Ale teď už nás konečně vítají obyvatelé bytu téměř evropského. Mr. El Bendary, zástupce několika evropských firem, jeho žena, lékařka imunoložka, která se teď jako maminka dvou dcerek věnuje pedagogické činnosti na univerzitě. Holčičky zhruba 4½ a 2½ roku. Ty nás udivují především obrovským nadšením z předaných dárků – plyšáků. Vypadá to, že na rozdíl od našich rodin, kde je hračkami přecpán celý byt, pro tyto holčičky, ač z velmi dobře situované rodiny, je takový dárek mimořádný.
Je zde přítomen i bratr a zároveň společník Mr. El Bendaryho a také 13 letý synek jejich setry.
V prostorném obývacím pokoji je běžné evropské zařízení, na rozdíl od našeho nájemního bytu, nikoli divadelně efektní, ale příjemné. Na stěnách jsou převážně rodinné fotografie, s mírou prostřídané zarámovanými citáty z koránu. Několik pěkných kousků českého broušeného skla, i váza, do které paní domu pěkně naaranžuje přinesené květiny. Ani nízké stolky, ani sklo a jiné ozdoby nejsou kupodivu nijak ohrožovány tak malými dětmi, které jsou na arabské poměry docela vychované.
Jelikož pán domu a můj muž mají mnoho společných zážitků a známých a paní domu organizuje pohoštění, na Jarunku, vládnoucí slušnou angličtinou, se zaměřuje 13 letý Mohamed. Ten mluví anglicky nejen velmi dobře, ale i v širokých tématech. Mimo angličtiny má na gymnáziu, které navštěvuje, také francouzštinu, jízdu na koni a jiné efektní aktivity. Jsme jím nadšeni, ovšem jen do doby, kdy jsme pozváni ke stolu.
Na orientálním brokátovém ubruse je prostřen český porcelán a paní domu s pomocí fatimy (služka) servíruje „dary moře“. Několik druhů ryb, kalamary, „šrimsy“ …
Stolujeme společně s dětmi a jsme obsluhováni nejen hostitelkou ale i hostitelem, což je v muslimské rodině také mimořádné. Pak zažíváme u stolu překvapení – téměř šok. K našemu údivu vzdělaný a jinak velmi dospělý hošík vrší přímo na ubrus okolo sebe skořápky „šrimsů“, kosti z ryb a další odpadky. A jelikož zdaleka nejí skromně, je po večeři jeho místo naprosto zdevastované. Třebaže ostatní stolují disciplinovaně, chování zpovykaného chlapečka asi pohoršuje jenom nás…
Večer pokračuje kávou a velmi sladkými moučníky, nikoli domácími, a srdečnou atmosférou. Paní doktorka nám vypráví o cestách do Paříže, do Karlových Varů, zajímá ji naše další putování po Egyptě, obdivuje naši odvahu a samostatnost. Odcházíme k půlnoci a loučíme se i za samozřejmé přítomnosti obou holčiček, jak je to v arabských domácnostech zvykem.
Ještě se musím zmínit, že k jídlem bohaté tabuli byla podána jen jedna láhev balené vody jako aperitiv a k dalšímu jídlu už jen džbány nepříliš chladné vody, natočené v kuchyni. Alkohol v této, i v jiných muslimských domácnostech, nesmí přes práh.
Středa 8. června:
Dnes je na programu Sakkara, Memfis a Dašhúr.
Sakkara se zas tak příliš nezměnila od naší poslední návštěvy, i když zde již dlouho probíhají archeologické vykopávky pod záštitou Unesca. Týkají se hlavně rekonstrukce chrámu, který je postupně – velice pomalu – dostavován do původní podoby. Přestože jsme Podzimkům slibovali Serapeum – se sargofágy posvátných býků Apisů, jsme všichni zklamáni, protože je prý již několik let zavřené. Vzhledem k roční době tu všude panuje pěkné vedro. Ale Vláďa neustále opakuje, že kdo chce poznat Afriku, musí ji poznávat v létě!
