Autor: Hafi

„Už vím, co to je Vancouver Island!“, vítězoslavně mi psala máma, která si ho zatím představovala jako Střelecký ostrov na Vltavě a nějak nechápala, jak chci na takovém ostrově strávit čtyři dny na treku. Tenhle Střelečák je 400 km dlouhý a 100 km široký a táhne se podél jihozápadního pobřeží Kanady. Za čtyři dny obejdeme jen malý kousek – Juan de Fuca Marine Trail.

Ioánnis Fokás byl řecký mořeplavec a objevitel, který se v 16. století ale plavil ve španělských službách – proto Juan de Fuca. Je zde po něm pojmenován průliv, podmořský hřbet i provinciální park, jehož divočinou vede nádherná procházka po pláži Tichého oceánu – tak jsem to totiž prezentoval mámě, když jsem ji na trek lákal. Skutečnost je trochu jiná, nejde o trek pobřežní, ale příbřežní.

Z deštivého Vancouveru lodí a autobusem utíkáme do uplakané Victorie, hlavního města ostrova i celé Britské Kolumbie. Dalším autobusem a stopem jsme se dostali dál na západ do vesničky Jordan River, odkud jsme už po svých šlapali pár kilometrů k začátku treku. Po pečlivém prostudování informační tabule jsme se cítili konečně dost znalí, jak přežít setkání s medvědem či pumou, a po pěkné cestičce jsme vyrazili vstříc prvnímu kempu na Mystic Beach. Už při stavbě stanu jsme pochopili, proč se pláž jmenuje mystická. Hra světel a stínů na ohlazených kmenech vyvržených přílivem, členité skalní útesy a jeskyně a naprosté ticho, tedy krom hukotu vln tříštících se o obrovské balvany v oceánu.

Konec poezie, ráno nás čeká pravá kanadská divočina. Les tu totiž nikdo nečistí od spadlých kmenů, trampové nevysbírají dřevo na kilometry daleko od tábořiště a nebýt upravené stezky, tak celý trek půjdeme místo čtyř dnů měsíc s mačetou v ruce. V hluboké mlze by možná někdo cestu nazval jednotvárnou – nahoru na hřbet či útes, sotva dva kroky po rovině a opět bahnitou serpentinou dolů, kde čekala divoká říčka, přes níž byla v lepším případě spadlá kláda. Ve skutečnosti však cesta jednotvárná určitě nebyla – výhledy na rozvlněný oceán i zasněžené Olympic Mountains na americkém břehu za úžinou Juana de Fucy se měnily s každým výstupem a rozmanitá pralesní flóra zaujala i mě, naprostého antibiologa. Celkový pocit z tohoto treku byl jak z amazonského deštného pralesa, všude zeleno, vlhko a snad jen nedostatek opic na stromě mi dal tušit, že jsme pár tisíc kilometrů severněji.

V půli dne jsme sešli na Bear Beach. Na Medvědí pláži jsme naštěstí pana domácího nepotkali, a to jsme tam strávili několik chvil navíc. Místo pro přestávku na oběd nám vybral příliv, pro pokračování jsme museli počkat až voda opadne. I druhá polovina dne se nesla ve znamení neustálých stoupání a klesání a tak když jsme v podvečer došli unavení k pěkné útulně, byli jsme velmi rádi, že dnes nemusíme stavět stan. Dle mapy jsme již měli mít nejtěžší část cesty za sebou, před námi byl další z plážových úseků – Chin Beach a po několika kilometrech jedno z nejnádhernějších míst na celé trase – vysoký visutý most přes říčku Loss Creek, kde na jedné straně vidíte oceán a na druhé proud vody padající desítky metrů a tříštící se o kameny hluboko pod mostem. Poté se stezka odkloní od pobřeží a vede trochu méně divokou krajinou, místy i po rovině a v jednom místě vás vrátí do reality cesta projetá traktorem nebo pohled na silnici v dálce. Netrvá dlouho a již po složitém systému mostů a schůdků vyřezaných do padlých stromů scházíme na skalnaté útesy před Sombrio Beach, kde opět musíme sledovat hladinu přílivu, ale hlavně desítky surfařů, kteří pro mě nepochopitelně lezli do ledového oceánu. Když jim ale přišla vlna, ukázali, že vědí, proč to dělají.

Následoval slalom mezi vlnami, jak by se dalo nazvat uhýbání před vodou po zbytek cesty po pláži, na jejímž konci nás čekal strmý výstup zajištěný lanem a poslední čtyři kilometry do posledního kempu u potůčku Little Kuitshe, kde jsme večer stáli zkoprněle desítky minut na útesech a pozorovali, jaké všechny barvy dokáže kanadské nebe vytvořit, jakou mohou mít vlny zlatou barvu a jak moc by bylo nepříjemné v tom vřícím oceánu být.

Možná by bylo lepší celý trek podniknout v opačném směru, což je samozřejmě možné, protože náš poslední den byl jakousi zjednodušenou verzí toho, co jsme v předchozích dnech prošli. Kopečky nižší, říčky mělčí, pláže kratší, stezka širší. A hlavně konečně jsme zahlédli jednoho z velkých živočichů, kteří zde žijí. K našemu štěstí to nebyl medvěd, ale v oceánu dovádějící skupinka pravděpodobně rypoušů severních. Turisticky navštěvované kolečko po závěrečné části Botanical Beach jsme si již odpustili a cestu po silnici do městečka Port Renfrew jsme zvládli během pár minut na korbičce auta, které náhodou jelo kolem.

