Je zajímavé, že k fotografování není zapotřebí žádného zbrojního pasu. Šílenec s fotoaparátem se podobá šílenci s puškou, chodí si tak po světě a střílí po čem vidí…
V předchozím článku jsem se psal zážitky z nafotografování prvního filmu. Mezitím přístroj začal simulovat a přestal otvírat objektiv. Od kolegů jsem se dozvěděl, že nejlepší při reklamaci je dělat blbého. Damon starší prý jednou na celnici vysvětloval, že nemůže otevřít motor v autě, protože mu v servisu neřekli, jak se to dělá a navíc do něho prvních pět tisíc kilometrů nemá lézt.
Já jsem ho tedy donesl k reklamaci, a začal slečně tvrdit, že mám takový pocit, že fotoaparát na mne nemrká okem. Zkusila to a dala mi za pravdu. Poté jsem ji požádal, jestli by mi z přístroje nevyndala film, že se mi ani to nepovedlo. Pokud o mojí osobě měla sebemenší mínění, muselo se nyní (mínění) smrsknout na velikost atomu. Podívala se na mne pohledem, kterým se odborník kouká na neodborníka, změřila si mne odshora dolů a zpátky (3metry 64centimetrů) a když viděla, že to nepomůže, zkusila ten film vyndat sama. Zlomyslnost mne nutí, abych napsal, že se jí to také nepovedlo a tak film vytáhla hrubou silnou v temné komoře.
Když se mne poté slečna zeptala, jestli má do popisu závady pro opravnu napsat i to, že přístroj nepřevíjí, mohl jsem jí to oplatit a začal jsem si hrát na „překvapeného zákazníka“. Když se mi můj foťák vrátil z opravy, jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že v opravně sice opravili víčko objektivu, ale nenašli chybu v převíjení. Převíjení jsem si ještě v obchodě zkusil a opravdu – fungovalo. Teď by mne zajímalo, kde se stala chyba: u mně, u slečny, nebo v opravně?
Jinak, musím to zaklepat na dřevo, foťák po opravě fotí dobře, viz fotka z Branné. Když jsem fotil krajinku, tak jsem jí nemusel nadávat, dívala se na mne celou dobu bez nadávání.
