Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.
Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.
Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.
Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.
Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.
Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.
Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.
Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.
Reklama:
Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!
Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.
Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.
Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.
Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.
Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou
kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt,
Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další
oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl
Pákistán.
Ráj pro horolezce
Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt, Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl Pákistán. Možná u vášnivých horolezců, pro které je Pákistán rájem. Každý z nich sní o pohoří Karakoram, Hindúkuš a o Himalájích. Vždyť tady se slézají nejvyšší hory světa. Pět ze čtrnácti nejvyšších hor světa naleznete právě tady. Takzvané osmitisícovky. A ten kdo je pokoří, je na to náležitě pyšný. Z těch nejznámějších je to K2, Nanga Parbat, Gasherbrum, Broad Peak. Nejpříhodnější čas vyrazit tam je od května do konce září.
Pákistán určitě nadchne všechny nádhernou přírodou, spoustou jezer, krásných údolí, pohostinnými lidmi, krásnými stavbami i dobrými cenami.
Hlavní město Islámábád
Po příletu do Pákistánu určitě stojí za to poznat hlavní město Islámábád, které působí velice upraveně a udržovaně. Je hlavním městem teprve několik desítek let. Předtím jím bylo Karáčí. Pákistánci říkají, že Islámábád má své dvojče Rawalpindi, které je téměř součástí Islámábádu. Je to vlastně dvojměsto. Rawalpindi jen nepůsobí tak uhlazeně. Je to spíše město plné bazarů. V Islámábádu je vidět, že se tu o vzhled města pravidelně starají zahradníci. Obrubníky jsou natřené bíločerně a všude je čisto. Nemusíte se bát, že zabloudíte, vše je tu velice srozumitelně označené, uvidíte spoustu směrovek. Na ulicích je v každou denní i noční dobu plno lidí, aut, taxíků, pouličních prodavačů, ale i žebrajících. Na silnicích je i dost policistů, kteří vás mohou kdykoliv zkontrolovat. Hlavně zastavují auta s otázkami, co vezou, kam jedou, kdo je v autě. Často se musíte prokázat dokladem totožnosti a ukázat náklad. Na druhou stranu jde přece o bezpečnost.
Islámábád je reprezentativní adresou. Bydlení je tu o mnoho dražší než v dalších městech Pákistánu. Je to úřednické město plné světoznámých bank, velvyslanectví, poboček a kanceláří slavných společností.
Místa, která určitě stojí za to navštívit, jsou Mešita šáha Fajsala, která je pojmenovaná po saúdskoarabském králi, který financoval její výstavbu. Bílá mešita se svými čtyřmi minarety působí opravdu velkolepě.
Dále stojí za zmínku prezidentské sídlo a budova parlamentu. Sami Pákistánci vám poradí, abyste nevynechali výhled na město z kopce, který se jmenuje Daman-E-Koh. Je to místo vhodné na piknik se zahradami a terasami.
Oázou klidu v Islámábádu je ZOO. Není velká, ale je pěkně zařízená a čistá. Zvířata tady mají dobré podmínky. Uvidíte slony, levharty, jeleny, opice, medvědy, pumy a hodně druhů ptáků.
Je tady spousta míst, kam si vyjít na oběd či večeři. Najíte se levně, ale i když si vyberete honosnější restauraci, pořád vás vyjde celkem přijatelně. V každé restauraci mě překvapilo, kolik lidí se tu uživí. Personálu je zdánlivě více, než je třeba. Všichni se však chovají velice uctivě a splní vám každé přání.
Úžasná pákistánská příroda
Pokud chcete odpočívat v přírodě, dýchat čistý horský vzduch, relaxovat, pak musíte navštívit místa, jako jsou GILGIT – území v severním Pákistánu. Kousek od města Gilgit najdete krásnou skalní rytinu Buddhy ze 7. století. Za zmínku stojí slavný visutý most přes řeku Gilgit, který je 182 metrů dlouhý. Nemůže přes něj projet víc než jeden džíp. Lidé tu rádi loví pstruhy, hlavně v překrásném údolí Naltar. Je to zelené a zalesněné údolí bohaté na srážky. Stejně tak Astore vás překvapí krásnou přírodou, jezery, pramenitou řekou, která je v létě hodně divoká. Řeky jsou tu nebezpečné, protože většina lidí tu neumí plavat.
Lidé v Astoru hodně jezdí na koních a koně zde chovají. Koně také potřebují pro tolik oblíbený sport v Pákistánu – polo. Největší světové hřiště pro polo hru je v Gizeru. Pořádají se tu velmi sledované zápasy v pólu, které jsou velmi oblíbené a hojně navštěvované. Jinak více než u nás fotbal je tu oblíbený kriket. Na ten se také hodně vsází. Gizer vám určitě učaruje svými překrásnými jezery. Jsou to místa stvořená pro piknik.
Velice oblíbené místo pro výlety je Hunza, krásné údolí obklopené horami, kde se nachází Baltit Fort, což je panovnická pevnost z 13. století. Průvodce vám vyloží velice zajímavé informace o historii, ukáže dochované nádobí, nábytek, koberce. Celá stavba je velice zajímavá a hlavně je z ní krásný výhled, protože k ní musíte vyšlapat pěkně strmý kopec.
Mini Švýcarsko v Pákistánu
Také v Pákistánu najdete oblast, které se říká mini Švýcarsko. Nachází se ve středu úpatí pohoří Hindúkuš a jmenuje se Swat. Najdete tu pohodlné hotely, čistou řeku, vodopády, jezera, pastviny, ledovce, svěží zelené hory a lesy.
