Autor: Vladislav Dobrý

Odlétáme z Prahy směrem na západ. Nad západní Evropou je slunečné počasí. Máme tak možnost sledovat z okénka krajinu pod námi. Rozeznáváme Ženevské jezero a nedaleko hranice Francie se Španělskem pozorujeme doslova les bílých stožárů větrných elektráren. Pak přelétáváme nad Pyrenejským poloostrovem. Krajina je většinou hnědá, jak je vyprahlá. Potom již následuje mezipřistání v Malaze, kde doplňujeme pohonné hmoty. Letadlo znovu vzlétá, okénkem pozorujeme Gibraltarskou skálu a zřetelně vidíme pobřeží Afriky. Pak přelétáváme širokou deltu řeky Guadalquivir. Necháváme za sebou pobřeží Španělska a míříme do Portugalska. Po názorné zeměpisné lekci sledované z okénka letadla přistáváme ve městě Faro. Z letiště jedeme do Monte Gorda, kde jsme ubytováni.

Monte Gordo je nejvýchodněji položené portugalské letovisko na břehu Atlantického oceánu. Jsou zde jednak moderní hotely a penziony, které lemují pláž s jemným pískem, ale v centru nalezneme také bezvadně udržované staré kamenné domy. Ulice jsou plné restaurací, kavárniček a obchodů s řemeslnými výrobky. Z mnoha restaurací umístěných přímo na chodnících je cítit vůně servírovaného jídla a zejména pak neodolatelná vůně grilovaných sardinek, které jsou místní specialitou. Místní písečná pláž je široká a plná přenosných slunečníků, které si lidé upevňují do písku co nejblíže k moři. Vlivem nezvykle vysokého přílivu voda postupně zaplaví značnou část pláže a lidé se musí i se svými slunečníky přemístit a stěsnat se na zbývající pruh písku. Toto stěhování se s každým přílivem opakuje. Pobřeží Algarve omývá Atlantický oceán, jehož voda je dost chladná. Teplota vody dosahuje nejvýše dvacet stupňů. Některý den klesne teplota vody jen na sedmnáct stupňů. Ačkoli je pláž plná opalujících se turistů, do vody se odváží málokdo. Koupání je zde opravdu jen pro otužilé. Podél pláže leží velké množství mušlí, vyplavených mořem. Některé jsou veliké jako dlaň. Je to doslova ráj pro děti, které mušle sbírají ve velkém.

Monte Gordo je město rybářů, kteří každé ráno vyplouvají na moře za úlovkem. Zvláštností je to, že zde není žádný přístav. Rybáři po návratu z lovu najedou lodí na břeh, zapřáhnou jí za traktor a ten jí vytáhne dál na břeh. Před vyplutím zase loď traktorem zatáhnou do moře. Důvod tohoto zvláštního počínání je prostý, zdejší přístav již několikrát zničil oceán. Mnoho rybářů proto s lovem skončilo. Zbývající pak „kotví“ na pláži.

Na konci pobřežní promenády, která lemuje celou pláž, jsou instalovány prodejní stánky, ve kterých se koná Art Fest. Prodávají se zde rukodělné výrobky ze zemí ležících u Středozemního moře. V jednom ze stánků prodává obchodník z Maroka vedle jiných předmětů také tepané mosazné talíře. Máme zájem talíř koupit a ptáme se na cenu. Obchodník nabízí talíř za čtyřicet eur. Muž se ihned ptá, odkud jsme a vychvaluje svoje zboží. Neprojevuji na oko o talíř zájem. Obchodník nabízí dva talíře za šedesát. Odpovídám, že chci jeden. Muž nabízí tři talíře za osmdesát. Nabízím dvacet pět za jeden. Muž něco gestikuluje a snižuje cenu na padesát za dva. Trvám na svém, chci jeden za dvacet pět. Obchodník nakonec souhlasí, balí talíř a něco si mumlá. Platím, ale nemám to přesně. Zdráhám se dát obchodníkovi dvě dvacetieurové bankovky. Obávám se komplikací při vracení peněz. Nakonec podávám muži čtyřicet eur. Bere si peníze a okamžitě zkouší nabídnout dva talíře za čtyřicet. Rezolutně trvám na svém, chci jeden talíř. Obchodník je očividně rozladěný, vrací mně patnáct eur a hlasitě něco říká v arabštině. Odcházíme od stánku a asi je dobře, že mu nerozumíme. I když je Marokánec zjevně nespokojený s konečnou cenou, tak na nás jistě velice dobře vydělal.

