdálenosti a o výšce. Je támhleta skála vysoká sto nebo tři sta metrů? Nebo víc? Nebo méně? Těžko říct. V každém případě tenhle pohled zespoda není zdaleka tak děsivý jako pohled seshora z té skály. Dole, na dně kaňonu jsem se prošel po krásném závěsném můstku nad řekou. Hezky se houpal, když jsem po něm šel a krásně se z něj pozoroval dravý proud řeky pod mostem. Řeka je tam moc krásná, i balvany v řece a malé peřeje jimi vytvořené.
Jezero za kaňonem je také hezké a docela studené. Na jeho březích sídlí několik firem, které pronajímají loďky, aby se návštěvníci kaňonu mohli podívat i do míst pěším nepřístupných, protože kolmý sráz tam vede povětšinou od vody až vysoko nahoru. Pronajímají šlapadla, motorové čluny, kajaky, ale my jsme před tím vším dali přednost kánoi. Za dvacet sedm euro jsme si ji pronajali spolu s pádly, vestami a barelem na čtyři hodiny. Vyjeli jsme ráno kolen deváté, krátce po otevření půjčovny. Nejprve jsme vpluli mezi skalami do kaňonu. Při pohledu na ty skály z dálky by vás ve snu nenapadlo, že skrz ně teče řeka. Řeka se totiž hned za jezerem tak zatáčí, že není vidět a skály stojí tak, že opticky téměř splývají v jednu. Když jsme se dostali na řeku, plavili jsme se podle mapy proti proudu. Ale ve skutečnosti šlo o takový volej, že voda tekla tím směrem, kam foukal vítr.
Kaňon se sice jen takovou prasklinou v krajině, ale není natolik zase úzký, aby jím nefoukal vítr. O tom, že není natolik úzký, svědčí i stíhačky, které jím cvičně prolétávají. Můžu to dosvědčit, jednu jsme viděli. Ale vraťme se k naší plavbě. Tedy, plavili jsme se kupředu proti proudu, míjeli jsme strmé útesy, občas nějaký les, jeden vodopád a sem tam nějakou jinou loďku, ale těch bylo zatím poměrně málo. Až dost daleko od jezera konečně započal proud neřízený větrem a dokonce tak silný, že se nedal místy vůbec upádlovat. Museli jsme lodě táhnout. U nejužší části řeky, kterou jsme na trase pro splavování viděli, jsme se obrátili a jeli zpět. Když jsme se před jednou hodinou odpolední vraceli do půjčovny, pluly proti nám doslova davy kanoí, kajaků, motorových člunů i šlapadel. V devět je pro mnoho lidí moc brzo na vstávání, natožpak na plavbu po řece. A tak spousty lidí se vypravuje na cestu až odpoledne.
Jsou lidé, kteří jsou líní plout po řece ráno. Jsou lidé, kteří jsou líní plout po řece kdykoli. Jsou lidé, kteří jsou líní i chodit kaňonem pěšky. I pro ty kaňon nabízí své krásné pohledy. Na těch nejrovnějších místech na srázech vedou totiž silnice. Kaňon lze po kvalitních silnicích objet celý a je z nich skoro celý dobře vidět. Podél silnic se nalézají četné vyhlídky, kde lze zaparkovat a sledovat z nich třeba zákruty řeky, strmé skály i několik málo domů, které asi netrpí závratěmi, neboť jinak by tak těsně u hluboké strže těžko vydržely stát. Asi nejkrásnější, a také nejnavštěvovanější vyhlídka se jmenuje Point Sublime. Vede od ní také jedna z cest na dno kaňonu.
