Konec roku, to je spousta věcí, které se tváří strašně příjemně a mile, ale ve skutečnosti to je jen hrůza a děs.
Všechno začíná sněhem. Hurá, máme tu první sníh, volají všichni. Dětí vytahují (pětihlavé) saně a důchodci nedočkavě oprašují důchodky. Když se však podíváme skrz mlhu radovánek, uvidíme kilometry neprůchodných a neprůlezných chodníků, okna počmáraná dědkem Mrázkovým, zpoždění vlakových souprav, když nejvíce spěcháte (ale i když nespěcháte) a všechny zkratky dokopcovky úplně na kost zledovatělé.
Pokles teploty je užitečný pro všechny krasobruslaře, rychlobruslaře, kačenkáře, hokejisty a jiné amatérské sportovce používající výhody otevřených kluzišť, ale pro nás obrýlené (nesportovce), to je nervy dráždící období, kdy vidíme ještě méně a ještě řidčeji (a řiťčeji) než obvykle, takzvaně prd.
Snad už není nikdo, kdo by věřil, že vánoce jsou chvíle pohody a klidu. Každý snad zná to divoké uklízení, shánění kaprů a strojení (zbytečně zabitých) stromů a keřů. A jak by bylo jednoduché, kdyby každý dával dárek jen a jen sobě…
Silvestr by nemusel být tak hrozný, kdyby se nám nesnažil představovat (a letos obzvlášť) jako super významná událost, kterou musí všichni na super místě super oslavit super pyrotechnikou a se super lidmi, jídlem a pitím. Stejně se dobrá většina národa jenom obyčejně (a vůbec ne super) vožere jako prase.
Ale co, sláva blíží se nám konec roku! A čím dřív začne, tím dřív skončí.
