Po společné expedici do Mongolska za Olgojem Chorchojem v roce 2004 jsme se dohodli s Ivanem Mackerlem na cestě do severských lesů ruské tajgy, kde podle legend vyprávěných jakutskými lovci se nachází podivná obydlí – kotle z neznámého velice tvrdého načervenalého kovu, přístupných buď z boku či shora po sestupném schodišti. Teplota uvnitř kotle je prý konstatntní a i v zimě je zde teplo. Lovci, kteří zde přespali, měli příznaky nemoci z ozáření (vypadání vlasů, obočí apod.).
Ivan se svým týmem (Dan Mackerle a Jiří Skupien) kontaktuje ruské záhadology a ufology, počítají zásoby a nutný expediční materiál. Já mám na starosti leteckou část expedice. Na start a přistání s motorovým rogalem tam nejsou vhodné podmínky. Kontaktuji Pavla Březinu alias Břízu, známého výrobce PPG (padák s krosnou) a MPG (padák s motorovou tříkolkou) v Evropě (firma Nirvana), a ten mi čtyři měsíce před odjezdem dodal motorovou krosnu s padákem. Krosnu je možné velice rychle připnout k lehké tříkolce a tak je to PPG i MPG v jednom. Při tréninku jsem zjistil, že to až taková legrace nebude. Byl jsem proto velice rád, že moje pozvání do expedice přijal i Pavel Štěpán alias Stoupa.
Týden před odjezdem jsme dostali konečně od Ajty z Mirného rozpočet. 300 000 Kč za pronájem auta, člunu a elektrocentrály, přechodné ubytování než vyjedeme do tajgy a po návratu a průvodce s puškou. Půl roku nás vodila za nos. Okamžitě kontaktuji všechny známé z Ruska i Čech. Podařilo se nám vše zajistit, ale elektrocentrálu a člun musíme vézt od nás (80 kg nadváhy navíc).
V Moskvě se setkáváme s Alexandrem Gutěněvem, záhadologem, který se též o kotle zajímá. Saša se vyjadřuje dost nadějně o možnosti nálezů anomálií v tajze. Sám plánuje expedici s leteckým průzkumem z vrtulníku. To by bylo ovšem vysoko nad našimi finančními možnostmi.
Pošmourný den, konec května, letiště Mirnyj, díváme se na obrovskou hromadu věcí a „malý“ Land rover Slávy Pastuchova, usměvavého padesátníka s prošedivělými kudrnami a kulatým úsměvem: „No co, lidi děti dělají, co by se to nevešlo.“ Dokonce se vlezla i Ajta, třiatřicetiletá Jakutka s kobylí hlavou a objemným bříškem. Věci vykládáme u Slávy v garáži.
Tento článek byl poskytnut zástupcem HUMI outdoor. Autor článku, Jiří Zítka, touto cestou děkuje sponzorům za pomoc při realizaci expedice:
HUMI outdoor
Aeroflot
Nirvána s.r.o.
Agentuře Morávia
a dalším
Po dvoudenní přípravě a nákupu potravin, holínek a vodky, noční poradě nad mapami s místním ufologem Sergejem Makarovem, vytáhlým rozcuchaným blonďatým děckem s dědičnou chutí na vodku a touhou už nás v životě neopustit, odjíždíme náklaďákem a jedním osobákem do tajgy. Cíl cesty říčka Olgudach (jakutsky kotlová řeka) 250 km na sever směr Ajchal. Po malém incidentu u hráze Viljujského vodochraniliště (byli jsme zatčeni při focení hráze bez pasů a s podivným přízvukem) vykládáme obrovskou hromadu věcí z náklaďáku pod mostem přes Olgujdach. Sláva vzal naštěstí ještě jeden člun, který vlečeme za sebou, ale i tak jsme silně přeloženi. Proto nás ani nepřekvapilo, že jsme v první peřeji ztratili pytel brambor.
Je kolem půlnoci, vybíráme místo na první tábor. Tajga kolem nás je řídká a smutná. Stromy suché nebo ohořelé. Jen hromady sobích hoven dosvědčují, že tu život je. Stavíme tábor u dvou objemných ohořelých kmenů. Terén je hrbolatý a zarostlý hustými křovisky kočiček. Okolo bažinatá blata a voda. Na létání nic moc.
Slunce zapadá o půl jedné a vychází o půl šesté, přesto jsme ve spacáku vydrželi do deseti hodin. Kolem nás jen suchá ohořelá tajga. Mrtvá země, nad kterou krouží jestřábi a stráží nový život. Pod hnízdem rozervaná zem ukrývá mechy a lišejníky, ze kterých jako bílý a fialový klenot vykukují květy petrklíčů a koberce jahod. Nakonec to nebude tak špatné.
Je dost vody. Proud je rychlý a tak jsme někde propásli přítok potoka Onuk – Sione. První dobré místo i na létání je na soutoku s říčkou Argachstach. Na břehu první známky civilizace polorozpadlé těplušky, zemljanky. Útočiště lovců. Kolem i uvnitř nepředstavitelný bordel. Sekyry, pily, kastroly, kotlíky, oblečení, válenky, spacáky, rozpadlá kamna, vše něžně prosypáno rozbitými lahvemi, konzervami a obaly z potravin. Rozbalujeme tábor o půl km níž po proudu. Fouká silný vítr, ale je slunečno a relativně teplo 10°C.