V Memfisu všichni obdivují ležícího Ramsese, ale já hlavně kamenného baculatého trpaslíka, kterému sice chybí hlava, leč jiné části těla jsou podivuhodně zachovalé.
Alabastrová sfinga na nádvoří nám poskytuje po třinácti letech zase pozadí k manželské fotografii Vlaja.
Při pohledu na fotku si nemůžeme ujasnit, zda je po těch letech omšelejší sfinga nebo my.
Dašhúr byla oblast až do roku 2002 nepřístupná, protože se jednalo o vojenské pásmo. Tedy i my sem jedeme poprvé. Podle mapy i značení se nalézá za Sakkarou směrem k Memfisu. I policista na hlavním tahu nám směr potvrdil a my se dostali do ryze arabské vesnice. Podél velmi zanedbané silničky jsou natlačena roztodivná obydlí v arabském pojetí, rozuměj polorozpadlé kůlny, které kromě bydlení poskytují prostor ke všemožnému podnikání.
Od prodeje ovoce a potravin, přes krejčí a ševce, konče „autodílnami“. Ty jsou určitě velmi prosperující, protože cesta je plná ostrého kamení, slepic, hus a kachen a také školních dětí. Pokud jsme se jim chtěli (a museli) vyhnout, zajížděli jsme za okraje cesty, které, jak jsme později zjistili, byly plné hřebíků a ostrých šroubků. Cesta se klikatila vesnicí asi 3 kilometry a každým metrem situace houstla a nám se stále více rosila čela.
Zdálo se, že konec cesty je v nedohlednu a husí a dětí bylo čím dál víc. Dodnes podezíráme místní majitele pneuservisů, že si takto nechávají obstarávat zákazníky. Konečně jsme z toho romantického děsu a hrůzy vyjeli do volné krajiny, leč ani Červená ani Lomená pyramida, hlavní atrakce Dašhúru, nebyly v dohledu. Po kostrbatém rozhovoru se dvěma místními staříky se konečně dostáváme dost složitou objížďkou k Červené pyramidě.
Obhlížíme ji zvenku i zevnitř a to dost podrobně. Další pyramida – Lomená se nachází v terénu naším autem nesjízdném a tak se musíme spokojit s fotem. Příběh Lomené pyramidy je takový, že stavba byla zahájena v příliš ostrém úhlu, podloží se začalo propadat a tak v polovině museli stavbu přehodnotit, změnit úhel a pokračovat k mírnějšímu vrcholu. Tak vlastně chybou vzniklo dílo naprosto originální.
Večer pakujeme a jdeme brzy spát, protože zítra vyrážíme na dlouhou okružní cestu Egyptem přes Západní oázy.
Čtvrtek 9. června:
Chceme vyrazit hned ráno, ale po příchodu k autu zjišťujeme ušlé pneumatiky. A tak první zastávkou je pneuservis na výpadovce z Káhiry, kde nám bravurně spravují „americkou metodou“ pomocí jakýchsi provázků různé síly asi 11 děr, způsobených Dašhúrskými hřebíky. Po zaplacení 110 EL dostáváme hřebíky jako suvenir a jsme připraveni vyrazit do pouště.
Po dlouhé cestě hustě prošpikované policejními kontrolami a s jednou zastávkou na výborném čaji s mátou v první oáze – Baháryi, končíme den v maličké vesničce Faráfra, která znamená druhou oázu. Tu jsme vlastně projeli až k benzinové pumpě a odtud se teprve vracíme do hotýlku, kde nás už čekají, protože mají hlášku od policie.
Po deseti dnech v Orientu nás naleštěné dlaždice a nažehlená prostěradla uvádějí v úžas. A což teprve nádvoříčko s bazénem a bouganviliemi. Cena ovšem odpovídá luxusu. Děláme malý výlet k sirným pramenům, potom večeříme z vlastních zdrojů a naše z Káhiry přivezené pivo, které pijeme v bazénu, je vrcholem blaženosti.
