V létě 2011 jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.
Rád bych viděl i vykopávky ležící jižně od města Mosúl, ale to je již arabské území a zřejmě bude problém se tam dostat. Lístek mám do Sofie (BG) za 1300 Kč, bus na nádraží přijíždí s hodinovým zpožděním a vyrážíme 1. 7. před půlnocí. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, a 2. 7. v 22.30 místního času (SEČ+1) vystupuju v bulharské Sofii.
Mám štěstí –za půl hodiny jede bus do Istanbulu (za 25 Eu), kde bychom měli být kolem sedmé ranní. Bus je komfortní, v ceně jsou nabízené teplé nápoje, voda a sušenky. Ráno dorážíme na istanbulské autobusové nádraží zvané OTOGAR, měním 200 Eu ( 1 Eu= 2,28 Tureckých Lir) a pozoruju život okolo. Nádraží je třípatrové, v přízemí jsou výstupní prostory a nepřehledné parkoviště, v prostředním patře jsou garáže a sklady, nahoře pak odjezdová stání a kanceláře (tj. prodejny jízdenek) různých přepravců, obchody, služby, hotely, středem projíždí nezastřešené metro. Obcházím kanceláře a hledám ty, které mne dovezou do Diyarbakiru nebo Batmanu. Okolo je pro Středoevropana stěží uvěřitelný mumraj, lidé – často celé rozvětvené rodiny- cestují s velkými zavazadly od pytlů po přepravky plné různých věcí, drogistického zboží, textil, hračky, i třeba zemědělské produkty. Vypadá to, jako by se celé Turecko někam stěhovalo; odtud se dá dostat kamkoliv v rámci regionu – do Iránu, Gruzie, ale i třeba Albánie. Také do Iráku odtud jede bus, ale zdá se mi dost drahý a tak kupuju za 90 TL lístek do Diyarbakiru, neoficiálně hlavního města kurdské části Turecka na jihovýchodě země, asi 160 km nad syrskou hranicí.
Procházím se po Istanbulu v uličkách poblíž otogaru, žádné turistické památky neplánuju. Potřebné WC nacházím v umývárně před mešitou. V čajovně ochutnávám gyrosové tousty (1 za 1TL, čaj za polovic), na otogaru před odjezdem se přejídám skopovým masem s rýží i bramborem a zeleninou, k tomu limonádu a čerstvou ovocnou šťávu (za 15 TL). Ještě kupuju na cestu nějaké sušenky a nápoje a v 13 hodin odjíždím. V buse je opět v ceně malé občerstvení servírované z pojízdného stolku stewardem a v obrazovkách umístěných před každým cestujícím do opěrek na hlavu si můžu zvolit různé programy, filmy, či hudbu. Často zastavujeme na otogarech jiných měst, i na pauzu v motorestech. Navečer si v jednom dávám to, co jiní z “mého“ autobusu – kuřecí špalíčky s rýží- ale cena 20 TL už je na mě opravdu moc – motoresty jsou dosti předražené. Během jízdy spím, koukám z okna, občas poslouchám nějakou muziku – co taky dělat jiného, že?
Osazenstvo autobusu se na stanicích obměňuje, v jedné přistupuje rodina –4 dospělí a 4 děti, na autobus evidentně nejsou zvyklí a během cesty průběžně zvrací do pytlíků k tomu určených, které jsou v každém buse. Občas mě jejich dávivé zvuky probudí i v noci a pohled na jejich zmučené tváře mě vrací do reality. Chlapec sedící vedle mě bleje několikrát, tak se mu cestu snažím ulehčit laděním programů na jeho televizi, což se mu samotnému nedařilo. Ale radost z toho nemá, útrpně kouká před sebe, čas se vleče, ráno v nedohlednu a v ruce pytlík s nevábným obsahem.
Do Diyarbakiru dorážíme 4.7 před 11 H, za půl hodiny odtud jede autobus do Iráku (za 55 TL), což mi výrazně ulehčuje plány; někdo na internetu tvrdil, že dostat se do IRQ z D-bakiru., nebo Batmanu je dost složité a já myslel, že se zde zdržím dva-tři dny, abych zjistil za 1) jak se dostat na hranici, a za 2) jak přes ni. Tak problém č. 1 je vyřešený a já jedu busem do Zakho, iráckého příhraničního města. Cesta je hodně zajímavá, tady se naplno ukazuje suchá kopcovitá krajina s minimem zeleně. Té je naopak hodně kolem řek a působí velmi kontrastně, vzhledem k okolí.
