3. část
Vzhledem k těmto a podobným úvahám nám cesta do Oxfordu rychle uběhne. I tak stihneme ještě narychlo nastudovat bohatou historii tohoto města. První zmínka o Oxfordu pochází z r. 912. Jeho jméno vzniklo pravděpodobně z historické skutečnosti – byl zde brod pro voly (osca’s ford). Zakladatel však není přesně znám a nejstarší dějiny města zastírá jen několik pověstí. Skutečností zůstává to, že již ve 12. století zde vznikaly klášterní školy a Oxford začal být považován za středisko církevního školství. Oxfordští učitelé navíc získali i zvláštní privilegia, řadu privilegií získala i vzniknuvší univerzita. Ta měla v polovině 13. století už 7 kolejí a stala se tak vážnou konkurentkou univerzity pařížské. Během staletí však začalo vznikat nepřátelství mezi univerzitou a městem a docházelo často i k bitkám, při nichž nejen tekla krev, ale po kterých zůstávali také mrtví. Roku 1209 napětí vedlo k pouličním krvavým srážkám, při nichž zahynul jeden místní trhovec a tři, jak už to bývá, zcela nevinní studenti. Členové akademické obce a studenti pak rychle opustili Oxford a část z nich se usadila v Cambridgi a založila jádro pozdější druhé nejstarší anglické univerzity. Trvalo to čtyři roky, než byl spor mezi univerzitou a městem urovnán, nicméně akademická obec získala nové a významné výhody a privilegia. Bylo ustaveno, že za každého zavražděného studenta musí město zaplatit univerzitě pokutu (toto ustanovení platilo až do r. 1825). V roce 1581, po předchozím odtržení se anglické církve od Říma, se univerzita stala anglikánskou a to vedlo k potlačování klášterních kolejí. Rušnou dobu prožíval Oxford v letech 1642 – 1646, kdy se stal sídlem královského dvora. Pak však došlo k úpadku, protože mnoho učitelů vzhledem k přísným předpisům odešlo učit na jiné vysoké školy. Krize se vyhrotila natolik, že v 19. století bylo povoleno vyučování na univerzitě i světským osobám a navíc zde mohly studovat i ženy. Tato opatření vedla k novému rozkvětu univerzity. Dnes patří Oxford spolu s Cambridgí k nejznámějším univerzitním městům na světě. Studenti zde mají k dispozici 34 kolejí a další prostory.
Na parkovišti si z automatu zakoupíme panoramatickou mapu, která nám má usnadnit orientaci. Průvodce nás sice provede nejvýznamnějšími místy, my ale chceme vědět třeba i něco víc. Když se podíváme na mapu, je nám okamžitě jasné, že budeme pravděpodobně brzy zmateni. Kolej střídá kolej, jedno nádvoří druhé, kaple za kaplí, tento kostel je zasvěcen jednomu svatému, tamten zase úplně jinému, k tomu všemu obytné trakty, trávníky…. Už teď tušíme, že letopočet bude stíhat letopočet, pojmů nebude také málo a jak to v takovýchto případech bývá, dojmy často splynou. Propleteme se ulicemi a uličkami, jejichž jména ani nestačíme sledovat, a vlastní prohlídku s výkladem začínáme na Broad Street u Scheldonian Theatre z let 1664 – 68, postaveného podle plánů Christophera Wrena, jemuž za vzor sloužilo Marcellovo divadlo v Římě. V jeho bezprostřední blízkosti jsme upozorněni na stavbu Clarendon Building z r. 1713, dále na komplex budov Lincoln College z r. 1427 a na Divinity School, která je příkladem středověké školní budovy z 15. stol. Popojdeme ke stavbě nazývané Radcliffe Camera, což je kruhová stavba zakončená kopulí vysokou 46 m. Název dostala podle lékaře Johna Radcliffa. Přes Catte Street dohlédneme k Herford College, která se jí stala až v roce 1740. V roce 1874 byly její budovy upraveny, čímž se setřel její původní ráz. Zajímavostí je však most, který spojuje její dvě části: měl asi předlohu v benátském Mostě vzdechů. Můžeme potvrdit, je mu skutečně podobný. Ze stejné ulice se pokusíme nahlédnout do další koleje, do All Soul’s College, koleje založené r. 1438. Jsme však zastaveni správcem, který pouští dovnitř pouze ty, kteří mají jakési propustky. A tak její vysoké věže, jež jsou dílem Nicholase Hawksmoora, fotografujeme jen od ústředního vchodu.