V Pákistánu jsou na turisty připravení. Je tady spousta hotelů a restaurací. Restaurace jsou někdy na dost odlehlých místech, protože vše je tu od sebe vzdálené stovky kilometrů. Pokud jedete autem, je dobré natankovat plnou nádrž. Nejbližší benzínka nemusí být zrovna blízko:-). Jelikož rodiny jsou tady opravdu velké, bylo by dost drahé na každé jídlo navštívit restauraci. Často si lidé doma uvaří a vozí jídlo s sebou a v restauraci si ho nechají ohřát. Restaurace si pak účtuje poplatek za použití nádobí a servis.
Co říci na závěr? Cestu do Pákistánu mohu určitě doporučit. Budete mile překvapeni pohádkovou přírodou, přátelskými lidmi a velmi živou a veselou atmosférou, která panuje všude kolem. Nebudete se chtít vrátit!
Ráj pro horolezce
Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt, Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl Pákistán. Možná u vášnivých horolezců, pro které je Pákistán rájem. Každý z nich sní o pohoří Karakoram, Hindúkuš a o Himalájích. Vždyť tady se slézají nejvyšší hory světa. Pět ze čtrnácti nejvyšších hor světa naleznete právě tady. Takzvané osmitisícovky. A ten kdo je pokoří, je na to náležitě pyšný. Z těch nejznámějších je to K2, Nanga Parbat, Gasherbrum, Broad Peak. Nejpříhodnější čas vyrazit tam je od května do konce září.
Pákistán určitě nadchne všechny nádhernou přírodou, spoustou jezer, krásných údolí, pohostinnými lidmi, krásnými stavbami i dobrými cenami.
Hlavní město Islámábád
Po příletu do Pákistánu určitě stojí za to poznat hlavní město Islámábád, které působí velice upraveně a udržovaně. Je hlavním městem teprve několik desítek let. Předtím jím bylo Karáčí. Pákistánci říkají, že Islámábád má své dvojče Rawalpindi, které je téměř součástí Islámábádu. Je to vlastně dvojměsto. Rawalpindi jen nepůsobí tak uhlazeně. Je to spíše město plné bazarů. V Islámábádu je vidět, že se tu o vzhled města pravidelně starají zahradníci. Obrubníky jsou natřené bíločerně a všude je čisto. Nemusíte se bát, že zabloudíte, vše je tu velice srozumitelně označené, uvidíte spoustu směrovek. Na ulicích je v každou denní i noční dobu plno lidí, aut, taxíků, pouličních prodavačů, ale i žebrajících. Na silnicích je i dost policistů, kteří vás mohou kdykoliv zkontrolovat. Hlavně zastavují auta s otázkami, co vezou, kam jedou, kdo je v autě. Často se musíte prokázat dokladem totožnosti a ukázat náklad. Na druhou stranu jde přece o bezpečnost.
Islámábád je reprezentativní adresou. Bydlení je tu o mnoho dražší než v dalších městech Pákistánu. Je to úřednické město plné světoznámých bank, velvyslanectví, poboček a kanceláří slavných společností.
Místa, která určitě stojí za to navštívit, jsou Mešita šáha Fajsala, která je pojmenovaná po saúdskoarabském králi, který financoval její výstavbu. Bílá mešita se svými čtyřmi minarety působí opravdu velkolepě.
Dále stojí za zmínku prezidentské sídlo a budova parlamentu. Sami Pákistánci vám poradí, abyste nevynechali výhled na město z kopce, který se jmenuje Daman-E-Koh. Je to místo vhodné na piknik se zahradami a terasami.
Oázou klidu v Islámábádu je ZOO. Není velká, ale je pěkně zařízená a čistá. Zvířata tady mají dobré podmínky. Uvidíte slony, levharty, jeleny, opice, medvědy, pumy a hodně druhů ptáků.
Je tady spousta míst, kam si vyjít na oběd či večeři. Najíte se levně, ale i když si vyberete honosnější restauraci, pořád vás vyjde celkem přijatelně. V každé restauraci mě překvapilo, kolik lidí se tu uživí. Personálu je zdánlivě více, než je třeba. Všichni se však chovají velice uctivě a splní vám každé přání.
Úžasná pákistánská příroda
Pokud chcete odpočívat v přírodě, dýchat čistý horský vzduch, relaxovat, pak musíte navštívit místa, jako jsou GILGIT – území v severním Pákistánu. Kousek od města Gilgit najdete krásnou skalní rytinu Buddhy ze 7. století. Za zmínku stojí slavný visutý most přes řeku Gilgit, který je 182 metrů dlouhý. Nemůže přes něj projet víc než jeden džíp. Lidé tu rádi loví pstruhy, hlavně v překrásném údolí Naltar. Je to zelené a zalesněné údolí bohaté na srážky. Stejně tak Astore vás překvapí krásnou přírodou, jezery, pramenitou řekou, která je v létě hodně divoká. Řeky jsou tu nebezpečné, protože většina lidí tu neumí plavat.
Lidé v Astoru hodně jezdí na koních a koně zde chovají. Koně také potřebují pro tolik oblíbený sport v Pákistánu – polo. Největší světové hřiště pro polo hru je v Gizeru. Pořádají se tu velmi sledované zápasy v pólu, které jsou velmi oblíbené a hojně navštěvované. Jinak více než u nás fotbal je tu oblíbený kriket. Na ten se také hodně vsází. Gizer vám určitě učaruje svými překrásnými jezery. Jsou to místa stvořená pro piknik.
