Autor: Vaclav

Za rumem na Martinik

Karibské ostrovy se oprávněně pyšní svým vynikajícím rumem,
koneckonců jen málo z nich rum nepálí. Mezi všemi ale zcela jistě
vyniká Martinik. Určitě se ideálním způsobem smíchala půda a klimatické
podmínky, z toho vzniká prvotřídní cukrová třtina a na dobrý rum je
zaděláno.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Karibské ostrovy se oprávněně pyšní svým vynikajícím rumem, koneckonců jen málo z nich rum nepálí. Mezi všemi ale zcela jistě vyniká Martinik. Určitě se ideálním způsobem smíchala půda a klimatické podmínky, z toho vzniká prvotřídní cukrová třtina a na dobrý rum je zaděláno. A protože si na rum potrpí a jeho kvalitu si hlídají, všechny destilovny, a je jich dnes na ostrově celkem jedenáct, si vybojovaly označení Appellation d’origine controlée, které až do té doby bylo vyhrazeno výhradně francouzským vínům a sýrům. O tom, že to destilovnám na blízkém ostrově Guadeloupe pije krev, nemusíme pochybovat.


Počátky výroby rumu

Historie místního rumu stojí za to, koneckonců se rum stal nedílnou součástí života v Karibiku od 17. století, kdy Evropané objevili svůj sladký zub, a v Karibiku začaly vznikat plantáže cukrové třtiny. Majitelé cukrovarů brzy zjistili, že zbytky šťávy z vylisované třtiny a odpadová melasa jsou ideálním zdrojem pro fermentaci a přepalování rumu. Zásluhou čiperného mnicha Jean-Baptiste Labata začal od roku 1694 nahrazovat na lodích jezdících do Evropy rum dosud obvyklejší pivo. Pravý rozkvět destilace však začal později, až s obrazem rum pijících pirátů a bukanýrů.

Během příštích dvou století produkce rumu stále stoupala a centrem rumového obchodu ostrova se stalo město Saint-Pierre. To se ale změnilo v roce 1902, kdy vybuchla sopka Mount Pelee a pohřbila nejen celé město s jeho 16ti destilovnami, ale také všech 28 000 obyvatel. Dnes se nad nově vybudovaným městem vypíná jen jediná destilovna, žádnou jinou si majitelé obnovit netroufli.

Prohlídka destiloven


Celkově teď na ostrově pracuje 11 destiloven, z nichž si můžeme detailně prohlédnout deset. Ta prohlídka ale rozhodně stojí za to. Destilovny sice pracují jen krátce, pouze od konce února do června, potom končí sklizeň cukrové třtiny, a v destilovnách pobíhá jen několik montérů, kteří udržují stroje. To ale nevadí, z žádné nás nevyhodí a kde není přímo prohlídka s průvodcem (občas pozor, bez francouzštiny se neobejdeme), můžeme se po destilovně toulat sami. Prohlédnout si tak můžeme doslova cokoliv, přístupné je opravdu všechno, majitelé nám očividně věří, že nikam nespadneme. Třešničkou na dortu je potom pochopitelně ochutnávka, ve všech destilovnách zdarma.

Výtečný mok si potom můžeme v solidně zásobených prodejnách nakoupit. Jelikož 99 procent návštěvníků přichází z Francie a nemá tak dovozní limit, nakupuje se doslova ve velkém a řada druhů se prodává rovnou po třech litrových lahvích. Při nákupu se ale vyplatí opatrnost, neboť řadu rumů koupíme v supermarketech o něco levněji než v samotných destilovnách. Destilovny ale často nabízejí nejrůznější špeky, ročníkové rumy nebo ultra staré rumy, což na Martinik znamená již od 12 let.


Každá má svoji historii

Některé destilovny mají vlastní, často bohatou historii. Známá a v současné době největší destilovna Saint-James, jejíž výrobky na první pohled poznáme podle charakteristické láhve se čtvercovým půdorysem, je jediná, která má anglický název – zakladatel totiž po ediktu krále Ludvíka XIV, který zakázal prodej karibských rumů ve Francii, změnil název na anglický ve snaze posílit vývoz do anglických kolonií v dnešním severovýchodě Spojených států. Celkem rozumně očekával, že by původní název nikdo nevyslovil.

Zajímavá je i historie destilovny Dillon, ta původně stála na kraji Saint-Pierre. Když ale střechu opakovaně zničily hurikány, znechucení majitelé celou destilovnu včetně všech budov rozebrali a v roce 1891 převezli do blízkosti tehdy okrajového, dnes hlavního města Fort-de-France. Tím unikla ničivému výbuchu sopky.

Destilovna Clement si zachovala svůj ráz bohaté plantáže natolik, že se v jejím sídle před lety uskutečnila schůzka prezidentů tehdejších Mitteranda a Bushe. Destilovna Depaz byla sice poničena výbuchem Mount Pelee, nicméně jeden z majitelů, který se v době výbuchu vracel z Francie, přežil a továrnu vybudoval znovu. Dnes si z pozemků můžeme dodnes čipernou sopku pořádně prohlédnout. Musíme ovšem mít s sebou pořádný kus štěstí, špička sopky je většinou ukryta v mracích.


Globalizace a rum

Ani zde však nelze čas zastavit a globalizace vystrkuje své drápky. A s tím, jak se destilovny vzájemně požírají, bude se jejich počet jen zmenšovat. Proto i zdejší destilovny pomalu ubývají, nejprve padla nejmenší destilovna Hardy, zbytky tohoto rumu se ještě stáčejí v destilovně Saint-James. V Evropě dobře známá destilovna Trois Rivieres sice stále destiluje samostatně, ale ve skutečnosti patří již mnohem větší destilovně Clement. Některé další se postupně stěhují, opouštějí původní místa a otevírají modernější destilovny někde jinde. Vysoká vlhkost a bujná vegetace pak za pár let udělají z dříve kvetoucího podniku smutně zrezavělé ruiny. A ještě nutno dodat, že některé destilovny vyvážejí ve velkém do Francie, kde se rumy stáčejí. Poznat rozdíl na lahvích lze, ale vyžaduje to znalce.

Co jej činí speciálním

Rum z Martiniku se od všech ostatních rumů světa liší tím, že je destilován výhradně ze šťávy cukrové třtiny, ostatní karibské (ale i jiné) rumy využívají více či méně také melasu, vznikající jako odpad při výrobě cukru. Pokud chceme ochutnávat, musíme si uvědomit, že na ostrově základně rozlišují rumy dva – Rhum agricole, který opravdu pochází pouze z cukrové třtiny, a je považován za jediný pravý rum, a Rhum de melasse, často nazývaný jako Rhum industriel, který je destilován z kvašené melasy. Rhum agricole se potom dále dělí na tři typy – bílý rum, o alkoholovém obsahu 50, 55 a 62 procent, rhum paille, který je světlý a stárne ve velkých dubových sudech méně než dva roky, a rhum vieux, který stárne v malých dubových sudech používaných buď pro zrání francouzského koňaku, nebo kentuckého bourbonu nejméně tři roky.

To je právě ten rum, za kterým sem jezdí znalci. Pravdou je, že pětileté rumy chutnají lépe nežli kdejaký 18ti či 23 letý rum, zřejmě na Martiniku objevili jiné principy stárnutí rumu. Chloubou destiloven jsou potom rumy, se kterými se jinde nesetkáme – jedná se o rumy ročníkové. Třeba destilovna Rhum J. M., nalézající se v malebném údolíčku u města Macouba, se pyšní mimořádnými rumy z roku 1995 a 1997, v destilovně Trois Rivieres si můžeme koupit ročníkových rumů celou řadu a pokud jsme ochotni investovat přes 900 dolarů, můžeme si dopřát láhev rumu z roku 1939. Flek dává firma Saint-James, nabízející rum z roku 1905.


Bílý rum

Bílý rum je zvláštní nápoj, se kterým se v této kvalitě setkáme jen na Martiniku a sousedních ostrovech Guadeloupe a Maria Galante. Destilovny jej nechají uležet v gigantických nerezových tancích pouhé tři měsíce, a samotný je po pravdě řečeno prakticky nepitný, chuťově značně připomíná nestravitelný brazilský nápoj cachaca. Pokud ale bílý rum použijeme pro výrobu koktejlů, včetně známého Cuba Libre, výsledek bude lepší, nežli pokud použijeme i ten nejstarší rum. Na ostrově navíc musíme vyzkoušet nejoblíbenější místní koktejl Ti-punch. Jeho příprava je jednoduchá – tři díly bílého rumu, jeden díl třtinového sirupu nebo hnědého cukru, a pár kapek citronové šťávy. Důkladně promíchat a podávat. O tom, jestli s ledem nebo bez ledu, se vedou dodnes spory. Samotný způsob podávání se liší podle toho, jak tradiční je restaurace či bar – někde ho přinesou již namíchaný a jen se zeptají, z kolikaprocentního rumu jej chceme. Jinde přinesou skleničku s rumem, plátek citrónu a konvičku sirupu. Nejzajímavější je potom způsob nejtradičnější – na stole se objeví sirup, citrón a lahev rumu a směs si namixujeme sami podle chuti. A o tom, že se jedná o nápoj skutečně mimořádně oblíbený, svědčí i to, že prakticky jiný aperitiv se na stolech neobjeví. V každém případě ale platí, že je škoda plýtvat penězi na lepší rum do tohoto koktejlu, jeho úžasnou chuť totiž dražší rumy nedosáhnou.


Velkovýroba rumu

Rumu se na ostrově vypálí skutečně dost a dost, i když většina destiloven vypadá jako malý rodinný podnik. Největší destilovna La Mauny produkuje kolem 2 miliónů litrů ročně, a to všechno stihne 100 zaměstnanců za pouhých pět měsíců. Dalších třicet lidí pak sklízí třtinu, které je potřeba opravdu hodně – jeden hektar vyprodukuje 80 tun třtiny, která stačí pro výrobu 8 000 litrů rumu. Další čísla jsou ještě více ohromující – na Martiniku, který má pouhých 400 000 obyvatel, se za rok spotřebuje kolem 3 600 000 litrů rumu.

Karibské ostrovy se oprávněně pyšní svým vynikajícím rumem, koneckonců jen málo z nich rum nepálí. Mezi všemi ale zcela jistě vyniká Martinik. Určitě se ideálním způsobem smíchala půda a klimatické podmínky, z toho vzniká prvotřídní cukrová třtina a na dobrý rum je zaděláno. A protože si na rum potrpí a jeho kvalitu si hlídají, všechny destilovny, a je jich dnes na ostrově celkem jedenáct, si vybojovaly označení Appellation d’origine controlée, které až do té doby bylo vyhrazeno výhradně francouzským vínům a sýrům. O tom, že to destilovnám na blízkém ostrově Guadeloupe pije krev, nemusíme pochybovat.


Počátky výroby rumu

Historie místního rumu stojí za to, koneckonců se rum stal nedílnou součástí života v Karibiku od 17. století, kdy Evropané objevili svůj sladký zub, a v Karibiku začaly vznikat plantáže cukrové třtiny. Majitelé cukrovarů brzy zjistili, že zbytky šťávy z vylisované třtiny a odpadová melasa jsou ideálním zdrojem pro fermentaci a přepalování rumu. Zásluhou čiperného mnicha Jean-Baptiste Labata začal od roku 1694 nahrazovat na lodích jezdících do Evropy rum dosud obvyklejší pivo. Pravý rozkvět destilace však začal později, až s obrazem rum pijících pirátů a bukanýrů.

Během příštích dvou století produkce rumu stále stoupala a centrem rumového obchodu ostrova se stalo město Saint-Pierre. To se ale změnilo v roce 1902, kdy vybuchla sopka Mount Pelee a pohřbila nejen celé město s jeho 16ti destilovnami, ale také všech 28 000 obyvatel. Dnes se nad nově vybudovaným městem vypíná jen jediná destilovna, žádnou jinou si majitelé obnovit netroufli.

Prohlídka destiloven


Celkově teď na ostrově pracuje 11 destiloven, z nichž si můžeme detailně prohlédnout deset. Ta prohlídka ale rozhodně stojí za to. Destilovny sice pracují jen krátce, pouze od konce února do června, potom končí sklizeň cukrové třtiny, a v destilovnách pobíhá jen několik montérů, kteří udržují stroje. To ale nevadí, z žádné nás nevyhodí a kde není přímo prohlídka s průvodcem (občas pozor, bez francouzštiny se neobejdeme), můžeme se po destilovně toulat sami. Prohlédnout si tak můžeme doslova cokoliv, přístupné je opravdu všechno, majitelé nám očividně věří, že nikam nespadneme. Třešničkou na dortu je potom pochopitelně ochutnávka, ve všech destilovnách zdarma.

Výtečný mok si potom můžeme v solidně zásobených prodejnách nakoupit. Jelikož 99 procent návštěvníků přichází z Francie a nemá tak dovozní limit, nakupuje se doslova ve velkém a řada druhů se prodává rovnou po třech litrových lahvích. Při nákupu se ale vyplatí opatrnost, neboť řadu rumů koupíme v supermarketech o něco levněji než v samotných destilovnách. Destilovny ale často nabízejí nejrůznější špeky, ročníkové rumy nebo ultra staré rumy, což na Martinik znamená již od 12 let.


Každá má svoji historii

Některé destilovny mají vlastní, často bohatou historii. Známá a v současné době největší destilovna Saint-James, jejíž výrobky na první pohled poznáme podle charakteristické láhve se čtvercovým půdorysem, je jediná, která má anglický název – zakladatel totiž po ediktu krále Ludvíka XIV, který zakázal prodej karibských rumů ve Francii, změnil název na anglický ve snaze posílit vývoz do anglických kolonií v dnešním severovýchodě Spojených států. Celkem rozumně očekával, že by původní název nikdo nevyslovil.

Zajímavá je i historie destilovny Dillon, ta původně stála na kraji Saint-Pierre. Když ale střechu opakovaně zničily hurikány, znechucení majitelé celou destilovnu včetně všech budov rozebrali a v roce 1891 převezli do blízkosti tehdy okrajového, dnes hlavního města Fort-de-France. Tím unikla ničivému výbuchu sopky.

Destilovna Clement si zachovala svůj ráz bohaté plantáže natolik, že se v jejím sídle před lety uskutečnila schůzka prezidentů tehdejších Mitteranda a Bushe. Destilovna Depaz byla sice poničena výbuchem Mount Pelee, nicméně jeden z majitelů, který se v době výbuchu vracel z Francie, přežil a továrnu vybudoval znovu. Dnes si z pozemků můžeme dodnes čipernou sopku pořádně prohlédnout. Musíme ovšem mít s sebou pořádný kus štěstí, špička sopky je většinou ukryta v mracích.


Globalizace a rum

Ani zde však nelze čas zastavit a globalizace vystrkuje své drápky. A s tím, jak se destilovny vzájemně požírají, bude se jejich počet jen zmenšovat. Proto i zdejší destilovny pomalu ubývají, nejprve padla nejmenší destilovna Hardy, zbytky tohoto rumu se ještě stáčejí v destilovně Saint-James. V Evropě dobře známá destilovna Trois Rivieres sice stále destiluje samostatně, ale ve skutečnosti patří již mnohem větší destilovně Clement. Některé další se postupně stěhují, opouštějí původní místa a otevírají modernější destilovny někde jinde. Vysoká vlhkost a bujná vegetace pak za pár let udělají z dříve kvetoucího podniku smutně zrezavělé ruiny. A ještě nutno dodat, že některé destilovny vyvážejí ve velkém do Francie, kde se rumy stáčejí. Poznat rozdíl na lahvích lze, ale vyžaduje to znalce.

Co jej činí speciálním

Rum z Martiniku se od všech ostatních rumů světa liší tím, že je destilován výhradně ze šťávy cukrové třtiny, ostatní karibské (ale i jiné) rumy využívají více či méně také melasu, vznikající jako odpad při výrobě cukru. Pokud chceme ochutnávat, musíme si uvědomit, že na ostrově základně rozlišují rumy dva – Rhum agricole, který opravdu pochází pouze z cukrové třtiny, a je považován za jediný pravý rum, a Rhum de melasse, často nazývaný jako Rhum industriel, který je destilován z kvašené melasy. Rhum agricole se potom dále dělí na tři typy – bílý rum, o alkoholovém obsahu 50, 55 a 62 procent, rhum paille, který je světlý a stárne ve velkých dubových sudech méně než dva roky, a rhum vieux, který stárne v malých dubových sudech používaných buď pro zrání francouzského koňaku, nebo kentuckého bourbonu nejméně tři roky.

To je právě ten rum, za kterým sem jezdí znalci. Pravdou je, že pětileté rumy chutnají lépe nežli kdejaký 18ti či 23 letý rum, zřejmě na Martiniku objevili jiné principy stárnutí rumu. Chloubou destiloven jsou potom rumy, se kterými se jinde nesetkáme – jedná se o rumy ročníkové. Třeba destilovna Rhum J. M., nalézající se v malebném údolíčku u města Macouba, se pyšní mimořádnými rumy z roku 1995 a 1997, v destilovně Trois Rivieres si můžeme koupit ročníkových rumů celou řadu a pokud jsme ochotni investovat přes 900 dolarů, můžeme si dopřát láhev rumu z roku 1939. Flek dává firma Saint-James, nabízející rum z roku 1905.


Bílý rum

Bílý rum je zvláštní nápoj, se kterým se v této kvalitě setkáme jen na Martiniku a sousedních ostrovech Guadeloupe a Maria Galante. Destilovny jej nechají uležet v gigantických nerezových tancích pouhé tři měsíce, a samotný je po pravdě řečeno prakticky nepitný, chuťově značně připomíná nestravitelný brazilský nápoj cachaca. Pokud ale bílý rum použijeme pro výrobu koktejlů, včetně známého Cuba Libre, výsledek bude lepší, nežli pokud použijeme i ten nejstarší rum. Na ostrově navíc musíme vyzkoušet nejoblíbenější místní koktejl Ti-punch. Jeho příprava je jednoduchá – tři díly bílého rumu, jeden díl třtinového sirupu nebo hnědého cukru, a pár kapek citronové šťávy. Důkladně promíchat a podávat. O tom, jestli s ledem nebo bez ledu, se vedou dodnes spory. Samotný způsob podávání se liší podle toho, jak tradiční je restaurace či bar – někde ho přinesou již namíchaný a jen se zeptají, z kolikaprocentního rumu jej chceme. Jinde přinesou skleničku s rumem, plátek citrónu a konvičku sirupu. Nejzajímavější je potom způsob nejtradičnější – na stole se objeví sirup, citrón a lahev rumu a směs si namixujeme sami podle chuti. A o tom, že se jedná o nápoj skutečně mimořádně oblíbený, svědčí i to, že prakticky jiný aperitiv se na stolech neobjeví. V každém případě ale platí, že je škoda plýtvat penězi na lepší rum do tohoto koktejlu, jeho úžasnou chuť totiž dražší rumy nedosáhnou.


Velkovýroba rumu

Rumu se na ostrově vypálí skutečně dost a dost, i když většina destiloven vypadá jako malý rodinný podnik. Největší destilovna La Mauny produkuje kolem 2 miliónů litrů ročně, a to všechno stihne 100 zaměstnanců za pouhých pět měsíců. Dalších třicet lidí pak sklízí třtinu, které je potřeba opravdu hodně – jeden hektar vyprodukuje 80 tun třtiny, která stačí pro výrobu 8 000 litrů rumu. Další čísla jsou ještě více ohromující – na Martiniku, který má pouhých 400 000 obyvatel, se za rok spotřebuje kolem 3 600 000 litrů rumu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Po stopách zlatokopů na Yukon

Cesta se vinula mezi Emeradovým jezerem a jezerem Ducha, což jsou dvě
nádherně zbarvená jezera, lákající k zastavení a odpočinku. Jasná
barva jejich vod je výsledkem odrazu světla od hlubokých nánosů jemných
usazenin zbytků miliard škeblí sladkovodních měkkýšů.

Cesta se vinula mezi Emeradovým jezerem a jezerem Ducha, což jsou dvě nádherně zbarvená jezera, lákající k zastavení a odpočinku. Jasná barva jejich vod je výsledkem odrazu světla od hlubokých nánosů jemných usazenin zbytků miliard škeblí sladkovodních měkkýšů. Podle toho z jakého úhlu se na jezero díváte, se voda mění z jasně zelené přes blankytně modrou až po ostře tyrkysovou. Z východu se na jezera dívá majestátní vrchol hory Caribou. Když se cesta přiblíží k městečku Carcross, mine miniaturní poušť, vytvořenou pravidelnými jižními větry ženoucími s sebou jemňoučké písečné nánosy, které za sebou zanechal ledovcový splaz. Po pravdě řečeno, procházka písečnými dunami zrovna na Aljašce, kterou má každý z nás v podvědomí jako zemi sněhu a ledu, působí značně bizardně.