„Už vím, co to je Vancouver Island!“, vítězoslavně mi psala máma, která si ho zatím představovala jako Střelecký ostrov na Vltavě a nějak nechápala, jak chci na takovém ostrově strávit čtyři dny na treku. Tenhle Střelečák je 400 km dlouhý a 100 km široký a táhne se podél jihozápadního pobřeží Kanady. Za čtyři dny obejdeme jen malý kousek – Juan de Fuca Marine Trail.

Ioánnis Fokás byl řecký mořeplavec a objevitel, který se v 16. století ale plavil ve španělských službách – proto Juan de Fuca. Je zde po něm pojmenován průliv, podmořský hřbet i provinciální park, jehož divočinou vede nádherná procházka po pláži Tichého oceánu – tak jsem to totiž prezentoval mámě, když jsem ji na trek lákal. Skutečnost je trochu jiná, nejde o trek pobřežní, ale příbřežní.

Z deštivého Vancouveru lodí a autobusem utíkáme do uplakané Victorie, hlavního města ostrova i celé Britské Kolumbie. Dalším autobusem a stopem jsme se dostali dál na západ do vesničky Jordan River, odkud jsme už po svých šlapali pár kilometrů k začátku treku. Po pečlivém prostudování informační tabule jsme se cítili konečně dost znalí, jak přežít setkání s medvědem či pumou, a po pěkné cestičce jsme vyrazili vstříc prvnímu kempu na Mystic Beach. Už při stavbě stanu jsme pochopili, proč se pláž jmenuje mystická. Hra světel a stínů na ohlazených kmenech vyvržených přílivem, členité skalní útesy a jeskyně a naprosté ticho, tedy krom hukotu vln tříštících se o obrovské balvany v oceánu.

Konec poezie, ráno nás čeká pravá kanadská divočina. Les tu totiž nikdo nečistí od spadlých kmenů, trampové nevysbírají dřevo na kilometry daleko od tábořiště a nebýt upravené stezky, tak celý trek půjdeme místo čtyř dnů měsíc s mačetou v ruce. V hluboké mlze by možná někdo cestu nazval jednotvárnou – nahoru na hřbet či útes, sotva dva kroky po rovině a opět bahnitou serpentinou dolů, kde čekala divoká říčka, přes níž byla v lepším případě spadlá kláda. Ve skutečnosti však cesta jednotvárná určitě nebyla – výhledy na rozvlněný oceán i zasněžené Olympic Mountains na americkém břehu za úžinou Juana de Fucy se měnily s každým výstupem a rozmanitá pralesní flóra zaujala i mě, naprostého antibiologa. Celkový pocit z tohoto treku byl jak z amazonského deštného pralesa, všude zeleno, vlhko a snad jen nedostatek opic na stromě mi dal tušit, že jsme pár tisíc kilometrů severněji.

V půli dne jsme sešli na Bear Beach. Na Medvědí pláži jsme naštěstí pana domácího nepotkali, a to jsme tam strávili několik chvil navíc. Místo pro přestávku na oběd nám vybral příliv, pro pokračování jsme museli počkat až voda opadne. I druhá polovina dne se nesla ve znamení neustálých stoupání a klesání a tak když jsme v podvečer došli unavení k pěkné útulně, byli jsme velmi rádi, že dnes nemusíme stavět stan. Dle mapy jsme již měli mít nejtěžší část cesty za sebou, před námi byl další z plážových úseků – Chin Beach a po několika kilometrech jedno z nejnádhernějších míst na celé trase – vysoký visutý most přes říčku Loss Creek, kde na jedné straně vidíte oceán a na druhé proud vody padající desítky metrů a tříštící se o kameny hluboko pod mostem. Poté se stezka odkloní od pobřeží a vede trochu méně divokou krajinou, místy i po rovině a v jednom místě vás vrátí do reality cesta projetá traktorem nebo pohled na silnici v dálce. Netrvá dlouho a již po složitém systému mostů a schůdků vyřezaných do padlých stromů scházíme na skalnaté útesy před Sombrio Beach, kde opět musíme sledovat hladinu přílivu, ale hlavně desítky surfařů, kteří pro mě nepochopitelně lezli do ledového oceánu. Když jim ale přišla vlna, ukázali, že vědí, proč to dělají.

Následoval slalom mezi vlnami, jak by se dalo nazvat uhýbání před vodou po zbytek cesty po pláži, na jejímž konci nás čekal strmý výstup zajištěný lanem a poslední čtyři kilometry do posledního kempu u potůčku Little Kuitshe, kde jsme večer stáli zkoprněle desítky minut na útesech a pozorovali, jaké všechny barvy dokáže kanadské nebe vytvořit, jakou mohou mít vlny zlatou barvu a jak moc by bylo nepříjemné v tom vřícím oceánu být.

Možná by bylo lepší celý trek podniknout v opačném směru, což je samozřejmě možné, protože náš poslední den byl jakousi zjednodušenou verzí toho, co jsme v předchozích dnech prošli. Kopečky nižší, říčky mělčí, pláže kratší, stezka širší. A hlavně konečně jsme zahlédli jednoho z velkých živočichů, kteří zde žijí. K našemu štěstí to nebyl medvěd, ale v oceánu dovádějící skupinka pravděpodobně rypoušů severních. Turisticky navštěvované kolečko po závěrečné části Botanical Beach jsme si již odpustili a cestu po silnici do městečka Port Renfrew jsme zvládli během pár minut na korbičce auta, které náhodou jelo kolem.