Velice oblíbené místo pro výlety je Hunza, krásné údolí obklopené horami, kde se nachází Baltit Fort, což je panovnická pevnost z 13. století. Průvodce vám vyloží velice zajímavé informace o historii, ukáže dochované nádobí, nábytek, koberce. Celá stavba je velice zajímavá a hlavně je z ní krásný výhled, protože k ní musíte vyšlapat pěkně strmý kopec.
Mini Švýcarsko v Pákistánu
Také v Pákistánu najdete oblast, které se říká mini Švýcarsko. Nachází se ve středu úpatí pohoří Hindúkuš a jmenuje se Swat. Najdete tu pohodlné hotely, čistou řeku, vodopády, jezera, pastviny, ledovce, svěží zelené hory a lesy.
V Pákistánu jsou na turisty připravení. Je tady spousta hotelů a restaurací. Restaurace jsou někdy na dost odlehlých místech, protože vše je tu od sebe vzdálené stovky kilometrů. Pokud jedete autem, je dobré natankovat plnou nádrž. Nejbližší benzínka nemusí být zrovna blízko:-). Jelikož rodiny jsou tady opravdu velké, bylo by dost drahé na každé jídlo navštívit restauraci. Často si lidé doma uvaří a vozí jídlo s sebou a v restauraci si ho nechají ohřát. Restaurace si pak účtuje poplatek za použití nádobí a servis.
Co říci na závěr? Cestu do Pákistánu mohu určitě doporučit. Budete mile překvapeni pohádkovou přírodou, přátelskými lidmi a velmi živou a veselou atmosférou, která panuje všude kolem. Nebudete se chtít vrátit!
Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve
kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však
ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka
je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží
ji všemožně „vyzdobit“.
Pákistánský oděv shalwar kameez
Stačí se projít po ulicích Pákistánu a hned zjistíte, že je něco jinak. Lidé oblečení v šatech různých a mnohdy pestrobarevných barev, co nejvíce zahalující tělo. Tradiční pákistánský oděv se nazývá shalwar kameez. Nosí se i v Indii. Shalwar jsou kalhoty, které tak trochu připomínají hodně volné pyžamo. Jsou hodně široké nahoře a dole u kotníků se zužují. Většinou jsou v pase na gumu nebo na tkaničku, kterou si uvážete, jak potřebujete. Kameez je dlouhá halena, která končí někde v úrovni kolen. Na bocích je otevřená, abyste se mohli lépe a volněji pohybovat. Často je látka bohatě vyšívaná a zdobená různými kamínky, flitry a ornamenty. Barvy se používají pestré až zářivé. Ženy si mohou dosyta užívat při nákupech látek. Hotové shalwar kameez se většinou moc nekupují. Nebývají dobře ušité a určitě vám nepadnou tak, jako když si zajdete do krejčovského salonu, kde vám oděv ušijí na míru. Krejčí jsou v Pákistánu na každém rohu. Stejně jako většinu zaměstnání v Pákistánu, i šití provozují hlavně muži. Přinesete jim koupenou látku, oni si vás změří a domluví se na zkoušce, případně předání hotových šatů. Není radno se však na termín spoléhat. Krejčí jsou limitování elektřinou, která tu tak často vypadává. Někdy nejde celé hodiny i dny.
Salwar kameez můžete pořídit velmi levně, ale i velmi draho. To když půjdete nakupovat do butiků ve velkých městech, kde najdete kousky od známých módních návrhářů. Nejdražší šaty se pořizují na svatby. Vyjdou v přepočtu na několik desítek tisíc českých korun. Bývají z nejjemnějších látek jako je šifon, samet, hedvábí a organza. Svatební šaty musí být perfektní. V Pákistánu nevěsty nenosí bílou, ale hlavně červenou, hnědou, oranžovou, zelenou, zlatou. Každá nevěsta si tu musí připadat jako princezna. Celá se blyští, šaty šustí a vlají.
I když do Pákistánu proudí západní módní styly, pořád převládá tradice jako kulturní dědictví. Západní vliv není v zemi moc vítán. Módní návrháři se západní módou nechávají jen inspirovat. Hlavně pokud se jedná o nové vzory a výšivky. V Pákistánu je způsob, jakým se oblékáte, velmi důležitý. Lidé vás vnímají podle vašich šatů. Pákistán je, více než cokoliv jiného, muslimská země.
Čádor, dupatta, burka
Ať už se jedná o ženy či muže, všichni by měli nosit oblečení, které toho co nejvíce zakrývá. To znamená co nejdelší a volné. Ženy by navíc měly mít zahalené vlasy šátkem – čádor, nebo šálou – dupatta, která je stylovým doplňkem. Nosí se přes ramena nebo kolem hrudi. Zakryté vlasy musí být tím spíš, pokud jdou ženy ven nebo do mešity. Také v případě, že do jejich domu vstoupí cizí muž. Náboženství stanoví jistá pravidla. Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží ji všemožně „vyzdobit“.
V Pákistánu je spousta možností, kde nakoupit. Jsou tu tržiště, nespočteně mnoho malých obchůdků, ale i větší obchodní centra, která vznikají hlavně ve větších městech. Největší tržby mají obchodníci na konci muslimského svátku Ramadánu, kdy si všichni kupují nové šaty, aby mohli oslavit Eid v novém.
