Celá výprava do italských Dolomitů, které jsem se zúčastnila, trvala 4 dny. Týkala se oblasti okolo Cortiny D Ampezzo.
Z České Republiky (konkrétně z východních Čech) se nejlépe jede přez Brno, Vídeň, Graz, Villach a odtud dále na Cortinu D Ampezzo.
Ještě než začnu s popisem jednotlivých tras, chtěla bych se zmínit o vybavení, které je zde nutností, pokud ovšem nechcete zůstat v údolí a krásou horských velikánů se kochat pouze ze silnice. Poměrně velkou část stezek zde tvoří zajištěné cesty (= ferraty), to znamená, že v obtížných pasážích jsou natažená ocelová lana, na kterých se můžete zajistit. Proto je nutné mít s sebou sedací či prsní úvazek, asi dvoumetrové vázací lano a karabinu (na „zacvaknutí“ na ocelové lano), v neposlední řadě rukavice a hodí se i přilba. Je také užitečné mít dobrou mapu a alespoň knižního průvodce, jelikož značení v této oblasti je velmi sporadické a nepřehledné (ani zdaleka se neblíží našemu). Nezbytností je i kapesní svítilna. Celá oblast byla totiž místem, kde se vedly urputné boje za první světové války a z tohoto období je zde velké množství pozůstatků – od polorozpadlých dělostřeleckých postavení přes nábojnice, které můžete snadno najít až po tunely hloubené skrze celé masivy, jež jsou udržovány a používány jako turistické cesty. Takto vybaveni můžete dobývat své vysněné vysokohorské cíle.
Všechny cesty zahrnující ferraty však nejsou stejně obtížné. Jsou označovány např. jako těžké (červená ferrata) či zvláště těžké (černá ferrata). Je dobré vyzkoušet si své schopnosti nejdříve na něčem méně náročném. K takové zkoušce patřila i naše první výprava – Monte Cristalo (3 154 m. n. m.). Ze sedla Tre Croci (1 809 m.n.m.) jsme vystoupali k dolní stanici sedačkové lanovky (chata Son Forca 2 215), odtud lanovkou ( tam i zpět 16 000 lir/osoba) na chatu Rifugio G. Lorenzi (2 932 m.n.m.), kde již začíná jištěná cesta. Nevýhodou této trasy je její obousměrnost, to znamená že se často musíte vyhýbat protilezoucím skupinkám, což může být nad několikasetmetrovou propastí poměrně zajímavý problém. Lezení zajištěné cesty trvá asi jeden a půl hodiny, pokud je dobré počasí patří tato túra k nejkrásnějším v celých dolomitech. Což já bohužel nemohu posoudit, jelikož po celou cestu jsem měla výhled pouze na vznášející se krkavce v mlze s kombinací deště, sněhu a minusových teplot.
Druhá výprava mířila z Arábby (1605 m.n.m.) na Bec de Mesdi (2727 m.n.m.). Nejprve opět lanovkou (cesta tam – 14 000 lir/osoba) na chatu Porta Vescovo ( 2557 m.n.m.), i když dá se to i celkem dobře vyjít – musíte však počítat alespoň s pětihodinovým zpožděním a značným vyčerpáním. Od chaty vede zvláště těžká ferrata (prý jedna z nejtěžších v celé oblasti) na Bec de Mesdi. Od chaty po celou dobu výstupu na vrchol je nádherně vidět vrchol Marmolady s největším ledovcem v celých Dolomitech. Sestupuje se pak do sedla Padon (2400 m.n.m.), část sestupu se prochází tunelem a všude okolo jsou dělostřelecká postavení z první světové války, na chatě v sedle je i malé, ale velmi zajímavé muzeum o tom jak a za jakých podmínek zde boje probíhaly a to i včetně vystavených exponátu zahrnujících třeba botu pěšáka i s částí nohy, munici nebo dělo. Ze sedla se dá sejít zpět do Arábby pod trasou lanovky.
Třetí den nás čekal nejtěžší výstup – Tofana di Rozes (3 225). Nástup je na sedle Falzarego (2 105 m.n.m.) odkud se dá opět lanovkou ( cesta tam – 13000 lir/osoba) vyjet na Monte Lagazuoi (2728 m.n.m.) nebo Lagazuoi obejít a poměrně krátkou cestou vystoupat až pod masiv Tofany. I samotný vrchol Lagazuoi je velmi zajímavý, ona lanovka je zavěšena nad sedlem bez jediného opěrného pilíře a pokud by jste se rozhodli jít raději pěšky, je skrze celou horu prokopán tunel, kterým se dá dojít až k horní stanici lanovky. Po cestě se můžete svítit svou svítilnou nebo si na chatě v sedle zakoupit louč a jít celou několikakilometrovou cestu jen za svitu otevřeného ohně. V celé délce tunelu jsou proraženy střílny, kterými je nádherný výhled do krajiny. Ale zpět k Tofaně. Již na jejím úpatí začíná velmi dlouhá a náročná ferrmata Via G. Lipella (doba výstupu asi 4 hodiny), za špatného počasí se zde objevují namrzlá místa a za každého počasí padající kameny. Na samotném vrcholu je nádherný železný kříž s pamětní deskou G. Lipelly. Jestliže je jasno je to skvělé místo rozhledu, což opět nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti, jelikož na vrcholu nás zastihl hustý déšť a mlha. Sestupová cesta jde velmi nepříjemným suťoviskem až k chatě Giussani (2561m.n.m.) a dále už po celkem dobré cestě až na chatu Dibona (2050 m.n.m.).
Čtvrtý den jsme naplánovali lehkou odpočinkovou túru – přechod z Arábby do sedla Pordoi (2242 m.n.m.). V tomto sedle je velmi zajímavý pomník obětem první i druhé světové války.
Celé Dolomity jsou pozoruhodné také svou květenou a zvířectvem – kamzíci, svišti či alpská protěž se tu vyskytují poměrně často. Také milovníci horské architektury se zde přijdou na své. Dřevěné domky se závěsy z muškátů, kostelíky s vysokými věžemi nebo starý polorozbořený hrad tvoří v horských údolích nádhernou scenérii.
Co se týče ubytování – kempů je zde dostatek, ale ne každý je pro našince cenově přijatelný. Já osobně mohu doporučit kemp Cernadoi ( 3 noci + stan – 60 000lir/2 osoby), který kromě toho, že je těsně po sedlem Falzarego, má i slušné technické zázemí.
Ještě bych chtěla zdůraznit jak je důležité být připraven na všechny varianty počasí, to je zde velmi nevyzpytatelné a nebezpečné. Není nic neobvyklého když se slunné letní počasí během hodiny změní na zimní bouřku.
A nyní již jen popřát hodně štěstí na cestách.
