Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.
Brána Biokova
Jednoho úterního červencového rána sedím společně s dvanáctičlennou skupinkou turistů, složenou s Čechů a Slováků, v mikrobusu a s napjetím očekávám, jaké zážitky nám výlet, díky němuž jsem se stala o několik kun lehčí, přichystá. Z Podgory ujedeme pár kilometrů a už se před námi objevuje ukazatel s nápisem Park prirode Biokovo. To se před námi otevírá „brána“ do Národního parku Biokovo. Pokračujeme serpentinovou cestičkou dál a mnohdy se nám tají dech, když projíždíme místy, kde vede cesta hned vedle obrovského srázu. Svodidla na těchto místech byly asi místními vyhodnoceny jako velký přepych, a tak musím věřit našemu řidiči, že jeho řidičské schopnosti budou natolik dobré, aby mikrobus udržely na cestě. Serpentinové cesty nejsou sice pro Chorvatsko netypické, ale tady, aby toho nebylo málo, se nevejdou vedle sebe ani dvě auta. Když proti nám míří auto, nezbývá než počkat na rozšířeném místě u silnice až auto přejede. Dokonce jsme se nevyhnuli ani couvání. Náš řidič, však působil profesionálně, což obavy o můj život poměrně zklidnilo.
Pohled jako na obrázku
První zastávka ve výšce zhruba 400 metrů nad mořem, nevypadala zpočátku moc dobře. Valící se bílé mraky byly téměř všude a výhled žádný. Za okamžik se však valící oblaka rozplynula a pod námi se otevřel naprosto nezapomenutelný obraz. Širé, nekončící moře se skloubilo s blankytně modrým nebem a vytvořilo nezapomenutelnou scenérii. Pod námi se rozprostíral pohled snad na celou Makarskou riviéru. Celý ten nádherný obraz ještě dotvořily plachetnice plující po mořské hladině, které vypadaly jako by se ztrácely v tom nekončícím blankytu.
Biokovská flóra a fauna
Jen co se krajinou pokocháme a všechno nafotíme, pokračujeme dál, abychom se zas o něco přiblížili samotnému vrcholu Biokova. Cestou se od průvodce dovídáme spoustu zajímavostí o tomto národním parku. Roste zde obrovské množství rostlin, některé snad nerostou ani nikde jinde na světě, jako například zvonek biokovský. Své zázemí tady má také řada různých druhů zvířat, ať už jsou to ptáci, za všechny jmenuji orla, různé druhy hadů, nebo netopýři, kamzíci či koně. Vodu, nezbytnou k životu tady zvířata a rostliny, získávají z puklin a prohlubní v kamenech, do nichž se voda vsakuje a zachycuje po dešti. Celé pohoří funguje jako jedna velká nasáklá houba.
Život v horách
Opět opouštíme minibus a jdeme se podívat po okolí. Naprosto úžasná jsou políčka umístěná na dně obrovských prohlubní. Opravdu zarážející podívaná, když se člověk zamyslí nad tím, kolik to musí dát práce se dostat až na dno propasti a pěstovat zde plodiny. Cílem naší zastávky je prohlídka polorozbořeného kamenného „domu“. Domeček jako z pohádky, vedle něj už však stojí novostavba. V horách už dnes nikdo nežije. Místní se po velkém zemětřesení odstěhovali na pobřeží a domy v horách si dnes staví spíše pro rekreaci. Postavit si zde dům však podléhá přísným normám. Musí se dbát na to, aby nové stavby nenarušovaly krásu přírodního parku. Proto musí být třeba okna pouze zelené barvy a na střechu nesmí používat žádné moderní krytiny. Od průvodce dostane každý štamprličku místní pálenky travarice a jedeme dál.
Falešný kamzík
Míříme k nejvyššímu vrcholu Biokova – Sveti Jure, na němž se tyčí televizní vysílač. Každý z naší skupiny pozoruje místní vrcholky kopců a doufá, že spatří nějakého kamzíka na obzoru. Bohužel asi nám nebude přáno. Poplach spustila sice jedna ze slovenských turistek, která zakřičela, že vidí kamzíka. Po chvíli, ale situaci přehodnotila a prohlásila, že je to zelená kravička. Vypadá to, že té travarice vypila asi víc, než je zdrávo anebo fialová kravička Milka už ztratila na oblibě, tak místní začali chovat krávy zelené. Kdo, ví.