Caribou Crossing

Město Carcross, ležící na uzoučké šíji mezi dvěma jezery Bennett a Nares, se původně jmenovalo Caribou Crossing, protože těmito místy pravidelně táhly stáda jelenů karibu. Obyvatelé ale po čase začali mít dost toho, že se jim ztrácela pošta, kterou pošťáci doručovali všude tam, kde v názvu našli buď Caribou nebo Crossing. A tak přišli na nápad svojí lstivostí hodný bájného Odysea: město přejmenovat, až z toho vznikl dnešní Carcross. V jediné zdejší restauraci, a nebyla jen tak ledajaká, byla v nejstarším nonstop fungujícím hotelu na celém Yukonu, jsme se zastavili oběd, který nám přinesla ukoptěná indiánská dívka, které nebylo více než šestnáct let. Z okna jsme pozorovali chmurné zbytky parníku, který kdysi odsud jezdil až do Dawson City, ale z kterého po nedávném požáru zbyla jen špička a ohořelé zbytky strojovny. U okolních stolů se zatím občerstvovalo několik indiánských rodin, jejichž oblečení naznačovalo, že se živí spravováním silnic, což ve zdejších podmínkách musí být nadlidská a nikdy nekončící práce. Ale zase to má člověk jako job až do důchodu, protože silnice vyžadují doslova neustálou péči.

O kilometr dál leží domorodá vesnička obydlená především Indiány kmene Tagish a Tlingit. Na jejím hřbitově spí svůj věčný sen Tagish Charlie, který se navždy zapsal do zdejších dějin svou spoluúčastí při nálezu zlata na Klondiku. Čerstvá kytice fireweeds ukazovala, že na něj stále ještě někdo vzpomíná.

Frederick Schwatka


Silnice se kroutí kolem Tagish Lake, na druhé straně jezera ční pískovcové útesy a v jezeře jsou ostrůvky, vypadající jako rozházené valouny. Největší ostrov se jmenuje Bove. Je to jeden z pozůstatků jmen, které zde za své objevitelské cesty po Yukonu v roce 1883 marnotratně rozdával americký cestovatel Frederick Schwatka. Dopálil tím mnoho Kanaďanů, protože Schwatka přejmenoval řadu míst, které už dávno své jméno měly, a dodnes panuje v názvosloví určitý zmatek, někdo používá původní názvy, někdo Schwatkovy, a některé musela kanadská vláda opět přejmenovat. O kus dál je Zmučené údolí, jehož dno je pokryto stovkami jezírek, vyhloubených v žulové skále ustupujícím ledovcem. Ledovcové rýhy jsou zde ještě velice dobře rozeznatelné. Jelikož je tu velmi málo půdy, vedle lišejníků a mechů je tu jen minimální vegetace, pouze zakrslé borovice se občas snaží zachytit se na holé skále. Zimní větry vanoucí z okolních hor ohnuly stromy do podivných tvarů. Na konci údolí stávala indiánská vesnice, později malý kamp se stanovištěm kanadské jízdní policie. Během zimy to tu vypadalo celkem dobře, ale když sníh roztál, tábor se změnil v moře bahna.

Jeden z projíždějících kněží to v roce 1898 popsal slovy: “Tak špinavé místo jsem ještě nikdy neviděl. Nebezpečně vypadající psi se potulují mezi stany a perou se o hnijící koňské maso. Umaštěné ženy, děti v cárem a špinaví muži se procházejí v moři bahna a špíny.”

Skagway je na dohled


Silnice překročila slavný průsmyk White Pass a prudce klesá směrem k moři. Na levé straně je prudká propast, z pravé strany burácí nesčetné vodopády, končící v bělostných vodách Skagway River tekoucí hluboko pod námi. Brzy se naskýtá první pohled na město Skagway, nazývaný kdysi místem jen o trošku lepším než je peklo na zemi. Indiáni ho snad původně nazývali Skagua, Město severního větru, a domnívali se, že je to místo nevhodné pro lidi. Když však v roce 1887 připlul kapitán William Moore, viděl před sebou nekonečné možnosti. Byl to zkušený člověk, veterán většiny zlatých horeček, a byl tehdy hluboce přesvědčen, že příští velké naleziště zlata bude někde u Yukonu a že budoucí prospektoři budou potřebovat solidní přístav jako východiště. Na jaře 1887 prozkoumal s pomocí Indiána zvaného Skookum Jim průsmyk White Pass.

Dnešní Skagway je už jen nostalgickou vzpomínkou na dobu dávno minulé slávy. Nebýt turistů, asi by se z něj už dávno stal dalším městem duchů, navštěvovaným jen těmi nejskalnějšími. My jsme sem dorazili vpodvečer. Když jsme se vydali na procházku městem, míjeli jsme vzorně upravené domy, které vypadaly, jako kdyby v nich včera filmaři z Holywoodu natáčeli další kovbojku. Jen lidí se po městě procházelo proklatě málo, a tak jsme uvažovali, jak se vlastně město na konci silnice může uživit.

Červená cibule

Jak jinak, zakotvili jsme v prvním baru, který jsme našli. V krásném baru nazvaném Červená cibule nás obsluhovala obtloustlá barmanka s pavím pérem nonšalantně zapíchnutým v drdolu, mezi kyprými ňadry jí vykukovala dolarová bankovka. Nevím, jestli to byla inspirace pro zákazníky, aby zvýšili spropitné, zaplatil jsem zcela prozaicky kreditní kartou. Účtenku mi přinesla na tácku, takže ani ta plastiková kartička se s jejím záňadřím neseznámila. Veliké zrcadlo za barem matně odráželo světla lokálu, u dveří brnkal pán v černé buřince na honkytonkové piáno divoký ragtime. Poctivý mahagonový bar ohlazený drsnými dlaněmi budoucích zlatokopů doplňovala dobová výzdoba, prostřílený strop připomínal drsné doby zašlé slávy. V takovémto stylovém prostředí bylo nutné přejít z ginu s tonikem na pořádnou whisky.


Červená cibule byla původně jedním z mnoha zdejších bordelů, strategicky umístěných hned u přístavu, aby je námořníci a zlatokopové přijíždějící na nesčetných lodích prostě nemohli minout. V té době zde používali neobyčejně zajímavý systém. Nad barem stála řada hadrových panenek, každá představovala jednu dívku, oblažující nahoře v malinkých kójích zákazníky. Která dívka měla právě zákazníka, její panenka byla obrácena tváří k zrcadlu. Peníze nebo zlaté nugety padaly trubkou přímo do pokladny za pultem.

Po několika zcela poctivých sklenicích neředěného bourbonu jsem začínal mít poněkud rozostřené oči a vznikal pocit, že ze schodů přichází jedna z dívek ze staré doby, kdy byl zdejší podnik proslaven po celém okolí, ale byla to jen další z převlečených slečen, která se přicházela tužit za bar. Zvedli jsme se a šli dál, pár od piána nám na rozloučenou smekl věkem vyleštěný tvrďák a byli jsme zase na ulici.

Nejslavnější ze zdejších slečen jsme pak druhý den mohli navštívit na místním hřbitově, její hrob má nápis “Dala svoji čest za život Skagwaye”, což je drobná parafráze oslavného nápisu na hrobě místního hrdiny Franka Reida, který se zasloužil o to, že ve zdejším městě zvítězil zákon. Při závěrečné přestřelce přišel o život, ale vděčné město mu dalo na hrob vyrýt nápis “Dal svůj život za čest Skagwaye”.

Procházka po zdejších hřbitovech je smutná i zajímavá současně. Jeden z nich je věnován památce 70 lidí zasypaných v průsmyku Chilkoot lavinou, na dalším spí svůj věčný sen o zlatých nugetech ti, kteří nedorazili dál než sem. Většina z nich přišla do Skagwaye s vidinou zlata a rychlého zbohatnutí, nikdo nečekal, že se po smrti stane turistickou atrakcí. Přicházeli a umírali mladí i staří, nacházeli jsme náhrobky i mnoha dětí. Podle jmen pocházeli zlatokopové nejen z Ameriky, ale i z celé Evropy.

Loď plná spásy


Druhý den vypadal Skagway úplně jinak. Přijela první loď plná výletníků a tak se do města nahrnulo více než tisíc lidí. Seděli jsme zrovna u snídaně, a tak jsme oknem restaurace pozorovali zástupy mastňáků, dámy v drahých róbách a na jehlových podpatcích, babičky s růžovými přelivy na dokonale naondulovaných hlavách, znuděné děti, otrávené povinným přídělem historie, otce znepokojeně počítající zvyšující se náklady výletu, nafintěné gigoly a jejich obstarožní milenky. Večer kolem šesté hodiny se město zase vylidní, jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Loď odjíždí o kus dál a město zase patří turistům ve špinavých teniskách s batohem na zádech.

Odpoledne jsme se vypravili na výlet po vlastní ose. Do batohu jsme naskládali zásoby, lahve s vodou a vyrazili jsme. Nikde nikdo, akorát pár křemenáčů se na nás smálo z mechu, a tak jsme odhodlaně vykračovali dál a dál lesem, minuli temné jezero uprostřed kopců, přešli bažinu po kládách, až jsme došli zase dolů k moři. Krásná skalnatá zátoka původně skrývala pilu poháněnou vodou z potoka. Po pile zbyla jen hromada ohořelých trámů, ale ten potok tam teče dodnes. Bylo už kolem šesté, což na Aljašku nic neznamená, protože stmívat se v létě začne někdy kolem desáté večer, ale les přeci jenom znatelně temněl, a moje manželka viditelně znervózněla. Nejdříve se jí nelíbilo, že dupeme takovou pustinou sami, co prý se stane, když si vymkne kotník. Okoukl jsem její muší váhu a sebevědomě odvětil, že se těch zbývajících pár kilometrů sice pronese, ale že si na to přece jenom troufnu a že jí určitě nebude čekat osud novodobého Meresjeva, hlavně ať se nepostaví na balvan a nezačne řečnit, nebo dopadne jako dědeček ze Saturnina. Pokud ale nepřestane s podobným sýčkováním, tak ji osobně strčím do bažiny, ke které jsme se právě blížili. To ji na chvilku umlčelo, takže další kilometr jsme šlapali mlčky, a slyšet bylo akorát pravidelné syčení spreje proti moskytům, neboť těch pisklavých potvor se v tamějších bažinatých lesech tohoto roku urodilo měrou opravdu nesmírnou.


Cesta zpátky byla přece jenom poněkud z kopce a tak se nám vykračovalo celkem zlehka. Už skoro na konci cesty jsme narazili na zvláštní čtveřici turistů, kteří se doplahočili pouze na začátek stezky, odkud byl překrásný výhled na zátoku a na Skagway, ale zato byli vyzbrojeni několika láhvemi bílého vína, které si pohostinně servírovali na bělostném ubruse, ledabyle rozprostřeném na piknikovém stole. Ani led na chlazení jim nechyběl. Asi jsme vypadali moc překvapeně nebo neobyčejně vysíleně, ale ti dobří lidé nám dali napít. Musím přiznat, že to víno až z daleké Austrálie chutnalo skvěle.

Cesta se vinula mezi Emeradovým jezerem a jezerem Ducha, což jsou dvě nádherně zbarvená jezera, lákající k zastavení a odpočinku. Jasná barva jejich vod je výsledkem odrazu světla od hlubokých nánosů jemných usazenin zbytků miliard škeblí sladkovodních měkkýšů. Podle toho z jakého úhlu se na jezero díváte, se voda mění z jasně zelené přes blankytně modrou až po ostře tyrkysovou. Z východu se na jezera dívá majestátní vrchol hory Caribou. Když se cesta přiblíží k městečku Carcross, mine miniaturní poušť, vytvořenou pravidelnými jižními větry ženoucími s sebou jemňoučké písečné nánosy, které za sebou zanechal ledovcový splaz. Po pravdě řečeno, procházka písečnými dunami zrovna na Aljašce, kterou má každý z nás v podvědomí jako zemi sněhu a ledu, působí značně bizardně.


Caribou Crossing

Město Carcross, ležící na uzoučké šíji mezi dvěma jezery Bennett a Nares, se původně jmenovalo Caribou Crossing, protože těmito místy pravidelně táhly stáda jelenů karibu. Obyvatelé ale po čase začali mít dost toho, že se jim ztrácela pošta, kterou pošťáci doručovali všude tam, kde v názvu našli buď Caribou nebo Crossing. A tak přišli na nápad svojí lstivostí hodný bájného Odysea: město přejmenovat, až z toho vznikl dnešní Carcross. V jediné zdejší restauraci, a nebyla jen tak ledajaká, byla v nejstarším nonstop fungujícím hotelu na celém Yukonu, jsme se zastavili oběd, který nám přinesla ukoptěná indiánská dívka, které nebylo více než šestnáct let. Z okna jsme pozorovali chmurné zbytky parníku, který kdysi odsud jezdil až do Dawson City, ale z kterého po nedávném požáru zbyla jen špička a ohořelé zbytky strojovny. U okolních stolů se zatím občerstvovalo několik indiánských rodin, jejichž oblečení naznačovalo, že se živí spravováním silnic, což ve zdejších podmínkách musí být nadlidská a nikdy nekončící práce. Ale zase to má člověk jako job až do důchodu, protože silnice vyžadují doslova neustálou péči.

O kilometr dál leží domorodá vesnička obydlená především Indiány kmene Tagish a Tlingit. Na jejím hřbitově spí svůj věčný sen Tagish Charlie, který se navždy zapsal do zdejších dějin svou spoluúčastí při nálezu zlata na Klondiku. Čerstvá kytice fireweeds ukazovala, že na něj stále ještě někdo vzpomíná.

Frederick Schwatka


Silnice se kroutí kolem Tagish Lake, na druhé straně jezera ční pískovcové útesy a v jezeře jsou ostrůvky, vypadající jako rozházené valouny. Největší ostrov se jmenuje Bove. Je to jeden z pozůstatků jmen, které zde za své objevitelské cesty po Yukonu v roce 1883 marnotratně rozdával americký cestovatel Frederick Schwatka. Dopálil tím mnoho Kanaďanů, protože Schwatka přejmenoval řadu míst, které už dávno své jméno měly, a dodnes panuje v názvosloví určitý zmatek, někdo používá původní názvy, někdo Schwatkovy, a některé musela kanadská vláda opět přejmenovat. O kus dál je Zmučené údolí, jehož dno je pokryto stovkami jezírek, vyhloubených v žulové skále ustupujícím ledovcem. Ledovcové rýhy jsou zde ještě velice dobře rozeznatelné. Jelikož je tu velmi málo půdy, vedle lišejníků a mechů je tu jen minimální vegetace, pouze zakrslé borovice se občas snaží zachytit se na holé skále. Zimní větry vanoucí z okolních hor ohnuly stromy do podivných tvarů. Na konci údolí stávala indiánská vesnice, později malý kamp se stanovištěm kanadské jízdní policie. Během zimy to tu vypadalo celkem dobře, ale když sníh roztál, tábor se změnil v moře bahna.

Jeden z projíždějících kněží to v roce 1898 popsal slovy: “Tak špinavé místo jsem ještě nikdy neviděl. Nebezpečně vypadající psi se potulují mezi stany a perou se o hnijící koňské maso. Umaštěné ženy, děti v cárem a špinaví muži se procházejí v moři bahna a špíny.”

Skagway je na dohled


Silnice překročila slavný průsmyk White Pass a prudce klesá směrem k moři. Na levé straně je prudká propast, z pravé strany burácí nesčetné vodopády, končící v bělostných vodách Skagway River tekoucí hluboko pod námi. Brzy se naskýtá první pohled na město Skagway, nazývaný kdysi místem jen o trošku lepším než je peklo na zemi. Indiáni ho snad původně nazývali Skagua, Město severního větru, a domnívali se, že je to místo nevhodné pro lidi. Když však v roce 1887 připlul kapitán William Moore, viděl před sebou nekonečné možnosti. Byl to zkušený člověk, veterán většiny zlatých horeček, a byl tehdy hluboce přesvědčen, že příští velké naleziště zlata bude někde u Yukonu a že budoucí prospektoři budou potřebovat solidní přístav jako východiště. Na jaře 1887 prozkoumal s pomocí Indiána zvaného Skookum Jim průsmyk White Pass.

Dnešní Skagway je už jen nostalgickou vzpomínkou na dobu dávno minulé slávy. Nebýt turistů, asi by se z něj už dávno stal dalším městem duchů, navštěvovaným jen těmi nejskalnějšími. My jsme sem dorazili vpodvečer. Když jsme se vydali na procházku městem, míjeli jsme vzorně upravené domy, které vypadaly, jako kdyby v nich včera filmaři z Holywoodu natáčeli další kovbojku. Jen lidí se po městě procházelo proklatě málo, a tak jsme uvažovali, jak se vlastně město na konci silnice může uživit.

Červená cibule

Jak jinak, zakotvili jsme v prvním baru, který jsme našli. V krásném baru nazvaném Červená cibule nás obsluhovala obtloustlá barmanka s pavím pérem nonšalantně zapíchnutým v drdolu, mezi kyprými ňadry jí vykukovala dolarová bankovka. Nevím, jestli to byla inspirace pro zákazníky, aby zvýšili spropitné, zaplatil jsem zcela prozaicky kreditní kartou. Účtenku mi přinesla na tácku, takže ani ta plastiková kartička se s jejím záňadřím neseznámila. Veliké zrcadlo za barem matně odráželo světla lokálu, u dveří brnkal pán v černé buřince na honkytonkové piáno divoký ragtime. Poctivý mahagonový bar ohlazený drsnými dlaněmi budoucích zlatokopů doplňovala dobová výzdoba, prostřílený strop připomínal drsné doby zašlé slávy. V takovémto stylovém prostředí bylo nutné přejít z ginu s tonikem na pořádnou whisky.


Červená cibule byla původně jedním z mnoha zdejších bordelů, strategicky umístěných hned u přístavu, aby je námořníci a zlatokopové přijíždějící na nesčetných lodích prostě nemohli minout. V té době zde používali neobyčejně zajímavý systém. Nad barem stála řada hadrových panenek, každá představovala jednu dívku, oblažující nahoře v malinkých kójích zákazníky. Která dívka měla právě zákazníka, její panenka byla obrácena tváří k zrcadlu. Peníze nebo zlaté nugety padaly trubkou přímo do pokladny za pultem.

Po několika zcela poctivých sklenicích neředěného bourbonu jsem začínal mít poněkud rozostřené oči a vznikal pocit, že ze schodů přichází jedna z dívek ze staré doby, kdy byl zdejší podnik proslaven po celém okolí, ale byla to jen další z převlečených slečen, která se přicházela tužit za bar. Zvedli jsme se a šli dál, pár od piána nám na rozloučenou smekl věkem vyleštěný tvrďák a byli jsme zase na ulici.

Nejslavnější ze zdejších slečen jsme pak druhý den mohli navštívit na místním hřbitově, její hrob má nápis “Dala svoji čest za život Skagwaye”, což je drobná parafráze oslavného nápisu na hrobě místního hrdiny Franka Reida, který se zasloužil o to, že ve zdejším městě zvítězil zákon. Při závěrečné přestřelce přišel o život, ale vděčné město mu dalo na hrob vyrýt nápis “Dal svůj život za čest Skagwaye”.

Procházka po zdejších hřbitovech je smutná i zajímavá současně. Jeden z nich je věnován památce 70 lidí zasypaných v průsmyku Chilkoot lavinou, na dalším spí svůj věčný sen o zlatých nugetech ti, kteří nedorazili dál než sem. Většina z nich přišla do Skagwaye s vidinou zlata a rychlého zbohatnutí, nikdo nečekal, že se po smrti stane turistickou atrakcí. Přicházeli a umírali mladí i staří, nacházeli jsme náhrobky i mnoha dětí. Podle jmen pocházeli zlatokopové nejen z Ameriky, ale i z celé Evropy.

Loď plná spásy


Druhý den vypadal Skagway úplně jinak. Přijela první loď plná výletníků a tak se do města nahrnulo více než tisíc lidí. Seděli jsme zrovna u snídaně, a tak jsme oknem restaurace pozorovali zástupy mastňáků, dámy v drahých róbách a na jehlových podpatcích, babičky s růžovými přelivy na dokonale naondulovaných hlavách, znuděné děti, otrávené povinným přídělem historie, otce znepokojeně počítající zvyšující se náklady výletu, nafintěné gigoly a jejich obstarožní milenky. Večer kolem šesté hodiny se město zase vylidní, jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Loď odjíždí o kus dál a město zase patří turistům ve špinavých teniskách s batohem na zádech.

