K nesmazatelným zážitkům ještě z doby reálného socialismu patřily vždy houfy špinavých rumunských dětí, srocujících se pod okny našich vlaků či autobusů a žebrajících prakticky o cokoliv As nimi i jejich likvidované vesnice a zčernalé, šedé zdi měst – obraz, který přetrval beze změny. Arad rozkopaný stejně jako před třemi lety, špatně zásobené výlohy obchodů dosud marně čekajících na lepšího vlastníka než je stát, všude se vířící prach. K tomu všeobecná, ve vzduchu přímo hmatatelná apatie, veksláci a neustálý strach o zavazadla. Šokující obrázek pro nejstarší z nás, kteří poznali krásu a kulturnost rumunských měst ještě v době meziválečné, kdy království v Karpatech bylo naším předním spojencem.
Dnešní průvodce po Rumunsku začíná obvykle slovy: „Pokud omylem plánujete strávit v městě XY více než několik hodin…“ Často jsme ale nuceni, vždyť na obou železničních tazích se dočkáte jen jednoho jediného vyhovujícího spoje za celý den. A nezapomeňte, že lístky se vydávají pouhých 30 – 90 minut před odjezdem vlaku u některé z přepážek, jejíž číslo neznají ani v nádražních informacích. Stačí tedy intuitivně odhadnout správnou frontu, vydržet v tlačenici o místo se hádajících pasažérů a pokud vás proud stihne zanést až k okénku ještě před odjezdem vlaku, máte vyhráno.
Za okny našeho kupé probleskují noční tmou světla rumunsko – maďarsko – německo – srbského Temešváru a vlak pospíchá směrem k Železným vratům a na Craiovu. Na spánek můžeme zapomenout, je plně obsazeno a všichni se výborně baví. Podlaha pod našima nohama začíná za chvíli připomínat popelník. Někdo z přeplněné chodby vylomil dveře kupé a brzy nato nás muž ve středních letech začal přesvědčovat o neodvratnosti blízkého konce světa. Myšlenka, která se ostatně uprostřed Rumunska hlásí sama.
Na nádraží v Craiově se mi ještě za tmy podlamují nohy, ale vzápětí velmi mrštně vstávám – pohled na pochodující přehlídku štěnic byl dostatečným varováním. S novým dnem stejně odjíždíme do hraničního Calafatu, ale strach o zavazadla spát nedovolí. Žmouráme tedy z osobáčku na kukuřičná a slunečnicová pole Valašské nížiny a možná se tak vyhýbáme osudu dvou našich kolegů, kteří byli za několik dní přepadeni právě na této trati.
Pohled na majestátný Dunaj jsme si vychutnali snad ještě víc než v Ostřihomi, protože pro nás momentálně znamenal rozloučení s Rumunskem. Před celnicí nám ještě na chvíli ztuhla krev v žilách, ale úředník ukázal svou lepší tvář a zažádal si jen o cigaretu, načež bez mrknutí oka zabavil celou krabičku. Ještě stále rozumné výkupné za naše propuštění z tohoto balkánského státního útvaru, který se v Evropě ocitl snad jen omylem.
Podruhé tak překonáváme hranici na lodi a na bulharských pasových orgánech nekompromisně požadujeme potvrzení o vstupu do země. Neradi bychom opakovali zkušenost z poslední cesty, kdy jsme si volný průchod do Turecka při chybějícím razítku vynutili až po dvouhodinové protestní stávce vsedě na celnici.Tehdy také ještě platil odlišný železniční tarif pro cizince, nesmírně předražený, a tak nezbylo než vydávat se za domácí…
Cesta do Sofie byla po nudě středoevropských nížin osvěžením: čistý a poloprázdný vlak zamířil na jih údolími bouřících řek a nádherných pohoří a brzy již pyšně předváděl své umění ve stěnách kaňonů, jejichž krása nás zvedla z křesel. Do těchto krásných západobulharských pohoří a ne k moři vedly vždy kroky opravdových turistů, na které je dnešní Bulharsko přes svou současnou hospodářskou mizérii stále opravdu vlídné. Oproti svému severnímu sousedovi udrželo svá města poměrně čistá a pěkná a je jen škoda, že na jeho přírodní scenérie dnes turistické kanceláře a turisté navyklí cestovat na Západ zapomínají.
Pás sopečných pohoří obepíná i hlavní město Sofii, ležící ve stejné nadmořské výšce jako náš Andrlák. Než jsme je však mohli spatřit, vzala nám je další noční temnota z očí.