Další zastávka je před kostelem Neposkvrněného početí P. Marie s věží vysokou 62 m. Vedlejší budova patří koleji Brasenose College založené r. 1509. Kolem kostela projdeme na jednu z nejznámějších a nejrušnějších oxfordských ulic, na High Street. Po ní se dostaneme do pomyslného centra města, na tzv. Carfax, kde se kříží třídy High Street, Queen Street, Cornmarket Street a St. Aldates Street. Zde také stojí i věž Carfax Tower ze 13. století, na níž upoutají pozornost především sošky rytířů. Stočíme se do Saint Aldates Street a směřujeme k další koleji, ke koleji Christ Church College, založené v roce 1525 kardinálem Wolseyem. V jeho době se kolej nazývala Kardinálskou, v r. 1532 ji však král Jindřich VIII. pojmenoval podle sebe. R. 1546 dostala kolej opět nové jméno, dosavadní. Je to údajně největší a zároveň nejmalebnější kolej. Zajímavý je vstupní portál a velké nádvoří s věží Tom Tower, na níž visí zvon Great Tom (Velký Tomáš) z roku 1680 vážící 7 tun. Ten zvoní denně ve 21 hodin 5 min 101 údery. Tato tradice vychází z toho, že zvon v minulosti svolával všech 101 studentů do koleje. Po ukončení zvonění se dodnes brány všech učilišť zavírají.
Zahneme do malého parčíku v sousedství koleje a odsud sledujeme ladné tvary katedrály Christ Church. Její historie sahá do 12. století, věž, vysoká 48 m, pochází ze 13. stol. V její blízkosti jsou další koleje, kolej Oriel College z r. 1326, jejíž současné budovy pocházejí ze 17. a 18. stol., a Corpus Christi College z r. 1516, na jejímž prvním nádvoří jsou sluneční hodiny z r. 1581, v její kapli pak obraz od P. P. Rubense.
V těchto místech dostáváme volno, abychom se ještě eventuálně mohli sami projít městem. Moc času nemáme a tak jen koupíme pohledy, obejdeme Pembroke College, nahlédneme ještě do několika zákoutí, postojíme před starobylými domy a pak se rychle vydáváme k autobusu, abychom nebyli právě ti, kteří přijdou pozdě. Pozdní návraty se totiž na tomto zájezdu staly jakousi módou.
Prohlídkou Oxfordu měl náš dnešní program končit, po ní jsme se měli vydat do místa ubytování. Souhlasíme však s návrhem, že se ještě zastavíme ve Windsoru, i když jeho návštěva byla na programu až v úterý ráno. Domluvíme se, že většina z nás nemá zájem platit vysoké vstupné, že si sídlo anglických králů prohlédneme pouze z venku. Navíc teď ho máme při cestě, zatímco v úterý bychom museli opět přes celý Londýn, protože ubytování máme na východ od hlavního britského města a Windsor leží západním směrem.
Windsor není jen královský zámek, je to také staré město na břehu Temže. Jeho největší zajímavostí je však skutečně zmíněný zámek, od doby Eduarda III. sídlo anglických panovníků. Je považován za jeden z největších v Evropě a je vůbec největším obydleným zámkem na světě. První, dřevěný hrad zde postavil už Vilém Dobyvatel. Teprve pozdější vladaři jej nahradili kamennou stavbou. O jeho podobu se zasloužili králové Jindřich I., Jindřich II. a Jindřich III., velké úpravy zde prováděl Jiří IV., Vilém IV. a královna Viktorie. Základem zámku jsou dvě velká nádvoří, obestavěná množstvím nejrůznějších budov. K těm nejvýznamnějším patří Round Tower (Kruhová věž), kaple sv. Jiří, budova Military Knigh’s of Windsor (bývalé obytné prostory rytířů řádu ) a samozřejmě největší pozornost návštěvníků přitahují samotné prostory obývané královskou rodinou, jejichž dnešní podoba je výsledkem přestavby v 1. polovině 19. století.
