Dřív než člověk vyrazí za nějakým dobrodružstvím, je vždycky dobré opatřit si co nejvíce užitečných informací dopředu. Často nám to ušetří spoustu peněz za nesprávně koupené jízdenky (nebo koupené sice správně, ale do míst, kam normální smrtelníci chodí pěšky a tudíž zadarmíko), kopy minut strávených v zaprděných informačních centrech, milimetrů z podrážek na botách (a vosku na skluznicích v zimních měsících), šampónu a zubní pasty (platí pro ty, kdo mají dlouhé zuby a touhu po zářivě bílých vlasech a navíc extrémně vyvinutý smysl pro osobní hygienu), nervů a nervíků (prý pokaždé, když řekneme TO KDYBYCH VĚDĚL… dostává přes milión nervových buněk v mozku malý záchvat) a zároveň to sníží šance, že mineme něco fakt moc dobrého (nebo že nemineme něco fakt moc špatného).
Taky jsem před cestou důkladně vytahal rozumy z kamaráda a tak jsem věděl, že z města A je nejlépe jet autobusem do vesnice B (asi 20 km do kopce) a odtud pěšky na vrchol C, což byl cíl naší výpravy. Cesta zpět, plánovaná na další den, byla obdobná, jenom v obráceném sledu (nejdříve pěšky a potom autobusem a ne do kopce, ale z kopce).
Malinko nás překvapilo, že z bodu B do bodu C to podle mapy vycházelo asi na 35 km. Kdybych svého kamaráda neznal, řekl bych, že musí být abnormálně fyzicky zdatný nebo tak trochu baron Prášil. Vždyť to byla řádná dálka do řádného kopce (v řádném teplu a s řádně těžkými batohy). Já ho však znal velice dobře a věděl jsem, že se v mládí často koupal v Bobří řece (takže mi nekecal), ale teď už se, podobně jako já, koupe jen při maškarním nebo v dobře vycpaném neoprénu. Usoudil jsem tedy, že mapa musí zkreslovat. JDEME, zavelel jsem naší dvoučlenné skupině v bodě B. Vše jsme absolvovali přesně podle plánu, jenom zpět do výchozího bodu A jsme se dostali o jeden den poději a naprosto vyřízení (což pro mě mělo o něco později malou nepříjemnou dohru). Celou cestu jsem si kladl nepříjemnou otázku: jak on to sakra mohl zvládnout a proč já ne? Byl jsem rozhodnut, že až se vrátím, kamarádovi začnu vykat, požádám ho o podpis na svou podprsenku, budu mu mýt mu nohy a posílat květiny. Jo, a nechám si vytetovat jeho jméno na svůj hrudní košíček (hned pod Arnolda a Silvestra)…
Víte, taky je velice dobré, když už ty užitečné informace máte (a jste si vědomi toho, že nemáte zas až tak spolehlivou paměť), někam si je zapsat. Pak bychom autobusem jeli až do osady D, od vrcholu C vzdálené pouhých 10 (slovy DESET!!!) kilometrů. Přesně jako můj dobrý a velice chytrý kamarád.
