Suwalská jezera leží v nejsevernější a zárověň i nejvýchodnější části Polska. Naše cesta vedla nejprve s ČD do Waršavy (cena zpáteční jízdenky, která platí dva měsíce je 1010,– Kč) a pak s PKP do města Suwalki (cena 33 Zlotých). Vybavení naší expedice je skoro standartní, pro šest lidí tři nafukovací lodě značky Pálava a ostatní vybavení na desetidenní pobyt v přírodě. Navíc fotoaparáty a dalekohledy. Město Suwalki leží asi 14 km od městečka Starý Forwark, které je přímo na břehu jezera Wigry, začátku naší cesty. Vlak tam nejezdí a tak použijeme autobus (cena jízdenky 2,60 Zl za člověka a 1 Zl za batoh). vzhedem k tomu, že je konec května nefunguje zdejší kemp neboli Stanice vodních sportů. Spíme přímo na břehu jezera a vychutnáváme krásu opraveného a vkusně osvětleného kláštera Wigry, který je na protějším břehu jezera.
Ráno nafukujeme lodě a vyrážíme za slunného dne na jezero. Po prohlídce kláštera, který navštívil v loňském roce papež, se opět vydáváme na vodu a hledáme v rákosí průjezd do řeky Černá Hanča. Protože se podařilo obstarat i rybářský lístek (jeden týden 22 Zl), brzy zastavujeme a je zde první pokus o obstarání večeře. Černá Hanča protéká rovinatou krajinou, má převážně písčné dno. Její hloubka se pohybuje mezi půl metrem a jedním metrem. Občas se najdou i tůně, které jsou hlubší a přímo ideální na koupání. Snažíme se vyhýbat oněm velkým kempům – střediskům vodních sportů a vyhledáváme místa biwakova. Jedno takové místo je přímo v Národním parku Wigry. Je zde upozornění, že je zde možno pobývat pouze dva dny a maximálně 30 osob. Místo je vybaveno jednoduše – ohniště, dřevěný přístřešek se stolem a lavicemi. Pitná voda chybí a ani zde není upozornění, že by někde poblíž byla. Na podobných tábořištích pak spíme po celou cestu plavby po Černé Hanče. Jednou nás ráno navštívil i výběrčí a platíme (2,50 Zl za osobu), ale dověděli jsme se i plno zajímavých věcí, například, že Polsko v této době sužuje sucho, dva měsíce již nepršelo a následkem toho hrozí a jsou časté lesní požáry. mnoho se nám tím vysvětluje, tabulky se zákazem vstupu do lesa a zorané pásy podél lesů. Pro pitnou vodu chodíme do vesnic, většinou to spojíme i z nákupem potravin, ty jsou v cenových relacích podobných jako u nás a někteří z nás ráději okusí něco nového než vozit jídlo z Čech. Pitná voda, kterou dostáváme se nám moc nelíbí, je zakalená, žlutá. Vznikají dohady zda převářet, či nikoliv, vždyť oni jí také pijí. Volíme individuální přístup.
Po třech dnech plutí po krásných meandrech řeky se dostáváme kousek od hranic s Běloruskem a vplouváme na Augustovský kanál. Je to umělý kanál vybudovaný v letech 1823 – 1836, dlouhý 135 km. Nám se nejvíce líbí zdymadla, které zde nazývají šluzy a jsou plně funkční. Za 2,60 Zl vás provezou o několik metrů nahoru nebo dolů, podle toho jak je to momentálně potřeba. V sobotu a neděli chtějí dvojnásobek. Celá záležitost trvá asi 25 minut a je velice příjemná. Skoro u každého zdymadla je i možnost táboření, čehož využíváme. Celý kanál je lemován dřevěnými kůly, které jsou přerušeny pouze na jezerech. Po krásných meandrech řeky jedeme po naprosto rovných úsecích, kde voda stojí. Uměle vytvořené břehy jsou sice porostlé, ale nedovolují rozhled po krajině. Táboříme na soukromém tábořišti a opět se setkáváme s ochotou místních obyvatel. Augustovský kanál je sice dílo velkolepé a zachovalé, ale pro vodáka ani ornitologa nic moc zajímavé. Jsme rádi když vyjedeme opět na jezero. Počasí nám až do této doby přálo, slunečné, bezvětrné na nebi ani mráček.
Poslední den fouká ostrý vítr, který dělá na jezeře vlny s hřebínky. Do toho začíná i poprchávat a protože podle mapy nejsme daleko od cíle naší cesty Augustowa, přirážíme ke břehu a zjišťujeme jak je to daleko na železniční zastávku. Prší, je zima stavíme stany, balíme lodě. Ráno na vlak do Augustova šlapeme asi 2 km. Nakoupit poslední zásoby na cestu a jedeme do Waršavy a odtud domů. Celkem jsme v Polsku byli 8 příjemných dnů.