Přijíždíme na velké parkoviště, vyběhneme po schodišti a ocitáme se v prostorách zrestaurovaného viktoriánského nádraží, které dodnes slouží svému účelu. Jakmile opustíme jeho prostory, otevře se nám výhled na mohutné windsorské hradby. Obcházíme je a dostáváme se až k hlavnímu vstupu. Právě ho zavírají. I tak stojíme v údivu nad mohutností a pompézností staveb, které vidíme. Na mysl se nám dere vzpomínka na rok 1992, který se málem stal pro zámek osudným. Tehdy vyhořelo z dosud neobjasněných příčin celé jedno zámecké křídlo, tehdy hasiči bojovali 15 hodin o to, aby zachránili ostatní prostory. I tak škody dosáhly astronomických částek a královně připravily jistě nejednu bezesnou noc. Kde vzít peníze na opravu? Královský majetek totiž není pojištěn a tak se muselo sáhnout do vlastní kapsy. Jenže ta asi zase tak bohatá, jak se na venek tváří, není, a proto v roce 1994 královna rozhodla o tom, že její majetek musí na opravu Windsoru vydělat. Zpřístupnila veřejnosti část Buckinghamského paláce a vstupné do Windsoru zvýšila ze 4 na 9 liber.
Zbývá nám ještě chvíle času a ten věnujeme samotnému městu Windsoru. Je to malebné městečko uchovávající si svůj středověký ráz. Stojí zde domy a hostince převážně ze 17. a 18. století, úzké klikaté uličky jsou dlážděny kočičími hlavami. Co upoutá naši pozornost, je především na první pohled nadměrné množství policistů. To je celkem pochopitelné. Až po chvíli si uvědomujeme další neobvyklost tohoto místa. Nikde nenajdete odpadkové koše. Proč? Windsor by se mohl stát cílem irských teroristů. Aby tito neměli kam uložit bombu, proto odpadkové koše chybí. Na mnoha místech také sledují kamery pohyb lidí. Prostě pro bezpečnost královny je uděláno maximum. I tak ale královská rodina zde zase úplný klid nemá. Neruší ji sice teroristé, ale hluk letadel přistávajících na největším londýnském letišti Heathrow, které se nachází jen o pár kilometrů dál.
Poslední pohled na Windsor z parkoviště a už ujíždíme konečně na ubytování. To ještě netušíme, jak dlouhá cesta nás čeká. I ona je ale mnohým zajímavá. Tak např. míjíme již zmíněné letiště Heathrow. Protože kolem něj jedeme poměrně dlouho, je nám dopřáno sledovat odlety i přistávání letadel. Brzy zjišťujeme, že letecký provoz je zde více než hustý. Zaměříme se na přistávající letadla a spočítáme, že ta přistávají snad v půlminutových intervalech. I když nám je jasné, že na tak velkém letišti je mnoho ranvejí, připadá nám hustota provozu nepochopitelná. Za stálého sledování přistávajících letadel vjíždíme do okrajových čtvrtí Londýna.
Londýnem jedeme nekonečně dlouho, průvodce nás už upozorňuje na některé zajímavosti, jimž bude ale věnován zítřejší den. Projíždíme na východní předměstí, míjíme Greenwich a konečně vyjíždíme z Londýna na venkov. Sjíždíme z dálnice a zase se střídají pastviny, vesnice, osamocená sídla. Vše samozřejmě bez označení. Pouze tušíme, že sledujeme tok Temže směrem k moři. Všichni už asi po dnešním nabitém dni toužíme po slibovaných luxusních dvoulůžkových bungalovech. Ty ale zatím zůstávají v nedohlednu. A začínají ty správné úvahy, zda budeme mít vůbec kde spát. Jakmile uvidíme stodolu nebo dokonce ony budky pro prasata, docházíme k závěru, že třeba i tady by se dalo přespat.
