Druhá část putování v okolí výše jmenované přehrady byla motivována nejen poznáním krás, ale i prozaičtější nutností zbavit se alkoholických příměsí v krevním oběhu před cestou automobilem k bydlišti. Hezké počasí a sedlo kola k tomu vybízelo – tentokrát byl zvolen jižní směr a za oficiální start cyklotúry jsem vyhlásil malou vesničku ležící cca 5 km od Seče v údolí říčky Doubravy.
Úvodní krátká etapa vede doslova cestou-necestou (byla ale zvolena záměrně, protože jinak by mě čekala delší oklika po asfaltu) a lehce zablácen nakonec vjíždím do obce Úhrov. V únoru roku 1469 proběhlo ve vesnici jednání mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a uherským Matyášem Korvínem poté, co bylo Matyášovo uherské vojsko obklíčeno u nedalekého Vilémova. Výsledkem jednání bylo uzavření mírové dohody mezi oběma vládci. Po propuštění však Korvín dohodu nedodržel (což jistě Jiřího z Poděbrad hodně mrzelo, ale ne dlouho, protože krátce na to v roce 1471 zemřel). Památnou událost připomíná lípa, pod kterou prý oba státníci rokovali. Tedy, ehm, ehm, už jen pahýl vhodný tak na topení (ochránci přírody prominou). Jedná se o cca 5 m vysoké torzo kmene staré lípy malolisté, která obráží z kořenových výmladků a jedné živé větvě rostoucí z kmene. Dále minu barokní zámek z 18. století, který po roce 1948 zchátral, a nyní je opravený, protože se nachází v soukromém vlastnictví. Skutečnost, že je v soukromých rukou ale znamená, že bohužel není přístupný…a velký pes za vraty s divokým výrazem nenaznačuje, že se tak brzo stane. Ve vesnici se ještě nachází kaple Antonína Paduánského, leč taktéž nepřístupná. Proto si místo toho prohlédnu alespoň památnou alej a park rozprostírající se u zámku.
A jedeme dále. Ačkoliv provoz na silnicích není silný, rozhodnu se pro zelenou turistickou značku směr Golčův Jeníkov. Zjišťuji ovšem, že tato trasa není příliš turisticky frekventovaná, omšelé směrovníky ještě existují, leč značkař již dávno odešel do důchodu nebo rovnou umřel…. Začíná to být docela dobrodružné, nejen po stránce orientace. Poslední vozidlo, které zde jelo, bylo něco extra velkého a těžkého, takže cesta je výmol za výmolem. Vysvobození z toho utrpení přichází až s prvními domky obce Leškovice. Leškovice se na konci II. světové války staly dějištěm smutné události – na kraji lesa zemřelo několik ruských a českých partyzánů v čele s osmadvacetiletým majorem Fominem z Leningradu. Byla to část partyzánské skupiny Mistra Jana Husa, která operovala v oblasti Železných hor; zde byla v březnu 1945 obklíčena a v nerovném boji zahynula. Na místě boje je památník (resp. památníky dva, velký a malý) a jsou na něm uvedena jména padlých (dvě jména jsou ženská – ve štábu byla lékařka a radistka). Ani jednomu z hrdinů nebylo třicet let…
Protože mě další putování po zelené značce obralo o čas (značka vede cik – cak), rozhodl jsem se pro kratší variantu a po nějakých 6 kilometrech v terénu se vracím v Jakubovicích na asfaltku. Dle malé informační tabule byly v minulosti Jakubovice hojně navštěvovány různými malíři, protože jim v tomto krásném kraji poskytovaly dostatek inspirace k umělecké tvorbě. Místo skutečně umožňuje daleký pohled do krajiny, přede mnou je hradba lesů CHKO Železné hory a údolí táhnoucí se od Čáslavi až někam za Chotěboř. Navíc místní obyvatelé patří do kategorie šprýmařů a tak na křižovatce cest je dřevěný rozcestník s nápisem „Jakubovice – střed České republiky – pupík Evropy“. Jsou zde i pokyny, jak se mají lidé chovat za určitých okolností, cituji z textu: „…při vplutí zaoceánského parníku uhnout z plavební dráhy, při příjezdu autobusu vyvěsit státní vlajku…“.
Je čas pro nějaké občerstvení a tak se bez větší námahy a šlapání svezu do Vilémova a žízeň spláchnu kofolou konzumovanou na zahrádce. Přitom se mi naskýtá pohled na další zámek v soukromých rukou – o postoji jeho majitelů k náhodným návštěvníkům výmluvně vypovídají zákazy vstupu i nápis „zámek není turistickým objektem“ na bráně. Má dlouho a pohnutou historii, základy pocházejí z roku 1120, kdy na tomto místě stál jeden z největších benediktinských klášterů ve střední Evropě. Zakladatelem tohoto kláštera byl opat jménem “Vilém” a podle jeho jména dostaly “Vilémov” i zámek svůj název. Mniši, kteří bydleli v klášteře, jsou známí hlavně tím, že pojídali ryby a žáby. No věru vybraný jídelníček, brrrrrrr…
Odpoledne se nám nachýlilo a je tu závěr výletu. Ten patří zastavení u přehrady Pařížov postavené v roce 1911, která je zajímavým technickým dílem. V údolí Doubravy zapadající sluníčko vrhá dlouhé stíny přes zgotizované věže přehrady. Je zde jen pár výletníků a okraje vodní plochy jsou lemovány rybáři. Je čas se vrátit k autu a vyrazit domů…
