Po nádheře a svěžesti velehor v jejichž příjemném zajetí jsme nakonec díky stávce autodopravců zůstali o něco déle, už zase polykáme láhaurský smog a potíme se jako soumaři. V noci nad i námi v YWCE na chvilku vypíná ventilátor a vzápětí už jen těžko lapáme po dechu což se nám při další cestě Indoganžskou nížinou ještě stane nejednou. Zážitek všudypřítomného letního tropického dusna je nepřenosný, nesdělitelný nedá se vyčíst z knih.
Východními předměstími Láhauru si náš neskutečně přeplněný mikrobus razí na druhý den cestu k blízké indické hranici. Jméno satelitního Batapuru je povědomé – vybudován byl ve 30.1etech firmou Baťa a dodnes je střediskem pákistánského obuvnického průmyslu. V téže době se tu také hrálo Čapkovo R.U.R. a na blízké univerzitě přednášeli naši orientalisté, ale dnes už tu jméno Československa takřka nikomu nic neříká.
Křečovitě brzdíme, další pneumatika je v tahu. Poslední pákistánský rolník na buvolím potahu si při pohledu na naše nepojízdné vozidlo o technice asi myslí své… Kdysi jedna z nejfrekventovanějších cest Britské Indie je o kousek dál přetnuta poválečnou hranicí, která dala roku 1947 do pohybu 17 – 20 milionů lidí a znamenala tak jeden z největších exodů lidských dějin. Na místě dříve kypícím životem a pak poznamenán neslýchanými masakry mezi hinduisty a muslimy (milion obětí) je dnes ponurý klid a ostražité napětí. Masivně opevněná hranice je jakoby z oka vypadlá té, která nám všem dlouhých 40 let znemožňovala poznávat svět.
Stojíme na jediném hraničním přechodu mezi 130milionovým Pákistánem a dnes už asi 960milionovou Indií. Čeká tu jediný rodinný vůz (ze Stuttgartu) a brzy dorážejí na kolech (!) dva uřícení a propocení studenti z Oxfordu. Tím veškerý provoz končil a indický pasový úředník s fialovým turbanem na hlavě si nás tak u svého stolečku pod širým nebem mohl „vychutnat“. Zkušenou rukou zalovil v hromadě razítek a lejster a jedním nám vzápětí začal šermovat před očima: pod trestem vězení je od toho a toho dne zakázáno do Indické republiky dovážet indické rupie. Tečka šmytec a našich 400 peněz propadá státu (a jemu).
Zbytkový, i tak vysoký obnos je nám milostivě ponechán, jenže v sousední hale probíhá přísná osobní prohlídka včetně zavazadel. Potíme se ještě víc, Petr mizí na WC nacpat naše drahocenné živobytí do sandálů. Od Višny až po Šivu stála snad indická božstva na naší straně, protože prohledáno bylo vše – až na ty sandále.
Podle vyprávění Tomáše Halíka z jeho indického přednáškového turné (mimochodem snad jen díky jeho požehnání na cestu se mi zcela vyhnula metla průjmu, podle sdílnějších cestopisů „jediná jistota na cestě po souši do Indie“) jeho prvním zážitkem na bombajském letišti bylo setkání s neuvěřitelně vlezlou a bakšišchtivou ochotou místní „mafie“. Dva takoví chlápkové stojí i tady neodbytně se nabízejí coby nosiči a dál okořeňují naše první dojmy z Indie. Další se už rojí kolem svých autíček a křičí: „To Amritsar, Mister? Only 100 rupies, Mister!!“ Přehlížíme je jako vzduch a nalézáme do prázdného autobusu, se kterým se máme za 8 rupií octnout v hlavním městě svazového státu Pandžáb a především v posvátném hlavním městě sikhů – Amritsaru.
Zvědavě si z okna prohlížíme první kilometry země, ve které už žije víc obyvatel než v Africe, Jižní Americe a Austrálii dohromady a která se ozývá hlasem sedmi set jazyků. Která se v prvním nebo druhém desetiletí 2l. století stane nejlidnatější zemí světa. Takový kolos nelze pochopit, nelze poznat, je možné se ho jen zlehka dotknout.
Znovu se propadáme do minulých časů, a protože jsme ještě týden před odjezdem asistovali coby komparsisté při natáčení „Zdivočelé země“, připadáme si jako na scéně historického filmu. Živnosti provozované přímo na ulicích omšelého města, zvonky rikšů vyhýbajících se dobytku, turbany, pěstěné vousy a dýky sympatických sikhů. Ale hlavní překvapení na nás v Amritsaru teprve čekalo.
