Berounka I

Stejně jako každý rok jsme se chystali v červnu na vodu. A již druhý rok na Otavu. Zatímco v loňském roce nás nedostatek vody v horní části Otavy dovedl až do Písku. Letos jsme to vzdali a vydali se na Berounku. Opět polonoční přesun a naším cílem je tábořiště u Dolanského mostu. Vlak staví nedaleko asi v 1,5km vzdáleném Chrastu u Plzně…

Stejně jako každý rok jsme se chystali v červnu na vodu. A již druhý rok na Otavu. Zatímco v loňském roce nás nedostatek vody v horní části Otavy dovedl až do Písku. Letos jsme to vzdali a vydali se na Berounku. Opět polonoční přesun a naším cílem je tábořiště u Dolanského mostu. Vlak staví nedaleko asi v 1,5km vzdáleném Chrastu u Plzně. Poslední vlak to jistí a tak kráčíme k tábořišti krásnou hvězdnou nocí, kterou nám naruší jen zpěv z hospůdky a je nám jasné, že již jsme na tábořišti. Lodě a bagáž dorazili již před chvílí a tak stavíme stany a jdeme spát, jen ti nejzarytější vodáci se jdou pozdravit s řekou.

Ráno nás probouzí sluníčko a vodácké Ahoj!!!. Po snídani oblíbený křest nováčků, pomazání bahnem od místního vodníka Šprťoucha a povinný panák rumu, který ne vždy končí tam kde má. Rozlosování do lodí a hurá na řeku. Každý si to musí vyzkoušet jak mu to s novým háčkem či kormidelníkem půjde. Balíme sluníčko svítí. vlek i auto zůstávají v kempu a já stejně jako každý rok nechápu jek jen se ta hromada věcí může vejít do lodí. Ale vešla, ještě finanční záležitosti – každý dáváme do společné kasy příslušný obolus, to prý abychom jej neutopily, neztratily, neutratily prý stačí když to udělá jeden. Zaplacení za kemp je proto otázkou již jednotlivce, který má finance na starosti.

Do Liblína absolvujeme šest jezů naštěstí se vždy dá najít místo kde se projede i s naloženou lodí. Hotel v Liblíně a smažený sýr je pro nás pojmem až do konce cesty. Po nás již žádný neměli. K večeru přijíždíme pod hrad Krašov a hned tady nacházíme parádní tábořiště. Jsme spokojeni plno sice rozbitých, ale jetelných jezů sem tam peřejka, nikdo se nekoupal a hlad nám ukázal i při večeři kdo je nejlepší kuchař. Večer u ohně plný vodáckých písniček a povídání nad hlavou hvězdná noc, je možno si přát víc?

Ráno nás opět budí slunečný den, louka se třpytí rosou. Na hradě šermíři brousí zbraně, nečekáme až nás vyženou a raději odjíždíme sami. Správce financí si mne ruce! Po cestě se zastavujeme ve Zvíkovci v hospodě U šesti trampů, mají zajímavé účtenky. Na tábořiště pod zříceninou hradu Týřov doplouváme již se setměním, potkává nás nemilá nehoda – kytara přišla o svůj krk. A tak večerní zábava je vyprávění vodáckých příběhů. Ráno sice svítí sluníčko, ale obloha již ztratila svou blankytnou modř a sem tam po ní běhá beránek obláčkový. Snažíme se využít pohody na vodě a necháváme líně plout lodě až k Rozvědčíkovi, ještě před tím zastavujeme na Bránově slavném to přívozu pana Proška.

Muzeum Oty Pavla je však k naší smůle zavřené. U Rozvědčíka se notně posilníme, abychom měli sílu do dalších „volejů“ Sluníčko stále svítí a tak využíváme jeho paprsků k opalování, ale zároveň ve formaci „soulodění“ pokračujeme ve čtení knihy Zdeňka Šmída „Proč bychom se netěšili“.

K večeru to však přichází, studený vítr a déšť a aby toho nebylo málo tak i jez, kde se podaří dvou lodím podívat se na zamračené nebe dnem. Rychle na tábořiště v Roztokách u Křivoklátu, který nese název Višňová II. Stále prší a tak stavíme stany do mokra a každý co nejrychleji do spacáku. K večeři nám stačí horká polévka a čaj. Snad bude zítra lépe. Není! Ráno sluníčko nemůže prorazit černé a šedé mraky. neprší, ale všechno je mokré, slizké. balíme s nechutí a myslíme si bláhově, že tomu „šedivu“ ujedeme. Pádlujeme jak draci, zastavujeme v Roztokách u jezu a jdeme na hrad Křivoklát.

Prohlídka trvá skoro hodinu a tak když vyjdeme máme pocit, že jsme se vracíme do jiného světa „šedivo“pryč a sluníčko nesměle vykukuje, ale hřeje. Ve Zbečně poroučí zastavit zásobovač za účelem doplnění zásob. Vláčíme se z městečka s několika banánovými bednami a nevěříme, že toho tolik sníme. Řeka je sice dál líná, ale jezy, které jí omezují v jejím toku, vždy stojí za to, není to sice žádná divočina, spíše taktické umění najít proud, kde by loď nezanechala kousek své barvy na říčním dně, ale vždy je to vzrušení. Naše další tábořiště je v Nižboru, zde já zapadám do vzpomínek a ostatní jdou „trénovat čili blbnout na jez“. vracejí se mokří, ale pře chladné počasí rozesmátí. Ke slovu přichází naše láhev s „klíšťaty“ (hrozinky naložené v rumu = půllitrovou láhev během vodáckých křtin upijete a nasypete do ní jeden, lépe však dva balíčky hrozinek, za tři dni máte plnou láhev klíšťat,) Mňam!!!

Kytara usoudila, že se již uzdravila a tak za pomoci kytaristy nám opět vykouzlila báječný hudební večer. Ráno jako kdyby sluníčko vědělo, že je to náš poslední den na vodě, opět od rána září. využíváme toho a opravdu si užíváme. Do Berouna proto doplouváme, až k večeru, přesto, že je to nejkratší úsek, který jsme jeli. A pak již jen nazpátek pro vlek a auto, balení, dojít se podívat, kdy jede vlak, rozloučit se z řekou, lodí, pádlem, stanem a kamarády, slíbit kdy a kde se potkáme, abychom si mohli vyměnit fotky. Na Berounce bylo fajn!