Odpoledne jsme se vypravili na výlet po vlastní ose. Do batohu jsme naskládali zásoby, lahve s vodou a vyrazili jsme. Nikde nikdo, akorát pár křemenáčů se na nás smálo z mechu, a tak jsme odhodlaně vykračovali dál a dál lesem, minuli temné jezero uprostřed kopců, přešli bažinu po kládách, až jsme došli zase dolů k moři. Krásná skalnatá zátoka původně skrývala pilu poháněnou vodou z potoka. Po pile zbyla jen hromada ohořelých trámů, ale ten potok tam teče dodnes. Bylo už kolem šesté, což na Aljašku nic neznamená, protože stmívat se v létě začne někdy kolem desáté večer, ale les přeci jenom znatelně temněl, a moje manželka viditelně znervózněla. Nejdříve se jí nelíbilo, že dupeme takovou pustinou sami, co prý se stane, když si vymkne kotník. Okoukl jsem její muší váhu a sebevědomě odvětil, že se těch zbývajících pár kilometrů sice pronese, ale že si na to přece jenom troufnu a že jí určitě nebude čekat osud novodobého Meresjeva, hlavně ať se nepostaví na balvan a nezačne řečnit, nebo dopadne jako dědeček ze Saturnina. Pokud ale nepřestane s podobným sýčkováním, tak ji osobně strčím do bažiny, ke které jsme se právě blížili. To ji na chvilku umlčelo, takže další kilometr jsme šlapali mlčky, a slyšet bylo akorát pravidelné syčení spreje proti moskytům, neboť těch pisklavých potvor se v tamějších bažinatých lesech tohoto roku urodilo měrou opravdu nesmírnou.


Cesta zpátky byla přece jenom poněkud z kopce a tak se nám vykračovalo celkem zlehka. Už skoro na konci cesty jsme narazili na zvláštní čtveřici turistů, kteří se doplahočili pouze na začátek stezky, odkud byl překrásný výhled na zátoku a na Skagway, ale zato byli vyzbrojeni několika láhvemi bílého vína, které si pohostinně servírovali na bělostném ubruse, ledabyle rozprostřeném na piknikovém stole. Ani led na chlazení jim nechyběl. Asi jsme vypadali moc překvapeně nebo neobyčejně vysíleně, ale ti dobří lidé nám dali napít. Musím přiznat, že to víno až z daleké Austrálie chutnalo skvěle.

Maurská Andalusie

Španělská historie se od té portugalské příliš neliší, pouze snad
na dědictví po Maurech se tam ohlížejí poněkud smířlivěji. A není
divu, Maurové své državy milovali a zvláště Andalusie se jim zapsala do
srdce.

Římané, kteří se na Iberijském poloostrově objevili před 2 200 lety, nazývali celý poloostrov Hispánskem, nicméně oblast mezi řekami Tagus a Douro označovali jako Lusitanii. Většinu oblastí potom ovládli Maurové a trvalo to až do roku 1139, kdy se objevil první portugalský král Alfonso I. Španělská historie se od té portugalské příliš neliší, pouze snad na dědictví po Maurech se tam ohlížejí poněkud smířlivěji. A není divu, Maurové své državy milovali a zvláště Andalusie se jim zapsala do srdce. Následující násilná katolizace byla pro obyvatele často drastičtější, nežli uměnímilovná vláda Maurů.


Andalusie nejkrásnější část Španělska

Španělsko je natolik rozlehlé a rozmanité, že není možné v krátkosti jednotlivé oblasti ani přiblížit. Připojím se tedy k miliónům cestovatelů (turisté upřednostní jihovýchodní pobřeží) a přiznám, že jsem si obzvláště zamiloval Andalusii. Ta bezpochyby patří mezi nejkrásnější oblasti celé země. Úžasná je tzv. Jižní cesta, tradičně nazývaná cestou Kalifů, neboť to byla cesta, kterou si maurští panovníci nejen opevnili, ale také nejvíce oblíbili. Cesta z Cordoby vede nejdříve nekonečnými lány slunečnic, které zhruba uprostřed, díky zhoršené kvalité půdy, vystřídají stejně nedozírné olivové háje. Zastavit se můžeme prakticky v každém městečku, neboť každé z nich má několik památek, nad kterými bychom ve zbytku Evropy stáli v němém úžasu. Pokud budeme zastavovat všude, zhruba 180 kilometrů dlouhou cestu pravděpodobně nikdy nedokončíme.


Andalusie nám nabídne vše, co si pod pojmem Španělsko můžeme představit. Úchvatné architektonické památky prakticky všech stavebních slohů, možnost koupání a desítky zajímavých pláží, býčí zápasy, sherry, olivový olej, či výstupy na pohoří Sierra Nevada a procházky v několika přírodních parcích. Po několikadenní návštěvě nám bude jasné, proč sami Španělé považují Andalusii za nejkrásnější část své země a proč poslední Kalif, odcházející po porážce katolickými armádami z Andalusie, plakal lítostí.

Cestování po Andalusii

Andalusie však vedle přírody proslula i svojí historií, země prožila nájezdy snad všech bojovných kmenů a národů, od Féničanů přes Římany, Visigóty a Maury. V roce 1492 se v Granadě vzdal poslední maurský vládce Boabdil a začalo období násilné katolizace. Maurové byli vyháněni nebo obraceni na novou víru, Židé byli pro jistotu pouze vyháněni. Stavební vlivy nájezdníků však v městech a městečkách Andalusie můžeme vidět dodnes, a v žádné části světa dnes nenajdeme takové množství maurských památek jako zde. Města jako Granada, Sevilla či Cordoba jsou jich doslova plná, na své si ale přijdou také milovníci renezance a baroka.


Jižní cesta

Pro prohlídku Andalusie jsem si vybral dva směry cesty mezi Granadou a Cordobou, jižní a severní. I když jsou obě silnice od sebe vzdálené jen relativně nepatrně, připadalo mi, jako bych cestoval dvěma odlišnými zeměmi. O jižní cestě již byla řeč. A tak se zmíním jen o těch nejvíce malebných místech, i když je mi jasné, že jsem vynechal spoustu dalších, stejně cenných a zajímavých památek. Město Estejo chrání mohutný stejnojmenný hrad postavený Kalifem z Cordoby, o kus dál je ještě krásnější a zachovalejší hrad Alcala la Real, strážící přístup do údolí řeky Guadalquivir a do města Granada. Kdysi se zde opevnili již Římané, ale teprve během šest set let trvající nadvlády Maurů zde vznikl dnešní hrad. Z toho později vyjeli katoličtí panovníci Ferdinand a Isabela, aby slavnostně převzali klíče od Granady.

Pevnost Castillo de La Mota má dvě hlavní části, vlastní citadelu ze tří mohutných kamenných věží strážících původní muslimské městečko, a chátrající opatství Santa Maria Mayor. Tam najdeme i původní gotický kostel Iglesia San Miguel s renezanční fasádou a obrazem El Greca a mešitu přestavěnou v roce 1341 na kostel Santo Domingo de Silos. Pokud nás neodradí panující vedro, z věže pevnosti je nádherný pohled jak do celého okolí, tak i do starobylého městečka pod hradbami.


Milovníci renezance si přijdou na své v malém městečku Baeza, které za svoji krásu vděčí skutečnosti, že bylo jako první andaluské město osvobozeno od Maurů. Mezi desítkami památek stojí za zmínku především majestátní katedrála z roku 1567. Milovníci středověkých opevnění si zase vychutnají zastávku v městě Moclín, kde na prohlídku zdánlivě nekonečných opevnění budou potřebovat několik hodin.

Severní cesta

Severní cesta je naprosto odlišná. Příroda je zde sice stejně krásná, nicméně desítky fungujících velkých i menších cementáren halí celé velké oblasti do šedých mraků. Díky pokračujícímu vykupování menších cementáren působí celé velké části krajiny velmi zchátralým a chudým dojmem. Nemůžeme zde ani příliš fotit, protože všudypřítomný prach a smog schovává krajinu na dlouhé kilometry do prašné pokrývky.


Za zastavení stojí středověké centrum Jaen s mohutným maurským hradem Castillo de Santa Catalina v místě, kde kdysi vystavěl první obrannou věž již Hannibal, a katedrála ze 16. století. Dále jsou to krásně zachované maurské lázně z 11. století, kostel Iglesia San Ildefonso, který má každou stranu fasády v jiném stavebním stylu, a klášter Real Monasterio de Santa Clara ze 13. století. Gotický charakter města dokazují uzoučké uličky, ve kterých si naše šoférské umění přijde na své.

Když se vydáme ještě severněji, projedeme první podhůří Sierra Nevada a dostaneme se do oblasti Almeira, kde nehostinná příroda nabízí podívanou natolik připomínající americký Divoký západ, že zde byla natočena většina špagetových westernů sedmdesátých a osmdesátých let. V blízké oblasti Chanca si lidé po staletí vydlabávali svá obydlí v měkkých skalách. Někteří to tak dělají dodnes, což je pro vyvinutou Evropu jen těžko pochopitelné.

Výlet na sever lze zakončit prohlídkou podivuhodné stavby renezančního hradu Lacalahorra z červených cihel. Nejkrásnější je přijet sem na jaře, protože cihlová barva pevnosti se neuvěřitelně odráží od zasněžených vrcholů Sierra Nevada. V létě o tento požitek přijdeme a hrad vypadá poněkud uprášeně.

Ať se ale v Andalusii vydáme kamkoliv, nebudeme litovat.

Římané, kteří se na Iberijském poloostrově objevili před 2 200 lety, nazývali celý poloostrov Hispánskem, nicméně oblast mezi řekami Tagus a Douro označovali jako Lusitanii. Většinu oblastí potom ovládli Maurové a trvalo to až do roku 1139, kdy se objevil první portugalský král Alfonso I. Španělská historie se od té portugalské příliš neliší, pouze snad na dědictví po Maurech se tam ohlížejí poněkud smířlivěji. A není divu, Maurové své državy milovali a zvláště Andalusie se jim zapsala do srdce. Následující násilná katolizace byla pro obyvatele často drastičtější, nežli uměnímilovná vláda Maurů.


Andalusie nejkrásnější část Španělska

Španělsko je natolik rozlehlé a rozmanité, že není možné v krátkosti jednotlivé oblasti ani přiblížit. Připojím se tedy k miliónům cestovatelů (turisté upřednostní jihovýchodní pobřeží) a přiznám, že jsem si obzvláště zamiloval Andalusii. Ta bezpochyby patří mezi nejkrásnější oblasti celé země. Úžasná je tzv. Jižní cesta, tradičně nazývaná cestou Kalifů, neboť to byla cesta, kterou si maurští panovníci nejen opevnili, ale také nejvíce oblíbili. Cesta z Cordoby vede nejdříve nekonečnými lány slunečnic, které zhruba uprostřed, díky zhoršené kvalité půdy, vystřídají stejně nedozírné olivové háje. Zastavit se můžeme prakticky v každém městečku, neboť každé z nich má několik památek, nad kterými bychom ve zbytku Evropy stáli v němém úžasu. Pokud budeme zastavovat všude, zhruba 180 kilometrů dlouhou cestu pravděpodobně nikdy nedokončíme.


Andalusie nám nabídne vše, co si pod pojmem Španělsko můžeme představit. Úchvatné architektonické památky prakticky všech stavebních slohů, možnost koupání a desítky zajímavých pláží, býčí zápasy, sherry, olivový olej, či výstupy na pohoří Sierra Nevada a procházky v několika přírodních parcích. Po několikadenní návštěvě nám bude jasné, proč sami Španělé považují Andalusii za nejkrásnější část své země a proč poslední Kalif, odcházející po porážce katolickými armádami z Andalusie, plakal lítostí.

Cestování po Andalusii

Andalusie však vedle přírody proslula i svojí historií, země prožila nájezdy snad všech bojovných kmenů a národů, od Féničanů přes Římany, Visigóty a Maury. V roce 1492 se v Granadě vzdal poslední maurský vládce Boabdil a začalo období násilné katolizace. Maurové byli vyháněni nebo obraceni na novou víru, Židé byli pro jistotu pouze vyháněni. Stavební vlivy nájezdníků však v městech a městečkách Andalusie můžeme vidět dodnes, a v žádné části světa dnes nenajdeme takové množství maurských památek jako zde. Města jako Granada, Sevilla či Cordoba jsou jich doslova plná, na své si ale přijdou také milovníci renezance a baroka.


Jižní cesta

Pro prohlídku Andalusie jsem si vybral dva směry cesty mezi Granadou a Cordobou, jižní a severní. I když jsou obě silnice od sebe vzdálené jen relativně nepatrně, připadalo mi, jako bych cestoval dvěma odlišnými zeměmi. O jižní cestě již byla řeč. A tak se zmíním jen o těch nejvíce malebných místech, i když je mi jasné, že jsem vynechal spoustu dalších, stejně cenných a zajímavých památek. Město Estejo chrání mohutný stejnojmenný hrad postavený Kalifem z Cordoby, o kus dál je ještě krásnější a zachovalejší hrad Alcala la Real, strážící přístup do údolí řeky Guadalquivir a do města Granada. Kdysi se zde opevnili již Římané, ale teprve během šest set let trvající nadvlády Maurů zde vznikl dnešní hrad. Z toho později vyjeli katoličtí panovníci Ferdinand a Isabela, aby slavnostně převzali klíče od Granady.

Pevnost Castillo de La Mota má dvě hlavní části, vlastní citadelu ze tří mohutných kamenných věží strážících původní muslimské městečko, a chátrající opatství Santa Maria Mayor. Tam najdeme i původní gotický kostel Iglesia San Miguel s renezanční fasádou a obrazem El Greca a mešitu přestavěnou v roce 1341 na kostel Santo Domingo de Silos. Pokud nás neodradí panující vedro, z věže pevnosti je nádherný pohled jak do celého okolí, tak i do starobylého městečka pod hradbami.


Milovníci renezance si přijdou na své v malém městečku Baeza, které za svoji krásu vděčí skutečnosti, že bylo jako první andaluské město osvobozeno od Maurů. Mezi desítkami památek stojí za zmínku především majestátní katedrála z roku 1567. Milovníci středověkých opevnění si zase vychutnají zastávku v městě Moclín, kde na prohlídku zdánlivě nekonečných opevnění budou potřebovat několik hodin.

Severní cesta

Severní cesta je naprosto odlišná. Příroda je zde sice stejně krásná, nicméně desítky fungujících velkých i menších cementáren halí celé velké oblasti do šedých mraků. Díky pokračujícímu vykupování menších cementáren působí celé velké části krajiny velmi zchátralým a chudým dojmem. Nemůžeme zde ani příliš fotit, protože všudypřítomný prach a smog schovává krajinu na dlouhé kilometry do prašné pokrývky.


Za zastavení stojí středověké centrum Jaen s mohutným maurským hradem Castillo de Santa Catalina v místě, kde kdysi vystavěl první obrannou věž již Hannibal, a katedrála ze 16. století. Dále jsou to krásně zachované maurské lázně z 11. století, kostel Iglesia San Ildefonso, který má každou stranu fasády v jiném stavebním stylu, a klášter Real Monasterio de Santa Clara ze 13. století. Gotický charakter města dokazují uzoučké uličky, ve kterých si naše šoférské umění přijde na své.

Když se vydáme ještě severněji, projedeme první podhůří Sierra Nevada a dostaneme se do oblasti Almeira, kde nehostinná příroda nabízí podívanou natolik připomínající americký Divoký západ, že zde byla natočena většina špagetových westernů sedmdesátých a osmdesátých let. V blízké oblasti Chanca si lidé po staletí vydlabávali svá obydlí v měkkých skalách. Někteří to tak dělají dodnes, což je pro vyvinutou Evropu jen těžko pochopitelné.

Výlet na sever lze zakončit prohlídkou podivuhodné stavby renezančního hradu Lacalahorra z červených cihel. Nejkrásnější je přijet sem na jaře, protože cihlová barva pevnosti se neuvěřitelně odráží od zasněžených vrcholů Sierra Nevada. V létě o tento požitek přijdeme a hrad vypadá poněkud uprášeně.

Ať se ale v Andalusii vydáme kamkoliv, nebudeme litovat.

Havajský ostrov Maui je „no ka oi“

Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“,
nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského
souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků
souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle
stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov
vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát.


Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“, nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát. Přes desítky hotelů předhánějících se v nabídce luxusu, od golfových hřišť přes stopy monokulturního pěstování cukrové třtiny či stovky restaurací či butiků a obchůdků se suvenýry, je stále ještě většina ostrova zachována v plné kráse, jak tomu bylo v dobách, kdy sem poprvé zavítal běloch v osobě kapitána Cooka. Tohle všechno jsem věděl z pilné četby turistických průvodců, nebylo to ale nic proti tomu, co jsem zde později viděl a zažil.

Slunce osvětlovalo oranžové a rudé květy všudypřítomných ibišků, z dálky se ozývaly kytarou podbarvené zpěvy, a my jsme se vydávali na dlouhou cestu do Hany. Netušili jsme, co nás čeká, a tak jsme spokojeně odpovídali na pozdravy domorodců, usmívali se a těšili se na poklidný výlet čarokrásnou krajinou. Po několika kilometrech jsme se zastavili v městečku Paia na kafe. V šedesátých letech měla Paia pověst hlavního města hippies na Havaji, soudě podle vzhledu lidí, kteří proudili kolem bistra, moc se tady nezměnilo.


617 zatáček

Další cesta do Hany začala docela nevinně, plantáže cukrové třtiny vystřídaly bambusové háje, občas jsme zastavili a obdivovali exotikou vonící pestrobarevné květy divokých zázvorů. Po několika kilometrech jsme však poznali, že to nebude tak jednoduché. Na této cestě se domorodí Havajané, kteří jsou velcí žertéři, především na úkor turistů, skutečně vyřádili. Značky u silnice byly chvilku v kilometrech, chvilku v Americe v mnohem více obvyklých mílích, uprostřed cesty se jim povedlo nejen silnici přečíslovat, takže mapa byla najednou zbytečná, protože takovými drobnostmi se přece oficiální mapa ostrova nebude zdržovat, ale i vzdálenost najednou začínala od nuly. Co ale následovalo, byla noční můra. Na sedmdesáti kilometrech cesty nás očekávalo 617 zatáček a 56 mostů, povětšinou tak úzkých, že se tam vešlo stěží jedno auto. Ještě že každou chvilku bylo možné zastavit, trošku si odpočinout, pokochat se vyhlídkou, projít se k jednomu z desítek vodopádů, vykoupat se v jezírku nebo alespoň posedět ve stínu opičího stromu, majícího korunu připomínající deštník. Z neproniknutelného deštného pralesa se ozývají skřeky neznámých ptáků, které v hustých korunách není možné vidět. Štíhlé kmeny papájí či banánovníky skrývají květy barevných zázvorů, ibišků, anthurií či divokých haleconií. Okolo visí bělostné, fialové i namodralé orchideje, které by v evropských obchodech vzbudily zasloužený úžas. Cesta do „nebeské“ Hany je vlastně nikdy nekončící projížďkou botanickou zahradou. Silnice povětšinou sleduje pradávné stezky, které zde existovaly dávno před příjezdem kapitána Cooka. Až do roku 1960 byla silnice prašná, ale o nic méně kroucená.


Na chvilku se zastavujeme i na černé pláži vytvořené drobným obsidiánovým pískem. Je to zvláštní pocit, stát na písku, který není ani cukrově bílý jako na Floridě, ani nažloutlý jako všude jinde, ale černý jako nejtemnější noc. Člověk se chvilku musí zbavovat pocitu, že se o písek umaže. Moře je ale příliš bouřlivé, takže do vln se raději neodvažujeme a jen němě obdivujeme domorodé kluky, kteří se odvážně pouštějí na svých surfech do těch nejvyšších vln. Vedle těchto dětí, které rejdí po vlnách jako pestrobarevné korkové zátky, jsou na pláži ještě sýrovitě vypadající turisté z Německa, leskle černý písek ještě více zdůrazňuje jejich chorobnou bledost. Večer asi budou litovat, slunce se od černé pláže odráží a opaluje dvojnásobně silně.

Ospalá vesnice

Konečně přijíždíme do Hany. Cesta se rozšiřuje, provoz slábne. Hana je ospalá vesnice, z kostela, postaveného ze zvláštní, nicméně malebné a očividně trvanlivé směsi lávových balvanů a mořského korálu, se ozývá zbožná píseň popisující božskou krásu života v Haně. Pak ještě pár domků, pošta otevřená jen hodinu denně. Původně to byla vesnice, jejíž obyvatelé se živili pěstováním cukrové třtiny. Po poklesu zájmu o třtinu hrozila Haně záhuba. Naštěstí někoho napadlo přeměnit pole na pastviny, dodnes jsou kopce kolem Hany jako poseté dobytkem. Nadšení obyvatelé Hany majiteli ranče po jeho smrti postavili na kopci velký kříž.