Muslimové říkají, že čádor je největší ozdobou ženy. Je to její šperk. Ženy milují i další šperky. Nezáleží už na tom, jestli jsou ze zlata, stříbra, drahých kamenů nebo je to jen blýskavá bižuterie. Šperky hrají velkou úlohu a jsou důležitými doplňky. Hodně se používají kameny, které se vsazují do prstenů a přívěsků. Jsou to třeba granáty, topaz, modrý safír. Kameny jsou v mnoha barvách, což pomáhá sladit šaty se šperky. Prsteny zde nosí i muži. Často u nich uvidíte dost velké prsteny se vsazenými kameny většinou černé nebo tyrkysové barvy.
Bižuterii je možné koupit na trzích, kde se cena dá docela slušně usmlouvat. Šperky jsou v Pákistánu považovány za dobrou investici. Lépe situovaní obyvatelé nosí bohatě zdobené zlaté šperky s diamanty, rubíny, smaragdy, perlami. Ne tolik movití Pákistánci nosí stříbro a jiné obecné kovy. Drahokamy se nenosí jen jako módní doplňky, ale často i na doporučení astrologů a duchovních vůdců.
Další zkrášlování si ženy užijí v salónech krásy, kterých je také více než dost. Mohou si tady objednat úpravu obočí, která se provádí prastarou metodou – vytrháváním nití. Mezi další služby patří depilace voskem, která je velmi žádaná, líčení, které bývá dost výrazné. Symbolem krásy je zde co nejsvětlejší pokožka. Výsledkem líčení tedy bývá bílá tvář přepudrovaná velkou vrstvou. Ženy se tu líčí málo. Je to i proto, že se 5× denně modlí a před Alláha musíte přijít bez make upu. Stejné je to i s lakováním nehtů. Můžete si nechat vytvořit složitý účes nebo si nechat vlasy obarvit hennou. Henna se používá i ke zdobení rukou. Henna se používá více než 5000 let. Ženy se zdobí hlavně na svatbu a jiné slavnostní příležitosti. Na zápěstí i nohy kolem kotníků se malují velmi složité vzorce, které vydrží několik týdnů a pak zmizí. Aplikace henny je bezbolestná.
Výsadou žen jsou tedy salóny krásy, muži chodí do holičství. Holičství jsou jen pro muže, ženy sem nesmí. V Pákistánu opravdu muži využívají holičství k oholení, jak tomu u nás už je jen výjimečně. Pracují tu jen muži, holí a stříhají, povídají, popíjí čaj s mlékem. Manžel také využil jejich služeb při naší cestě do Pákistánu. Měl ve vlasech světlý melír a holiče to moc zajímalo. Vyptávali se, jak se to dělá v Evropě, co používají, jaká je technika .
Myslím si, že Pákistán nás může v módě inspirovat. Ať už je to používání pestrých barev, které povzbudí a rozveselí ducha, ale i používání „ženských“ šatů a ozdob. Naše ulice můžou být pestřejší a naše tváře usměvavější.
Pákistánský oděv shalwar kameez
Stačí se projít po ulicích Pákistánu a hned zjistíte, že je něco jinak. Lidé oblečení v šatech různých a mnohdy pestrobarevných barev, co nejvíce zahalující tělo. Tradiční pákistánský oděv se nazývá shalwar kameez. Nosí se i v Indii. Shalwar jsou kalhoty, které tak trochu připomínají hodně volné pyžamo. Jsou hodně široké nahoře a dole u kotníků se zužují. Většinou jsou v pase na gumu nebo na tkaničku, kterou si uvážete, jak potřebujete. Kameez je dlouhá halena, která končí někde v úrovni kolen. Na bocích je otevřená, abyste se mohli lépe a volněji pohybovat. Často je látka bohatě vyšívaná a zdobená různými kamínky, flitry a ornamenty. Barvy se používají pestré až zářivé. Ženy si mohou dosyta užívat při nákupech látek. Hotové shalwar kameez se většinou moc nekupují. Nebývají dobře ušité a určitě vám nepadnou tak, jako když si zajdete do krejčovského salonu, kde vám oděv ušijí na míru. Krejčí jsou v Pákistánu na každém rohu. Stejně jako většinu zaměstnání v Pákistánu, i šití provozují hlavně muži. Přinesete jim koupenou látku, oni si vás změří a domluví se na zkoušce, případně předání hotových šatů. Není radno se však na termín spoléhat. Krejčí jsou limitování elektřinou, která tu tak často vypadává. Někdy nejde celé hodiny i dny.
Salwar kameez můžete pořídit velmi levně, ale i velmi draho. To když půjdete nakupovat do butiků ve velkých městech, kde najdete kousky od známých módních návrhářů. Nejdražší šaty se pořizují na svatby. Vyjdou v přepočtu na několik desítek tisíc českých korun. Bývají z nejjemnějších látek jako je šifon, samet, hedvábí a organza. Svatební šaty musí být perfektní. V Pákistánu nevěsty nenosí bílou, ale hlavně červenou, hnědou, oranžovou, zelenou, zlatou. Každá nevěsta si tu musí připadat jako princezna. Celá se blyští, šaty šustí a vlají.
I když do Pákistánu proudí západní módní styly, pořád převládá tradice jako kulturní dědictví. Západní vliv není v zemi moc vítán. Módní návrháři se západní módou nechávají jen inspirovat. Hlavně pokud se jedná o nové vzory a výšivky. V Pákistánu je způsob, jakým se oblékáte, velmi důležitý. Lidé vás vnímají podle vašich šatů. Pákistán je, více než cokoliv jiného, muslimská země.