Po nové dálnici míříme na sever. Naším cílem je Lisabon. Asi v polovině cesty zastavujeme na odpočívadle. V motorestu si chceme koupit občerstvení. Tato zdánlivě jednoduchá činnost je pro nás však dosti komplikovaná. Je zde totiž zaveden specifický systém placení. Zákazník nejprve musí zboží, které si chce koupit, zaplatit u pokladny. Zde dostane lístek a s ním jde k pultu, kde dostane zaplacené zboží. Problém je však v tom, že nevíme jak se co portugalsky jmenuje a zboží za pultem není vůbec nijak označeno. Postupně tedy pokladní ukazujeme na jednotlivé druhy zboží, které chceme koupit. Než jsme zaplatili, utvořila se za námi dlouhá fronta.

Cesta rychle ubíhá a za nějaký čas se již blížíme k řece Tejo, u jejíhož ústí do Atlantického oceánu se rozkládá hlavní město Portugalska, Lisabon, který má asi tři čtvrtě milionu obyvatel. Projíždíme předměstím na levém břehu, kde jsou soustředěny především průmyslové závody. Kolem velkých hal a rozlehlých areálů přijíždíme ke starému mostu, po kterém míříme do centra. Most stavěla stejná firma, jako slavný most Golden Gate Bridge v San Franciscu. Však také zdejší most svého slavného předchůdce dost připomíná. Z mostu pozorujeme sochu Krista, tyčící se na nevysokém kopci nad řekou. Tato deset metrů vysoká socha muže s rozpaženýma rukama je podobná proslulé soše v Rio de Janeiru. Přijíždíme na pravý břeh. Projíždíme diplomatickou čtvrtí plnou pěkných vilek s krásnými zahradami. Sjíždíme z kopce do parku, který lemuje ústí řeky do oceánu. Ústí střeží majestátní věž Torre de Belém, která sloužila jako pevnost a maják. Masivní věž a její ochozy jsou bohatě zdobeny, tak že vypadá spíše jako zámek než zařízení sloužící k obraně. Jdeme podél nábřeží až k věži. Po mostě, který jí spojuje se břehem, vcházíme dovnitř. V přízemí je muzeum věnované historii věže. Z ochozu věže je krásný výhled na okolí. Od věže se vracíme parkem proti proudu řeky až k Památníku objevitelů. Ten má tvar lodi, na jejíž přídi je socha Jindřicha Mořeplavce. Za ním stojí v řadě sochy dalších slavných postav portugalské historie. Památník připomíná, že odtud vyplouvaly flotily na objevitelské cesty. Přecházíme přes širokou ulici a parkem se blížíme ke klášteru Jeronýmů s katedrálou. Vcházíme do katedrály a přes gotickou halu se dostáváme do mauzolea, které je místem posledního odpočinku pěti králů. Šerem mauzolea přicházíme k místu, kde má sarkofág slavný mořeplavec Vasco de Gama. Z chladivých prostor chrámu vycházíme na prudké polední slunce a vydáváme se do vnitřního města.

Na rozlehlém náměstí Praca do Comércio obdivujeme jezdeckou sochu krále Josefa I. Vítězným obloukem procházíme na pěší zónu a jdeme až na náměstí Pedra IV. Právě zde probíhá ukázka vystoupení cvičenců světového setkání gymnastů, v rámci kterého se uskuteční několik hromadných vystoupení cvičenců. Celého podniku se účastní na dvacet čtyři tisíc sportovců. Stojíme uprostřed náměstí u velikého pódia zastřešeného plachtou. Asi dvacet cvičenců oblečených do tmavých dresů předvádí své cvičení, napodobují chod imaginární výrobní linky. Na začátku přenáší cvičenec nataženou paží, napodobující rameno stroje, neviditelné polotovary ze zásobníku na pomyslnou linku. Druhý cvičenec jakoby odebírá součástku z linky a přenáší ji pod lis. Další napodobuje svislý pohyb lisu. Pak se polotovar vrací na linku. Takto probíhá ještě několik dalších výrobních operací, až je pomyslný výrobek hotov. Poslední cvičenec pak napodobuje balící stroj. Pohyby všech cvičenců jsou dokonale synchronizovány, tak že vzniká iluze, že před námi skutečně běží výroba nějakého výrobku. Vystoupení končí a my se vydáváme na náměstí Praca de Figueira, kde usedáme v malém bistru ke krátkému odpočinku. Sedíme pod slunečníkem a kolem nás beze spěchu korzují lidé. Po ulici projíždí výletní autobusy bez střechy, plné turistů. Po úzkých kolejích pomalu projíždí žlutá historická tramvaj. Posíleni výbornou kávou se vydáváme na pevnost sv. Jiří, jejíž zubatá cimbuří se vypínají na kopci vysoko nad náměstím. Uličkami starého města stoupáme po kamenných schodech k cíli.

