Způsobů, jak se dostat do Íránu, je přemnoho. Vzduchem, pro vytrvalé po zemi, pro dobrodruhy i po vodě. My volili kombinovaný způsob – půlku letět a zbytek dojet autobusem. Konkrétně jsme letěli z Vídně do Istanbulu a odtud jsme s íránskou společností jeli 35 hodin autobusem. Do Íránu jsme vstoupili (opravdu vstoupili) hraničním přechodem Bazargan. Je odtud krásný pohled na biblický Ararat.
Přechod přes hranice byl pro nás, české turisty, naprosto bezproblémový. Jen jsme se museli zahalit (dlouhé kalhoty pro pány, dlouhý rukáv a šátek pro dámy), mít v pořádku víza do Iránu (ta jsme vyřizovali v ČR, pouhá formalita a tahání peněz). Celý autobus musel ven i se všemi věcmi. Vzali jsme si batohy a prošli jsme do Iránské islámské republiky. Prohlídka ostatních a autobusu trvala cca tři hodiny. No, ale byli jsme tam!
První dojmy: jak to, že se s námi všichni bez okolků baví? Jak to, že některé slečny nosí šátky dost ležérně? To my jsme byly víc zahalené. Na chodníku pořádek, na silnici neuvěřitelný zmatek. Lidé jsou zvídaví, někteří si s námi povídají (tady snad každý mluví anglicky?), jiní se jen zastavují a pozorují nás méně či více nápadně. Zdá se, že i když sem jezdí turistů relativně hodně, ještě pořád je baťůžkář pro Iránce novinkou. Lidé jsou moc příjemní, každý nám chce pomoci. Dokonce tak moc, že přesto že vůbec neví, co chceme, nebo neví kde je to, co chceme, vše vám odkývají, jen aby vám udělali radost. Ještě, kromě několika taxikářů, tu nejsou zkažení a nesnaží se turisty podvádět a vytřískat z nich peníze.
Lidé: Mužští tu chodí oblíkaní naprosto normálně, přímo evropsky. Jediné, co musí mít, jsou dlouhé kalhoty. Jinak nagelovaná číra, uplá trička… Musím dodat, že tady je každý druhý homosexuál… A je to dost vidět. A chovají se tak, že vám bez ostychu nabídnou cokoliv… Musím říct, že mi ta země na znásilnění připadne víc nebezpečná pro mužský než pro holky. A to beze srandy…
Ženy tu chodí většinou v černém. Tak dvě třetiny z nich opravdu nosí čádor, černý obří závoj, do kterého se celé halí. A jsou tu i extrémistky, které mají jen průzor na oči. Pod čádorem nosí již téměř cokoliv. Mohou mít i kalhoty, jen blůza s dlouhým rukávem musí být přes boky volná a zakrývat zadek. Zkrátka nemají být vidět ženské tvary. Kdo nenosí čádor, má buď kuklu nebo šátek. Rebelky nosí barevné šátky a to jen tak, aby se neřeklo, a s ním sladěné botky. Většinou používají křiklavé barvy, aby to bylo vidět, aby se odlišily. No, občas jsou to zajímavé modely… Ale my, dámské zastoupení naší výpravy, jsme nevypadaly o moc lépe. Doslechli jsme se totiž, že kdyby nebylo mravnostní policie, která kontroluje oblékání, hodně dívek by už šátek nenosilo… Jako holky jsme si pro jistotu vzaly ještě prstýnek, jakože jsme vdané. A to fungovalo skvěle. Oslovovali nás „paní“ a zprostili jsme se tím obtěžování.
Země je to pro nás v současné době laciná. Ubytování zhruba 5 dolarů, přesun klimatizovaným autobusem na 600 km taky 5 dolarů, jídlo na ulici kolem dolaru a půl, jídlo v restauraci pro turisty kolem 8 dolarů.
Írán je velmi suchá země. Je unavující dívat se stále na vybledlou až šedou barvu. Zato na městské zeleni si dávají záležet až přespříliš. Ve městech jsou mezi silnicemi krásné aleje stromů s čerstvou trávou, kde je místo, je umístěný parčík s fontánou. Podle toho, jak to vše neustále kropí proudy vody, jejím nedostatkem nejspíš netrpí. Tato zelená místa slouží k odpočinku a k večerním piknikům, ale hlavně jako zvlhčovadla a čističe vzduchu. Jinak je tu horko, sucho, prašně a je tu hrozný smog, protože každý jezdí v autě nebo na motorce. Takovou dopravu jsem ještě neviděla a to si myslím, že jsem viděla hodně.
Zdá se, že všichni zde pracují. Na ulici skoro nepotkáte žebráka. To na procházce Brnem jich vás osloví několikanásobně víc. Je pravda, že některá povolání jsou taková skoro nepracovní. Lidská práce je zde velmi levná, takže lidé dělají všechno. Jsou tu ale taková legrační zaměstnání. Třeba v lékárně jsme se setkali s podavačem a pokladníkem. Ti dva jsou od sebe asi metr a půl. Ale podavač vám dá zboží, pak vám na jméno vytiskne lístek, který vyjede pokladníkovi, vy se otočíte od pultu k pultu, pokladník se vás ještě třikrát zeptá, jestli je to opravdu váš lístek a pak teprve platíte. A nemůžete-li se s pokladníkem domluvit na ceně, odněkud se objeví radič – překladatel. A tak je to téměř všude.