Čádor, dupatta, burka
Ať už se jedná o ženy či muže, všichni by měli nosit oblečení, které toho co nejvíce zakrývá. To znamená co nejdelší a volné. Ženy by navíc měly mít zahalené vlasy šátkem – čádor, nebo šálou – dupatta, která je stylovým doplňkem. Nosí se přes ramena nebo kolem hrudi. Zakryté vlasy musí být tím spíš, pokud jdou ženy ven nebo do mešity. Také v případě, že do jejich domu vstoupí cizí muž. Náboženství stanoví jistá pravidla. Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží ji všemožně „vyzdobit“.
V Pákistánu je spousta možností, kde nakoupit. Jsou tu tržiště, nespočteně mnoho malých obchůdků, ale i větší obchodní centra, která vznikají hlavně ve větších městech. Největší tržby mají obchodníci na konci muslimského svátku Ramadánu, kdy si všichni kupují nové šaty, aby mohli oslavit Eid v novém.
Muslimové říkají, že čádor je největší ozdobou ženy. Je to její šperk. Ženy milují i další šperky. Nezáleží už na tom, jestli jsou ze zlata, stříbra, drahých kamenů nebo je to jen blýskavá bižuterie. Šperky hrají velkou úlohu a jsou důležitými doplňky. Hodně se používají kameny, které se vsazují do prstenů a přívěsků. Jsou to třeba granáty, topaz, modrý safír. Kameny jsou v mnoha barvách, což pomáhá sladit šaty se šperky. Prsteny zde nosí i muži. Často u nich uvidíte dost velké prsteny se vsazenými kameny většinou černé nebo tyrkysové barvy.
Bižuterii je možné koupit na trzích, kde se cena dá docela slušně usmlouvat. Šperky jsou v Pákistánu považovány za dobrou investici. Lépe situovaní obyvatelé nosí bohatě zdobené zlaté šperky s diamanty, rubíny, smaragdy, perlami. Ne tolik movití Pákistánci nosí stříbro a jiné obecné kovy. Drahokamy se nenosí jen jako módní doplňky, ale často i na doporučení astrologů a duchovních vůdců.
Další zkrášlování si ženy užijí v salónech krásy, kterých je také více než dost. Mohou si tady objednat úpravu obočí, která se provádí prastarou metodou – vytrháváním nití. Mezi další služby patří depilace voskem, která je velmi žádaná, líčení, které bývá dost výrazné. Symbolem krásy je zde co nejsvětlejší pokožka. Výsledkem líčení tedy bývá bílá tvář přepudrovaná velkou vrstvou. Ženy se tu líčí málo. Je to i proto, že se 5× denně modlí a před Alláha musíte přijít bez make upu. Stejné je to i s lakováním nehtů. Můžete si nechat vytvořit složitý účes nebo si nechat vlasy obarvit hennou. Henna se používá i ke zdobení rukou. Henna se používá více než 5000 let. Ženy se zdobí hlavně na svatbu a jiné slavnostní příležitosti. Na zápěstí i nohy kolem kotníků se malují velmi složité vzorce, které vydrží několik týdnů a pak zmizí. Aplikace henny je bezbolestná.
Výsadou žen jsou tedy salóny krásy, muži chodí do holičství. Holičství jsou jen pro muže, ženy sem nesmí. V Pákistánu opravdu muži využívají holičství k oholení, jak tomu u nás už je jen výjimečně. Pracují tu jen muži, holí a stříhají, povídají, popíjí čaj s mlékem. Manžel také využil jejich služeb při naší cestě do Pákistánu. Měl ve vlasech světlý melír a holiče to moc zajímalo. Vyptávali se, jak se to dělá v Evropě, co používají, jaká je technika .
Myslím si, že Pákistán nás může v módě inspirovat. Ať už je to používání pestrých barev, které povzbudí a rozveselí ducha, ale i používání „ženských“ šatů a ozdob. Naše ulice můžou být pestřejší a naše tváře usměvavější.
V autobusech městské dopravy ženy a muži nemohou sedět spolu.
Přední řady jsou vyhrazeny ženám a zadní mužům. Nad předními sedadly
je nápis „ladies“= ženy. Autobusy v Pákistánu jsou
většinou bohatě dekorovány.
Pákistán – země, která má k roku 2009 neuvěřitelných 180 miliónů lidí. Všichni tito lidé se téměř denně dopravují a využívají ať už hromadnou dopravu nebo vlastní automobil. To způsobuje samozřejmě dopravní zácpy hlavně ve větších městech jako je Islamabád, Karáčí, Lahore nebo Peshawar. Nejhorší je to v časech, kdy začíná a končí škola a pracovní doba. Lidé tady trpí hlavně v létě, kdy teploty šplhají k 45 stupňům a z kolony se není možné dostat. Každý musí počítat s tím, že je nutná rezerva na to, aby se včas dostal, kam potřebuje. Také se může stát, že narazíte na kolonu vládních automobilů, které mají vždy a za každých okolností přednost. Tím se zdržení ještě znásobí.
Metro, které by stejně jako u nás mohlo kolapsům dopravy ulevit, v Pákistánu neexistuje. Zato je tu spousta dalších jiných možností v kteroukoliv hodinu a den. Obchody jsou tu otevřené pozdě do noci a doprava tedy funguje téměř bez přestání.