O pár mil za Hanou je vysoko na skále hrob Charlese Lindberga, který zde v roce 1974 zemřel. Hrob je zcela neokázalý, pokrytý lávovým štěrkem z blízké pláže, vše jak si Lindberg přál. Pochován byl v eukalyptové rakvi, v nejoblíbenější košili, pracovních kalhotách a bos. Samuel Pryor, Lindbergův přítel, od něhož Lindberg svůj pozemek vlastně koupil, si na borovici na zahradě přitloukl prkno s nápisem: „Jestliže je nebe na zemi, pak je to tady.“

Růžová pláž

Honem se na chvíli protáhnout na zdejší pláži Hokuula, která nemá sobě rovnou na celé Havaji – její písek je růžově červený. Ono se ale řekne protáhnout se na pláži, nejdříve ji člověk musí najít. Je to pláž velice solidně utajená, nikde žádné značení, po delším hledání jsem přišel na to, že je nutné nejdříve přejít jakousi louku, protáhnout se kolem plotu, přejít přes hřbitov a pak po srázu dolů. Konečně jsem ji našel. Vypadá to, jakoby sem ten růžový písek dovezli turistům pro radost. Pláž je tvořena vulkanickým popelem, který ztuhl, zoxidoval a změnil svoji barvu z původní šedi na načervenalou hněď. Ukázalo se ale, že pláž patří nudistům, takže jsem měl po fotografování a s brašnou na foťák na zádech jsem vypadal jako cvok. Jestli se ale někdo domnívá, že jsem si pokochal mé obézní Amerikou poněkud vyprahlé oko okukováním nahatých polynéských krasavic, mohu ho uklidnit, přítomné dámy měly všechny přes metrák.

Sedm posvátných jezer

Je tu ještě jeden turistický magnet, Sedm posvátných jezer, v poslední době se stále více používá původní, byť těžko vyslovitelný název Ohe o Gulch. A poprávu, jezer totiž není sedm ale dvacet čtyři, a dokonce nebyly domorodci nikdy považovány za posvátné. Název Sedm posvátných jezer si někdy v padesátých letech vymyslel podnikavý ředitel hotelu z Hany, který měl dojem, že je toho léta nějak málo turistů.

Od parkoviště vede k jezírkům krátká a celkem pohodlná cesta, takže to ani tak moc dlouho netrvá, když se konečně objeví spodní z mnoha jezírek. Již dva dny nepršelo, takže vodopády spojující jednotlivá jezera se smrskly do drobných potůčků a jezírka připomínají menší tůňky. Normálně je v jezírkách příjemně chladivé vykoupání, dnes je zde vody sotva po kolena. Vyšplhali jsme se až nahoru k sedmému nejmenšímu jezeru, občas jsme se museli probrodit tmavým bahnem, kameny nebezpečně klouzaly, ale za odměnu jsme se potěšili nádherným výhledem na divoké moře. Cesta sem a případné koupání není bez nebezpečí a každoročně několik turistů zaplatí za touhu po exotice životem, zraněné tady ani nepočítají. Pár nezbytných fotografií a zase zpátky. Cesta to bude dlouhá. Jelikož Maui jako ostatně žádný z havajských ostrovů mimo plně civilizovaného a tedy i nejméně zajímavého ostrova Oahu nelze autem objet dokola, čekají nás ty nekonečné zatáčky ještě jednou.

Kráter Haleakala

Ostrov Maui vznikl obrovským výbuchem dvou sopek, nižší Puu Kukui na západě a téměř 4000 m vysoké sopky Haleakala na východě. Masiv Haleakaly je tak enormní, že její láva vyplnila prostor mezi oběma vulkány a vznikl jeden velký ostrov, dnešní Maui. Také proto se ostrovu Maui říká Ostrov údolí. Sopečný kužel se většinou skrývá v oblacích. Pro domorodce je Haleakala, nazývaná Dům slunce, posvátná. Bylo to zde, kde podle staré polynéské legendy polobůh Maui chytil pomocí šestnácti las slunce a držel ho v zajetí. Propustil ho až po slibu, že se bude po obloze pohybovat pomaleji. Neudělal to z žádného sobectví, nebyl to žádný milionář, který ukradl slunce, ale proto, aby svému lidu zajistil více slunečního svitu. Dodnes nacházíme na znamení úcty na jejím okraji obětní kamínky zabalené do listu banánovníku. Ničit tyto obětní kamínky prý přináší smůlu.


Haleakala je spící vulkán, naposledy chrlil lávu v roce 1790, zato tak pořádně, že dolétla až k jižním břehům ostrova, k zátoce La Perouse. Cesta na její vrchol neustále stoupá a kroutí se přitom jako nekonečný had. Přestože je podle odhadů odborníků Haleakala již dávno vyhaslá a poslední výbuch nastal před více než dvěma sty lety, v určitých oblastech nutí sirné výpary ke kašli. Zvolili jsme zdejší specialitu – jízdu na kole spojenou s vítáním rozbřesku na okraji vulkánu. Ne že bychom toužili šlapat 15 kilometrů do kopce, na to jsme moc líní, až nahoru nás pohodlně vyvezou vyhřátým autobusem a ještě cestou dostaneme snídani. Zabaleni ve větrovkách tápeme spolu s ostatními ve tmě a vzdorujeme mrazu a ledovému větru, jehož nárazy nevěští nic dobrého. Snažíme se do nikoho nenarazit, ve tmě bychom ho lehce mohli srazit do propasti. Najednou oranžový paprsek slunce dole hluboko pod námi protíná oblohu jako ohnivý meč, kráter se pomalu projasňuje oranžovou září, nad mořem sílí světlemodrý pruh, obloha získává namodralý nádech, začíná nový den. Chvíli stojíme v němém úžasu, potom se pomalu a mlčky rozcházíme po jednotlivých stezkách vedoucích do nitra enormního kráteru, jeho plocha je 40 čtverečních kilometrů. Vybíráme si tu nejjednodušší a nejkratší cestu, protože ve zdejší vysoké nadmořské výšce brzy lapáme po vzduchu. Pomalu sestupujeme dolů, sopečný prach přechází z tmavošedivé barvy přes oranžovou do zelené a zase zpět, každý krok zvedá malinké obláčky prachu. Nad námi se tyčí oválné obrysy kráteru, mezi nimi se prohánějí první obláčky. Moc rád bych si vzal kousek lávy na památku, ale manželka mi káravě připomíná bohyni ohně Pelé, která podobné suvenýry považuje celkem oprávněně za krádež a trestá věčnou smůlou. Průvodci nám ráno vyprávěli o nesčíslných balíčcích, které havajské pošty dostávají každoročně z celého světa. Obsahují kousky lávy a omluvu nesmiřitelné bohyni ohně.

Zaprášení, zpocení, unavení a hladoví nasedáme na kola a pomaloučku se pouštíme po silnici dolů do údolí. Slunce svítí, okolo je jen pestrobarevný sopečný prach, z něj občas vyráží rostlina připomínající plamenný meč. Proto jí také říkají stříbrný meč. Havajsky se jí říká ahinahina, pro vzdělance přidávám latinský název Argyroxiphium sandwicense. Je velice vzácná, kvete jen jednou za dvacet pět let na pouhý jeden měsíc, takže každý kvetoucí exemplář je po zásluze obsypán zuřivě fotografujícími turisty. Kdysi zde bývala velice běžná, rostla v tak velkých plochách, že za měsíčního svitu měnila barvu sopky na stříbrnou. Dobytek, divoké kozy a prasata, a také asi trocha nenechavých rukou tuto nádhernou rostlinu dohnaly na pokraj záhuby.

Na několika místech stále vyvěrají sopečné plyny, smrdí to tu jako v blízkosti plynárny, některá místa mají nažloutlý nádech od krystalků čisté síry. Stále rychleji se řítíme dolů, proti nám se do kopce drápou autobusy přivážející první, dorůžova vyspané turisty. Plni zážitků jim ani nezávidíme. Slunce brzy vystřídají mraky. Ne, nezkazilo se počasí, to jsme jen sjeli níž a právě projíždíme vrstvou mraků, které při pohledu od moře zahalují celý vulkán. Silnice je navlhlá, brzdit se moc nedoporučuje. Před každou zatáčkou bychom nejraději zavřeli oči, přitom provoz směrem vzhůru houstne. Konečně prorážíme mlžná oblaka a krajina se zase zcela mění, Haleakala je najednou zbarvená do zelena, jsme v oblasti pastvin. Na svazích sopky kovbojové oblečení jak na Divokém Západě objíždějí velké stádo krav, bláznům na bicyklech nevěnují žádnou pozornost.

Projíždíme snad nejúrodnějším územím na celém ostrově. Zdejší pastviny a na nich pracující honáci, vyučení od Portugalců, kteří vlastně přivezly ukulele na Havaj, daly vyrůst i malé město Paniolos, město havajských kovbojů. Dnes zde žije snad největší koncentrace věštkyň, astrologů a podobných podfukářů na celém světě. Nejvíce se mi ale líbil nápis na hospodě s mexickým jídelníčkem: „Pojď se ke mně najíst nebo umřeme hladem oba dva“.

Lahaina

Lahaina, dnes rušné město tak plné turistů, že v něm po deváté hodině ranní nenajdete místo na zaparkování, bylo kdysi sídlem králů a hlavním městem ostrova. Se svým dvorem i se svými jednadvaceti manželkami zde v první polovině 19. století sídlil mocný král Kamehameha I. Jeho nejdůležitější manželka, vlastní sestra Keupuolani, je zde dokonce pohřbená. Poté, co havajští panovníci přestěhovali svá sídla do Honolulu, se v Lahaině usídlili misionáři a posléze velrybáři. První z lodí velrybářů připlula v roce 1819. Dodnes po nich zůstala celá řada památek, misionářská obydlí přebudovaná na muzea, hotely či restaurace. Právě kvůli nim Lahaina dodnes neztratila svoje zvláštní kouzlo.

Nejdříve jsme poklidně poseděli pod údajně největším fíkusem na světě. Před 125 lety sem byl přivezen z Indie na oslavu padesátiletého výročí křesťanské misie. To byl pouhé dva metry vysoký. Dnes je to obr mající dvanáct spojených kmenů, jejichž větve se rozpínají do úctyhodné 70ti metrové vzdálenosti a poskytují příjemný stín celému náměstí. Hrají si tu děti, občas je tu nějaká výstava pod širým nebem, vlastně pod stromem, na kraji někdo hraje na kytaru, na druhém kraji se nějaký potulný kazatel snaží vnutit posluchačům svůj výklad bible.

Procházeli jsme se zbytky pevnosti, postavené na obranu obyvatel proti příliš čiperným velrybářům. Ti se totiž cítili uraženi novými zákony zakazujícími nahým domorodým ženám v pověstném plavání vstříc přijíždějícím lodím, a zahájili na Lahainu palbu z palubních děl. Zajímavá byla i stará radnice, která původně obsahovala celnici, poštu, výběrčí daní, úřadovnu guvernéra, soudní síň, policejní stanici a místnost, kde soudci nechávali porotu hladovět tak dlouho, dokud se porotci neshodli na jednohlasném výroku o vině či nevině souzeného nebožáka.

Večer se obrací větry, chladnější vítr od moře ochlazuje rozpálenou ulici, v přístavu se objevují lodě místních rybářů a úlovky ryb s exotickými jmény ahi, oho či mahimahi, občas je k vidění i korálová rybka humuhumunukunu­kuapua’a, symbol státu Havaj.


Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“, nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát. Přes desítky hotelů předhánějících se v nabídce luxusu, od golfových hřišť přes stopy monokulturního pěstování cukrové třtiny či stovky restaurací či butiků a obchůdků se suvenýry, je stále ještě většina ostrova zachována v plné kráse, jak tomu bylo v dobách, kdy sem poprvé zavítal běloch v osobě kapitána Cooka. Tohle všechno jsem věděl z pilné četby turistických průvodců, nebylo to ale nic proti tomu, co jsem zde později viděl a zažil.

Slunce osvětlovalo oranžové a rudé květy všudypřítomných ibišků, z dálky se ozývaly kytarou podbarvené zpěvy, a my jsme se vydávali na dlouhou cestu do Hany. Netušili jsme, co nás čeká, a tak jsme spokojeně odpovídali na pozdravy domorodců, usmívali se a těšili se na poklidný výlet čarokrásnou krajinou. Po několika kilometrech jsme se zastavili v městečku Paia na kafe. V šedesátých letech měla Paia pověst hlavního města hippies na Havaji, soudě podle vzhledu lidí, kteří proudili kolem bistra, moc se tady nezměnilo.


617 zatáček

Další cesta do Hany začala docela nevinně, plantáže cukrové třtiny vystřídaly bambusové háje, občas jsme zastavili a obdivovali exotikou vonící pestrobarevné květy divokých zázvorů. Po několika kilometrech jsme však poznali, že to nebude tak jednoduché. Na této cestě se domorodí Havajané, kteří jsou velcí žertéři, především na úkor turistů, skutečně vyřádili. Značky u silnice byly chvilku v kilometrech, chvilku v Americe v mnohem více obvyklých mílích, uprostřed cesty se jim povedlo nejen silnici přečíslovat, takže mapa byla najednou zbytečná, protože takovými drobnostmi se přece oficiální mapa ostrova nebude zdržovat, ale i vzdálenost najednou začínala od nuly. Co ale následovalo, byla noční můra. Na sedmdesáti kilometrech cesty nás očekávalo 617 zatáček a 56 mostů, povětšinou tak úzkých, že se tam vešlo stěží jedno auto. Ještě že každou chvilku bylo možné zastavit, trošku si odpočinout, pokochat se vyhlídkou, projít se k jednomu z desítek vodopádů, vykoupat se v jezírku nebo alespoň posedět ve stínu opičího stromu, majícího korunu připomínající deštník. Z neproniknutelného deštného pralesa se ozývají skřeky neznámých ptáků, které v hustých korunách není možné vidět. Štíhlé kmeny papájí či banánovníky skrývají květy barevných zázvorů, ibišků, anthurií či divokých haleconií. Okolo visí bělostné, fialové i namodralé orchideje, které by v evropských obchodech vzbudily zasloužený úžas. Cesta do „nebeské“ Hany je vlastně nikdy nekončící projížďkou botanickou zahradou. Silnice povětšinou sleduje pradávné stezky, které zde existovaly dávno před příjezdem kapitána Cooka. Až do roku 1960 byla silnice prašná, ale o nic méně kroucená.


Na chvilku se zastavujeme i na černé pláži vytvořené drobným obsidiánovým pískem. Je to zvláštní pocit, stát na písku, který není ani cukrově bílý jako na Floridě, ani nažloutlý jako všude jinde, ale černý jako nejtemnější noc. Člověk se chvilku musí zbavovat pocitu, že se o písek umaže. Moře je ale příliš bouřlivé, takže do vln se raději neodvažujeme a jen němě obdivujeme domorodé kluky, kteří se odvážně pouštějí na svých surfech do těch nejvyšších vln. Vedle těchto dětí, které rejdí po vlnách jako pestrobarevné korkové zátky, jsou na pláži ještě sýrovitě vypadající turisté z Německa, leskle černý písek ještě více zdůrazňuje jejich chorobnou bledost. Večer asi budou litovat, slunce se od černé pláže odráží a opaluje dvojnásobně silně.

Ospalá vesnice

Konečně přijíždíme do Hany. Cesta se rozšiřuje, provoz slábne. Hana je ospalá vesnice, z kostela, postaveného ze zvláštní, nicméně malebné a očividně trvanlivé směsi lávových balvanů a mořského korálu, se ozývá zbožná píseň popisující božskou krásu života v Haně. Pak ještě pár domků, pošta otevřená jen hodinu denně. Původně to byla vesnice, jejíž obyvatelé se živili pěstováním cukrové třtiny. Po poklesu zájmu o třtinu hrozila Haně záhuba. Naštěstí někoho napadlo přeměnit pole na pastviny, dodnes jsou kopce kolem Hany jako poseté dobytkem. Nadšení obyvatelé Hany majiteli ranče po jeho smrti postavili na kopci velký kříž.

O pár mil za Hanou je vysoko na skále hrob Charlese Lindberga, který zde v roce 1974 zemřel. Hrob je zcela neokázalý, pokrytý lávovým štěrkem z blízké pláže, vše jak si Lindberg přál. Pochován byl v eukalyptové rakvi, v nejoblíbenější košili, pracovních kalhotách a bos. Samuel Pryor, Lindbergův přítel, od něhož Lindberg svůj pozemek vlastně koupil, si na borovici na zahradě přitloukl prkno s nápisem: „Jestliže je nebe na zemi, pak je to tady.“

Růžová pláž

Honem se na chvíli protáhnout na zdejší pláži Hokuula, která nemá sobě rovnou na celé Havaji – její písek je růžově červený. Ono se ale řekne protáhnout se na pláži, nejdříve ji člověk musí najít. Je to pláž velice solidně utajená, nikde žádné značení, po delším hledání jsem přišel na to, že je nutné nejdříve přejít jakousi louku, protáhnout se kolem plotu, přejít přes hřbitov a pak po srázu dolů. Konečně jsem ji našel. Vypadá to, jakoby sem ten růžový písek dovezli turistům pro radost. Pláž je tvořena vulkanickým popelem, který ztuhl, zoxidoval a změnil svoji barvu z původní šedi na načervenalou hněď. Ukázalo se ale, že pláž patří nudistům, takže jsem měl po fotografování a s brašnou na foťák na zádech jsem vypadal jako cvok. Jestli se ale někdo domnívá, že jsem si pokochal mé obézní Amerikou poněkud vyprahlé oko okukováním nahatých polynéských krasavic, mohu ho uklidnit, přítomné dámy měly všechny přes metrák.

Sedm posvátných jezer

Je tu ještě jeden turistický magnet, Sedm posvátných jezer, v poslední době se stále více používá původní, byť těžko vyslovitelný název Ohe o Gulch. A poprávu, jezer totiž není sedm ale dvacet čtyři, a dokonce nebyly domorodci nikdy považovány za posvátné. Název Sedm posvátných jezer si někdy v padesátých letech vymyslel podnikavý ředitel hotelu z Hany, který měl dojem, že je toho léta nějak málo turistů.

Od parkoviště vede k jezírkům krátká a celkem pohodlná cesta, takže to ani tak moc dlouho netrvá, když se konečně objeví spodní z mnoha jezírek. Již dva dny nepršelo, takže vodopády spojující jednotlivá jezera se smrskly do drobných potůčků a jezírka připomínají menší tůňky. Normálně je v jezírkách příjemně chladivé vykoupání, dnes je zde vody sotva po kolena. Vyšplhali jsme se až nahoru k sedmému nejmenšímu jezeru, občas jsme se museli probrodit tmavým bahnem, kameny nebezpečně klouzaly, ale za odměnu jsme se potěšili nádherným výhledem na divoké moře. Cesta sem a případné koupání není bez nebezpečí a každoročně několik turistů zaplatí za touhu po exotice životem, zraněné tady ani nepočítají. Pár nezbytných fotografií a zase zpátky. Cesta to bude dlouhá. Jelikož Maui jako ostatně žádný z havajských ostrovů mimo plně civilizovaného a tedy i nejméně zajímavého ostrova Oahu nelze autem objet dokola, čekají nás ty nekonečné zatáčky ještě jednou.

Kráter Haleakala

Ostrov Maui vznikl obrovským výbuchem dvou sopek, nižší Puu Kukui na západě a téměř 4000 m vysoké sopky Haleakala na východě. Masiv Haleakaly je tak enormní, že její láva vyplnila prostor mezi oběma vulkány a vznikl jeden velký ostrov, dnešní Maui. Také proto se ostrovu Maui říká Ostrov údolí. Sopečný kužel se většinou skrývá v oblacích. Pro domorodce je Haleakala, nazývaná Dům slunce, posvátná. Bylo to zde, kde podle staré polynéské legendy polobůh Maui chytil pomocí šestnácti las slunce a držel ho v zajetí. Propustil ho až po slibu, že se bude po obloze pohybovat pomaleji. Neudělal to z žádného sobectví, nebyl to žádný milionář, který ukradl slunce, ale proto, aby svému lidu zajistil více slunečního svitu. Dodnes nacházíme na znamení úcty na jejím okraji obětní kamínky zabalené do listu banánovníku. Ničit tyto obětní kamínky prý přináší smůlu.