Na vrcholu
Po zdolání posledních serpentin stojíme na samém vrcholu Biokova. Vrchol Sv. Jure se svými 1762 metry nad mořem umožňuje naprosto perfektní podívanou. Tentokrát vidíme v dáli rozprostírající se Bosnu a Hercegovinu, ale i nově vybudovanou chorvatskou dálnici, která vypadá z výšky jako úzká táhnoucí se nitka. Tady nahoře si člověk uvědomí, jak je malý. Pod nohama nám leží celý svět a nad hlavou pluje nekonečná nebeská modř. Najednou jako bych se ocitla ve středu země. No prostě ráj na zemi.
Návrat z hor
Nahoře můžeme být jen 15 minut a pak musíme odjet. Tím se snaží předejít tomu, aby se zde nenahromadilo velké množství aut a mikrobusů, které by si nemohly vyhnout při cestě zpět. Čas je neúprosný, a tak se naposled rozhlédnu a nastupuji do našeho dopravního prostředku. Teď už cesta bez zastávky zpět do Podgory. Když se ozve opět výkřik jedné z turistek, že vidí kamzíka, nechává mě to celkem v klidu, neboť čekám zase nějaký přelud. A co myslíte, byl tam? No to víte, že byl. Poskakoval po vápencových kamenech. Spatřit na vlastní oči kamzíka bylo příjemným zpestřením na závěr výletu.
Jak se do hor dostat
Tak až budete trávit dovolenou v oblasti Makarské riviéry, určitě nezapomeňte, na skok zavítat do hor. Park je autům přístupný pouze přes den. V noci by cesta klikatou cestou mohla být nebezpečná. Pokud nemáte zrovna své auto, jistě vám zážitek zprostředkují místní, kteří umožňují tento zážitek absolvovat minibusem. Zakázaná není ani pěší turistika nebo cyklistika, ale myslím, že těchto možností by měli využít spíše trénovanější jedinci. Co pro vás bude nejlepší, to už posuďte sami.
Tento článek přinaší/sponzoruje: Ubytovanivchorvatsku.cz
Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.
Brána Biokova
Jednoho úterního červencového rána sedím společně s dvanáctičlennou skupinkou turistů, složenou s Čechů a Slováků, v mikrobusu a s napjetím očekávám, jaké zážitky nám výlet, díky němuž jsem se stala o několik kun lehčí, přichystá. Z Podgory ujedeme pár kilometrů a už se před námi objevuje ukazatel s nápisem Park prirode Biokovo. To se před námi otevírá „brána“ do Národního parku Biokovo. Pokračujeme serpentinovou cestičkou dál a mnohdy se nám tají dech, když projíždíme místy, kde vede cesta hned vedle obrovského srázu. Svodidla na těchto místech byly asi místními vyhodnoceny jako velký přepych, a tak musím věřit našemu řidiči, že jeho řidičské schopnosti budou natolik dobré, aby mikrobus udržely na cestě. Serpentinové cesty nejsou sice pro Chorvatsko netypické, ale tady, aby toho nebylo málo, se nevejdou vedle sebe ani dvě auta. Když proti nám míří auto, nezbývá než počkat na rozšířeném místě u silnice až auto přejede. Dokonce jsme se nevyhnuli ani couvání. Náš řidič, však působil profesionálně, což obavy o můj život poměrně zklidnilo.
Pohled jako na obrázku
První zastávka ve výšce zhruba 400 metrů nad mořem, nevypadala zpočátku moc dobře. Valící se bílé mraky byly téměř všude a výhled žádný. Za okamžik se však valící oblaka rozplynula a pod námi se otevřel naprosto nezapomenutelný obraz. Širé, nekončící moře se skloubilo s blankytně modrým nebem a vytvořilo nezapomenutelnou scenérii. Pod námi se rozprostíral pohled snad na celou Makarskou riviéru. Celý ten nádherný obraz ještě dotvořily plachetnice plující po mořské hladině, které vypadaly jako by se ztrácely v tom nekončícím blankytu.
