Stopuji takhle z města Vršac v srbské Vojvodině do Bele Crkve, odkud chci dál pokračovat přes hranice do rumunské části Banátu na český festival ve vesnici Eibenthal. Zastaví auto, řídí jej postarší sympatický pán. Srbsky sice neumím, a on neumí česky, při troše snahy se ale svými rodnými jazyky a chatrnou znalostí některých dalších slovanských řečí poměrně slušně domluvíme. Ptá se, kam že to jedu. Říkám, že na český festival do rumunského Banátu. A proč do Rumunska? Ptá se můj řidič. Proč hledáš Čechy v Rumunsku, když teď přímo jedeme do města, které je také z velké části české? Pozorně hledí dopředu na silnici a začíná mi vyjmenovávat česká příjmení, se kterými se v této oblasti setkal. Familia Leksa. Familia Mareš. Asi minutu upjatě přemýšlí dál. Familia Pospišil. Postupně vyjmenuje asi dvacet příjmení. V Bele Crkvi prý žije Čechů víc než tisíc. Zastavíme na kraji města u rekreačního zařízení, už se setmělo, děkuji za odvoz a jdu si najít místo na přespání.
Druhý den mi to nedá, a místo, abych se hned vydal na kraj města a začal stopovat ke hranicím, jdu se podívat do centra. Bela Crkva je sympatické městečko, mají tu pár hezkých ulic, náměstí, pravoslavný i katolický kostel. Abych si mohl civilizovaně odskočit, dám si v kavárně preso. Pak si v pekárně koupím snídani a velkou veku, abych měl co jíst přes den. To ještě netuším, že o žádné další jídlo se ten den už starat nemusím. S naplněným žaludkem se konečně dávám hledat místní českou komunitu. První mě trkne do oka budova s nápisem „Česká beseda.“ Ta je však zavřená. Jdu se tedy zeptat do informačního centra. Ne, tady nic českého pro turisty nemáme, říká slečna v informacích, ani v muzeu nic není, musíte do Češka Sela, to je česká vesnice. Ukáže mi na mapě, jak se tam dostat a já se vracím k silnici ve směru, ze kterého jsem včera přijel. Do Crvené Crkve se ještě dostopovat dá, ale těch pár kilometrů odtamtud už musím pěšky. Cesta vede jen do Češka Sela, dál nikam nepokračuje a tudíž není příliš frekventovaná. Za celou cestu kolem projel jen jeden cyklista.
Mezi mnoha národy
V oblasti Banátu, a to jak na srbské, tak na rumunské straně, žije spoustu národnostních menšin, třeba Maďaři, Slováci nebo Němci, ale také Češi. V Srbsku má největší procentuální podíl na českém obyvatelstvu právě Češko Selo, česky Česká vesnice. Češi také žijí v Bele Crkvy, Kruščici a městečku Gaj. Česká populace se zde neustále snižuje, což je dáno jak migrací do Čech, tak tím, že mladší generace často už ani češtinu neovládají a splynuli se srbskou populací. Přesto zde Češi mají dlouhou tradici. Přišli sem v polovině 19. stol. pravděpodobně z rumunského Valašska, kde se jim příliš nevedlo.
Češko Selo je malá vesnička, jsou tu dvě krátké souběžné ulice. Mezi staveními a velkými zahradami stojí kostel sv. Jana Nepomuckého. Všude kolem jsou malá políčka se vším možným. Tu rostou slunečnice, tu brambory a kukuřice, tamhle jablečný sad. Kousek za vesnicí stojí malý hřbitov, kde si lze udělat představu o jménech rodů, které zde žili, nebo stále ještě žijí. Patří mezi ně třeba příjmení Tesař, Sloup nebo Leksa.
Host do domu, Bůh do domu
Hned po příchodu jsem potkal na jinak klidné návsi dva místní, se kterými jsem se hned dal do řeči. Česky to nebyl žádný problém. Hned jsem tedy viděl, že tato vesnice není česká jen podle názvu. Jestli by mě něco zajímalo o historii a prostě celkově o místních Češích mám se stavit za panem Karlem, ten toho prý ví nejvíc.
Zaklepal jsem na dveře příslušné chalupy. Pan Karel byl doma. Z plánované krátké návštěvy se vyklubalo několik hodin, kdy jsme si povídali nejen o této vesnici, ale pak i o všem možném, co s původním záměrem dozvědět se něco málo o zdejší české menšině nemělo nic společného. Kromě toho se mi dostalo i milého přijetí od jeho manželky a nezištného pohoštění, počínajícím paprikovou polévkou k obědu, pokračujícím domácí pálenkou, kávou a melounem. Když jsem se zmínil o tom, že o srbských Češích, jsem na rozdíl od těch rumunských ještě neslyšel, mi pan Karel odpověděl, že už i sem jezdí turisti z Čech. Včera tady byli dva, předevčírem tři. Sem tam přijede i celý autobus, třeba nedávno přijeli z partnerského města Čermná nad Orlicí a koncem srpna se tu bude ve velkém vařit paprikaš a na to se také očekávají hosté z České republiky.
Českým osadám na Balkáně se věnují i stránky www.banat.cz
Když jsem se rozloučil s panen Karlem, vyhledal jsem rodinu, která se zrovna starala o klíč od společných vesnických prostor. Každý měsíc má u sebe klíče jiná rodina a návštěvníkům na požádání ukáže kostel, společenskou místnost a malé muzeum se starým vybavením domácností, různými fotografiemi a písemnostmi i starými českými učebnicemi. Čeština se zde stále učí, letos se sem přistěhoval nový učitel. Tyto prostory mi ukázala sympatická slečna, která mi rovnou domluvila odvoz, abych nemusel jít zase pěšky. Poradila mi, že než srbský manželský pár pojede večer domů, můžu se stavit třeba támhle u sousedů.
Ani jsem se nestačil představit, už mě paní domácí hostila polévkou, koláčem, slaným pečivem a už si nepamatuji, čím ještě. Přísloví host do domu, Bůh do domu zde stále ještě funguje. Postarší manželský pár si na mně hned udělal čas. Povídali jsme si tak dvě tři hodiny a téměř nebylo znát, že žijeme v odlišných koutech Evropy. Potom zazvonil telefon, že se prý mám dostavit do chalupy na druhé straně vesnice, kde jsou ti lidé, kteří mě svezou. Jakmile jsem dorazil do označeného domu, dostal jsem ještě pořádnou večeři. Navečer mě srbští manželé odvezli do Bele Crkve, kde mě nechali přespat u sebe doma.
Srbští Češi mě velice potěšili svou nezištnou pohostinností a překvapili, jak snadno se s nimi dalo hovořit. Rozuměli jsme si zcela bez problémů, i když jsem nemluvil spisovně, ale takovou tou běžnou „pražštinou“ a oni používali češtinu, kterou si jejich předci přinesli v devatenáctém století. Jediná výrazná odlišnost byla některá slova. Většinou šlo o výrazy, které se prostě v devatenáctém století nepoužívaly a místní je převzali z jiných jazyků, nebo se během generací trochu pozměnily. Jak třeba Číňani jsou Kinési a rožniky jsou hrozny. Běžně také používají plošnou jednotku joch, která odpovídá padesáti sedmi arům. Když se třeba zamyslím nad exponáty ve vesnickém muzeu, musím říci, že nebyly nepodobné tomu, co najdeme na půdách českého venkova. Žijí zde zkrátka trochu jiní Češi, ale ta jinakost je míněna pouze v dobrém slova smyslu.
