Jako ve většině zemí světa, i v Etiopii je náboženství důležitou součástí života. Neprojel jsem na cestě Etiopií rozhodně všechny kostely a kláštery, ale několik ano a o těch bych vám rád povyprávěl. V Etiopii je, mimo zbytku animistických náboženství a judaistů, asi polovina křesťanů a polovina muslimů. Křesťané jsou obvykle ortodoxní, výjimečně římští katolíci. Mešity jsou zde spíš strohé a oproti kostelům ničím nevynikají.
Lalibela
Největší a nejznámější je komplex kostelů v Lalibele. Legenda praví, že za vlády krále Lalibely mnoho etiopských lidí toužilo dostat se do Jeruzaléma, do města kde se narodil Ježíš Kristus, pro požehnání. A tak se ve snu králi zjevil Bůh a řekl ať postaví kostely v Lalibele. Král údajně postavil všechny kostely vlastníma rukama, pouze s pomocí Boha, andělů a asi dvou tisíc dělníků.
První chrám, který postavil, je zároveň největší. Z vnějšku je 17 metrů vysoký. Nebo bych měl říci spíš hluboký. To je největší zvláštnost těchto kostelů. Nejsou totiž postaveny, nýbrž vytesány do země. V Lalibele a okolí jsou celkem 3 druhy kostelů. První, monolitické, jsou vytesány do země v jednom kusu skály. Další jsou v zemi, ale nejsou monolitické a poslední jsou postaveny v přírodních jeskyních.
První kostel patřil do skupiny monolitických, ale zemětřesení jeho části poničilo, a opravené sloupy už , samozřejmě, nejsou ze stejného kusu skály jako zbytek kostela. Asi nejznámější je poslední kostel postavený králem Lalibelou a zasvěcený svatému Jiří. Kostel je vytesán do tvaru kříže. Navíc Lalibela léty strávenými výstavbou jedenácti kostelu nasbíral spoustu zkušeností, a tak tento kostel jako jediný odolává větru, dešti a není třeba mu postavit novou střechu. Toho je docíleno drážkami v jinak rovné a ploché střeše, které fungují jako okapy a odvod vody.
Chrámy jsou propojeny chodbami, tunely a schodišti. A bez průvodce byste asi jen těžko našli všechna zákoutí a prošli všechny kostely. Celkově je v Lalibele 11 kostelů a všechny jsou doposud funkční, takže můžete narazit i na probíhající kázání nebo zpěv kněžích.
Tana
K další skupině kostelů se přesuneme asi den cesty terénním jeepem na západ, k jezeru Tana. Respektive na jezero Tana. Najmeme si loď a vyrazíme na ostrůvky rozeseté po největším jezeře severo-východní Afriky. K samotnému kostelu projdete hustou vegetací zahrnující banánovníky, papayu i kávu.
Kostel nepřekvapí svou architekturou, nízká okrouhlá budova s plechovou střechou a plechovými cinkrlaty. Pravé poklady se však nacházejí uvnitř. Stařičký, usměvavý a milý kněz (Abé) vám milerád ukáže vše co kostel skrývá. Starobylý kříž ze zlata vysvěcený v Jeruzalémě. Ale hlavně manuskripty 600 až 900 let staré, psané na kozích kůžích písmem tak starým, že už mu dnes rozumí jen hrstka kněžích. Abé listuje knihami a ukazuje a pojmenovává každého svatého, jenž je vyobrazen jasnými barvami. Posilněn naším nadšením vytahuje zpod koberce další manuskript. Ano, opravdu zpod koberce. U nás by byla taková kniha za neprůstřelným sklem, v hermeticky uzavřeném prostředí s pečlivě hlídanou teplotou, tlakem a vlhkostí vzduchu. A tady jí má Abé pod kobercem.
Gondar
Z Bahir Daru, od jezera Tana, je to jen kousek na sever po kvalitní asfaltové silnici do Gondaru, někdejšího královského města (Fasilidas ho ustanovil svým královským městem roku 1636). Nenajdete zde bohužel historické kostely, ale pouze jejich zříceniny. Nicméně hrad i celý kompex nazývaný „royal encloser“ stojí rozhodně za návštěvu. Nejlépe zachovalý, respektive opravený, je Fasilidův hrad, jedna z nejstarších památek.
Debre Damo
Poslední naše zastávka je na severovýchodě, v blízkosti hranic s Eritreou. Mezi kopci, v autem těžce přístupném terénu, se nachází nejsvatější místo v Etiopii. Klášter Debre Damo. Klášter se rozprostírá na vrcholku stolové hory a nevede k němu žádná cesta. První svatý muž prý na horu vylezl za pomoci obřího hada a založil na ní první kostel. Dnes už máme situaci snazší. Ze vstupní branky visí dolů asi 10 metů dlouhé lano a turistům navíc přiváží okolo pasu smyčku z nějakých kůží. Případné cestovatelky ale musím zklamat, do kláštera mohou vstoupit pouze muži. Sice jsme neprocházeli žádnou kontrolou mužství, ale asi by se země zatřásla kdyby na posvátnou půdu vstoupila žena (nebo by měl nějaký svatý muž špatné sny – rozuměj Boží vnuknutí). V klášteře žije asi 400 lidí, z toho dvě stovky kněžích.
Hned na uvítanou jsme si sedli se třemi staříky a popili talu. Tala je nápoj ze zkvašeného obilí. Není alkoholický, ale je kyselý. Abychom neurazili, tak jsme se tvářili jak nám to chutná. Tak jsme dostali přidáno.
Pak už následovala prohlídka kostelů. Hlavní kostel je postaven z dřevěných trámů a z kamene. Uvnitř najdete několik obrazů svatých a hlavně krásný vyřezávaný strop. Pak jsme se ještě podívali na další kostel, ale jen zdálky, protože ten slouží jako pohřebiště a mrtvé není radno rušit. Pak už se jen spustit po laně na zem, mezi ostatní smrtelníky a pokračujeme v cestě.