Přicházíme k bráně pevnosti, která byla do své dnešní romantické podoby přestavěna v letech 1938–40. Vcházíme branou dovnitř a přes zahrady plné exotických rostlin jdeme k hradbám, na kterých je umístěno několik starých bronzových děl. Z hradeb je krásný výhled na město a na ústí řeky Tejo. Pod hradbami stojí historické domy se střechami pokrytými červenými taškami, které nám připomínají střechy malostranských domů. Usedáme na lavičku ve stínu vzrostlých stromů a vychutnáváme si krásný pohled na město zalité zapadajícím sluncem. Kolem nás prochází hloučky turistů a nedaleko nás se v zahradní restauraci mezi stoly proplétá páv, který vystavuje na odiv svá dlouhá pestrobarevná pera. Sestupujeme zpátky na náměstí a vydáváme se na zpáteční cestu.

Po nábřeží se dostáváme na východní okraj města. Projíždíme čtvrtí nových domů s moderní architekturou. Přes most Vasco de Gama, který velikým odvážným obloukem překonává široký záliv, který zde vytváří řeka Tejo, se dostáváme na levý břeh. Tento moderní most je jeden z nejdelších silničních mostů v Evropě. Za mostem již najíždíme na dálnici a opouštíme Lisabon, město, které se pyšní mnoha pamětihodnostmi, místo odkud slavní mořeplavci vyplouvali na velkolepé objevitelské cesty ale i město moderní architektury a pozoruhodných stavebnětechnických děl.

Jihozápad Pyrenejského poloostrova – červenec 2003..

Jedeme po dobře udržované silnici od pobřeží Atlantiku do vnitrozemí. Po obou stranách silnice míjíme sklizená pole. Mnohá z nich jsou černá od vyhořelé slámy. Z některých polí ještě stoupá šedý dým. Není to důsledek požárů ale záměrného vypalování slámy. Farmáři ji sami po sklizni zapálí, aby tímto způsobem zničili škodlivý hmyz. Tento způsob péče o pole je pak každoročně příčinou mnoha požárů.

Blížíme se k městu Silves, které bývalo za vlády Arabů hlavním městem maurské říše. Projíždíme městem ke starému maurskému hradu, který se vypíná na kopci nad městem. Před branou stojí veliká bronzová socha portugalského krále Alfonsa III, který se významně podílel na porážce Arabů. Vcházíme mohutnou branou do hradu, jehož zdi jsou vystavěny z červeného pískovce. Po chodníku vedoucím po širokých hradbách obcházíme celý hrad. Míjíme kamenná sila na obilí. Na nádvoří hradu je podzemní cisterna zadržující dešťovou vodu. Nádrž je dodnes funkční. Díky ní byli obránci hradu nezávislí na venkovním zdroji vody. Na nádvoří probíhá archeologický průzkum. Přes část nádvoří je natažena síť z provazů vymezující jednotlivé sektory, ze kterých archeologové odkrývají nánosy zeminy. Z hradu se vydáváme ke gotické katedrále, která je rovněž postavena z krásného červeného pískovce. V katedrále je hrobka krále Jana II . a známá jaspisová socha Panny Marie. Opouštíme město.

Míříme do pohoří Monchique. Projíždíme lesem korkových dubů. Na každém stromě je barvou napsán letopočet. Je tak označen rok, kdy byla naposledy oloupána ze stromu kůra. Ta se loupe vždy po deseti letech. Za tu dobu kůra doroste do tloušťky několika centimetrů. Silnice prudce stoupá v mnohých zatáčkách až na vrcholek Foia, který je se svou výškou 902 metrů nejvyšší v celém pohoří. Vystupujeme na nevelkém parkovišti. Na vrcholu stojí restaurace a televizní vysílač. V restauraci je pro nás připravena ochutnávka místních vín a likérů. Po ochutnávce jdeme na vyhlídkovou terasu, která je nedaleko vysílače. Je odtud krásný výhled do širokého okolí. Máme štěstí, že je dobrá viditelnost. V lehkém mlžném oparu před sebou vidíme modré vody Atlantiku a jeho pobřeží. Nedaleko od břehu se rýsuje město Portimao a vpravo od něj jsou dobře patrné obrysy přístavního města Lagos.

