Mezi agenty hotelů, útočícími na naše smysly tentokrát uprostřed vysokohorského letoviska Gilgitu, chyběl snad jen zástupce „Medina Guesthouse“. Medina totiž reklamu nepotřebuje. Získala si srdce zahraničních turistů přinejmenším od chvíle, kdy dvě Novozélanďanky zasvětily personál do tajů evropské kuchyně, a od té doby se kolem bombastické večeře o několika chodech podávané večer co večer pod hvězdnatým nebem lze zaposlouchat do několika světových jazyků: vedle angličtiny a němčiny tu pochopitelně nemohla chybět ani japonština a – nevěříme vlastním uším ani čeština.
Nečekali jsme, že se s krajany potkáme právě v horách Kašmíru. Lucka z naší fakulty a její dva společníci jsou právě na cestě kolem světa – odjíždějí nyní na cestu křížem krážem po Indii, pak procestují exotické země jihovýchodní Asie a někde v Austrálii doufají najít prací na farmě obživu pro další cestu. Ta je zavede přes souostroví Pacifiku do jihoamerických zemí a odtud až do Kanady, kam dorazí už v době sklizně severní polokoule… Připadáme si vedle nich jako na nedělním výletu a navíc v sobě skrýváme pocity jistého francouzského malíře, který v touze po dalekých krajích namaloval mnoho obrazů Pekingu. Jenže když se tam jednou konečně dostal, ozvalo se v něm brzy volání domova a on začal malovat zase Paříž…
S medinskou večeří v útrobách a se zásobou chlebových placek, müsli, sušeného ovoce a polívek odjíždíme na několik dnů do hor. Naši noví známí z Vídně a Kalifornie volí drahé horské túry s průvodcem pod masív Nangá Parbatu, my s Maďary se smiřujeme s méně exkluzivní, ale snad o nic méně nádhernou cestou bez průvodce k severněji položenému Rakapoši: Za obcí Gulmit vylézáme v soutěsce řeky Hunzy z autobusu a pod bílými štíty Karakoramu jsme s Petrem skoro naměkko. Tím spíš, že právě tady někde v řece vyhasl r. 1989 život Františka Jeniše, člena expedice „Tatra kolem světa“ a vlastně o generaci staršího kolegy z albertovské přírodovědecké fakulty…
Velehory Karakoram jsou trochu ve stínu zájmu o sousední Himaláj, ale podle názoru mnoha horolezců jsou ve skutečnosti daleko pozoruhodnější a krásnější. Svou průměrnou nadmořskou výškou ho ostatně převyšují – jen vrcholů převyšujících 6 500 m je tu na stodvacet – a navíc je to na plochu nejvíce zaledněné pohoří světa, ledovce zde pokrývají území o velikosti Čech. Mohutným pásem dlouhým 900 km se z Hindúkuše a z pamírského uzlu nasouvají na Himaláj, od kterého je oddělují strhující kaňony Indu…
Cesta do srdce hor vede vesničkami domorodců, kteří většinou patří k etnicky i jazykově záhadnému kmenu Hunzů. Míjíme jejich příbytky z plochých, volně na sebe naskládaných kamenů a osvěžujeme se vodou přiváděnou z úbočí hor důmyslnou soustavou kanálků, rozvádějích vláhu do políček a sadů podél cesta. Zejména ženy se na nás dívají s nedůvěrou, ale školáci v růžových košilích a červených kravatách se už seřazují a vyžadují kromě fotografie i pero na psaní. V horách potkáváme i jejich vrstevníky v méně slušivém oblečku coby pastevce koz a ovcí. „Giv mí pen!“ uslyšíme často.
Namáhavý, ale technicky nepříliš náročný výstup nás druhý den konečně přivádí do základního tábora ve výšce 3 500 metrů. V Alpách už: této úrovní vládne království mrtvých pouští, ledu a sněhu, ale zde jsme „bivakovali“ v pohodlí svěží louky a na úbočí nižších hor se nad námi vedle keřů zelenaly i koruny stromů. Opuštěná tabule upozorňující na tragédii jedné japonské výpravy však jako by umocňovala dojem z přírodního amfiteátru, rozevírajícího se jižním směrem: sedmitisícové skalnaté štíty Dračího hřbetu (=Rakapoši) směle soupeřící s krásou alpských velikánů, hluboko pod nohama pak morénami zasutěný ledovcový val a jeho splazy razící si cestu hluboko do údolí, o něco níž vodopád tajícího ledovce a nakonec burácející divotok křížící nejednou cestu všem příchozím. Tak velkolepý chrám přírody bude pro člověka znovu a znovu výzvou k hledání a nacházení Boha i sebe sama.
Nad zasněženým průsmykem pomalu vycházel měsíc.