Za Batmanem ve starobylém městečku Hasankeyf přejíždíme řeku Tigris, pak stoupáme do hor, cesta občas vede po kraji srázu a odhaluje se krásná podívaná dolů do údolí. Za městem Silopi zastavujeme v motorestu, všichni dostáváme pečené maso (nevím jaké, připomíná mi chutí vepřové, ale to je tady – ve světě muslimů – nesmysl….), rýži, salát, k tomu kořeněné zálivky a vodu –za 13 TL. V nabídce jsou i jiné pokrmy, ale mě vyhovuje jíst to samé, co ostatní.
Blížíme se k hraničnímu přechodu a osazenstvo autobusu je tak nějak živější; steward vysvětluje ostatním co a jak, já nerozumím a tak čekám, co se bude dít. Na turecké straně hranice si všichni jdou pro potvrzení a kolek do pasu – chci ho taky, ale Turek mluvící anglicky mne uklidňuje, že tohle se týká pouze Tureckých občanů – on sám je z Diyarbakiru a jede do Erbílu, kde studuje. Vyzvídám, zda je pro mě v iráckém Kurdistánu bezpečno – ano, je, ale nesmím do měst Mosúl a Kirkúk, což jsou města obývaná kdysi Kurdy, dnes tam žije hodně Arabů a Turkmenů.
Kirkúk a okolí na jaře 2011 obsadili kurdské milice, což situaci ještě vyhrotilo. Ze zpráv vím, že právě v Kirkúku 19. května 2011 vybuchly 3 bomby. V Mosúlu v prosinci 2010 opět nastaly velké rozepře mezi muslimy a iráckými křesťany, po zavraždění několika křesťanů začali tito houfně utíkat na sever pod ochranu Kurdů.
Následuje turecká kontrola, obvyklé čekání na něco – nikdo neví co a přejezd přes hraniční most. Nad iráckou celnicí vlají červeno-bílo-černá irácká vlajka se zeleným arabským nápisem a vlajka Kurdistánu – vodorovné pruhy červené, bílé a zelené, a uprostřed přes pruhy žluté slunce. I tady vládne docela chaos, vojáci kontrolují pasy při vstupu na celnici, na celnici samotné i při opuštění hranice do vnitrozemí tak, aby všichni prošli příslušnými kontrolami, ale i tak mám pocit, že ten kdo se vyzná, by možná prošel chaosem bez kontrol. Já mám ovšem dost závažný problém – moje fotka v pase mi není vůbec podobná; zatímco z pasu se na celníky zubí veselý vlasatý hubeňour, v reálu na ně kouká tělnatý plešoun – fotka je stará asi dvanáct let (již při vstupu do Srbska jsem s místními tento problém řešil). Probírají to s nadřízenými, shodují se, že jsem to kdysi asi byl já a od kurdských úřadů dostávám spásné razítko Republic of Iraq – Kurdistan Region s vízem na deset dnů pobytu. Platí jen pro Kurdistán, a nelze se s ním pohybovat na arabském území jižně od dříve zmíněných měst Mosúl a Kirkúk, kde je třeba mít vízum iráckých úřadů. Tím zřejmě odpadá možnost navštívit vykopávky Aššúr a Hatra ležících asi 100 km jižně od Mosúlu.
Erbílský student mě navíc ujišťuje, že na jih by nejel ani on a mě zcela jasně vysvětluje, že já –Evropan – tam budu ve velmi reálném nebezpečí, zatímco mezi Kurdy mi nic nehrozí. Já to chápu a jeho ujištění se shoduje s informacemi, které jsem pobral ještě před odjezdem do této neklidné země.
O půl deváté večer opouštím autobus v Zakho. Místo malého romantického městečka nad řekou stojím na periferii aglomerace, která připomíná jedno velké příhraniční překladiště; špína, prach a silný provoz. Ptám se místní omladiny na centrum, kde bych sehnal levný hotel a kráčím podél městské dálnice kamsi do neznáma. Dobíhá mě jeden místní mladík s tím, že jde taky do centra a doprovodí mě. Z rozhovoru vyplývá, že on –Dilbrin- je nejstarším mužem v rodině a tudíž živitelem, i když by chtěl studovat. Otec mu před rokem zemřel a je na vše sám. Do centra dorážíme až po hodině chůze, nacházíme hotel, kde po mě chtějí 40 USD. No to je moc, tady v Zakho by měly stát kolem 10 dolarů. Odcházím, ale hoteliér mě ujišťuje, že jinde zaplatím stejně nebo víc a má pravdu – i v dalším hotelu chtějí 40 dolarů za místnost se čtyřmi postelemi a menší nemají.
Venku je již tma a já vzdávám hledání jiného noclehu, či smlouvání. Za danou cenu je pokoj hnusný, rozbité skříně, oprýskaná omítka, ale po 3 nocích a 3 dnech strávených v autokarech je i sprcha vyvedená přímo nad turecký záchod vítaným luxusem. První noc v Iráku sem prospal jak nemluvně až na malé probuzení ráno ještě za tmy, kdy muezzín vyvolával k první motlitbě.