Haleakala je spící vulkán, naposledy chrlil lávu v roce 1790, zato tak pořádně, že dolétla až k jižním břehům ostrova, k zátoce La Perouse. Cesta na její vrchol neustále stoupá a kroutí se přitom jako nekonečný had. Přestože je podle odhadů odborníků Haleakala již dávno vyhaslá a poslední výbuch nastal před více než dvěma sty lety, v určitých oblastech nutí sirné výpary ke kašli. Zvolili jsme zdejší specialitu – jízdu na kole spojenou s vítáním rozbřesku na okraji vulkánu. Ne že bychom toužili šlapat 15 kilometrů do kopce, na to jsme moc líní, až nahoru nás pohodlně vyvezou vyhřátým autobusem a ještě cestou dostaneme snídani. Zabaleni ve větrovkách tápeme spolu s ostatními ve tmě a vzdorujeme mrazu a ledovému větru, jehož nárazy nevěští nic dobrého. Snažíme se do nikoho nenarazit, ve tmě bychom ho lehce mohli srazit do propasti. Najednou oranžový paprsek slunce dole hluboko pod námi protíná oblohu jako ohnivý meč, kráter se pomalu projasňuje oranžovou září, nad mořem sílí světlemodrý pruh, obloha získává namodralý nádech, začíná nový den. Chvíli stojíme v němém úžasu, potom se pomalu a mlčky rozcházíme po jednotlivých stezkách vedoucích do nitra enormního kráteru, jeho plocha je 40 čtverečních kilometrů. Vybíráme si tu nejjednodušší a nejkratší cestu, protože ve zdejší vysoké nadmořské výšce brzy lapáme po vzduchu. Pomalu sestupujeme dolů, sopečný prach přechází z tmavošedivé barvy přes oranžovou do zelené a zase zpět, každý krok zvedá malinké obláčky prachu. Nad námi se tyčí oválné obrysy kráteru, mezi nimi se prohánějí první obláčky. Moc rád bych si vzal kousek lávy na památku, ale manželka mi káravě připomíná bohyni ohně Pelé, která podobné suvenýry považuje celkem oprávněně za krádež a trestá věčnou smůlou. Průvodci nám ráno vyprávěli o nesčíslných balíčcích, které havajské pošty dostávají každoročně z celého světa. Obsahují kousky lávy a omluvu nesmiřitelné bohyni ohně.

Zaprášení, zpocení, unavení a hladoví nasedáme na kola a pomaloučku se pouštíme po silnici dolů do údolí. Slunce svítí, okolo je jen pestrobarevný sopečný prach, z něj občas vyráží rostlina připomínající plamenný meč. Proto jí také říkají stříbrný meč. Havajsky se jí říká ahinahina, pro vzdělance přidávám latinský název Argyroxiphium sandwicense. Je velice vzácná, kvete jen jednou za dvacet pět let na pouhý jeden měsíc, takže každý kvetoucí exemplář je po zásluze obsypán zuřivě fotografujícími turisty. Kdysi zde bývala velice běžná, rostla v tak velkých plochách, že za měsíčního svitu měnila barvu sopky na stříbrnou. Dobytek, divoké kozy a prasata, a také asi trocha nenechavých rukou tuto nádhernou rostlinu dohnaly na pokraj záhuby.

Na několika místech stále vyvěrají sopečné plyny, smrdí to tu jako v blízkosti plynárny, některá místa mají nažloutlý nádech od krystalků čisté síry. Stále rychleji se řítíme dolů, proti nám se do kopce drápou autobusy přivážející první, dorůžova vyspané turisty. Plni zážitků jim ani nezávidíme. Slunce brzy vystřídají mraky. Ne, nezkazilo se počasí, to jsme jen sjeli níž a právě projíždíme vrstvou mraků, které při pohledu od moře zahalují celý vulkán. Silnice je navlhlá, brzdit se moc nedoporučuje. Před každou zatáčkou bychom nejraději zavřeli oči, přitom provoz směrem vzhůru houstne. Konečně prorážíme mlžná oblaka a krajina se zase zcela mění, Haleakala je najednou zbarvená do zelena, jsme v oblasti pastvin. Na svazích sopky kovbojové oblečení jak na Divokém Západě objíždějí velké stádo krav, bláznům na bicyklech nevěnují žádnou pozornost.

Projíždíme snad nejúrodnějším územím na celém ostrově. Zdejší pastviny a na nich pracující honáci, vyučení od Portugalců, kteří vlastně přivezly ukulele na Havaj, daly vyrůst i malé město Paniolos, město havajských kovbojů. Dnes zde žije snad největší koncentrace věštkyň, astrologů a podobných podfukářů na celém světě. Nejvíce se mi ale líbil nápis na hospodě s mexickým jídelníčkem: „Pojď se ke mně najíst nebo umřeme hladem oba dva“.

Lahaina

Lahaina, dnes rušné město tak plné turistů, že v něm po deváté hodině ranní nenajdete místo na zaparkování, bylo kdysi sídlem králů a hlavním městem ostrova. Se svým dvorem i se svými jednadvaceti manželkami zde v první polovině 19. století sídlil mocný král Kamehameha I. Jeho nejdůležitější manželka, vlastní sestra Keupuolani, je zde dokonce pohřbená. Poté, co havajští panovníci přestěhovali svá sídla do Honolulu, se v Lahaině usídlili misionáři a posléze velrybáři. První z lodí velrybářů připlula v roce 1819. Dodnes po nich zůstala celá řada památek, misionářská obydlí přebudovaná na muzea, hotely či restaurace. Právě kvůli nim Lahaina dodnes neztratila svoje zvláštní kouzlo.

Nejdříve jsme poklidně poseděli pod údajně největším fíkusem na světě. Před 125 lety sem byl přivezen z Indie na oslavu padesátiletého výročí křesťanské misie. To byl pouhé dva metry vysoký. Dnes je to obr mající dvanáct spojených kmenů, jejichž větve se rozpínají do úctyhodné 70ti metrové vzdálenosti a poskytují příjemný stín celému náměstí. Hrají si tu děti, občas je tu nějaká výstava pod širým nebem, vlastně pod stromem, na kraji někdo hraje na kytaru, na druhém kraji se nějaký potulný kazatel snaží vnutit posluchačům svůj výklad bible.

Procházeli jsme se zbytky pevnosti, postavené na obranu obyvatel proti příliš čiperným velrybářům. Ti se totiž cítili uraženi novými zákony zakazujícími nahým domorodým ženám v pověstném plavání vstříc přijíždějícím lodím, a zahájili na Lahainu palbu z palubních děl. Zajímavá byla i stará radnice, která původně obsahovala celnici, poštu, výběrčí daní, úřadovnu guvernéra, soudní síň, policejní stanici a místnost, kde soudci nechávali porotu hladovět tak dlouho, dokud se porotci neshodli na jednohlasném výroku o vině či nevině souzeného nebožáka.

Večer se obrací větry, chladnější vítr od moře ochlazuje rozpálenou ulici, v přístavu se objevují lodě místních rybářů a úlovky ryb s exotickými jmény ahi, oho či mahimahi, občas je k vidění i korálová rybka humuhumunukunu­kuapua’a, symbol státu Havaj.

Orlando – město kolotočářů

Po dlouhé roky ospalé městečko v centru Floridy získalo
v šedesátých letech postavením vesmírného střediska Kennedy Center
v oblasti Cape Canaveral nový dech, v roce 1971 se slavnostně
otevřely brány Disney Worldu a sláva Orlanda jako hlavního města americké
zábavy mohla začít v nespoutané síle.

Po dlouhé roky ospalé městečko v centru Floridy získalo v šedesátých letech postavením vesmírného střediska Kennedy Center v oblasti Cape Canaveral nový dech, v roce 1971 se slavnostně otevřely brány Disney Worldu a sláva Orlanda jako hlavního města americké zábavy mohla začít v nespoutané síle. Ze třicetitisícového městečka uprostřed jezer je dnes metropole s miliónem obyvatel, z nichž většinu živí zábavný průmysl. Kdo z turistů si dnes vzpomene vojáka Orlanda Reevese, který v roce 1835 kupodivu na břehu jezera Lake Eola nespal na stráži a všiml si plavoucích Indiánů, kteří se snažili vojáky přepadnout. Právě od tohoto čackého vojáka pochází jméno Orlando.


Hotely, hotely, hotely

Zvědavý návštěvník se má na co těšit, díky fenomenálnímu úspěchu postaviček z disneyovek narůstají hotely jako houby po dešti, s nimi přicházejí nejrůznější více či méně kýčovité turistické pasti, rostoucí turistická infrastruktura láká další atrakce a kruh se uzavírá. Hotely se staví stále větší, když opomeneme nejrůznější věžičky, to jak se Američané zoufale snaží, aby jejich současná architektura alespoň trochu odrážela staré evropské hotely, tak jsou to budovy povětšině ohyzdné, uvnitř na první pohled samý mramor a chrom, ale při bližším podívání nejlevnější plastik a natřené atrapy. Na výběr je toho ale hodně, od hotelů předstírajících 5 hvězdiček až po letoviska s nejrůznějšími tématy, od filmů až po hotely z divočiny Západního pobřeží Ameriky.

Jen atrakcí živ je člověk


O to více je tu atrakcí, neboť hotely je nutno nějak naplnit. Radní města kdysi dali Disneymu právo autonomní vlády nad pozemky, z čehož dodnes plynou zvláště mizivé daně a vlastní vodovody. Od doby, kdy branami Disney Worldu prošel první zvědavec, těch atrakcí přibylo požehnaně – jen namátkou vzpomeňme Epcot, SeaWorld, Disney-MGM Studios, Universal Orlando, Bush Gardens, Discovery Cove, Gatorland nebo Wet’n’Wild, a to jsem zcela určitě na něco zapomněl. Doba poklidných procházek na březích jezer a v pomerančových hájích je dávno pryč, do Orlanda se musí nacpat všechno, včetně repliky hlavního schodiště z Titaniku, a pokud město půjde cestičkou vyšlapanou Las Vegas, dočkáme se i Eiffelovy věže. Celé to všechno funguje jako obrovský vysavač na peníze, celodenní vstupné do některého z větších zábavných parků stojí až 48 dolarů na osobu, k tomu připočtěme 7 dolarů za parkoviště, něco na jídlo. Rodinná kasa se v každém případě prohne.


Turistický ráj

Přes chvílemi až neuvěřitelnou kýčovitost se sem však Američané všeho stáří sbíhají jako vosy na med a pro Evropany je až překvapující, že většinu návštěvníků netvoří děti, ale dospělí. Atrakce jsou také již dávno zaměřeny spíše na dospívající mládež nežli na mrňousy toužící po objetí Myšákem nebo Minie, na řadu atrakcí zejména v Universal Studiu či Islands or Adventuge menší děti z bezpečnostních důvodů ani nemohou.


Unaven zástupy Američanů odděných v jednotnou uniformu návštěvníků Orlanda, tj. bílého trička, šortek a tenisek, a davy dětí s plastickýma ušima disneyových myšáků, zajel jsem raději do předměstí Orlanda, kde v blízkosti Slovenské zahrady a hned za rohem od Stefánokovy ulice leží pohostinný podnik česko-slovenských emigrantů Chef Henry’s Cafe. Henrich vaří dokonalou svíčkovou jako od maminky, Estera zase peče božský štrůdl posypaný malinami a ostružinami. V restauraci se otáčejí dvě dcery. Očekával jsem, že sál bude plný různě melancholických starých i nových emigrantů, kterým se zastesklo po rodném jídle, ale překvapivě jsem byl v celé restauraci jediným Čechem, zřejmě se pověst šéfa Henryho donesla k lidem unaveným převahou hamburgerových království. Dokonce mne pozvali i ke stolu, kde osm Američanů oslavovalo u pečené kachny nedávnou expedici na Slovensko. O Slovensku jsem se toho moc nedozvěděl, možná pouze něco o množství vypité borovičky a slivovice, něco o snědených haluškách a spoustu o spoře odděných průvodkyních, jejichž nepatrné spodní prádlo lehce pohoršovalo místní ženy. V každém případě se jim však na Slovensku natolik zalíbilo, že příští rok tam pojedou znovu.


Orlando je místo rozhodně zajímavé, pokud však s sebou nemáme malé děti nebo netoužíme po davech lidí, nezajímají nás ani atrakce plné kolotočů a horských drah, ani obchody pyšnící se dvěma tisíci triček, asi pro nás nebude to pravé ořechové a uděláme lépe, když se mu velkým obloukem vyhneme.

Po dlouhé roky ospalé městečko v centru Floridy získalo v šedesátých letech postavením vesmírného střediska Kennedy Center v oblasti Cape Canaveral nový dech, v roce 1971 se slavnostně otevřely brány Disney Worldu a sláva Orlanda jako hlavního města americké zábavy mohla začít v nespoutané síle. Ze třicetitisícového městečka uprostřed jezer je dnes metropole s miliónem obyvatel, z nichž většinu živí zábavný průmysl. Kdo z turistů si dnes vzpomene vojáka Orlanda Reevese, který v roce 1835 kupodivu na břehu jezera Lake Eola nespal na stráži a všiml si plavoucích Indiánů, kteří se snažili vojáky přepadnout. Právě od tohoto čackého vojáka pochází jméno Orlando.


Hotely, hotely, hotely

Zvědavý návštěvník se má na co těšit, díky fenomenálnímu úspěchu postaviček z disneyovek narůstají hotely jako houby po dešti, s nimi přicházejí nejrůznější více či méně kýčovité turistické pasti, rostoucí turistická infrastruktura láká další atrakce a kruh se uzavírá. Hotely se staví stále větší, když opomeneme nejrůznější věžičky, to jak se Američané zoufale snaží, aby jejich současná architektura alespoň trochu odrážela staré evropské hotely, tak jsou to budovy povětšině ohyzdné, uvnitř na první pohled samý mramor a chrom, ale při bližším podívání nejlevnější plastik a natřené atrapy. Na výběr je toho ale hodně, od hotelů předstírajících 5 hvězdiček až po letoviska s nejrůznějšími tématy, od filmů až po hotely z divočiny Západního pobřeží Ameriky.

Jen atrakcí živ je člověk


O to více je tu atrakcí, neboť hotely je nutno nějak naplnit. Radní města kdysi dali Disneymu právo autonomní vlády nad pozemky, z čehož dodnes plynou zvláště mizivé daně a vlastní vodovody. Od doby, kdy branami Disney Worldu prošel první zvědavec, těch atrakcí přibylo požehnaně – jen namátkou vzpomeňme Epcot, SeaWorld, Disney-MGM Studios, Universal Orlando, Bush Gardens, Discovery Cove, Gatorland nebo Wet’n’Wild, a to jsem zcela určitě na něco zapomněl. Doba poklidných procházek na březích jezer a v pomerančových hájích je dávno pryč, do Orlanda se musí nacpat všechno, včetně repliky hlavního schodiště z Titaniku, a pokud město půjde cestičkou vyšlapanou Las Vegas, dočkáme se i Eiffelovy věže. Celé to všechno funguje jako obrovský vysavač na peníze, celodenní vstupné do některého z větších zábavných parků stojí až 48 dolarů na osobu, k tomu připočtěme 7 dolarů za parkoviště, něco na jídlo. Rodinná kasa se v každém případě prohne.


Turistický ráj

Přes chvílemi až neuvěřitelnou kýčovitost se sem však Američané všeho stáří sbíhají jako vosy na med a pro Evropany je až překvapující, že většinu návštěvníků netvoří děti, ale dospělí. Atrakce jsou také již dávno zaměřeny spíše na dospívající mládež nežli na mrňousy toužící po objetí Myšákem nebo Minie, na řadu atrakcí zejména v Universal Studiu či Islands or Adventuge menší děti z bezpečnostních důvodů ani nemohou.


Unaven zástupy Američanů odděných v jednotnou uniformu návštěvníků Orlanda, tj. bílého trička, šortek a tenisek, a davy dětí s plastickýma ušima disneyových myšáků, zajel jsem raději do předměstí Orlanda, kde v blízkosti Slovenské zahrady a hned za rohem od Stefánokovy ulice leží pohostinný podnik česko-slovenských emigrantů Chef Henry’s Cafe. Henrich vaří dokonalou svíčkovou jako od maminky, Estera zase peče božský štrůdl posypaný malinami a ostružinami. V restauraci se otáčejí dvě dcery. Očekával jsem, že sál bude plný různě melancholických starých i nových emigrantů, kterým se zastesklo po rodném jídle, ale překvapivě jsem byl v celé restauraci jediným Čechem, zřejmě se pověst šéfa Henryho donesla k lidem unaveným převahou hamburgerových království. Dokonce mne pozvali i ke stolu, kde osm Američanů oslavovalo u pečené kachny nedávnou expedici na Slovensko. O Slovensku jsem se toho moc nedozvěděl, možná pouze něco o množství vypité borovičky a slivovice, něco o snědených haluškách a spoustu o spoře odděných průvodkyních, jejichž nepatrné spodní prádlo lehce pohoršovalo místní ženy. V každém případě se jim však na Slovensku natolik zalíbilo, že příští rok tam pojedou znovu.


Orlando je místo rozhodně zajímavé, pokud však s sebou nemáme malé děti nebo netoužíme po davech lidí, nezajímají nás ani atrakce plné kolotočů a horských drah, ani obchody pyšnící se dvěma tisíci triček, asi pro nás nebude to pravé ořechové a uděláme lépe, když se mu velkým obloukem vyhneme.

Příjemné Rakousko

Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především
v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme
ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice
uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme
muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout
víc než dost.

Město Innsbruck, založené na soutoku řek Sill a Inn, bylo důležitým centrem obchodu již za středověku, a pokud chceme hrábnout do historie skutečně hluboko, tak zde tábořili již staří Římané.


Pravého rozkvětu se ale město dočkalo až v době, kdy zbohatlo z místních dolů na stříbro. Dnes je Innsbruck poklidným sídelním městem tyrolské provincie, a přítomnost alpských velikánů, na jejichž 2 500 vysoké vrcholky se můžeme dívat téměř z každého okna, umožnila spolu s dokonalou infrastrukturou zimního střediska městu pořádat hned dvoje olympijské hry. Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout víc než dost.

Nejdříve samozřejmě na náměstí

Největším turistickým lákadlem je samozřejmě symbol Innsbrucku Goldenes Dachl, což je něco mezi arkýřem a balonem, lesknoucí se 2 657 pozlacenými taškami, což nechal v roce 1500 postavit Maximilian I. Celé náměstí plné pohostinných zákoutí a terásek je opravdu nádherné, jednotlivé domy se předhánějí ve výzdobě a v létě nenajdeme okno, které by nebylo vyzdobené truhlíkem s muškáty.

Sportovně zdatnější se vyšplhají na městskou věž ze 14. století, dnešní renesanční vzhled samozřejmě nemá s původní gotikou nic společného, pohled z 56 metrové výšky na město i okolní Alpy rozhodně za trochu námahy stojí.

O kus dál

Barokní katedrála Dom St. Jakob se pyšní obrazem Madony s dítětem od Lukáše Cranacha staršího, snad právě proto je jedním z mála kostelů v Tyrolsku, který vybírá vstupné. Ujít si nemůžeme nechat ani prohlídku rokokového Hofburgu, což je pompézní rezidence, kterou si v polovině 15. století nechal postavit arcivévoda Sigismund. Za vlády Marie Teresie se původně gotický hrad dočkal barokní přestavby a zachovaný rokokový interiér okouzlí každého návštěvníka. Pokud budeme mít štěstí, můžeme snad v nejkrásnějším Sále obrů vyslechnout nějaký z mnoha místních koncertů.


Milovníci hradů a zámků si určitě vychutnají návštěvu blízkého zámku Ambras na kraji města, kam nás pohodlně doveze místní veřejná doprava nebo ještě pohodlněji turistický autobus, pravidelně pendlující mezi těmi nejdůležitějšími atrakcemi města. Ambras býval symbolem tyrolské moci a slávy a jako hrad sloužil již od 12. století, dnešní podoba dvojhradu pochází ze 16. století. Obě poloviny hradu spojuje renesanční Španělský sál. Z původního muzea, které založil arcivévoda Ferdinand, se sice příliš nezachovalo a sbírky jsou roztroušeny po vídeňských muzeích, ale i tak jsou místní sbírky zajímavé.

Turistický ráj

Innsbruck si naši letní návštěvu rozhodně zaslouží. Díky relativně kapesním rozměrům máme pocit maloměsta a většinu památek zvládneme pohodlně pěšky. Pokud toužíme po nějakém sportovnějším vyžití, stovky kilometrů dokonale značených stezek pro turisty nebo cyklisty nám nabídnou víc, než dokážeme zvládnout. Potom nám ale týden stačit nemusí, protože k dispozici jsou doslova tisíce kilometrů stezek. Sportovně zdatní si je mohou vychutnat všechny. Ale ostatní se bát nemusí, aby ta námaha byla o něco příjemnější, podnikaví obchodníci mají po trase pohostinné podniky, kde si u skleničky veltlínského můžeme příjemně odpočinout.


Směr Salzburg

Také krajina mezi městy Salzburg a Innsbruck je známá spíše milovníkům zimní dovolené, ti jí ale většinou profičí v autě či autobusu a nemohou se dočkat, kdy konečně zaparkují v některém zimním středisku. Pořádně si ji vychutnáme spíše v létě. Vedle divukrásných pohledů na Alpy si můžeme prohlížet jednotlivé horské vesničky, ve kterých se jednotlivé domy předhánějí v tom, kdo bude mít více muškátů v oknech.

Pokud budeme mít zájem o architektonické památky, potom bude naše cesta prakticky nekonečná, neboť v každé vesnici je kostel nejméně ze 16. století, takže budeme neustále zastavovat a daleko nedojedeme, proto se zmíním jen o několika zajímavostech.


