Pro ty z vás, které by snad lákala možnost pořídit si nový výdobytek civilizace, biometrický pas, mám několik rad a postřehů.
Rezervujte si na tuto operaci minimálně půl hodinky (čím menší obec, tím více času procedura spotřebuje), já jsem strávila na pasovém oddělení hodinu a podle toho, jak zručně paní s přístrojem zacházela, řekla bych, že jsem byla první zájemce o tuto atrakci („Co mám teď zmáčknout? Tady ten ‚Cancl‘?“).
Budou vás fotit! To je též dobré vědět. A platí se předem. Jediný doklad, který je k úkonu potřeba, je platný OP.
A jak to probíhalo? Nejprve byla potíž dorozumět se s počítačem, neboť odmítal komunikovat s kamerou. Po deseti minutách marných pokusů a několika restartech počítače („Teď to ale zhaslo, to budu muset zase zapnout?“ „Aha, už se to zaplo samo“) jsem paní upozornila, že na aparátu nesvítí zelené světýlko. Pak stačilo už jen poslední restartování PC a můžeme začít fotit!
Paní si mě naaranžovala, já se koukla pěkně do objektivu. Cvak. Paráda, ani jsem nemrkla! „Hlásí to, že se nedíváte přímo do objektivu“. Tak ještě jednou. Hypnotizovala jsem černý tunýlek. Cvak. „Nedíváte se přímo do objektivu“. Po dalších dvou pokusech jsem zjistila, že se musím dívat trochu dolů, aby měl aparátek pocit, že se dívám přímo. Cvak. „Není zaostřeno“. Cože?? Tak znovu. Cvak. „Příliš světlé pozadí“. Nevadí, upravíme. Cvak. „Příliš tmavé pozadí“. Nejmenuje se to tady náhodou Kocourkov? … Asi dvacátý pokus. Cvak. „Teď to žádnou chybu nehlásí“ paní byla očividně ještě překvapenější než já. Tak úporně jsem se snažila zírat přímo do objektivu, že mám sice pěkně vykulený výraz „jak žaba z kyšky“, ale za čtrnáct dní (v Brně měsíc, kyš kyš) si můžu vyzvednout kýžené veledílo.