V létě 2011 jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.
Rád bych viděl i vykopávky ležící jižně od města Mosúl, ale to je již arabské území a zřejmě bude problém se tam dostat. Lístek mám do Sofie (BG) za 1300 Kč, bus na nádraží přijíždí s hodinovým zpožděním a vyrážíme 1. 7. před půlnocí. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, a 2. 7. v 22.30 místního času (SEČ+1) vystupuju v bulharské Sofii.
Mám štěstí –za půl hodiny jede bus do Istanbulu (za 25 Eu), kde bychom měli být kolem sedmé ranní. Bus je komfortní, v ceně jsou nabízené teplé nápoje, voda a sušenky. Ráno dorážíme na istanbulské autobusové nádraží zvané OTOGAR, měním 200 Eu ( 1 Eu= 2,28 Tureckých Lir) a pozoruju život okolo. Nádraží je třípatrové, v přízemí jsou výstupní prostory a nepřehledné parkoviště, v prostředním patře jsou garáže a sklady, nahoře pak odjezdová stání a kanceláře (tj. prodejny jízdenek) různých přepravců, obchody, služby, hotely, středem projíždí nezastřešené metro. Obcházím kanceláře a hledám ty, které mne dovezou do Diyarbakiru nebo Batmanu. Okolo je pro Středoevropana stěží uvěřitelný mumraj, lidé – často celé rozvětvené rodiny- cestují s velkými zavazadly od pytlů po přepravky plné různých věcí, drogistického zboží, textil, hračky, i třeba zemědělské produkty. Vypadá to, jako by se celé Turecko někam stěhovalo; odtud se dá dostat kamkoliv v rámci regionu – do Iránu, Gruzie, ale i třeba Albánie. Také do Iráku odtud jede bus, ale zdá se mi dost drahý a tak kupuju za 90 TL lístek do Diyarbakiru, neoficiálně hlavního města kurdské části Turecka na jihovýchodě země, asi 160 km nad syrskou hranicí.
Procházím se po Istanbulu v uličkách poblíž otogaru, žádné turistické památky neplánuju. Potřebné WC nacházím v umývárně před mešitou. V čajovně ochutnávám gyrosové tousty (1 za 1TL, čaj za polovic), na otogaru před odjezdem se přejídám skopovým masem s rýží i bramborem a zeleninou, k tomu limonádu a čerstvou ovocnou šťávu (za 15 TL). Ještě kupuju na cestu nějaké sušenky a nápoje a v 13 hodin odjíždím. V buse je opět v ceně malé občerstvení servírované z pojízdného stolku stewardem a v obrazovkách umístěných před každým cestujícím do opěrek na hlavu si můžu zvolit různé programy, filmy, či hudbu. Často zastavujeme na otogarech jiných měst, i na pauzu v motorestech. Navečer si v jednom dávám to, co jiní z “mého“ autobusu – kuřecí špalíčky s rýží- ale cena 20 TL už je na mě opravdu moc – motoresty jsou dosti předražené. Během jízdy spím, koukám z okna, občas poslouchám nějakou muziku – co taky dělat jiného, že?
Osazenstvo autobusu se na stanicích obměňuje, v jedné přistupuje rodina –4 dospělí a 4 děti, na autobus evidentně nejsou zvyklí a během cesty průběžně zvrací do pytlíků k tomu určených, které jsou v každém buse. Občas mě jejich dávivé zvuky probudí i v noci a pohled na jejich zmučené tváře mě vrací do reality. Chlapec sedící vedle mě bleje několikrát, tak se mu cestu snažím ulehčit laděním programů na jeho televizi, což se mu samotnému nedařilo. Ale radost z toho nemá, útrpně kouká před sebe, čas se vleče, ráno v nedohlednu a v ruce pytlík s nevábným obsahem.
Do Diyarbakiru dorážíme 4.7 před 11 H, za půl hodiny odtud jede autobus do Iráku (za 55 TL), což mi výrazně ulehčuje plány; někdo na internetu tvrdil, že dostat se do IRQ z D-bakiru., nebo Batmanu je dost složité a já myslel, že se zde zdržím dva-tři dny, abych zjistil za 1) jak se dostat na hranici, a za 2) jak přes ni. Tak problém č. 1 je vyřešený a já jedu busem do Zakho, iráckého příhraničního města. Cesta je hodně zajímavá, tady se naplno ukazuje suchá kopcovitá krajina s minimem zeleně. Té je naopak hodně kolem řek a působí velmi kontrastně, vzhledem k okolí.