Domluvení se na ceně a placení komplikuje snaha zjednodušit počítání škrtáním nul. Íránskou oficiální měnou je riál. (10 000 riálů je asi 16 Kč). Oni jsou tam prostě milionáři, akorát ty nuly nemají žádnou cenu. To jsme byli v pěkným balíku. No ale snaží se ty nuly škrtat, takže když Vám někdo řekl 1000 tumanů, znamená to totéž, jako 10 000 riálů. Škrtli jen jednu nulu. Aby toho nebylo málo, tak tu mají ještě 1 chomejný = 10 000 riálů. Nemají na to speciální bankovky, funguje to jenom ústně. Takže musíte dávat sakramentsky pozor, co Vám prodávající říká. Oni sami občas neví, co vlastně chtějí, mají problém i s tou jednou škrtnutou nulou.
A kde jsme všude byli? První zastávka byla v předhůří pohoří Elborz. Tam jsme chtěli udělat přechod ke Kaspickému moři, ale museli jsme se podřídit většině… takže se bohužel nedokončil. Přes noc jsme se dopravili do horské vesničky Reynek. Odtud se jelo na schelter 1, první výchozí bod na Damavand (5671 mn.m.). Další tři dny jsme zdolávali toho jejich obra. Podařilo se. Z hor jsme přes Teherán zamířili na jih. Drželi jsme se jen průvodce Lonely Planet a jak bylo demokraticky rozhodnuto, co nebylo v průvodci, nebylo zajímavé… Isfahán, tady jsme zůstali kvůli obřímu náměstí s největší iránskou mešitou, jednou menší mešitou, královským palácem. Kolem náměstí je docela hezký bazar s místními výrobky. Pak tu mají pět historických mostů. Ty opravdu stály za to. Dále je tu arménská čtvrť s křesťanskými kostely. Také tu jsou Shaking minarets, hrobka, se dvěma minarety. Když jeden rozhoupete tím, že se do něj opíráte, začne se kymácet i ten druhý. Opravdu jsme to viděli! Akorát lidí, co chtěli kymácet s minarety bylo tolik, že hrozilo spadnutí minaretů, tudíž se dnes kývá jednou za hodinu a činí tak osoba pověřená a nejspíš i k tomu to účelu vyškolená.
Yazd, pouštní město na okraji se dvěma věžemi ticha. Je to město, kde bylo dříve rozšířeno zoroastriánství, druh náboženství, postavené na uctívání čtyř základních živlů. Na věžích ticha pohřbívali své mrtvé tím způsobem, že je tam posadili a nechali je sežrat dravci…To aby neznesvětili posvátnou půdu, vzduch, vodu a oheň. Samotné městečko se mi líbilo ze všech navštívených měst nejvíce. Je splácané z bláta. Doslova a do písmene. Ale mešity tu mají klasické kachličkové. Krásné, ale všechny jsou stejné, jen jinak veliké a trochu jinak uspořádané.
Z Yazdu jsme se přesunuli do Shirazu. Toto město je známé hlavně kvůli Šeherezádině zahradě a pomerančové zahradě. Pak je tu citadela a ta je vlastně to jediné, co jsme zde navštívili. Hlavní důvod, proč jsme jeli do Shirazu byl ten, že je to výchozí místo pro návštěvu Persepolis.
Persepolis byla tedy naše další zastávka. Vstupné byl půl dolaru. Co mám psát? Krásné. Vůbec si nedokážu představit původní velikost těch staveb. Alexandr Veliký prý potřeboval 3000 velbloudů, jen aby odnesl bohatství z Xerxovy pokladny, když Persepolis raboval…
Kousek od Persepolis je Nekropolis, jsou to čtyři hrobky, vytesané do skály, údajně je v jedné z nich pohřben právě sám Xerxes. Monumentální dílo. Obrovské… A té práce… A na tomto místě stojí také zoroastriánská věž, kde hoříval věčný oheň.
No a už bylo na čase cestovat zase zpátky. Přes Teherán, o němž nestojí za to psát. Je tam sice spousta krásných muzeí, jako Muzeum šperků, ale půldenní zastávka v Teheránu nás odradila od jakéhokoliv delšího pobytu. Tolik smogu, lidí, aut…to se nedalo. Takže se pokračovalo směrem na západ do Tabrízu.
Samotné město je nic moc, nic k vidění. Je proslulé akorát svým bazarem, který má údajně dvacet kilometrů chodeb. Abych objasnila pojem bazar – je to místo spletené z úzkých uliček, které je zastřešené, v tomto případě klenbou, která se podobala gotické. Mysleli jsme, že to bude alespoň částečně tradiční bazar, s místními věcmi, malovanými miniaturami, kořením, čajem, tabákem, koberci… Oni z toho udělali normální hadrárnu, jako u nás u ťamanů… To bylo veliké zklamání. Ještě že jsme si dýmku koupili už v Shirazu.
Asi 50 km o Tabrizu je k vidění městečko Chandovan. Jestli vám to něco říká, je v podobném stylu jako turecká Kapadocie. Je to maličké, na prohlídku nepotřebujete ani hodinu, ale posedět se tam dá samozřejmě déle. Tady se člověk krásně schová před těmi smradlavými velkoměsty. Celé městečko je vytesané do skály, která je z nějakého sopečného tufu, relativně měkkého materiálu. Všechno je tu do kopce, má to takový flinstounovský ráz. A lidé tu dodnes opravdu žijí! A není to žádná habaďura. Alespoň prozatím. Věřím, že až se do Iránu požene více turistů, už to bude jinak…
Všechna místa jsou od sebe Zhruba 500 – 600 kilometrů, přesouvali jsme se v noci. Zbytek se dospával v nádražním parčíku. Když jsme někde zůstávali víc jak den, samozřejmě jsme spali v místním hotelu. Ale byly i takové přesuny, kdy se přes noc jelo, přes den město a v noci se zase jelo. No a to by bylo z naší cesty Iránem v kostce vše. Je to jen takový náčrt, jak to v Iránu teď vypadá. Zážitky se sem nevešly.