Jedeme autobusem
Mezi nejlevnější patří autobusová doprava. Ta má ale velkou nevýhodu. Většinou se neřídí jízdními řády, ale autobusy čekají, dokud se nenaplní lidmi. Teprve potom můžou vyrazit. Bývají přeplněné, lidé visí z autobusů jako hrozny a přepravují se i na střeše! Kdo sedí na střeše, platí nejnižší jízdné.
V pákistánských autobusech je ještě další zvláštnost. Nenastupujete předními dveřmi, ale jakýmikoliv chcete. Kromě řidiče totiž jedou ještě další dva muži. Jeden je prodejce jízdenek, který po nastoupení obejde cestující a vybírá peníze a druhý má dva úkoly. Před nastoupením čeká u autobusu a vykřikuje destinaci, kam autobus jede, podle toho si cestující vybírají autobus, kterým pojedou. Potom ho lidé v autobusu upozorňují, když chtějí vystoupit. On dá pokyn řidiči, aby zastavil. Autobus nezastavuje na předem určených zastávkách, ale podle potřeb lidí. V autobusech městské dopravy ženy a muži nemohou sedět spolu. Přední řady jsou vyhrazeny ženám a zadní mužům. Nad předními sedadly je nápis „ladies“= ženy. Autobusy v Pákistánu jsou většinou bohatě dekorovány.
Silnice nejsou v dobrém stavu a na cestách je dost nebezpečných úseků, kdy se projíždí kolem vysokých skal a velmi strmých a hlubokých roklí. Některá místa jsou oficiálně označená jako nebezpečné zóny.
Jízda rikšou je zážitek
Další levnou přepravu zajišťuje rikša. Rikša je „motorová tříkolka“. Nejvyužívanější je ve velkých městech. Rikša nemůže jezdit do kopce, takže ji nelze použít v horách. Kromě řidiče může pojmout dva dospělé. Rikšu zastavíte mávnutím, dohodnete trasu a o ceně se smlouvá. Jízda rikšou je nezapomenutelný zážitek. I vaše tělo vám ho bude ještě nějakou chvíli připomínat, protože všechny vaše kosti se budou během jízdy třást.
Stejně tak se smlouvá o ceně s taxikáři. Taxi služby nejsou příliš drahé, protože jezdí na plyn nebo naftu. Benzín je v Pákistánu velmi drahý. Většina nových taxíků je žluté barvy a není problém chytit taxi v jakoukoliv hodinu. Starší taxi vozy jsou černé a značně opotřebované. Cesta městem je velmi příjemná. V každém jedoucím taxíku můžete poslouchat melodickou pákistánskou hudbu. Taxikáři nejsou v Pákistánu moc výděleční. Většinou pracují samostatně s vlastními vozy.
Letecká doprava je dražší
Protože Pákistán je rozlehlá země s velkými vzdálenostmi, často se využívá vnitrostátní letecká doprava. Celkem je v celé zemi okolo 139 letišť, z toho 6 mezinárodních ve městech Islamabad, Karáčí, Lahore, Peshawar, Quetta a Gwadar. Bohužel však hlavně v horách je značně nepravidelná kvůli špatnému počasí. Někdy se může stát, že někde uvíznete i celý týden a čekáte, až letadlo bude moci vzlétnout. Pro vnitrostátní lety se používají starší stroje pro menší počet cestujících. Nejznámější letecká společnost je tu PIA. Pro některé obyvatele je však cenově nedostupná. Pro cizince jsou ceny dvojnásobné. Při koupi letenek můj manžel platil poloviční cenu. Když jsem se nad tím pozastavila, bylo mi vysvětleno, že jsem cizinec a tudíž mám vyšší taxu.
Vlaková doprava se taktéž využívá spíše pro vzdálenější trasy. Ceny jsou přijatelné. Železnice byla v Pákistánu vybudována Brity, v současné době ji vlastní stát, který připravuje projekty na zlepšení a modernizaci, např. rychlovlaky.
Policejní kontroly
Spousta rodin má vlastní auto. Na ulicích uvidíte hodně větších aut. Je to proto, že pákistánské rodiny jsou také velké. Obvykle tu uvidíte asijské značky jako Toyota, Suzuki, Honda, Mitsubishi. V Pákistánu se jezdí vlevo. Vzhledem k teplému počasí zde nepotřebujete přezouvat pneumatiky na zimní. Na ulicích se často setkáte s policejní silniční kontrolou. Někdy se jedná o kontrolu vozu, dokladů nebo řidičského průkazu. Sama jsem zažila spoustu kontrol, kdy policie kontrolovala, kdo je ve voze, kam jedeme, co vezeme. Bylo to z důvodu bezpečnosti. Jelikož v poslední době jsou tu na denním pořádku teroristické útoky, vláda zavedla více bezpečnostních opatření.
Pákistán – země, která má k roku 2009 neuvěřitelných 180 miliónů lidí. Všichni tito lidé se téměř denně dopravují a využívají ať už hromadnou dopravu nebo vlastní automobil. To způsobuje samozřejmě dopravní zácpy hlavně ve větších městech jako je Islamabád, Karáčí, Lahore nebo Peshawar. Nejhorší je to v časech, kdy začíná a končí škola a pracovní doba. Lidé tady trpí hlavně v létě, kdy teploty šplhají k 45 stupňům a z kolony se není možné dostat. Každý musí počítat s tím, že je nutná rezerva na to, aby se včas dostal, kam potřebuje. Také se může stát, že narazíte na kolonu vládních automobilů, které mají vždy a za každých okolností přednost. Tím se zdržení ještě znásobí.
