Autor: Vlastimil Hanuš

Znáte to. Většina z nás, zejména kluci, v dětství něco sbírala. Ten známky, jiný autíčka nebo obaly od čokolád, Pepíček ze známého vtipu duševní pochody a někteří věci nevídané, nebo naopak úplně obyčejné a zcela opomíjené. Většina z nás tuto zálibu v průběhu dospívání odložila někam na dno šuplíku či krabice s hračkami, ze kterých jsme vyrostli. Najdou se ovšem i tací, kteří svou sběratelskou vášeň rozvinou do mnohdy pozoruhodných rozměrů.

Jedním z takových lidí je i pan František Daněk z Dvořiště nedaleko Obrataně (katastr obce Šimpach). Kdysi dávno upoutalo jeho pozornost pár porcelánových izolátorů ze spadlého elektrického sloupu. záliba s ním rostla a v dnešní době je vlastníkem největší evropské sbírky těchto všudypřítomných součástí elektrických vedení. Sbírka tohoto povoláním elektromontéra čítá více než pět tisíc katalogizovaných izolátorů, přes 660 bleskojistek, množství dalších elektrozařízení a makety sloupů elektrického vedení a zabírá prakticky celou technickou část bývalého mlýna doslova od sklepa až po půdu (zhruba polovina sbírky ještě čeká na vyčištění, úpravu a katalogizaci). Větší exponáty pak mají vyhrazené své místo na zahradě.

Většinu z nás ani nenapadne příliš přemýšlet nad obyčejným kusem keramiky nebo pryskyřice, na kterém jsou zavěšené elektrické dráty dodávající životadárnou energii výdobytkům naší technické civilizace. Při bližším pohledu ale zjistíme, že ten obyčejný izolátor nemusí být zas tak obyčejná a nezajímavá věc. Jeho velikost a konstrukce záleží nejen na tom, jak vysokému napětí má odolávat, ale třeba taky na tom, v jakém prostředí bude instalován. Ve sbírce tedy naleznete množství různých druhů typů a tvarů od talířovitých, určených pro suché a prašné oblasti, až po baňaté, uzavřené a všelijak tvarované mlžné lahve určené například do vlhkého klimatu nebo přímořských oblastí. Najdeme zde izolátory pro zavěšování vedení vysokého napětí, izolátory nesoucí na svém vrcholu telegrafní dráty či nosné dráty trolejového vedení, malé izolátory používané v domácích rozvodech elektřiny i ty obrovské, které tvořily základny rozhlasových a televizních vysílacích antén. Ani s použitým materiálem to není tak jednoduché. během vývoje se používalo všechno možné. Keramika, sklo, epoxidové pryskyřice, impregnovaný papír, ale také dřevo, silikonový kaučuk či různé umělé hmoty. To vše v mnoha kombinacích a tvarech podle technických požadavků a v různých zemích různě.

Muzeum izolátorů a bleskojistek najdete asi dva kilometry na východ od Obrataně (konečná Jindřichohradecké úzkokolejky). Dostanete se sem nejlépe po silnici Tábor – Pelhřimov, za Obrataní odbočíte vlevo na Šimpach a u rybníka kousek před lihovarem pak vpravo a dojedete k bývalému mlýnu. Dvořiště se nachází v oblasti přímo ideální pro cykloturistiku, což jistě potvrdí znalci Pacovska a okolí jindřichohradecké úzkokolejky. Dá se zde jezdit po klidných a zapomenutých místních silničkách a cestách mezi velkým množstvím zajímavých míst a jen výjimečně je nutno zajet na frekventovaný hlavní tah. Při návštěvě autem se zde můžete stavit například cestou do nedalekých Chýnovských jeskyní nebo na hrad Kámen.

Protože se nejedná o muzeum s pevnou provozní dobou, ale o soukromou sbírku, je dobré se předem domluvit na návštěvě. Doporučuji vyhradit si na prohlídku dostatek času. Pan Daněk umí o své zálibě velice zajímavě vyprávět a po třech hodinách strávených mezi exponáty jeho sbírky se na izolátory dívám trošku jinak než na spotřební elektrotechnický konstrukční materiál. A to jsme se nedostali k bleskojistkám …

Na první pohled poněkud zvláštní stavbu můžete vidět v srdci Drahanské vysočiny nedaleko hranic CHKO Moravský kras. Jedná se o místní větrný mlýn zajímavý v našich končinách neobvyklým technickým řešením. Jedná se o jedinou dochovanou Halladayovu turbínu ve střední Evropě. Druhé podobné zařízení, které se nachází na našem území, je turbína, kterou můžete vidět v Olomouci v areálu jednoho z místních hypermarketů. Ta však pochází z doby nedávné.

Větrné mlynářství má v oblasti Drahanské vysočiny díky příhodnému terénu a stálému proudění vzduchu velice bohatou historii. Dokladem toho jsou i další větné mlýny, které se dochovaly až do dnešní doby v nedalekém okolí v obcích Kořenec, Němčice, Petrovice, Rozsání, Přemyslovice, Ostrov u Macochy a Rudice.

Svého předchůdce měl ruprechtovský větrný mlýn již v první třetině 19. století ve dřevěném větrném mlýně stojícím asi 400 metrů východně od obce. V první polovině 20. století byla v rolnické usedlosti poblíž mlýna dokonce zřízena malá pekárna. Dřevěný větrný mlýn byl za druhé světové války zapečetěn a pak postupně chátral. Definitivně byl zlikvidován v roce 1961.