Za zastavení stojí městečko Wattens, kde je továrna známé sklářské velmoci Swarovski i s muzeem, do kterého lákají všechny turistické prospekty. Ale zpátky k architektuře. Pozoruhodné je město Hall in Tirol, kde zůstala většina památek zachována. Symbolem města je dvanáctistranná věž hradu Hasegg, původního sídla tyrolských vládců. Ujít si nesmíme ani gotickou radnici z roku 1406 a kostel Nikolauskirche ze 14. století.

Havlíčku Havle

Cestou z Innsbrucku do Salzburgu se můžeme zastavit i v městečku Brixen, ze kterého jsou dnes slavné lázně. Slunce pálilo, okolní kopce připomínaly reklamní pohlednice a jen těžko bylo ubránit se pochybám o tom, jestli ten Havlíček Borovský skutečně trpěl nebo jestli nebyl spíš kverulantem. Město se dnes chlubí středověkým jádrem, které doplňují malebné vilky na kopcích. Navštívit můžeme i luxusní hotel Elefant, ve kterém byl Havlíček původně ubytován. Zachoval se i domek s rozlehlou zahradou, ve kterém Havlíček několik let bydlel i se svojí rodinou. Těžko říci, jak to tehdy bylo.


Město Schwaz bývalo v 16. století druhým největším městem celých Tyrol, bitva v roce 1808 však město pobořila a se slávou centra obchodu byl konec. I tak zde je ale dost zajímavých památek, od kostela z 15. století Pfarrkirche až po dvojitou kostelní kapli s dřevěným oltářem v prvním patře. Na minulost těžby stříbra vzpomíná jeden z místních dolů Silverbergwerg, který si můžeme prohlédnout.

Hrad jak z pohádky

Nejvíce na mne ale zapůsobila návštěva hradu Tratzberg strážícího údolí řeky Inn. Na hradě dodnes bydlí rodina původních majitelů, takže hrabě Ulrich Goess-Enyenberg uvolnil návštěvníkům k dispozici pouhou polovinu hradu, ale i ta stojí rozhodně za to. Původně gotický hrad byl později přestavěn v renesančním stylu a dodnes je patrné, jak byl hrad stavěn ve dvou fázích. Velice zajímavě a nápaditě provedený komentář, ve kterém nás jednotlivými místnostmi provádějí hlasy „původních“ obyvatel, přispívají k příjemnému dojmu, a místnosti jsou vybaveny nejen původním gotickým nábytkem, ale také detaily jako jsou umyvadla nebo zbytky ručníků, s čímž se při běžné prohlídce ostatních hradů rozhodně nesetkáme. O historické přesnosti některých informacích jsem si sice nebyl tak dokonale jistý, ale třeba měli pravdu. Pokoje mají zachovanou původní výzdobu včetně obrazů, které se na stejných místech zachovaly před 400 let. A to nemluvím o vyhlídce z oken, při které si můžeme prohlédnout překrásné údolí mezi Innsbruckem a Kufsteinem.


Perla jménem Solnohrad

Za návštěvu samozřejmě stojí i Salzburg. Podle legendy byl společně založen biskupem Rupertem a irským biskupem Virgilem, ale současná sláva i krása může děkovat spíše pozdějším biskupům ze 16. století. Zapomenout nemůžeme ani na otce rakouského baroka Johanna Bernharda Fischera, který svoji kariéru zahájil právě tady, a samozřejmě ani na Wolfganga Amadea Mozarta, se kterým se budeme setkávat na každém kroku, od pomníků až sladké delikatesy. Zapomenout nesmíme ani na Mozarteum, což je monument, který svému rodákovi postavilo vděčné město. Vedle nejrůznějších památek na dobu, kdy Mozart v městě žil, je zde i dřevěný domek, ve kterém skladatel složil Magickou flétnu. Domek byl ale převezen z Vídně. V ulici Getreidegasse si zase můžeme prohlédnout dům Hagenauerhaus, ve kterém se Mozart narodil.

Z pohledu turistů je samotné město rozděleno na tři zajímavé oblasti – stará část s těmi nejkrásnějšími kostely je na levém břehu, oblast Nového města se zámkem Mirabell je na pravém břehu řeky Salzach, a třetí oblast tvoří masivní pevnost Hohensalzburg.

Turista se v městě nachodí, navíc většinou do kopce. Vrch Kapucinerberg má na svém vrcholu sice památky relativně vzato málo zajímavé, zato jsou z něj překrásné pohledy na řeku a staré město s hradem. Mnohem zajímavější jsou zahrady zámku Mirabell, který původně vybudoval v roce 1606 arcibiskup Dietrich jako sídlo své milenky Salome, se kterou měl 16 dětí. S utajováním milenky se čiperný biskup očividně nijak nenamáhal. Nicméně nutno dodat, že původní podoba byla podstatně méně vznešená a za dnešní vzhled vděčí Mirabell pozdějšímu majiteli hraběti Harrachovi.


Staré město patří díky rozhodnutí UNESCO mezi Světové kulturní dědictví a je z velké míry postaveno v barokním stylu. Krásné kostely jsou postaveny prakticky vedle sebe, takže nadšený turista neví kam dřív, jestli si prohlédnout Franciskanerkirche, katedrálu Dom, jejíž základy pocházejí již z 8. století, nebo univerzitní kostel Kollegienkirche. Samozřejmě nejvíce impozantní budovou je bývalé arcibiskupské sídlo Residenz, očividně postavené na efekt, aby o majetku a moci zdejších arcibiskupů nikdo nepochyboval již na první pohled.

Když v Salzburgu, tak nahoru

Mezi místní stavební unikáty patří samozřejmě také pevnost Hohensalzburg. Sportovně nadaní kopec vyšlápnou pěšky, ti línější použijí služeb lanovky. Dnešní vzhled pochází ze 16. století, ale první pevnost hlídala okolí již o 500 let dříve. K prohlídce je toho zde opravdu dost a dost, od Goldene Stube přes starou školu až po mučírnu ve věži Reckturm.

Mimořádně zajímavá je i prohlídka benediktýnského kláštera Stift Nonnberg, kde zůstaly zachovány románské fresky z roku 1150. Z původního kláštera z roku 714 již zůstal jen hrob původní matky představené, pozdější svaté Erentrudy.

Návštěva Salzburgu rozhodně stojí za to. Barokních památek je zde více, než stačí oko turisty za pár dnů strávit, současně ale překvapuje, jak dobře se barokní ráz města dokáže skloubit s modernějšími budovami. Z obou kopců jsou nádherné pohledy na staré město v údolí, a zelená voda řeky Salzbach tvoří krásný protiklad vápencovým štítům Alp, které jsou z některých míst dobře vidět.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Město Innsbruck, založené na soutoku řek Sill a Inn, bylo důležitým centrem obchodu již za středověku, a pokud chceme hrábnout do historie skutečně hluboko, tak zde tábořili již staří Římané.


Pravého rozkvětu se ale město dočkalo až v době, kdy zbohatlo z místních dolů na stříbro. Dnes je Innsbruck poklidným sídelním městem tyrolské provincie, a přítomnost alpských velikánů, na jejichž 2 500 vysoké vrcholky se můžeme dívat téměř z každého okna, umožnila spolu s dokonalou infrastrukturou zimního střediska městu pořádat hned dvoje olympijské hry. Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout víc než dost.

Nejdříve samozřejmě na náměstí

Největším turistickým lákadlem je samozřejmě symbol Innsbrucku Goldenes Dachl, což je něco mezi arkýřem a balonem, lesknoucí se 2 657 pozlacenými taškami, což nechal v roce 1500 postavit Maximilian I. Celé náměstí plné pohostinných zákoutí a terásek je opravdu nádherné, jednotlivé domy se předhánějí ve výzdobě a v létě nenajdeme okno, které by nebylo vyzdobené truhlíkem s muškáty.

Sportovně zdatnější se vyšplhají na městskou věž ze 14. století, dnešní renesanční vzhled samozřejmě nemá s původní gotikou nic společného, pohled z 56 metrové výšky na město i okolní Alpy rozhodně za trochu námahy stojí.

O kus dál

Barokní katedrála Dom St. Jakob se pyšní obrazem Madony s dítětem od Lukáše Cranacha staršího, snad právě proto je jedním z mála kostelů v Tyrolsku, který vybírá vstupné. Ujít si nemůžeme nechat ani prohlídku rokokového Hofburgu, což je pompézní rezidence, kterou si v polovině 15. století nechal postavit arcivévoda Sigismund. Za vlády Marie Teresie se původně gotický hrad dočkal barokní přestavby a zachovaný rokokový interiér okouzlí každého návštěvníka. Pokud budeme mít štěstí, můžeme snad v nejkrásnějším Sále obrů vyslechnout nějaký z mnoha místních koncertů.


Milovníci hradů a zámků si určitě vychutnají návštěvu blízkého zámku Ambras na kraji města, kam nás pohodlně doveze místní veřejná doprava nebo ještě pohodlněji turistický autobus, pravidelně pendlující mezi těmi nejdůležitějšími atrakcemi města. Ambras býval symbolem tyrolské moci a slávy a jako hrad sloužil již od 12. století, dnešní podoba dvojhradu pochází ze 16. století. Obě poloviny hradu spojuje renesanční Španělský sál. Z původního muzea, které založil arcivévoda Ferdinand, se sice příliš nezachovalo a sbírky jsou roztroušeny po vídeňských muzeích, ale i tak jsou místní sbírky zajímavé.

Turistický ráj

Innsbruck si naši letní návštěvu rozhodně zaslouží. Díky relativně kapesním rozměrům máme pocit maloměsta a většinu památek zvládneme pohodlně pěšky. Pokud toužíme po nějakém sportovnějším vyžití, stovky kilometrů dokonale značených stezek pro turisty nebo cyklisty nám nabídnou víc, než dokážeme zvládnout. Potom nám ale týden stačit nemusí, protože k dispozici jsou doslova tisíce kilometrů stezek. Sportovně zdatní si je mohou vychutnat všechny. Ale ostatní se bát nemusí, aby ta námaha byla o něco příjemnější, podnikaví obchodníci mají po trase pohostinné podniky, kde si u skleničky veltlínského můžeme příjemně odpočinout.


Směr Salzburg

Také krajina mezi městy Salzburg a Innsbruck je známá spíše milovníkům zimní dovolené, ti jí ale většinou profičí v autě či autobusu a nemohou se dočkat, kdy konečně zaparkují v některém zimním středisku. Pořádně si ji vychutnáme spíše v létě. Vedle divukrásných pohledů na Alpy si můžeme prohlížet jednotlivé horské vesničky, ve kterých se jednotlivé domy předhánějí v tom, kdo bude mít více muškátů v oknech.

Pokud budeme mít zájem o architektonické památky, potom bude naše cesta prakticky nekonečná, neboť v každé vesnici je kostel nejméně ze 16. století, takže budeme neustále zastavovat a daleko nedojedeme, proto se zmíním jen o několika zajímavostech.


Za zastavení stojí městečko Wattens, kde je továrna známé sklářské velmoci Swarovski i s muzeem, do kterého lákají všechny turistické prospekty. Ale zpátky k architektuře. Pozoruhodné je město Hall in Tirol, kde zůstala většina památek zachována. Symbolem města je dvanáctistranná věž hradu Hasegg, původního sídla tyrolských vládců. Ujít si nesmíme ani gotickou radnici z roku 1406 a kostel Nikolauskirche ze 14. století.

Havlíčku Havle

Cestou z Innsbrucku do Salzburgu se můžeme zastavit i v městečku Brixen, ze kterého jsou dnes slavné lázně. Slunce pálilo, okolní kopce připomínaly reklamní pohlednice a jen těžko bylo ubránit se pochybám o tom, jestli ten Havlíček Borovský skutečně trpěl nebo jestli nebyl spíš kverulantem. Město se dnes chlubí středověkým jádrem, které doplňují malebné vilky na kopcích. Navštívit můžeme i luxusní hotel Elefant, ve kterém byl Havlíček původně ubytován. Zachoval se i domek s rozlehlou zahradou, ve kterém Havlíček několik let bydlel i se svojí rodinou. Těžko říci, jak to tehdy bylo.


Město Schwaz bývalo v 16. století druhým největším městem celých Tyrol, bitva v roce 1808 však město pobořila a se slávou centra obchodu byl konec. I tak zde je ale dost zajímavých památek, od kostela z 15. století Pfarrkirche až po dvojitou kostelní kapli s dřevěným oltářem v prvním patře. Na minulost těžby stříbra vzpomíná jeden z místních dolů Silverbergwerg, který si můžeme prohlédnout.

Hrad jak z pohádky

Nejvíce na mne ale zapůsobila návštěva hradu Tratzberg strážícího údolí řeky Inn. Na hradě dodnes bydlí rodina původních majitelů, takže hrabě Ulrich Goess-Enyenberg uvolnil návštěvníkům k dispozici pouhou polovinu hradu, ale i ta stojí rozhodně za to. Původně gotický hrad byl později přestavěn v renesančním stylu a dodnes je patrné, jak byl hrad stavěn ve dvou fázích. Velice zajímavě a nápaditě provedený komentář, ve kterém nás jednotlivými místnostmi provádějí hlasy „původních“ obyvatel, přispívají k příjemnému dojmu, a místnosti jsou vybaveny nejen původním gotickým nábytkem, ale také detaily jako jsou umyvadla nebo zbytky ručníků, s čímž se při běžné prohlídce ostatních hradů rozhodně nesetkáme. O historické přesnosti některých informacích jsem si sice nebyl tak dokonale jistý, ale třeba měli pravdu. Pokoje mají zachovanou původní výzdobu včetně obrazů, které se na stejných místech zachovaly před 400 let. A to nemluvím o vyhlídce z oken, při které si můžeme prohlédnout překrásné údolí mezi Innsbruckem a Kufsteinem.


Perla jménem Solnohrad

Za návštěvu samozřejmě stojí i Salzburg. Podle legendy byl společně založen biskupem Rupertem a irským biskupem Virgilem, ale současná sláva i krása může děkovat spíše pozdějším biskupům ze 16. století. Zapomenout nemůžeme ani na otce rakouského baroka Johanna Bernharda Fischera, který svoji kariéru zahájil právě tady, a samozřejmě ani na Wolfganga Amadea Mozarta, se kterým se budeme setkávat na každém kroku, od pomníků až sladké delikatesy. Zapomenout nesmíme ani na Mozarteum, což je monument, který svému rodákovi postavilo vděčné město. Vedle nejrůznějších památek na dobu, kdy Mozart v městě žil, je zde i dřevěný domek, ve kterém skladatel složil Magickou flétnu. Domek byl ale převezen z Vídně. V ulici Getreidegasse si zase můžeme prohlédnout dům Hagenauerhaus, ve kterém se Mozart narodil.

Z pohledu turistů je samotné město rozděleno na tři zajímavé oblasti – stará část s těmi nejkrásnějšími kostely je na levém břehu, oblast Nového města se zámkem Mirabell je na pravém břehu řeky Salzach, a třetí oblast tvoří masivní pevnost Hohensalzburg.

Turista se v městě nachodí, navíc většinou do kopce. Vrch Kapucinerberg má na svém vrcholu sice památky relativně vzato málo zajímavé, zato jsou z něj překrásné pohledy na řeku a staré město s hradem. Mnohem zajímavější jsou zahrady zámku Mirabell, který původně vybudoval v roce 1606 arcibiskup Dietrich jako sídlo své milenky Salome, se kterou měl 16 dětí. S utajováním milenky se čiperný biskup očividně nijak nenamáhal. Nicméně nutno dodat, že původní podoba byla podstatně méně vznešená a za dnešní vzhled vděčí Mirabell pozdějšímu majiteli hraběti Harrachovi.


Staré město patří díky rozhodnutí UNESCO mezi Světové kulturní dědictví a je z velké míry postaveno v barokním stylu. Krásné kostely jsou postaveny prakticky vedle sebe, takže nadšený turista neví kam dřív, jestli si prohlédnout Franciskanerkirche, katedrálu Dom, jejíž základy pocházejí již z 8. století, nebo univerzitní kostel Kollegienkirche. Samozřejmě nejvíce impozantní budovou je bývalé arcibiskupské sídlo Residenz, očividně postavené na efekt, aby o majetku a moci zdejších arcibiskupů nikdo nepochyboval již na první pohled.

Když v Salzburgu, tak nahoru

Mezi místní stavební unikáty patří samozřejmě také pevnost Hohensalzburg. Sportovně nadaní kopec vyšlápnou pěšky, ti línější použijí služeb lanovky. Dnešní vzhled pochází ze 16. století, ale první pevnost hlídala okolí již o 500 let dříve. K prohlídce je toho zde opravdu dost a dost, od Goldene Stube přes starou školu až po mučírnu ve věži Reckturm.

Mimořádně zajímavá je i prohlídka benediktýnského kláštera Stift Nonnberg, kde zůstaly zachovány románské fresky z roku 1150. Z původního kláštera z roku 714 již zůstal jen hrob původní matky představené, pozdější svaté Erentrudy.

Návštěva Salzburgu rozhodně stojí za to. Barokních památek je zde více, než stačí oko turisty za pár dnů strávit, současně ale překvapuje, jak dobře se barokní ráz města dokáže skloubit s modernějšími budovami. Z obou kopců jsou nádherné pohledy na staré město v údolí, a zelená voda řeky Salzbach tvoří krásný protiklad vápencovým štítům Alp, které jsou z některých míst dobře vidět.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Tahiti: poklad Pacifiku

…O pouhých několik měsíců později přistál francouzský
mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest
pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi
a nekonečný zdroj snů…


Sedím na terase bungalovu, který je postaven na pokraji korálového útesu spadajícího příkře do hlubin desítek metrů, pod sloupy tiše šplouchá voda, občas z hloubky vyletí na povrch ryba a s hlasitým plesknutím se zase ponoří zpátky, z dálky je slyšet pravidelné burácení mořských narážejících na korálovou bariéru obklopující ostrov, a z vnitrozemí za bungalovem se ozývá rytmické bubnování, to se sešla místní omladina a trénuje polynéské tance. Na obrazovce počítače, který jsem měl na klíně, blikal neúnavně kurzor, jako oko nenasytné šelmy, vyžadující krmení od svého pána. Není snadné vytrhnout se ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z mnohem jednoduššího způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové, jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem. Je to svět bez uzávěrek, dekád a termínů. Šťastný svět, snad jen o něco málo šťastnější, nežli tomu bylo tady v roce 1767, zakotvil anglický kapitán Samuel Wallis.

{{reklama()}}

Domorodci byli tenkrát nějak nemilostivě naladěni, takže zakrátko muselo dojít k dělostřeleckému ostřelování ostrova, což se za Willisovy návštěvy na Tahiti ještě několikrát opakovalo. Objevitel se totiž dostal přesně doprostřed lokálních válek o nadvládu nad ostrovem, které se na tichomořských ostrovech periodicky opakovaly celá století.

O pouhých několik měsíců později přistál francouzský mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi a nekonečný zdroj snů. Hraběte de Bougainville, který byl prvním Francouzem, který obeplul zeměkouli, připomíná v Papeete malá busta v přístavu, obklopená překrásnými keři rostliny, které dal své jméno.

Francouzská Polynésie

Francouzská Polynésie většině lidí připomene jméno Tahiti, jméno vonící exotikou. Věční kluci si připomenou úskalí prožité vzbouřenci z Bounty, ti ostatní znají Tahiti jako ostrovy hříšné lásky. Co na tom, že toto označení vzniklo spíše nepochopením zdejšího nekomplikovaného života nevzdělanými námořníky. Ostrovů je zde víc než dost, na celém souostroví je však nepochybně nejkouzelnějším ostrovem malý vulkanický ostrůvek s přitažlivým názvem Bora Bora. Z původního kráteru již zbývá jen polovina a dva skalnaté zuby, odměnou za postupné propadání hornin se po obvodu objevit korálový útes, který spolu s nesčetnými motu vytváří divukrásnou lagunu, která nemá na světě konkurenci.


Památka na vojáky

Jako památka na posádku amerických vojáků, kteří zde za války obsluhovali obrovskou námořní základnu a přečerpávající stanici, zůstalo na jednom z motu celkem nepatrné letiště, které se pro většinu návštěvníků stane vstupní branou na ostrov. Hned během prvních minut začne být každému turistovi jasné, že se dostali tak blízko opravdovému ráji, jak je to jen v dnešní uspěchané době možné. Neuspěchaný život hrstky domorodců je doslova nakažlivý, takže nás čeká rozvážné přemýšlení o tom, kterou z místních pláží poctít přítomností, případně kterou z restaurací, nabízejících gastronomické potěšení, vybrat k večeři. Pohled na číšníka, který si pro odpolední pauzu vybral kus písku a kokosový ořech pod hlavu, ke klidu láká. Dvoumetroví rejnoci považují koupající se turisty za příjemné zpestření dlouhé chvíle, občas se prožene i útesový žralok, jehož přítomnost pravidelně nahání turistům husí kůži.