Sjíždíme z vrcholu po klikaté silnici dolů k oceánu. Pobřeží je zde většinou skalnaté a příboj na mnoha místech vytvořil ve skalách bizarní útvary. Zastavujeme na jednom takovém místě a na loďkách se vydáváme na prohlídku skalisek. Proplouváme kolem osamocených skal vystupujících z moře. Mnohé ze skal byly vytvarovány mořem do roztodivných podob, připomínajících různá zvířata a předměty. Postupně rozeznáváme slona, psa a další. Na některých místech voda vytvořila ve skalách jeskyně. Muž řídící člun bravurně proplouvá mezi skalisky a vede nás hluboko do jedné jeskyně. K našemu velkému překvapení vidíme v jeskyni nahého člověka, skrývajícího se před našimi pohledy. Vyplouváme z jeskyně a na kamenitém břehu vedle ní vidíme ležet další naháče. Je zde totiž nudistická pláž. Blížíme se k přístavu. Ještě míjíme pevnost Forteleza de Ponto střežící záliv a loď připlouvá ke břehu. Nacházíme se ve městě Lagos. Vydáváme se na prohlídku města. Procházíme starobylými úzkými uličkami kolem sochy krále Sebastiána, jehož vojsko bylo ve druhé polovině šestnáctého století poraženo při dobyvačné výpravě do Maroka. Kolem památníku Jindřicha Mořeplavce přicházíme k domu, ve kterém byl umístěn nejstarší trh s otroky v Evropě. V zamřížovaném podloubí stáli otroci a zájemci si je přes mříže vybírali. Vcházíme do kostela sv. Antonína. Kostel s bohatou pozlacenou výzdobou je zvláštní tím, že zde nejsou žádné lavice. Věřící sem totiž mohli vjíždět na koních. Z kostela míříme do muzea, kde jsou vystaveny různé rarity. Vedle mnoha jiných předmětů můžeme pozorovat i vypreparované telátko se šesti nohama. Malebnými uličkami se vracíme do přístavu, odkud se vydáváme na další cestu.

Vyjíždíme z města a po silnici lemující pobřeží jedeme na západ k jednomu z nejodlehlejších míst Evropy, k mysu sv. Vincenta. Jedeme nyní po skalnatém výběžku, který se táhne daleko do moře. Silnice končí před bránou malé pevnosti s majákem. Pevnost stojí na šedesát metrů vysokém skalním útesu. Vstupujeme branou dovnitř a procházíme po kamenném chodníku, který vede po okraji útesu. Při pohledu přes kamenné zábradlí do šedesátimetrové hloubky se nám tají dech. Vstupujeme do domu pod majákem. Je zde byt strážce majáku a místnost, ze které vedou schody nahoru na maják. Máme štěstí, strážce nás zve na prohlídku majáku. Otevírá těžké dveře vedoucí na schody. Pět lidí, kteří se právě nachází v místnosti může vstoupit. Stoupáme po točitém schodišti, jehož stěny jsou obloženy světlým keramickým obkladem. Přicházíme do patra, ve kterém je umístěn zdroj elektrického proudu pro maják. Všude je čisto a pořádek. Stoupáme dál po schodech až ke stropu místnosti. Prolézáme průchodem a pokračujeme dál. Přicházíme do nejvyššího poschodí majáku. Uprostřed je umístěn reflektor, jehož světlo v noci upozorňuje lodi na nebezpečí. Reflektor je tvořen křišťálovými hranoly trojúhelníkového průřezu o straně asi pět centimetrů. Reflektor má tvar duté koule o průměru kolem čtyř metrů. Uprostřed koule jsou umístěny dvě veliké elektrické výbojky. Celé zařízení je otočné. Každou noc se světlo automaticky zapne. Světlo z majáku je viditelné na vzdálenost až sto kilometrů. Stojíme u okna majáku a díváme se na nekonečný oceán. Kam až oko dohlédne, je jen masa modrozelené vody. Ani se nedivíme, že lidé toto místo před objevitelskými cestami považovali za konec světa. Vracíme se po schodech zpátky dolů. Správce se s námi loučí a žádá od nás odměnu za prohlídku majáku. Každý mu dáváme pár eur a odcházíme. Mysleli jsme si, že si správce neoficiálními prohlídkami krátí dlouhou službu, nyní vidíme, že si tak i přivydělává. Na zpáteční cestě se zastavujeme v restauraci ležící nedaleko majáku. Vydávají se zde certifikáty pro návštěvníky mysu sv. Vincenta, jako doklad o tom, že navštívili nejjihozápadnější cíp Starého kontinentu. Certifikát jsme bohužel nedostali, neboť je sobota a o víkendech se doklady nevydávají. Trochu zklamáni z toho, že osvědčení nemáme, se vracíme zpátky. Vzpomínka na návštěvu majáku na „konci světa“ však navždy zůstane vryta do naší paměti.