Zděný větrný mlýn byl v Ruprechtově vybudován v těsné blízkosti obce vpravo od silnice do Podomí. Jeho počátky sahají do roku 1873 a jednalo se o větrný mlýn holandského typu s otáčivou střechou a pohonem klasickými čtyřmi větrnými lopatkami. Kdy byl mlýn přestavěn na pohon Halladayovou turbínou, není přesně známo. Z dochovaných pramenů lze soudit, že k tomu došlo někdy v letech 1882 až 1884 po té, co byl původné větrný mlýn poničen větrnou smrští. Mlýn pak pracoval bez závad až do roku 1890, kdy byl znovu poničen větrnou smrští. Turbína pak byla při opravě upevněna tak, aby se podobné nehody již nemohly opakovat. Na území jižní Moravy byly zjištěny pouze tři případy využití pohonu Halladayovou turbínou v oboru větrného mlynářství a to v Ruprechtově a nedalekých obcích Sivice a Tvarožné. Malé rozšíření tohoto pokrokového a poměrně výhodného druhu pohonu mlýnů na našem území je dáno tím, že návrh a stavba turbíny je technicky náročnější a nákladnější než stavba lopatkového mlýna a mlynáři nebyli schopni sestrojit jej z velké části svépomocí. Mimo to došlo v době vynálezu větrné turbíny k šíření jiných druhů pohonu strojů (pára, elektřina).

Halladayovy turbíny v Sivicích a Tvarožné zanikly již v první třetině 20. století, v Ruprechtově však je doložen funkční stav ještě ve třicátých letech dvacátého století, mlýn přežil i druhou světovou válku a německé vyhlášky o zákazu mletí na větrných mlýnech a je pravděpodobné, že ještě po druhé světové válce byl mlýn využíván příležitostně ke šrotování. V sedmdesátých letech pak byly výstavbou nedalekého skladiště v bezprostřední blízkosti mlýna narušeny větrné poměry.

Prakticky již neexistující turbína včetně části strojního zařízení a objektu mlýna byla rekonstruována v letech 1992 až 1995 z valné části díky práci skupiny nadšenců okolo současných majitelů mlýna.

K větrnému mlýnu se dostanete buď po silnici z Vyškova do Jedovnic, nebo pěšky z Vyškova po modré značce, případně z druhé strany z Jedovnic po červené značce kolem rybníků a dál po modré značce. Na silnicích a poměrně dobře sjízdných lesních cestách v okolí rovněž v poslední době houstne síť vyznačených cyklistických tras.

K návštěvě doporučujeme jaro nebo podzim, kdy je možno si prohlédnout objekt i zevnitř. V letních měsících je mlýn pronajímán jako originální ubytovací zařízení pro rodinnou rekreaci.

Pojedete-li po silnici z Blanska do Brna, nemůžete asi po kilometru jízdy po pravé straně přehlédnout zajímavou průmyslovou stavbu z druhé poloviny devatenáctého století. Jedná se o poslední dochovanou huť tehdejších železáren na území blanenského panství rodu Salmů. Byla postavena v letech 1853 až 1857 na pravém břehu řeky Svitavy u železnice, v místech, kde původně stával mlýn (od roku 1763), později hamr a válcovna plechů. Huť byla nazvána podle Augusty Salmové, manželky hraběte Jindřicha Clam-Martinice.

Původní huť byla v provozu v letech 1857-1893, byla vytápěna koksem a patřila mezi první vysoké pece v českých zemích užívajících minerální paliva. Železná ruda a koks byly na krychtu vysoké pece zpočátku dopravovány s využitím vodní energie Svitavy, později po kolejnicové dráze s využitím pohonu parního stroje.

Roku 1893 byla vysoká pec přebudována na slévárnu a v roce 1906 byla přistavěna zámečnická dílna. Výroba se až do dvacátých let dvacátého století orientovala především na komerční a kanalizační litinu a část produkce byla vyvážena do zahraničí. V roce 1923 pak byla výroba v Klamově huti z ekonomických důvodů zastavena.

Dá se říci, že k zachování huti až do současné doby přispělo energetické využití toku Svitavy. Původní dvě turbíny byly roku 1892 nahrazeny jednou výkonnější Girardovou turbínou a ta byla pak v letech 1898 až 1899 vyměněna za turbínu Francisovu. V roce 1901 zde pak byla zřízena vodní elektrárna. Po zrušení železářské výroby v Klamově huti byla elektrárna rekonstruována a sloužila pak až do roku 1966.

Od počátku třicátých let až do devadesátých let dvacátého století objekt sloužil jako zkušební stanice vodních turbin a své výzkumy zde prováděl mimo jiné i prof. Viktor Kaplan.

Od roku 1994 zde byla umístěna výstavní a prodejní expozice umělecké litiny, která však vzala za své vinou poněkud nešťastně provedené privatizace.

Po další změně majitele sídlí v současné době v Klamově huti firma na výrobu komínových vložek a krbových kamen a jsou patrné snahy o obnovení expozice litiny a znovurozběhnutí malé vodní elektrárny, jejíž zbytky se v areálu stále nacházejí.