Stojíme na vlakovém nádraží v Barceloně, v ruce mapu, co byla úplně zadarmo na informacích v hale (záchody tam mají taky úplně zadarmo – tomu já říkám Evropa!) a rozhodujeme se kam asi jít. Nejdříve jsme vyrazili do parku Joana Miró. Né že by to byl nějak zvláštní park, i když na naše poměry je zvláštní až dost, ale jenom jsme někde potřebovali uvařit jídlo. To se nám zdárně podařilo, uspořádali jsme plán prohlídky města a hodili naše batohy na naše záda. Barcelona má jednu obrovskou výhodu, co se týče orientace. Až na historické jádro jsou všechny ulice pravoúhlé. To velice usnadňuje pochod od jedné památky ke druhé, i dost vzdálené, bez zbytečného bloudění. Další výhoda, kterou jsme často využívali, byly restaurace McDonald’s. Těch tam je také požehnaně a naše mapa, co byla úplně zadarmo, byla starým Donaldem sponzorována, tudíž jsme v ní měli celou síť zakreslenou a lehce jsme se podle nich nacházeli.
První místo, kam nás nohy zanesly, bylo již zmíněné historické jádro. Přišli jsme tam zespoda, kolem památníku Kryštofa Kolumba a jeho bárky (té jsme si však nějak nevšimli a dozvěděli jsme se o ní až z průvodce, o několik hodin později), po komerční třídě La Rambla, se spoustou stánkařů a pouličních umělců. V tom úplně nejstarším gotickém historickém centru bylo tak moc tak strašně propletených úzkých uliček, že nám i mapa, co byla úplně zadarmo, byla úplně k ničemu a my trošičku zabloudili. Já mám hrozně rád tyto středověké uličky a tyhle v Barceloně byly zatím nejhezčí, jaké jsem kdy viděl.
Další věc, která nás v Barceloně přitahovala, byla práce slavného a populárního architekta Antonia Gaudího, kterou jsme znali pouze ze školních učebnic a to ještě velice mizerně. Kolem budovy „La Pedrera“ (to bylo naše první setkání s Gaudím, řekl bych parádní budova, ve které je asi dost vysoký nájem) jsme zamířili k chrámu „Sagrada família“. Tento chrám předčil všechna naše očekávání, jenom těžko se asi dá popsat slovy, řeknu jenom tolik, že tuto propleteninu gotiky a Gaudího, zdaleka ještě nedostavěnou, chci, až bude kompletně hotová, ještě jednou a pořádně vidět. Zvenku i zevnitř. Jako málo staveb, co jsem dosud viděl.
Park Guell je trochu z ruky, pokud člověk chodí pěšky po centru, ale protože je navržen Gaudím, nemohli jsme si ho nechat ujít. Je to k němu opravdu dálka, k tomu hrozné vedro a batohy na zádech, zkrátka žádná báječná procházka. Park. Co k němu říct. Přesně tohle má namysli každé dítě, když buduje rozsáhlé stavby z písku. Ten park je ztělesněním dětských fantazií a představ, které však děti na písku, z pochopitelných důvodů, realizovat nemohou. Přišlo mi to, jako že pan architekt Gaudí měl dostatek prostředků (a hlavně popularity) svoje dětské sny a představy realizovat. Tím vlastně realizoval sny nás všech malých stavitelů, kteří jsme měli největší problémy s tím, že jak písek usychá, stavby, sebelepší a sebekrásnější, se bortí. V parku se každému vrátí, alespoň na chvíli, dětství strávené na pískovišti. Tím je park kouzelný. Protože jinak je to přelidněný a rušný park, kde si odpočine leda velký lidumil.
Můj celkový dojem z Barcelony: velké a rušné město, kde si každý najde něco, co ho nějakým způsobem zaujme, město, které má svůj styl a svou atmosféru. Každému, kdo to město navštívil, se určitě něco vybaví, když se řekne „Barcelona“ a to se rozhodně o každém městě říct nedá.