Připravujeme a zkoušíme motor našeho létajícího stroje. Navečer se vítr nad zemí utišuje i když mraky nad námi spěchají stále stejnou rychlostí. Rozkládáme padák po vrcholcích keřů a připravujeme Pavlovi cestu pro start. Po kočičích hlavách drnů, po pás v keřích bříz se Pavel rozbíhá. Dívám se přes hledáček kamery a slyším jen rachot větví narážejících do rámu krosny. Skláním kameru, ale on letí. Při silném větru stoupá až do 1 km. Natáčí široké okolí. Je úžasná dohlednost. Proti větru letí 6 až 15 km za hod., po větru 100 km za hodinu. Sláva nadšeně vykřikuje „né vírník, tohle si koupím“. Po hodině, promrzlý ale šťastný, Pavel sedá. Převádíme údaje z jeho GPS (družicový navigační systém) do letecké mapy na Googlu a vyznačujeme polohu objektů k bližšímu prozkoumání.
Ač jsme měli souřadnice podivného kruhového útvaru, chodili jsme kolem něj a nemohli ho najít. Listy bříz a jehličky modřínů teprve rašily, přesto dohlednost v hustém porostu byla pár metrů. Teprve druhý den jsme ho našli. Do rána napadlo 10 cm sněhu a prudce se ochladilo. Podivný útvar bylo jezírko ve tvaru oka. Na kopci v prohlubni o průměru 200 m, obkroužené kanálem širokým 10 m a hlubokým 70 cm, byla bílá plocha s čočkou jezera uprostřed o průměru 12 m. Přes bělmo oka jsme se bořili pouze do 20 cm a v jezeru jsme naměřili hloubku 280 cm. Podivné, když uvážíme, že je tady půda věčně zamrzlá již od 60 cm. Bohužel k prozkoumání jezírka nám chybělo potápěčské vybavení.
Ani další tři zkoumané objekty nepřinesly žádné překvapení. Zato ryb a divokých kachen přibývá. Natrvalo se uhnízdily v našem jídelníčku. Jen nesmíme nechat vařit Slávu, ten má rád všechno polosyrové. I když jeho syrová nasolená štika byla skvělá. Potkali jsme lovce z Ajchalu a ti nám tvrdí, že vojáci na severu provedli několik podzemních jaderných výbuchů a proto se zvěř z horního toku Olgujdachu stáhla.
Řeka stoupla o 80 cm. Naše loď tajgou přímo letí. Počasí je opět slunečné, sníh na březích mizí a stromy zdařile pučí. Je výjimečně klidno, a tak Pavel zkouší startovat. Za bezvětří to je ještě těžší. Nakonec se mu start podařil a mohl prozkoumat široké okolí i další cestu před námi. Na soutoku Olgujdachu a Allachu objevil pravidelný kruh. Nacházíme ho poměrně snadno podle jeho záznamu z kamery. Precizně pravidelný kruh ve středu pokrytý ledem, po okraji hloubka 60 cm. Dno dokonale hladké. Nikomu se nechce nořit do ledové vody. Ivan marně hledá cestu pod zem do nitra kotle.
Pokračujeme dál na Savinovy Izby. Savinov ještě žije (105 let) a kotle údajně viděl na vlastní oči. V dešti přirážíme ke břehu u kapličky se čtyřmi hroby. Dva dětské jsou rozebrány a znesvěceny. Na chvíli přestalo pršet, a tak rychle stavíme tábor. Savinovovo království muselo být rozlehlé. Ještě nacházíme pozůstatky budov, stájí, ohrad a velkého hřbitova. Nedaleko odtud stála celá jakutská vesnice. V budovách i na hřbitově jsou čerstvě vykopané jámy, jakoby tu někdo něco hledal. Pavel odstartoval na obhlídku okolí. Spousta jezer, ale život žádný. O kus níž začínají peřeje, některé dost ostré.Opět se potkáváme s ruskými lovci na loďkách. Každý má jen pušku, náboje a sůl. Varují nás před peřejemi. Naše plavidlo se jim zdá příliš velké a přetížené. Jejich varování se nevyplnilo, ale splnilo se jiné z Čech. Jasnovidka „teta Jaruš“ nás varovala před problémy s Ivanem. Bude prý v ohrožení života. Ráno mě budí Danyho hlas, volá do Čech. Tátovi se udělalo špatně, zvrací a má ztrátu rovnováhy. Sláva volá vrtulník. Teplota kolem nuly a mrznoucí mrholení. Viditelnost téměř žádná. Těžko přiletí. Cena 200 000 Kč. Celý den se do něj pokoušíme vpravit utišující léky a živočišné uhlí. Marně. Vše vyzvrátí. Dehydruje. O půlnoci balíme tábor. Ivana ve spacáku a igelitovém pytli přivazujeme na příď a vyrážíme. Naštěstí na severu není v noci úplná tma, ale i tak se vyčnívající balvany z peřejí v šeru těžko rozeznávají. Nejtěžší a nejkrásnější úseky projíždíme v noci. Brbláme, že nemůžeme fotit. Jsme všichni ukrutně promrzlí, usínáme v sedě, ale pádlujeme. Odpoledne přirážíme ke břehu v opuštěném městečku Olgujdach. Tady nás čeká náklaďák. Přehazujeme věci a ujíždíme na Mirnyj. Večeříme v teple. Ivan se jakoby zázrakem uzdravuje. Přesto druhý den přebukováváme letenky a Ivan s Danem a Jirkou odlétají domů. Ještě ten den se Ivan dostal do péče svých lékařů.
