Říká se, že dostat se přes hranice posledního totalitního státu v Evropě není jen tak. Zatím jsme ještě ani neopustili Vilnius a už jsme si ověřili, že na tom něco bude. Dnes jsme se vydali na Velvyslanectví Běloruské republiky, které sice leží v centru hlavního města Litvy, ale hned za dveřmi na vás čeká jiný svět. Návštěvě ambasády předcházelo několik zajímavých kroků, jedním z nich bylo uzavření pojištění. Bělorusko podle všeho leží na jiném kontinentě, takže si musíte zařídit speciální pojistku, protože smlouva s platností (pouze) pro celou Evropu vám stačit nebude. Číslo pojistky vpisujeme do poslední prázdné kolonky a vydáváme se na úřad.
Jsme celkem tři – Martin, Michal a já. Lidí, kteří by se rádi přidali, by se našlo více, ale my si rezervovali pravděpodobně jediný pokoj v jediném hostelu v Minsku. Podle informací na internetu by nás noc měla stát 20 dolarů, ale jak to bude ve skutečnosti, uvidíme až na místě. Budovu velvyslanectví nacházíme celkem snadno, docela obyčejnými dveřmi vejdeme dovnitř a najednou se ocitneme v jiném světě. Překvapeně se rozhlížíme kolem sebe a nechápeme, co je v té malé místností tak zvláštního. Lidé vypadají stejně jako na ulici, přepážky jako na každém jiném úřadě… Jen atmosféra je tu úplně jiná.
Přistoupíme k okénku a já spustím litevsky, ale dočkám se odpovědi v ruštině. Zkusím to ještě jednou dvakrát, ale neuspěju. Vypadá to, že přichází čas na šest lekcí, které mám zatím za sebou. Našeho váhání a podivných pasů si všimne pán, který tu dohlíží na pořádek, zmocní se všech formulářů a začne nás zpovídat – odkud jsme, co chceme a hlavně – kdy jsme přišli. Plácnu něco ve smyslu, že před pěti minutami, což ho uklidní. Jsou totiž tři hodiny a dvě minuty a v pátek se na velvyslanectví smí vcházet jen do třetí odpolední.
Po přednášce o tom, že se nehodí obtěžovat úředníky v pátek, nám sdělí, že musíme počkat na pana ambasadora, který se nám bude věnovat osobně. Moc tomu nerozumíme, ale nedá se nic dělat. Dveře jsou zamčené, takže nám nezbývá než počkat. Připadáme si jako zajatci státu, kde pevnou rukou vládne poslední evropský diktátor. Ze začátku je nám z toho trošku úzko, ale pak se rozhodneme, že to budeme brát jako součást výletu a že si to pořádně užijeme.
Po několika minutách napjatého čekání přichází velvyslanec, páni kluci usoudili, že konverzaci nechají na mě a jen přihlížejí. Nejsem si právě jistá, jakým jazykem mluvím, když mi nestačí moje chabá slovní zásoba, prostě něco povím česky a doufám, že si to ten důležitý pán domyslí. Nechová se právě přívětivě, docela ho rozčílí, že hned nepochopím jeho přátelské rady. Prý pro nás bude nejlepší zajít do agentury, která zajišťuje víza, že je tam dostaneme levněji. Je to pro mě opravdový zážitek – vůbec poprvé mluvím rusky mimo školu a rovnou s velvyslancem.
Po dalším proslovu o tom, že není vhodné se tu objevovat v pátek, s plánkem v ruce opouštíme výsostné území Běloruské republiky a podle šipek se vydáváme k několik set metrů vzdálené kanceláři. Sedí tam několik dam – samé Rusky – ale najde se mezi nimi jedna, která je ochotná s námi mluvit litevsky. Zdá se, že naší cestě do skutečné východní Evropy nic nebrání, pojistku máme, dostat vízum není nic obtížného. Jedna věc nás ovšem značně překvapí. Předem jsme si nastudovali ceny víz, ale ceník, kterým nám paní mává před očima, se od oficiálních informací značně liší. Vůbec nechápeme, proč bychom měli platit několikanásobně víc, než je uvedeno na stránkách Ministerstva zahraničních věcí. Chvíli se dohadujeme a po telefonátu na velvyslanectví se zjistí, že pro občany ČR jsou zvláštní ceny a dotyčná dáma nám to jednoduše chtěla zatajit. Náhle je k dispozici jiný ceník, z něhož se dozvíme, že konzulární oddělení běloruského státu dělí občany celého světa na čtyři skupiny – Litevce, Američany, Čechy a ostatní. Litevci mají víza velmi levná, Američané naopak hodně drahá. Nás vízum vyjde na 100 litů, obyvatele dalších zemí na 200. Na seznamu nejsou uvedeny „svobodné a vyspělé“ státy, pro které neplatí vízová povinnost – jako například Kuba. Vůbec nechápu, čím jsme si zasloužili takové výsadní postavení, vždyť Václav Klaus po zmanipulovaných volbách v Bělorusku zaslal Lukašenkovi oficiální nótu, ve které vyjádřil svůj nesouhlas s podobnými praktikami v jinak demokratické Evropě.
Zpráva, že máme zaplatit jen polovinu, potěší pouze dva z nás. Martin má slovenské občanství, takže se ho přátelská smlouva mezi Českou a Běloruskou republikou netýká. Rozhodně odmítá zaplatit 200 litů, úřednice se ale nevzdávají a nabízejí mu speciální studentskou slevu. I přesto je částka stále o hodně vyšší než jsme očekávali. Chvíli diskutujeme, poté se dohodneme, že si to Martin ještě rozmyslí a já s Michalem tu svoje pasy necháme rovnou.
Slováci jsou ovšem nezdolní a zvídaví, takže se Martin nevzdává a zamíří přímo k internetu. Když se večer setkáme na kolejích, tak má ve všem jasno. Majitel cestovní agentury je kamarád velvyslance, který k němu posílá nejisté cizince a těm nezbývá než zaplatit mnohem vyšší částku než je obvyklé. Tím se vysvětluje i ona „studentská sleva“ Dámy prostě pochopily, že by pro ně bylo lepší přivydělat si alespoň něco. Celá záležitost by se totiž dala velmi snadno vyřídit přímo u jedné z dam sedící za přepážkou na velvyslanectví. Na kolejích pak vcelku sklesle sedíme v kuchyňce a máme ze všeho velice smíšené pocity. Naši večerní debatu uzavřeme tím, že přeci chceme podniknout cestu o několik desítek let zpátky, takže se musíme připravit na ledacos.
Poznámka autora – 1 lit = 8 Kč