Metro, které by stejně jako u nás mohlo kolapsům dopravy ulevit, v Pákistánu neexistuje. Zato je tu spousta dalších jiných možností v kteroukoliv hodinu a den. Obchody jsou tu otevřené pozdě do noci a doprava tedy funguje téměř bez přestání.
Jedeme autobusem
Mezi nejlevnější patří autobusová doprava. Ta má ale velkou nevýhodu. Většinou se neřídí jízdními řády, ale autobusy čekají, dokud se nenaplní lidmi. Teprve potom můžou vyrazit. Bývají přeplněné, lidé visí z autobusů jako hrozny a přepravují se i na střeše! Kdo sedí na střeše, platí nejnižší jízdné.
V pákistánských autobusech je ještě další zvláštnost. Nenastupujete předními dveřmi, ale jakýmikoliv chcete. Kromě řidiče totiž jedou ještě další dva muži. Jeden je prodejce jízdenek, který po nastoupení obejde cestující a vybírá peníze a druhý má dva úkoly. Před nastoupením čeká u autobusu a vykřikuje destinaci, kam autobus jede, podle toho si cestující vybírají autobus, kterým pojedou. Potom ho lidé v autobusu upozorňují, když chtějí vystoupit. On dá pokyn řidiči, aby zastavil. Autobus nezastavuje na předem určených zastávkách, ale podle potřeb lidí. V autobusech městské dopravy ženy a muži nemohou sedět spolu. Přední řady jsou vyhrazeny ženám a zadní mužům. Nad předními sedadly je nápis „ladies“= ženy. Autobusy v Pákistánu jsou většinou bohatě dekorovány.
Silnice nejsou v dobrém stavu a na cestách je dost nebezpečných úseků, kdy se projíždí kolem vysokých skal a velmi strmých a hlubokých roklí. Některá místa jsou oficiálně označená jako nebezpečné zóny.
Jízda rikšou je zážitek
Další levnou přepravu zajišťuje rikša. Rikša je „motorová tříkolka“. Nejvyužívanější je ve velkých městech. Rikša nemůže jezdit do kopce, takže ji nelze použít v horách. Kromě řidiče může pojmout dva dospělé. Rikšu zastavíte mávnutím, dohodnete trasu a o ceně se smlouvá. Jízda rikšou je nezapomenutelný zážitek. I vaše tělo vám ho bude ještě nějakou chvíli připomínat, protože všechny vaše kosti se budou během jízdy třást.
Stejně tak se smlouvá o ceně s taxikáři. Taxi služby nejsou příliš drahé, protože jezdí na plyn nebo naftu. Benzín je v Pákistánu velmi drahý. Většina nových taxíků je žluté barvy a není problém chytit taxi v jakoukoliv hodinu. Starší taxi vozy jsou černé a značně opotřebované. Cesta městem je velmi příjemná. V každém jedoucím taxíku můžete poslouchat melodickou pákistánskou hudbu. Taxikáři nejsou v Pákistánu moc výděleční. Většinou pracují samostatně s vlastními vozy.
Letecká doprava je dražší
Protože Pákistán je rozlehlá země s velkými vzdálenostmi, často se využívá vnitrostátní letecká doprava. Celkem je v celé zemi okolo 139 letišť, z toho 6 mezinárodních ve městech Islamabad, Karáčí, Lahore, Peshawar, Quetta a Gwadar. Bohužel však hlavně v horách je značně nepravidelná kvůli špatnému počasí. Někdy se může stát, že někde uvíznete i celý týden a čekáte, až letadlo bude moci vzlétnout. Pro vnitrostátní lety se používají starší stroje pro menší počet cestujících. Nejznámější letecká společnost je tu PIA. Pro některé obyvatele je však cenově nedostupná. Pro cizince jsou ceny dvojnásobné. Při koupi letenek můj manžel platil poloviční cenu. Když jsem se nad tím pozastavila, bylo mi vysvětleno, že jsem cizinec a tudíž mám vyšší taxu.
Vlaková doprava se taktéž využívá spíše pro vzdálenější trasy. Ceny jsou přijatelné. Železnice byla v Pákistánu vybudována Brity, v současné době ji vlastní stát, který připravuje projekty na zlepšení a modernizaci, např. rychlovlaky.
Policejní kontroly
Spousta rodin má vlastní auto. Na ulicích uvidíte hodně větších aut. Je to proto, že pákistánské rodiny jsou také velké. Obvykle tu uvidíte asijské značky jako Toyota, Suzuki, Honda, Mitsubishi. V Pákistánu se jezdí vlevo. Vzhledem k teplému počasí zde nepotřebujete přezouvat pneumatiky na zimní. Na ulicích se často setkáte s policejní silniční kontrolou. Někdy se jedná o kontrolu vozu, dokladů nebo řidičského průkazu. Sama jsem zažila spoustu kontrol, kdy policie kontrolovala, kdo je ve voze, kam jedeme, co vezeme. Bylo to z důvodu bezpečnosti. Jelikož v poslední době jsou tu na denním pořádku teroristické útoky, vláda zavedla více bezpečnostních opatření.
Půjdete-li kolem pákistánské nebo indické restaurace, ucítíte
specifickou kořeněnou vůni. Vždycky jsem si myslela, že je to proto, že
tyto kuchyně používají hodně aromatické koření, které u nás
neznáme. Až nedávno jsem přišla na to, že nejvýraznější koření,
které způsobuje tuto vůni a dává pokrmům skvělou chuť je zázvor.