Biokovská flóra a fauna
Jen co se krajinou pokocháme a všechno nafotíme, pokračujeme dál, abychom se zas o něco přiblížili samotnému vrcholu Biokova. Cestou se od průvodce dovídáme spoustu zajímavostí o tomto národním parku. Roste zde obrovské množství rostlin, některé snad nerostou ani nikde jinde na světě, jako například zvonek biokovský. Své zázemí tady má také řada různých druhů zvířat, ať už jsou to ptáci, za všechny jmenuji orla, různé druhy hadů, nebo netopýři, kamzíci či koně. Vodu, nezbytnou k životu tady zvířata a rostliny, získávají z puklin a prohlubní v kamenech, do nichž se voda vsakuje a zachycuje po dešti. Celé pohoří funguje jako jedna velká nasáklá houba.
Život v horách
Opět opouštíme minibus a jdeme se podívat po okolí. Naprosto úžasná jsou políčka umístěná na dně obrovských prohlubní. Opravdu zarážející podívaná, když se člověk zamyslí nad tím, kolik to musí dát práce se dostat až na dno propasti a pěstovat zde plodiny. Cílem naší zastávky je prohlídka polorozbořeného kamenného „domu“. Domeček jako z pohádky, vedle něj už však stojí novostavba. V horách už dnes nikdo nežije. Místní se po velkém zemětřesení odstěhovali na pobřeží a domy v horách si dnes staví spíše pro rekreaci. Postavit si zde dům však podléhá přísným normám. Musí se dbát na to, aby nové stavby nenarušovaly krásu přírodního parku. Proto musí být třeba okna pouze zelené barvy a na střechu nesmí používat žádné moderní krytiny. Od průvodce dostane každý štamprličku místní pálenky travarice a jedeme dál.
Falešný kamzík
Míříme k nejvyššímu vrcholu Biokova – Sveti Jure, na němž se tyčí televizní vysílač. Každý z naší skupiny pozoruje místní vrcholky kopců a doufá, že spatří nějakého kamzíka na obzoru. Bohužel asi nám nebude přáno. Poplach spustila sice jedna ze slovenských turistek, která zakřičela, že vidí kamzíka. Po chvíli, ale situaci přehodnotila a prohlásila, že je to zelená kravička. Vypadá to, že té travarice vypila asi víc, než je zdrávo anebo fialová kravička Milka už ztratila na oblibě, tak místní začali chovat krávy zelené. Kdo, ví.
Na vrcholu
Po zdolání posledních serpentin stojíme na samém vrcholu Biokova. Vrchol Sv. Jure se svými 1762 metry nad mořem umožňuje naprosto perfektní podívanou. Tentokrát vidíme v dáli rozprostírající se Bosnu a Hercegovinu, ale i nově vybudovanou chorvatskou dálnici, která vypadá z výšky jako úzká táhnoucí se nitka. Tady nahoře si člověk uvědomí, jak je malý. Pod nohama nám leží celý svět a nad hlavou pluje nekonečná nebeská modř. Najednou jako bych se ocitla ve středu země. No prostě ráj na zemi.
Návrat z hor
Nahoře můžeme být jen 15 minut a pak musíme odjet. Tím se snaží předejít tomu, aby se zde nenahromadilo velké množství aut a mikrobusů, které by si nemohly vyhnout při cestě zpět. Čas je neúprosný, a tak se naposled rozhlédnu a nastupuji do našeho dopravního prostředku. Teď už cesta bez zastávky zpět do Podgory. Když se ozve opět výkřik jedné z turistek, že vidí kamzíka, nechává mě to celkem v klidu, neboť čekám zase nějaký přelud. A co myslíte, byl tam? No to víte, že byl. Poskakoval po vápencových kamenech. Spatřit na vlastní oči kamzíka bylo příjemným zpestřením na závěr výletu.
Jak se do hor dostat
Tak až budete trávit dovolenou v oblasti Makarské riviéry, určitě nezapomeňte, na skok zavítat do hor. Park je autům přístupný pouze přes den. V noci by cesta klikatou cestou mohla být nebezpečná. Pokud nemáte zrovna své auto, jistě vám zážitek zprostředkují místní, kteří umožňují tento zážitek absolvovat minibusem. Zakázaná není ani pěší turistika nebo cyklistika, ale myslím, že těchto možností by měli využít spíše trénovanější jedinci. Co pro vás bude nejlepší, to už posuďte sami.
Tento článek přinaší/sponzoruje: Ubytovanivchorvatsku.cz