Můžeme si dopřát i oběd na ostrůvku, který vlastní Marlon Brando. Býval to atol, na který jezdila polynéská královská rodina tloustnout, neboť se věřilo, že členové královské rodiny mají své matu, a čím tlustší člověk, tím větší matu. Při pohledu na fotografii Marlona Branda se zdá, že kouzlo atolu pracuje dodnes. Vedlejší atol Tabu věnoval světu termín tabu, přístup sem byl totiž pod trestem smrti zakázán všem, kteří nepatřili do královské rodiny. Na tahitských pláží je dnes možné téměř cokoliv, domorodé krasavice se zde sice již dávno neprochází oděné pouze do čelenky z palmového listí, Evropanky si ale stále odkládají horní díl plavek.


Bora Bora je doslova kapesní ostrov, okružní silnice měří závratných 17 kilometrů, a jelikož s výjimkou jediného kopce je zde všude rovina, můžeme ostrov pohodlně obejít pěšky. Cestou můžeme obdivovat moře, které podle toho z které strany září slunce a jak je voda hluboká, střídá snad všechny odstíny modři, které si dovedeme představit. Zajímavé je ale také pozorování domorodců, jak balancují na mopedech, které se prohýbají pod nákladem metrových ryb. Pekař zastrkuje francouzské bagety do speciálních schránek, kolem páté odpoledne vycházejí z domu kuchařky pro chleba, jasný důkaz toho, že večeře bude brzy na stole.

Gauguin

Se jménem a dílem Paula Gauguinase turisté setkávají ve více či méně zdařilé a vkusné podobě prakticky na všech ostrovech tohoto souostroví, i když malíř jiné ostrovy než Tahiti nikdy nenavštívil. Při toulání křivolakými uličkami Papeete, dnes překypujícími ruchem spěchajícího přístavu, jsem často myslel na to, jak to zde vypadalo před sto lety, když zde v roce 1891 přistál jen nepatrně úspěšný pařížský malíř jménem Paul Gauguin.


Doma celkem bezohledně nechal svoji manželku a šest dětí, a odjel do tichomoří hledat svůj ideál života bez peněz a bez pout civilizace. Dnes si už jen málokdo pamatuje, že Gauguin chtěl původně odcestovat na Madagaskar, ale nesehnal dost peněz na lodní lístek. V Papeete Gauguin našel ospalé provinční městečko s pouhými 4 000 obyvateli, z nichž většinu tvořila bělošská chudina složená z penzionovaných vojáků a námořníků, po ukončení služby zcela bez příjmu. Zbytek obyvatel tvořili znudění státní úředníci, kteří byli sice ochotni Gauguina, který přijel zcela bez peněz, jen se svým talentem, syfilis a návykem na opium, živit zakázkami svých portrétů, to ale Gauguin brzy odmítá a odjíždí daleko za město, kde střídá období horečného chvatu a tvorby s obdobími poklidného rodinného života s několika ze svých třináctiletých milenek. Přidávají se spory s místní církví a znechucený Gauguin odjíždí zpět do Paříže, chudší o iluze a bohatší o 66 pláten.

Po skandálu, který vyvolala pařížská výstava a Gauguinovo opěvování nadřazenosti domorodého života nad bělochy, malíř znovu odjíždí na Tahiti, kde prožil následujících pět let. Vyčerpaný neustálou chudobou, těžkou nemocí, boji s úřady a církví, prchá na Makýzi, kde po necelých třech letech umírá. Jeho vztah k okolí nejlépe charakterizovala poznámka, kterou při jeho pohřbu utrousil biskup Martin: “Zemřel trýzněný člověk, slavný malíř, nepřítel Boha a morálky.”


Huahine

Pro milovníky klidu bude ideálním místem ostrov Huahine, jehož název znamená polynéské označení ženských pohlavních orgánů. Huahine je bezpochybně skrytým šperkem Francouzské Polynésie, dva nevelké, hotely zaručují, že pouhá stovka turistů (a to ještě musí být oba hotely plné) se mezi pěti tisíci domorodci lehce schovají. Vysoké hory pokryté tropickým porostem spadají do chráněných zátok laguny. Silnic zde příliš není, ideálním dopravním prostředkem je proto loď, až už zapůjčená nebo vládní pendl. Někteří majetnější turisté si dokonce zvládnou pronajmout celou vilu, k pronájmu dostanou jak auto, tak i vlastní loď. Pokud se odhodláme opustit hotel, ostrov se nám odmění mimo jiné i existencí nejrozsáhlejšího archeologického komplexu na celém soustroví. Mezi úpatím Mount Mouatapu a břehem ostrova Faua Nui si můžeme prohlédnout komplex marae Maeva, což jsou zbytky původních vesnic a chrámů.

Tahaa

Vynechat nemůžeme ani další z mimořádných ostrovů. Letadlem se dostaneme na ostrov Raiatea, odkud můžeme lodí obeplout blízký ostrov Tahaa a dostat se až do ultraluxusního hotelu Le Taha’a. Pokud si ani v hotelu ležícím na soukromém motu Tautau nedokážeme zahrát na Robinsona a důkladně odpočinout, pak už nikde. 35 minutová cesta lodí z letiště může být někdy na otevřeném moři patřičně drsná, pro náročnější je ale připravená soukromá helikoptéra. Pobyt nám ale udělá pořádnou díru do rozpočtu, bungalov nad vodou stojí téměř 900 dolarů na noc a to ještě krize donutila zlevnit.


Ve chvíli, kdy se nám podaří vyřešit otázku, jestli se na moře chceme dívat z lehátka nebo z pohodlné sedačky, můžeme se vypravit třeba na samotný ostrov Tahaa, kde si můžeme prohlédnout třeba jednu z nesčetných vanilkových plantáží, které daly ostrovu přezdívku Vanilkový ostrov. Ostatně vanilka, botanicky správně Vanilla Tahitensis, je vedle černých perel asi tak jediné, co se dá ve Francouzské Polynésii s výhodou nakoupit.

Možností, jak trávit ve Francouzské Polynésii dovolenou, je celá řada. Od toho nejlínějšího povalování v bungalovu či na pláži a pojídání kulinářsky inspirovaných pokrmů přímo na verandě (těm nejnáročnějším může polynéská kráska přivézt snídani i s lahví šampaňského na kánoi) až po seznamování se s polynéským způsobem života, ať už pěšky, na kole nebo v autě. Někdo volí delší návštěvu jednoho nebo maximálně dvou ostrovů, někteří zase přeskakují po dvou dnech z ostrova na ostrov. Tento způsob dovolení mi připadá poněkud sebevražedný, jednak z ostrovů za tak krátkou dobu příliš neuvidíme, potom vlastně stále rozbalujeme a balíme zavazadla, a ještě trávíme většinu času cestou na letiště a čekáním, neboť meziostrovní lety rozhodně nemají pravidelnost tramvaje. V poslední době se rozvíjí také možnost objíždět ostrovy lodí, a protože místní cestovní kanceláře berou nabídku vážně, od výletní lodi Paul Gauguin přes několik katamaránů až po nákladní parník Aranui. Pohodlí a cena se pochopitelně výrazně liší. Čím méně zaplatíme za kajutu na nákladní lodi nakládající po ostrovech náklad kopry, tím více uvidíme, neboť Aranui navštěvuje i vzdálené Markézy.

Takže zbývá než vyrabovat prasátka, zabalit plavky, šortky, nějaké to tričko, foťák nebo kameru, opalovací krém a solidní kreditní kartu, a můžeme vyrazit. Nic jiného potřebovat nebudeme, Polynésané jsou báječně šťastní lidé a ostrovy jsou čarovně krásné. Co víc si můžeme přát?

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Sedím na terase bungalovu, který je postaven na pokraji korálového útesu spadajícího příkře do hlubin desítek metrů, pod sloupy tiše šplouchá voda, občas z hloubky vyletí na povrch ryba a s hlasitým plesknutím se zase ponoří zpátky, z dálky je slyšet pravidelné burácení mořských narážejících na korálovou bariéru obklopující ostrov, a z vnitrozemí za bungalovem se ozývá rytmické bubnování, to se sešla místní omladina a trénuje polynéské tance. Na obrazovce počítače, který jsem měl na klíně, blikal neúnavně kurzor, jako oko nenasytné šelmy, vyžadující krmení od svého pána. Není snadné vytrhnout se ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z mnohem jednoduššího způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové, jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem. Je to svět bez uzávěrek, dekád a termínů. Šťastný svět, snad jen o něco málo šťastnější, nežli tomu bylo tady v roce 1767, zakotvil anglický kapitán Samuel Wallis.

{{reklama()}}

Domorodci byli tenkrát nějak nemilostivě naladěni, takže zakrátko muselo dojít k dělostřeleckému ostřelování ostrova, což se za Willisovy návštěvy na Tahiti ještě několikrát opakovalo. Objevitel se totiž dostal přesně doprostřed lokálních válek o nadvládu nad ostrovem, které se na tichomořských ostrovech periodicky opakovaly celá století.

O pouhých několik měsíců později přistál francouzský mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi a nekonečný zdroj snů. Hraběte de Bougainville, který byl prvním Francouzem, který obeplul zeměkouli, připomíná v Papeete malá busta v přístavu, obklopená překrásnými keři rostliny, které dal své jméno.

Francouzská Polynésie

Francouzská Polynésie většině lidí připomene jméno Tahiti, jméno vonící exotikou. Věční kluci si připomenou úskalí prožité vzbouřenci z Bounty, ti ostatní znají Tahiti jako ostrovy hříšné lásky. Co na tom, že toto označení vzniklo spíše nepochopením zdejšího nekomplikovaného života nevzdělanými námořníky. Ostrovů je zde víc než dost, na celém souostroví je však nepochybně nejkouzelnějším ostrovem malý vulkanický ostrůvek s přitažlivým názvem Bora Bora. Z původního kráteru již zbývá jen polovina a dva skalnaté zuby, odměnou za postupné propadání hornin se po obvodu objevit korálový útes, který spolu s nesčetnými motu vytváří divukrásnou lagunu, která nemá na světě konkurenci.


Památka na vojáky

Jako památka na posádku amerických vojáků, kteří zde za války obsluhovali obrovskou námořní základnu a přečerpávající stanici, zůstalo na jednom z motu celkem nepatrné letiště, které se pro většinu návštěvníků stane vstupní branou na ostrov. Hned během prvních minut začne být každému turistovi jasné, že se dostali tak blízko opravdovému ráji, jak je to jen v dnešní uspěchané době možné. Neuspěchaný život hrstky domorodců je doslova nakažlivý, takže nás čeká rozvážné přemýšlení o tom, kterou z místních pláží poctít přítomností, případně kterou z restaurací, nabízejících gastronomické potěšení, vybrat k večeři. Pohled na číšníka, který si pro odpolední pauzu vybral kus písku a kokosový ořech pod hlavu, ke klidu láká. Dvoumetroví rejnoci považují koupající se turisty za příjemné zpestření dlouhé chvíle, občas se prožene i útesový žralok, jehož přítomnost pravidelně nahání turistům husí kůži.

Můžeme si dopřát i oběd na ostrůvku, který vlastní Marlon Brando. Býval to atol, na který jezdila polynéská královská rodina tloustnout, neboť se věřilo, že členové královské rodiny mají své matu, a čím tlustší člověk, tím větší matu. Při pohledu na fotografii Marlona Branda se zdá, že kouzlo atolu pracuje dodnes. Vedlejší atol Tabu věnoval světu termín tabu, přístup sem byl totiž pod trestem smrti zakázán všem, kteří nepatřili do královské rodiny. Na tahitských pláží je dnes možné téměř cokoliv, domorodé krasavice se zde sice již dávno neprochází oděné pouze do čelenky z palmového listí, Evropanky si ale stále odkládají horní díl plavek.


Bora Bora je doslova kapesní ostrov, okružní silnice měří závratných 17 kilometrů, a jelikož s výjimkou jediného kopce je zde všude rovina, můžeme ostrov pohodlně obejít pěšky. Cestou můžeme obdivovat moře, které podle toho z které strany září slunce a jak je voda hluboká, střídá snad všechny odstíny modři, které si dovedeme představit. Zajímavé je ale také pozorování domorodců, jak balancují na mopedech, které se prohýbají pod nákladem metrových ryb. Pekař zastrkuje francouzské bagety do speciálních schránek, kolem páté odpoledne vycházejí z domu kuchařky pro chleba, jasný důkaz toho, že večeře bude brzy na stole.

Gauguin

Se jménem a dílem Paula Gauguinase turisté setkávají ve více či méně zdařilé a vkusné podobě prakticky na všech ostrovech tohoto souostroví, i když malíř jiné ostrovy než Tahiti nikdy nenavštívil. Při toulání křivolakými uličkami Papeete, dnes překypujícími ruchem spěchajícího přístavu, jsem často myslel na to, jak to zde vypadalo před sto lety, když zde v roce 1891 přistál jen nepatrně úspěšný pařížský malíř jménem Paul Gauguin.


Doma celkem bezohledně nechal svoji manželku a šest dětí, a odjel do tichomoří hledat svůj ideál života bez peněz a bez pout civilizace. Dnes si už jen málokdo pamatuje, že Gauguin chtěl původně odcestovat na Madagaskar, ale nesehnal dost peněz na lodní lístek. V Papeete Gauguin našel ospalé provinční městečko s pouhými 4 000 obyvateli, z nichž většinu tvořila bělošská chudina složená z penzionovaných vojáků a námořníků, po ukončení služby zcela bez příjmu. Zbytek obyvatel tvořili znudění státní úředníci, kteří byli sice ochotni Gauguina, který přijel zcela bez peněz, jen se svým talentem, syfilis a návykem na opium, živit zakázkami svých portrétů, to ale Gauguin brzy odmítá a odjíždí daleko za město, kde střídá období horečného chvatu a tvorby s obdobími poklidného rodinného života s několika ze svých třináctiletých milenek. Přidávají se spory s místní církví a znechucený Gauguin odjíždí zpět do Paříže, chudší o iluze a bohatší o 66 pláten.

Po skandálu, který vyvolala pařížská výstava a Gauguinovo opěvování nadřazenosti domorodého života nad bělochy, malíř znovu odjíždí na Tahiti, kde prožil následujících pět let. Vyčerpaný neustálou chudobou, těžkou nemocí, boji s úřady a církví, prchá na Makýzi, kde po necelých třech letech umírá. Jeho vztah k okolí nejlépe charakterizovala poznámka, kterou při jeho pohřbu utrousil biskup Martin: “Zemřel trýzněný člověk, slavný malíř, nepřítel Boha a morálky.”


Huahine

Pro milovníky klidu bude ideálním místem ostrov Huahine, jehož název znamená polynéské označení ženských pohlavních orgánů. Huahine je bezpochybně skrytým šperkem Francouzské Polynésie, dva nevelké, hotely zaručují, že pouhá stovka turistů (a to ještě musí být oba hotely plné) se mezi pěti tisíci domorodci lehce schovají. Vysoké hory pokryté tropickým porostem spadají do chráněných zátok laguny. Silnic zde příliš není, ideálním dopravním prostředkem je proto loď, až už zapůjčená nebo vládní pendl. Někteří majetnější turisté si dokonce zvládnou pronajmout celou vilu, k pronájmu dostanou jak auto, tak i vlastní loď. Pokud se odhodláme opustit hotel, ostrov se nám odmění mimo jiné i existencí nejrozsáhlejšího archeologického komplexu na celém soustroví. Mezi úpatím Mount Mouatapu a břehem ostrova Faua Nui si můžeme prohlédnout komplex marae Maeva, což jsou zbytky původních vesnic a chrámů.

Tahaa

Vynechat nemůžeme ani další z mimořádných ostrovů. Letadlem se dostaneme na ostrov Raiatea, odkud můžeme lodí obeplout blízký ostrov Tahaa a dostat se až do ultraluxusního hotelu Le Taha’a. Pokud si ani v hotelu ležícím na soukromém motu Tautau nedokážeme zahrát na Robinsona a důkladně odpočinout, pak už nikde. 35 minutová cesta lodí z letiště může být někdy na otevřeném moři patřičně drsná, pro náročnější je ale připravená soukromá helikoptéra. Pobyt nám ale udělá pořádnou díru do rozpočtu, bungalov nad vodou stojí téměř 900 dolarů na noc a to ještě krize donutila zlevnit.


Ve chvíli, kdy se nám podaří vyřešit otázku, jestli se na moře chceme dívat z lehátka nebo z pohodlné sedačky, můžeme se vypravit třeba na samotný ostrov Tahaa, kde si můžeme prohlédnout třeba jednu z nesčetných vanilkových plantáží, které daly ostrovu přezdívku Vanilkový ostrov. Ostatně vanilka, botanicky správně Vanilla Tahitensis, je vedle černých perel asi tak jediné, co se dá ve Francouzské Polynésii s výhodou nakoupit.

Možností, jak trávit ve Francouzské Polynésii dovolenou, je celá řada. Od toho nejlínějšího povalování v bungalovu či na pláži a pojídání kulinářsky inspirovaných pokrmů přímo na verandě (těm nejnáročnějším může polynéská kráska přivézt snídani i s lahví šampaňského na kánoi) až po seznamování se s polynéským způsobem života, ať už pěšky, na kole nebo v autě. Někdo volí delší návštěvu jednoho nebo maximálně dvou ostrovů, někteří zase přeskakují po dvou dnech z ostrova na ostrov. Tento způsob dovolení mi připadá poněkud sebevražedný, jednak z ostrovů za tak krátkou dobu příliš neuvidíme, potom vlastně stále rozbalujeme a balíme zavazadla, a ještě trávíme většinu času cestou na letiště a čekáním, neboť meziostrovní lety rozhodně nemají pravidelnost tramvaje. V poslední době se rozvíjí také možnost objíždět ostrovy lodí, a protože místní cestovní kanceláře berou nabídku vážně, od výletní lodi Paul Gauguin přes několik katamaránů až po nákladní parník Aranui. Pohodlí a cena se pochopitelně výrazně liší. Čím méně zaplatíme za kajutu na nákladní lodi nakládající po ostrovech náklad kopry, tím více uvidíme, neboť Aranui navštěvuje i vzdálené Markézy.

Takže zbývá než vyrabovat prasátka, zabalit plavky, šortky, nějaké to tričko, foťák nebo kameru, opalovací krém a solidní kreditní kartu, a můžeme vyrazit. Nic jiného potřebovat nebudeme, Polynésané jsou báječně šťastní lidé a ostrovy jsou čarovně krásné. Co víc si můžeme přát?

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Rhodos: Ostrov slunce

Řecký ostrov Rhodos je často nazývaný Ostrov slunce a právem patří
mezi vrcholné turistické atrakce celého Řecka. Na důkladnou prohlídku
těch nejznámějších budeme potřebovat nejméně týden, a to ještě budeme
muset zapomenout na známý Kolos rhodský, patřící mezi základní divy
světa. Ten totiž neuvidíme – monumentální socha postavená
k poctě boha Helia totiž po zemětřesení spadla a dožila se tak
pouhých 56 let.


Řecký ostrov Rhodos je často nazývaný Ostrov slunce a právem patří mezi vrcholné turistické atrakce celého Řecka. Na důkladnou prohlídku těch nejznámějších budeme potřebovat nejméně týden, a to ještě budeme muset zapomenout na známý Kolos rhodský, patřící mezi základní divy světa. Ten totiž neuvidíme – monumentální socha postavená k poctě boha Helia totiž po zemětřesení spadla a dožila se tak pouhých 56 let. O několik století později byla sešrotována a pravděpodobně prodána židovským obchodníkům. Dnes již nikdo neví, ani jak vypadala, ani kde původně stála. Rozhodně nestála rozkročená u vstupu do přístavu, jak tvrdí řada legend a několik prastarých vyobrazení.

Historie je bohatá

Historie ostrova je opravdu bohatá, ostrov byl důležitým obchodním centrem již v době 500 let před naším letopočtem, později byl součástí římského a byzantského impéria, a od roku 1306 do roku 1522 patřil rytířům řádu svatého Jana, jejichž středověký hrad a hradby si můžeme prohlédnout i dnes. A když jsme u prohlídky, vychutnat si můžeme i Palác velmistra s jeho značně zrekonstruovanou podobou, ale po pravdě řečeno do našich hradů to má daleko. Ono není divu, před 150 lety zde vybuchl střelný prach a tak dnešní podoba pochází z roku 1940, kdy jej obnovili italští okupanti.

{{reklama()}}

Ale zpět k historii – následovala okupace otomanskou říší a italskými vládci, takže dnešní město Rhodos se pyšní snad všemi architektonickými styly. Samozřejmě si užijeme hned přístav, který střeží bronzový jelen s laní. Fotogenické jsou i tři větrné mlýny s majákem sv. Mikuláše. Vedle nich si v přístavu samozřejmě můžeme důkladně prohlédnout luxusní jachty i s jejich povětšinou obtloustlými majiteli a silikonovými kráskami.