Po více než hodinové jízdě ze samotného Londýna se objevuje konečně spásná cedule s označením Allhallows Holiday Park. Tento název jsme psali do kolonky „místo ubytování“ na landing card. Vjíždíme do komplexu chatek a především karavanů. Většině z nás tvrdne úsměv na rtech a začínáme vážně pochybovat o slibu, že budeme ubytováni v luxusních bungalovech. Po vyřízení formalit a oznámení vedoucího, že budeme v karavanech po čtyřech, nám jsou karavany přiděleny. Každá čtveřice také obdrží plánek celého podle našeho přesvědčení až příliš rozlehlého komplexu. Navíc dvě rodiny jsou „separovány“ od ostatních, jejich karavany jsou téměř na druhé straně komplexu. Představa stěhování se se všemi zavazadly pěšky ke karavanům vzdáleným asi 1 km je přímo děsivá. Leč Angličané se ukáží jako džentlmeni. Předjedou dvě auta, naloží zavazadla i jejich majitele a ke karavanům nás dovezou. Měli by zájem se s námi bavit, ale brání nám naše jazykové neznalosti.
Obě „separované“ rodiny obdržíme od řidiče jednoho z aut klíče od karavanů a můžeme se nastěhovat. Nám je přidělen karavan přímo královského jména Tudor, sousedé bydlí v Torinu. S třesem rukou otevíráme a máme strach, jaké další nepříjemné překvapení bude následovat. Jsme ale naopak příjemně překvapeni. Karavan je zařízen vskutku královsky, je to jakýsi „byt v malém“. Takže v bytě nesmí chybět kuchyň se vším všudy (plynový sporák, veškeré nádobí, lednička, v ní připraven led, ve výbavě nechybí ani kotlík na chlazené šampaňské – to kdybychom chtěli něco oslavovat – mezi námi, pokud budeme něco oslavovat, tak to oslavíme raději českou becherovkou, varná konvice je ve výbavě kuchyně samozřejmostí), hned vedle kuchyně je obývací pokoj se sedací soupravou a stolkem, je nám zde dopřána i televize a topné těleso. Pak následují dvě ložnice. Jedna manželská s typickým manželským lůžkem – to se nám však zdá poněkud úzké – a pak ložnice dětí se dvěma lůžky. Jako lůžka by se dala využít samozřejmě i obýváková sedací souprava – karavan je skutečně deklarován jako šestilůžkový. Vše doplňuje příslušenství se sprchou. Nakonec dáváme za pravdu „cestovce“, že se jedná o dvoulůžkové bungalovy, protože vždy dva mají své soukromí. Jako správně nemajetní Češi oceňujeme, že si zde budeme moci uvařit a nebudeme muset se živit jen studenými pokrmy.
Teprve po prohlídce interiéru karavanu se věnujeme prohlídce exteriéru. Naši pozornost upoutá výhled na širokou vodní hladinu. Domníváme se, že se díváme na moře, druhý den se do průvodce dozvíme, že se jedná o ústí řeky Temže. V poslední chvíli zaregistrujeme, že právě zapadá slunce, a tak rychle ven s fotoaparátem a ulovit alespoň nějaký snímek. Samozřejmě využijeme existenci kuchyně, uvaříme teplé jídlo se vším všudy (naše menu sestává z becherovky – ta je prý pro zdraví, jak tvrdí zkušení – následuje polévka – sice ze sáčku, ale přece jen polévka – a pak rýže s vepřovým masem, k tomu neopomenutelné české pivo) a tak není divu, že ke spaní se nedostaneme dříve než před půlnocí.