Než padl večer, místní personál povečeřel míchaná vajíčka a věnuje se na terase modlitbám v předvečer pátečního svátku. Ještě před tím nás ale obsloužili kávou a rozsvítili večerní iluminaci bazénu. Sedíme s kávou na střeše hotýlku, obdivujeme orientálně ležatý měsíc a pak si jdeme ještě zaplavat. Zdá se to vše úžasné. Ovšem noc už tak úžasná není, protože přes snahu ventilátoru i naši snahu o průvan, toho pod moskytiérou moc nenaspíme.
Pátek 10. června:
Ráno opouštíme Faráfru kolem zvláštních skulptur, kterými místní sochař prý prorazil až do Paříže. No nevím … Charakter začátku cesty je – hrozná silnice, povozy, lidi.
Ale za čas se to zlepší a stále hustěji jsou policejní stanice „ … arbá czech ?“ Na první z nich za Faráfrou jsme museli podepsat prohlášení, že nepožadujeme policejní doprovod. Jak později zjistíme, udělali jsme velice dobře !
Kolem poledne přijíždíme do Dakhly, unavení a hladoví. Proto první poutač restaurace s internetem nás zastavuje a rádi se skládáme do relativního stínu ke dlouhému stolu u Abu Ahmeda, později přejmenovaného na „drahého dědka“. Má vychlazené pivo a vřelé přijetí. Zanedlouho se dlouhý stůl prohýbá pod několika chody dobrých arabských jídel – pečený lilek, orientální rýže, dobře upravené maso a dokonce moučník. Nasyceni a spokojeni se naši mužové odebírají k internetu. Lebedíme si až do chvíle, kdy nám „drahý dědek“ předloží účet. Škoda, že jsme jeho památníky, se zápisky turistů z celého světa, nemohli pročíst před jídlem. I my jsme tedy ve svém příspěvku varovali další návštěvníky před neuvěřitelnou drahotou jídla i internetu. Snad si to naši následovníci přečtou dříve než my.
Další dlouhá cesta pouští, která střídá barvy od bílé přes žlutou až k černé, uvádí Jirku v nadšení, a to nejen barvami, ale i skalními útvary. Neváhá opustit naše příjemně klimatizované autíčko a vyhledává i vzdálené kopečky, odkud pořizuje „žánrové fotografie“.
Stejně jako včera, po absolvování zhruba pětiset kilometrů, přijíždíme večer do poslední ze čtyř oáz – Khargy. I zde jsme očekáváni policejní eskortou, která je informována o našem příjezdu. Po nezbytném dotazu, zda jsme „čtyři Češi“, nás od posledního „check pointu“ doprovázejí policisté až před hotel.
Hotel značně připomíná naše socialistická léta a tak jen po nutném zrelaxování vyrážíme opět s policejním doprovodem na malý výlet. Policisté zůstávají, po našem ujištění, že se za chvíli vrátíme, na kontrolním stanovišti.
Když po levé straně vidíme krásnou zříceninu, opevněný chrám Ptolemájovců, jedeme na jeho prohlídku. Je už zavřeno, ale „špindíra“, když nás zdáli uviděl, přiklusal a dal se umluvit na poloviční vstupné. Chrám je velmi krásný a v opevnění zajímavý. Odtud jedeme ke zdejším sirným pramenům, kde Jirka okoupe své tělo a my ostatní jen nohy.
Výlet se protáhl, protože ještě projíždíme místními vesnicemi s krátkou zastávkou u jiných zřícenin. Čekající policisté už značně znervóznili a tak nás doprovázejí i na nákup Barak, které ve zdejším obchodě stojí 1,5 EL, kdežto v hotelu při příjezdu za ni Jaru zaplatila 10 EL. Když za námi zapadly dveře hotelu, policejní sbor si nahlas oddychl.