Po několika dnech v Mirném opět vyrážíme do tajgy. Sláva nás odvezl do městečka Světlyj k řece Viljuj. Musíme si vyžádat specielní povolení k průjezdu hydroelektrárnou k řece. Tady nás čeká náš lodivod Voloďa. Kouří papyrosy, vyzařuje z něj pohoda a klid. Jeho „motorka“ je plechový člun s motorem vzadu. Ujížíme po proudu do vesnice Sjuldjukar, kde žije Savinov.
Pár domků na vysokém břehu nenaznačuje, že je to vesnice s 350 obyvateli. Většinou starší lidé a hejna mladých a malých dětí. Jsou prázdniny. Vesnice žije přípravou svátku jara Vesnach. Jakutský Nový rok. Naše průvodkyně Larisa nás ubytovala u rodičů. Velmi příjemní lidé, oba na penzi.
Nikolaj Profimovič Savinov bývalý aleňovod, průvodce po tajze a lovec lidí žije v malém domku o jedné místnosti. Starají se o něj jeho dcera Sofie Nikolajevna Ivanova a vnučka Natálie. V místnosti je příšeří. Nikolaj Profimovič leží skrčený na boku v posteli. Sofie mu pomáhá se posadit na židli. Je mi líto rušit klid starého muže. Jedním okem potaženým zákalem sleduje podlahu a druhým nás. Sofie mu na krk zavěšuje mohutný stříbrný řetěz posázený diamanty, který Nikolaj Profimovič dostal ke 100 narozeninám od prezidenta Putina. Nacpává si čibuk machorkou. Jediný zlozvyk, který mu zůstal. V 80 letech měl mrtvici, ochrnul na pravou polovinu těla. Díky příbuzným se z toho dostal. „Nikdy jsem žádný kotel neviděl“, tvrdí, „ale slyšel jsem o nich vyprávět. Jsou to legendy.“ Skoro hodinové interview se točí kolem života v tajze, zvycích a životosprávě. Mluví pouze jakutsky, Sofie překládá a Larisa ji kontroluje. Loučíme se. Tisknu tu starou ruku a nevím, co si mám myslet. Je to muž, který jistě prožil hodně utrpení i radosti. Ve válce nebyl, přesto považuje roky 1941 až 1947 za nejtěžší ve svém životě. Ženu pochoval před pár lety, bylo jí 95 let. Má spoustu vnuků od svých čtyřech dcer a jak jsem viděl při odchodu i energie, vyrazil si zadem ven na procházku.
Druhý den ve 12 hodin začal svátek jara. Zápasy, zpěvy, tance, přehlídka krojů Jakutů, Evenů a Koriaků, kumys a přehlídka hostů. Musíme vyfotit celou vesnici. Chudák Larisa jim pak z vypáleného CD nadělá fotky. Jako VIP hosté jsme pozváni na pozdní oběd s místní i cizí honorací. Bohatá tabule, proslovy a písně. I já jsem musel říci příspěvek a zazpívat. A tak se do jakutské tajgy nesly tóny písně Karla Kryla „Pod tmavočervenými jeřabinami…“
Geolog Viktor Bolanev v měsíčníku Viljujské hory 11/2004 popisuje naleziště útvarů z magnetitu: „Magnetit v divoké tajze jsem viděl poprvé u vrchních přítoků řeky Olgujdach, u říčky Argachstach (naše expedice ho objevila také, naleziště tvořilo kotel o průměru 200 m). Tentokrát se prodíráme tajgou u Viljujské přehrady. Uprostřed hustých modřínů jsem narazil na kolmou stěnu výšky okolo 1 m, celou z magnetitu. Stěna z venku vypadala jako kovová a po 30–40 metrech mizí v zemi. Bylo vidět, že obtáčí celou severní část hory. Teď si představte domorodého lovce či pastevce sobů, co si o tom mohl myslet.“
Naší expedici se díky roční době (neolistěná tajga) a leteckému průzkumu podařilo v relativně krátké době (20 dní) objevit několik lokalit vhodných k pozdějšímu důkladnému prozkoumání. Kotle ať už památka po dávných pozemských civilizacích, či pozůstatcích kosmické lodě, která tu kdysi přistála budou dál lákat milovníky záhad z celého světa.