Akropolis

Mezi největší atrakce ostrova patří bezesporu Lindos s 2 400 let starou akropolí, jejíž chrámy patřily mezi nejposvátnější chrámy helénského období, mezi ověřené návštěvníky patřil i Alexandr Veliký, mezi ty neověřené potom Herakles a trojská Helena. Palác Atheny Lindia ze 4. století před naším letopočtem patří mezi skutečné skvosty. Mimo antických památek je zde i několik mimořádně zajímavých klášterů, např. na vrcholu kopce Filerimos.

Úchvatné je i samotné panorama města nad zátokou, kde podle pověsti ztroskotal svatý Pavel. Musíme mít ale štěstí a na akropolis nesmí být jeřáb, kazící dojem. Bez expedice na akropoli ale můžeme být jen stěží, a potom bude záležet na naší fyzické zdatnosti a měsíci, kdy jsme na Rhodosu. Cesta od parkoviště je totiž pěkně dlouhá, a pokud přijedeme v parném létě, dá nám zabrat. Připlatit si za oslí hřbet může být velice rozumným nápadem. A když jsme u toho léta – fronta na lístek a potom na vstup bývá v letních měsících skutečně mimořádná, a to všechno v parném slunci bez náznaku stínu. Lindos je po athénské akropoli druhou nejnavštěvovanější památkou Řecka, takže si tu frontu každý umí představit.


Pláže

V každém případě Rhodos za důkladnou prohlídku stojí. Navíc díky nevelkým rozměrům i solidní silniční síti jej s půjčeným autem dokonale projedeme za několik dnů. Pokud se sem ale vydáme hlavně za čistým mořem a žluťoučkými plážemi, budeme poněkud zklamáni. Pláže jsou v turistických průvodcích barevně upraveny, a i když se místní snaží turisty nalákat zajímavými názvy pláží jako Zlatá pláž, jsou většinou zašedlé, nelákavé a někdy dokonce tvořeny místo z písku z drobných oblázků.

Jelikož je Rhodos obrovským turistickým lákadlem tradičně zejména pro turisty z Anglie a Skandinávie, v letních měsících si klidu příliš neužijeme a budeme se muset spokojit s přelidněnými ulicemi i zaplněnými plážemi. Odměnou nám vedle starých památek bude i na dnešní Řecko nečekaná nabídka kvalitních restaurací, těžících zejména z bohatství zdejšího na ryby bohatého moře. A pokud budeme mít na chvíli dost jak památek, tak moře, můžeme si prohlédnout třeba zajímavé Údolí motýlů.


Koncem října většina restaurací i hotelů zavře dveře a turisté se začnou vracet až kolem března, pokud ale o moře příliš nestojíme a netrváme na tom, že musíme chodit v šortkách a tričku, můžeme přijet i v zimních měsících a užít si bohatou památku církevních i světských památek v příjemném poklidu a samotě. Litovat určitě nebudeme. Já si návštěvu dopřál koncem října, kdy sezóna tak akorát končila, takže i staré město bylo poloprázdné. Číšníci v restauracích tak měli na hosty více času a při druhé návštěvě jsem už patřil do rodiny, takže mi s potěšením na talíři ukazovali ty nejlepší kousky ryby.

Pokud se chcete na ostrov Rhodos podívat s cestovní kanceláří, doporučujeme využít služeb CK Greece-tours.cz.


Řecký ostrov Rhodos je často nazývaný Ostrov slunce a právem patří mezi vrcholné turistické atrakce celého Řecka. Na důkladnou prohlídku těch nejznámějších budeme potřebovat nejméně týden, a to ještě budeme muset zapomenout na známý Kolos rhodský, patřící mezi základní divy světa. Ten totiž neuvidíme – monumentální socha postavená k poctě boha Helia totiž po zemětřesení spadla a dožila se tak pouhých 56 let. O několik století později byla sešrotována a pravděpodobně prodána židovským obchodníkům. Dnes již nikdo neví, ani jak vypadala, ani kde původně stála. Rozhodně nestála rozkročená u vstupu do přístavu, jak tvrdí řada legend a několik prastarých vyobrazení.

Historie je bohatá

Historie ostrova je opravdu bohatá, ostrov byl důležitým obchodním centrem již v době 500 let před naším letopočtem, později byl součástí římského a byzantského impéria, a od roku 1306 do roku 1522 patřil rytířům řádu svatého Jana, jejichž středověký hrad a hradby si můžeme prohlédnout i dnes. A když jsme u prohlídky, vychutnat si můžeme i Palác velmistra s jeho značně zrekonstruovanou podobou, ale po pravdě řečeno do našich hradů to má daleko. Ono není divu, před 150 lety zde vybuchl střelný prach a tak dnešní podoba pochází z roku 1940, kdy jej obnovili italští okupanti.

{{reklama()}}

Ale zpět k historii – následovala okupace otomanskou říší a italskými vládci, takže dnešní město Rhodos se pyšní snad všemi architektonickými styly. Samozřejmě si užijeme hned přístav, který střeží bronzový jelen s laní. Fotogenické jsou i tři větrné mlýny s majákem sv. Mikuláše. Vedle nich si v přístavu samozřejmě můžeme důkladně prohlédnout luxusní jachty i s jejich povětšinou obtloustlými majiteli a silikonovými kráskami.


Akropolis

Mezi největší atrakce ostrova patří bezesporu Lindos s 2 400 let starou akropolí, jejíž chrámy patřily mezi nejposvátnější chrámy helénského období, mezi ověřené návštěvníky patřil i Alexandr Veliký, mezi ty neověřené potom Herakles a trojská Helena. Palác Atheny Lindia ze 4. století před naším letopočtem patří mezi skutečné skvosty. Mimo antických památek je zde i několik mimořádně zajímavých klášterů, např. na vrcholu kopce Filerimos.

Úchvatné je i samotné panorama města nad zátokou, kde podle pověsti ztroskotal svatý Pavel. Musíme mít ale štěstí a na akropolis nesmí být jeřáb, kazící dojem. Bez expedice na akropoli ale můžeme být jen stěží, a potom bude záležet na naší fyzické zdatnosti a měsíci, kdy jsme na Rhodosu. Cesta od parkoviště je totiž pěkně dlouhá, a pokud přijedeme v parném létě, dá nám zabrat. Připlatit si za oslí hřbet může být velice rozumným nápadem. A když jsme u toho léta – fronta na lístek a potom na vstup bývá v letních měsících skutečně mimořádná, a to všechno v parném slunci bez náznaku stínu. Lindos je po athénské akropoli druhou nejnavštěvovanější památkou Řecka, takže si tu frontu každý umí představit.


Pláže

V každém případě Rhodos za důkladnou prohlídku stojí. Navíc díky nevelkým rozměrům i solidní silniční síti jej s půjčeným autem dokonale projedeme za několik dnů. Pokud se sem ale vydáme hlavně za čistým mořem a žluťoučkými plážemi, budeme poněkud zklamáni. Pláže jsou v turistických průvodcích barevně upraveny, a i když se místní snaží turisty nalákat zajímavými názvy pláží jako Zlatá pláž, jsou většinou zašedlé, nelákavé a někdy dokonce tvořeny místo z písku z drobných oblázků.

Jelikož je Rhodos obrovským turistickým lákadlem tradičně zejména pro turisty z Anglie a Skandinávie, v letních měsících si klidu příliš neužijeme a budeme se muset spokojit s přelidněnými ulicemi i zaplněnými plážemi. Odměnou nám vedle starých památek bude i na dnešní Řecko nečekaná nabídka kvalitních restaurací, těžících zejména z bohatství zdejšího na ryby bohatého moře. A pokud budeme mít na chvíli dost jak památek, tak moře, můžeme si prohlédnout třeba zajímavé Údolí motýlů.


Koncem října většina restaurací i hotelů zavře dveře a turisté se začnou vracet až kolem března, pokud ale o moře příliš nestojíme a netrváme na tom, že musíme chodit v šortkách a tričku, můžeme přijet i v zimních měsících a užít si bohatou památku církevních i světských památek v příjemném poklidu a samotě. Litovat určitě nebudeme. Já si návštěvu dopřál koncem října, kdy sezóna tak akorát končila, takže i staré město bylo poloprázdné. Číšníci v restauracích tak měli na hosty více času a při druhé návštěvě jsem už patřil do rodiny, takže mi s potěšením na talíři ukazovali ty nejlepší kousky ryby.

Pokud se chcete na ostrov Rhodos podívat s cestovní kanceláří, doporučujeme využít služeb CK Greece-tours.cz.

Ostrov svaté Lucky

Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na
každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet
čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi
s sebou používají patois, který je založen na francouzštině.
A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.


Nejdříve ostrov objevili mírumilovní Arawakové, později mnohem militantnější Caribové. O přesném datu objevu tohoto karibského ostrova bělochy kupodivu nemáme přesné údaje. Řada historiků je přesvědčena o tom, že ostrov poprvé spatřil v roce 1499 Kolumbův navigátor Juan de la Cosa, další sází přímo na Kolumba a 13. prosinec roku 1502, jiní zase tvrdí, že to byli sice Španělé, ale o něco později. Každopádně s příchodem Evropanů zmizel původní název Hewanorra.

Dobrých 80 let ostrov využívali jen piráti, následovalo několik pokusů o trvalé osídlení, ale Karibové byli vždy proti. Úspěch měla až v roce 1651 francouzská výprava z blízkého Martiniku, která si navíc úspěch pojistila hned dvakrát – první budovou byla pořádná vojenská pevnost a vedoucí výpravy si vzal Indiánku za ženu. Kolonisté brzy začali expandovat a první město stojí v podobě dnešního Castries dodnes.

{{reklama()}}

Potom se už opakovala historie ostatních ostrovů, St. Lucia se začala líbit každému a bojů mezi Angličany a Francouzi bylo během 100 let tolik, že ostrov měnil své pány hned 14×. Nakonec připadl Pařížskou smlouvou z roku 1763 Francii. Klid ale dlouho nevydržel a boje trvaly až do roku 1814, kdy novou Pařížskou smlouvou ostrov připadl pro změnu Británii.

Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi s sebou používají patois, který je založen na francouzštině. A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.

Drahý ráj


St. Lucia dnes patří mezi oblíbené turistické destinace, paradoxně však již před mnoha lety vsadila na luxusní resorty typu All inclusive. Tam sice skutečně nebudeme muset nic platit (na rozdíl třeba od Mexika zde nějaké to dýško vysloveně zakazují), zato se nám ovšem protočí panenky při placení celkového účtu. Pět set dolarů za pokoj není nic neobvyklého a znamená spíše spodní cenovou hladinu.

Podobné hotely dnes mají na ostrově většinu, což pomalu ale jistě začíná místním obchodníkům pít krev, protože jim konečně dochází, že většinu peněz spolknou spíše zahraniční cestovní kanceláře a zbytek zahraniční majitelé rezortů. Hýčkaní turisté často rezort vůbec neopustí, takže místním obchodům zbývají oči pro pláč. Snaží se to proto vynahradit jinak – na ostrově by hostům nejraději účtovali i vánek a šplouchání moře. Na plážích jsou turisté vystaveni neustálému dotírání prodavačů, každý taxík či mikrobus s turisty opakovaně zastavuje na místech, kde je parkoviště do posledního centimetru obsazeno prodavači agresivně nabízejícími turistický šunt, takže z vyhlídky toho moc nebude. Navíc nás řidič či průvodce bude celou cestu krmit tím, jak manželka/dcera­/maminka má rakovinu a kolik léčba, kterou musí podstupovat na Martiniku, stojí. Když už jsem to slyšel během prvního týdne potřetí, musel jsem se začít smát.


Prášky do kapsy

Doprava je poněkud speciální – ostrov je velice hornatý, takže rovné úseky silnice jsou vzácné. Když k tomu přidáme jízdu vlevo, je jasné, že mimo Angličanů se nikdo do pronájmu aut nehrne. Do většiny rezortů nás sice dopraví zdarma, součástí rezervace ale bývá varování o tom, že prášky proti mořské nemoci jsou nezbytností. Pro ty více zvracející nešťastníky potom existuje možnost dopravy do lepších hotelů pomocí vrtulníku. Nabídky cestovních kanceláří nejsou nejlepší, pokud je nás víc, vyplatí se domluva s nějakým taxíkářem, anglicky umí každý. Ale pozor, cenu přesně dohodnout předem.

A když už jsme u toho letiště: pro českého turistu je příjemná skutečnost, že na St. Lucii konečně nepotřebujeme vízum. To potěší zejména ty, kteří ostrov využívali jako mezičlánek pro putování po dalších ostrovech. Dříve nutné vízum totiž bývalo platné jen pro jeden vstup, takže zpátky jsme museli buď jinudy, nebo platit dvakrát. Letiště jsou navíc na ostrově dvě, mezinárodní a lokální, a vzdálenost mezi nimi je velká.

Největší trhák

Pro turisty bývá největším lákadlem sopka Qualibou, téměř výhradně inzerovaná jako jediná aktivní drive-in sopka na světě. Samozřejmě to není tak docela pravda. Jednak to co vidíme, vlastně aktivní sopka není, a potom si autem neprojedeme sopkou, ale dostaneme se akorát na parkoviště. Dál se mezi smrdutými sirnými výpary budeme pohybovat v zástupu turistů. Kdysi jsme se mohli pohybovat volně, potom se ale jeden průvodce propadl tenkou slupkou do horké vody a tak turistům courání zatrhli. Co dnes uvidíme, budou jezírka vařícího se bahna, místa odkud z nitra země vystupuje horká pára a několik míst, která síra zabarvila do žluta. Kdo má zájem a čas, může si o kus dál dopřát koupel v sirných jezírkách. Zajímavé to tady rozhodně je, ale kdo čekal nějaký vulkán jako hrom, bude zklamán.

Jet nebo nejet


Ostrov si naši návštěvu určitě zaslouží, ať už se hodláme válet u bazénu (díky hornatému ostrovu nemá každý rezort přístup k moři nebo se často alespoň pořádně projdeme) nebo po ostrově skutečně putovat či dokonce šplhat na jeden z dvojice Pitonů. K tomu ovšem budeme potřebovat nejen povolení, ale i oficiálního průvodce, jedná se přece jenom o solidní sportovní výkon. Musíme ale počítat s tím, že všechno je opravdu spíše na drahé straně. Odměnou ale bude nejen krásná příroda, ale i vynikající jídlo. Pro to ale budeme muset rezorty s all inclusive opustit. Rozhodnutí přijet na návštěvu jsem rozhodně nelitoval, ale opakovat tuto expedici asi nebudu. Karibik rozhodně nabízí cenově dostupnější a v podstatě i zajímavější ostrovy.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Nejdříve ostrov objevili mírumilovní Arawakové, později mnohem militantnější Caribové. O přesném datu objevu tohoto karibského ostrova bělochy kupodivu nemáme přesné údaje. Řada historiků je přesvědčena o tom, že ostrov poprvé spatřil v roce 1499 Kolumbův navigátor Juan de la Cosa, další sází přímo na Kolumba a 13. prosinec roku 1502, jiní zase tvrdí, že to byli sice Španělé, ale o něco později. Každopádně s příchodem Evropanů zmizel původní název Hewanorra.

Dobrých 80 let ostrov využívali jen piráti, následovalo několik pokusů o trvalé osídlení, ale Karibové byli vždy proti. Úspěch měla až v roce 1651 francouzská výprava z blízkého Martiniku, která si navíc úspěch pojistila hned dvakrát – první budovou byla pořádná vojenská pevnost a vedoucí výpravy si vzal Indiánku za ženu. Kolonisté brzy začali expandovat a první město stojí v podobě dnešního Castries dodnes.

{{reklama()}}

Potom se už opakovala historie ostatních ostrovů, St. Lucia se začala líbit každému a bojů mezi Angličany a Francouzi bylo během 100 let tolik, že ostrov měnil své pány hned 14×. Nakonec připadl Pařížskou smlouvou z roku 1763 Francii. Klid ale dlouho nevydržel a boje trvaly až do roku 1814, kdy novou Pařížskou smlouvou ostrov připadl pro změnu Británii.

Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi s sebou používají patois, který je založen na francouzštině. A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.

Drahý ráj


St. Lucia dnes patří mezi oblíbené turistické destinace, paradoxně však již před mnoha lety vsadila na luxusní resorty typu All inclusive. Tam sice skutečně nebudeme muset nic platit (na rozdíl třeba od Mexika zde nějaké to dýško vysloveně zakazují), zato se nám ovšem protočí panenky při placení celkového účtu. Pět set dolarů za pokoj není nic neobvyklého a znamená spíše spodní cenovou hladinu.

Podobné hotely dnes mají na ostrově většinu, což pomalu ale jistě začíná místním obchodníkům pít krev, protože jim konečně dochází, že většinu peněz spolknou spíše zahraniční cestovní kanceláře a zbytek zahraniční majitelé rezortů. Hýčkaní turisté často rezort vůbec neopustí, takže místním obchodům zbývají oči pro pláč. Snaží se to proto vynahradit jinak – na ostrově by hostům nejraději účtovali i vánek a šplouchání moře. Na plážích jsou turisté vystaveni neustálému dotírání prodavačů, každý taxík či mikrobus s turisty opakovaně zastavuje na místech, kde je parkoviště do posledního centimetru obsazeno prodavači agresivně nabízejícími turistický šunt, takže z vyhlídky toho moc nebude. Navíc nás řidič či průvodce bude celou cestu krmit tím, jak manželka/dcera­/maminka má rakovinu a kolik léčba, kterou musí podstupovat na Martiniku, stojí. Když už jsem to slyšel během prvního týdne potřetí, musel jsem se začít smát.


Prášky do kapsy

Doprava je poněkud speciální – ostrov je velice hornatý, takže rovné úseky silnice jsou vzácné. Když k tomu přidáme jízdu vlevo, je jasné, že mimo Angličanů se nikdo do pronájmu aut nehrne. Do většiny rezortů nás sice dopraví zdarma, součástí rezervace ale bývá varování o tom, že prášky proti mořské nemoci jsou nezbytností. Pro ty více zvracející nešťastníky potom existuje možnost dopravy do lepších hotelů pomocí vrtulníku. Nabídky cestovních kanceláří nejsou nejlepší, pokud je nás víc, vyplatí se domluva s nějakým taxíkářem, anglicky umí každý. Ale pozor, cenu přesně dohodnout předem.

A když už jsme u toho letiště: pro českého turistu je příjemná skutečnost, že na St. Lucii konečně nepotřebujeme vízum. To potěší zejména ty, kteří ostrov využívali jako mezičlánek pro putování po dalších ostrovech. Dříve nutné vízum totiž bývalo platné jen pro jeden vstup, takže zpátky jsme museli buď jinudy, nebo platit dvakrát. Letiště jsou navíc na ostrově dvě, mezinárodní a lokální, a vzdálenost mezi nimi je velká.

Největší trhák

Pro turisty bývá největším lákadlem sopka Qualibou, téměř výhradně inzerovaná jako jediná aktivní drive-in sopka na světě. Samozřejmě to není tak docela pravda. Jednak to co vidíme, vlastně aktivní sopka není, a potom si autem neprojedeme sopkou, ale dostaneme se akorát na parkoviště. Dál se mezi smrdutými sirnými výpary budeme pohybovat v zástupu turistů. Kdysi jsme se mohli pohybovat volně, potom se ale jeden průvodce propadl tenkou slupkou do horké vody a tak turistům courání zatrhli. Co dnes uvidíme, budou jezírka vařícího se bahna, místa odkud z nitra země vystupuje horká pára a několik míst, která síra zabarvila do žluta. Kdo má zájem a čas, může si o kus dál dopřát koupel v sirných jezírkách. Zajímavé to tady rozhodně je, ale kdo čekal nějaký vulkán jako hrom, bude zklamán.

Jet nebo nejet


Ostrov si naši návštěvu určitě zaslouží, ať už se hodláme válet u bazénu (díky hornatému ostrovu nemá každý rezort přístup k moři nebo se často alespoň pořádně projdeme) nebo po ostrově skutečně putovat či dokonce šplhat na jeden z dvojice Pitonů. K tomu ovšem budeme potřebovat nejen povolení, ale i oficiálního průvodce, jedná se přece jenom o solidní sportovní výkon. Musíme ale počítat s tím, že všechno je opravdu spíše na drahé straně. Odměnou ale bude nejen krásná příroda, ale i vynikající jídlo. Pro to ale budeme muset rezorty s all inclusive opustit. Rozhodnutí přijet na návštěvu jsem rozhodně nelitoval, ale opakovat tuto expedici asi nebudu. Karibik rozhodně nabízí cenově dostupnější a v podstatě i zajímavější ostrovy.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Nová Kaledonie – Ostrovy věčného jara

Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem
kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož
mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly
své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků.
A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy
věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného
parna.


Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.

Francie

Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.

{{reklama()}}

Botanikův ráj

Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.

Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.


Jídlo

Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.

Okolní ostrovy

Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.


Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.

Cesta domů

Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.

Francie

Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.

{{reklama()}}

Botanikův ráj

Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.

Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.


Jídlo

Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.

Okolní ostrovy

Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.


Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.

Cesta domů

Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.