Za Batmanem ve starobylém městečku Hasankeyf přejíždíme řeku Tigris, pak stoupáme do hor, cesta občas vede po kraji srázu a odhaluje se krásná podívaná dolů do údolí. Za městem Silopi zastavujeme v motorestu, všichni dostáváme pečené maso (nevím jaké, připomíná mi chutí vepřové, ale to je tady – ve světě muslimů – nesmysl….), rýži, salát, k tomu kořeněné zálivky a vodu –za 13 TL. V nabídce jsou i jiné pokrmy, ale mě vyhovuje jíst to samé, co ostatní.
Blížíme se k hraničnímu přechodu a osazenstvo autobusu je tak nějak živější; steward vysvětluje ostatním co a jak, já nerozumím a tak čekám, co se bude dít. Na turecké straně hranice si všichni jdou pro potvrzení a kolek do pasu – chci ho taky, ale Turek mluvící anglicky mne uklidňuje, že tohle se týká pouze Tureckých občanů – on sám je z Diyarbakiru a jede do Erbílu, kde studuje. Vyzvídám, zda je pro mě v iráckém Kurdistánu bezpečno – ano, je, ale nesmím do měst Mosúl a Kirkúk, což jsou města obývaná kdysi Kurdy, dnes tam žije hodně Arabů a Turkmenů.
Kirkúk a okolí na jaře 2011 obsadili kurdské milice, což situaci ještě vyhrotilo. Ze zpráv vím, že právě v Kirkúku 19. května 2011 vybuchly 3 bomby. V Mosúlu v prosinci 2010 opět nastaly velké rozepře mezi muslimy a iráckými křesťany, po zavraždění několika křesťanů začali tito houfně utíkat na sever pod ochranu Kurdů.
Následuje turecká kontrola, obvyklé čekání na něco – nikdo neví co a přejezd přes hraniční most. Nad iráckou celnicí vlají červeno-bílo-černá irácká vlajka se zeleným arabským nápisem a vlajka Kurdistánu – vodorovné pruhy červené, bílé a zelené, a uprostřed přes pruhy žluté slunce. I tady vládne docela chaos, vojáci kontrolují pasy při vstupu na celnici, na celnici samotné i při opuštění hranice do vnitrozemí tak, aby všichni prošli příslušnými kontrolami, ale i tak mám pocit, že ten kdo se vyzná, by možná prošel chaosem bez kontrol. Já mám ovšem dost závažný problém – moje fotka v pase mi není vůbec podobná; zatímco z pasu se na celníky zubí veselý vlasatý hubeňour, v reálu na ně kouká tělnatý plešoun – fotka je stará asi dvanáct let (již při vstupu do Srbska jsem s místními tento problém řešil). Probírají to s nadřízenými, shodují se, že jsem to kdysi asi byl já a od kurdských úřadů dostávám spásné razítko Republic of Iraq – Kurdistan Region s vízem na deset dnů pobytu. Platí jen pro Kurdistán, a nelze se s ním pohybovat na arabském území jižně od dříve zmíněných měst Mosúl a Kirkúk, kde je třeba mít vízum iráckých úřadů. Tím zřejmě odpadá možnost navštívit vykopávky Aššúr a Hatra ležících asi 100 km jižně od Mosúlu.
Erbílský student mě navíc ujišťuje, že na jih by nejel ani on a mě zcela jasně vysvětluje, že já –Evropan – tam budu ve velmi reálném nebezpečí, zatímco mezi Kurdy mi nic nehrozí. Já to chápu a jeho ujištění se shoduje s informacemi, které jsem pobral ještě před odjezdem do této neklidné země.
O půl deváté večer opouštím autobus v Zakho. Místo malého romantického městečka nad řekou stojím na periferii aglomerace, která připomíná jedno velké příhraniční překladiště; špína, prach a silný provoz. Ptám se místní omladiny na centrum, kde bych sehnal levný hotel a kráčím podél městské dálnice kamsi do neznáma. Dobíhá mě jeden místní mladík s tím, že jde taky do centra a doprovodí mě. Z rozhovoru vyplývá, že on –Dilbrin- je nejstarším mužem v rodině a tudíž živitelem, i když by chtěl studovat. Otec mu před rokem zemřel a je na vše sám. Do centra dorážíme až po hodině chůze, nacházíme hotel, kde po mě chtějí 40 USD. No to je moc, tady v Zakho by měly stát kolem 10 dolarů. Odcházím, ale hoteliér mě ujišťuje, že jinde zaplatím stejně nebo víc a má pravdu – i v dalším hotelu chtějí 40 dolarů za místnost se čtyřmi postelemi a menší nemají.
Venku je již tma a já vzdávám hledání jiného noclehu, či smlouvání. Za danou cenu je pokoj hnusný, rozbité skříně, oprýskaná omítka, ale po 3 nocích a 3 dnech strávených v autokarech je i sprcha vyvedená přímo nad turecký záchod vítaným luxusem. První noc v Iráku sem prospal jak nemluvně až na malé probuzení ráno ještě za tmy, kdy muezzín vyvolával k první motlitbě.