Půjdete-li kolem pákistánské nebo indické restaurace, ucítíte specifickou kořeněnou vůni. Vždycky jsem si myslela, že je to proto, že tyto kuchyně používají hodně aromatické koření, které u nás neznáme. Až nedávno jsem přišla na to, že nejvýraznější koření, které způsobuje tuto vůni a dává pokrmům skvělou chuť je zázvor. U nás se moc nepoužívá, i když je k dostání ve všech supermarketech. Navíc je velmi zdravý. Podporuje trávení, pomáhá při nadýmání, zmírňuje nevolnost, a proto je doporučován v těhotenství, snižuje hladinu cholesterolu. A další předností je určitě i jeho cena.
Také v České republice můžete ochutnat spoustu tradičních pákistánských jídel. Většina z nich je hodně pálivá, což způsobují různé druhy chilli papriček. Chilli neodmyslitelně patří do pákistánské kuchyně. Evropané mají problém některá jídla pozřít hlavně kvůli tomu, jak jsou ostrá. I na to pákistánští kuchaři pamatují a k jídlu vám dají mističku s bílým jogurtem, který pálivost zmírní.
Výběr jídel je opravdu veliký. Jelikož Pákistán je muslimská země, nejí se tady vepřové maso. Můžete si vybrat z masa hovězího, kuřecího, jehněčího, zvěřiny a mnoha druhů ryb. Hlavně v severní oblasti Gilgitu, kde je hodně jezer, lidé loví ryby a pak je čerstvé připravují. V horách Gilgitu zase loví zvěřinu, která je tu mimořádně chutná.
Jako v „Básnících“, kde doktoři dostávali na vesnicích vajíčka, králíky a další naturálie, to funguje i tady. Můj švagr Adnan, který pracuje v bance v úvěrovém oddělení, každou chvilku přináší domů dárečky od lidí, kteří potřebují schválit úvěr. Jednou jsou to pstruzi, jindy maso z kamzíka, domácí máslo, třešně nebo jablka.
Pákistánské ženy jsou skvělé kuchařky. Snad i proto, že se učí od dětství, kdy pomáhají doma. Umět dobře vařit také zvyšuje šance dobře se vdát.
Vaří se zde ve velkém, protože rodiny jsou velmi početné. Vše je domácí výroba. Domácí nudle, chleba, máslo, jogurtový nápoj (lassi). Také zeleninu si rodiny pěstují na malých zahrádkách. Upřednostňují domácí vajíčka a mléko, které si kupují vzájemně mezi sousedy.
A co se tu vaří nejvíce?
Například byriani, což je dušený pokrm neboli kari obsahující maso, krevety nebo zelenina vařené s kořením a rýží. Keema – mleté hovězí maso, které se podává s bramborami, hráškem nebo květákem. Gosht palak – jehněčí maso se špenátem. Je tady ráj pro vegetariány. Vegetariáni mají problém vybrat si v českých restauracích. Tady je výběr opravdu velký. Mnoho druhů fazolí s velmi chutnými omáčkami, čočka, hrášek, květák, špenát, lilek. Toto vše se kombinuje s bramborami a různými omáčkami. Jako příloha se podávají roti chleby, což jsou placky z mouky a vody.
V pákistánských restauracích je samozřejmostí, že k jídlu dostanete karafu s pitnou vodou zdarma. Nepotřebujete tedy objednávat žádné další nápoje. Nekoupíte zde alkohol, muslimům je zakázán. Naopak budete překvapeni, kolik zde nabízí nealkoholických nápojů, mléčných koktejlů z čerstvého ovoce jako mango, banány, jablka. Podnebí je tu velmi horké, a tak spotřeba nápojů je obrovská. Jsou zde specializované obchody jen na nápoje.
A po jídle dezert?
Třeba halvu – upražená krupice na másle s přidaným sušeným ovocem nebo rozinkami. Když navštívíte cukrárny, je to svátek pro vaše oči. Všechno je tu barevné a co není barevné, to se dobarvuje. Najdete tu spoustu minizákusků z medu a oříšků všech možných tvarů a barev. Zákazníků je tu pořád dost. Často si nechávají dárkově zabalit výběr zákusků, když chtějí někoho navštívit.
Další pákistánské zajímavosti
Když vás cestou domů přepadne malý hlad, je tu celá škála nabídek, co si můžete koupit v malých obchůdcích nebo ve stáncích. Kuřecí maso připravované na uhlí, kebab, praženou kukuřici, mantu – těsto plněné masem, cibulí a kořením, připravené na páře a mnoho dalších malých pochoutek.
Jen náš český smažený sýr tady nenajdete. Když přišlo na vyprávění o české kuchyni, také jsem ho zmínila. Moje švagrová Aasia mi chtěla udělat radost a připravit ho pro mě. Jenže k dostání jsou jen trojúhelníčkové sýry Veselá kráva (Happy cow) dovezené z Rakouska. Obalila mi tedy tyto trojúhelníčky.
Stolování je v Pákistánu také odlišné. Sedí se na zemi okolo prostřeného ubrusu, kam se nanosí všechna podávaná jídla od polévky, roti chlebů, po hlavní jídla, dezerty, nápoje a dochucovadla.
Každý se obsluhuje sám. Jí se většinou rukama. Ulamovanými kousky roti chlebů se nabírá hlavní chod, ať už je to rýže, maso, omáčka nebo brambory.
Perlička na závěr
Bratranec manžela Sajid měl automobilovou nehodu. Uzdravil se a přišel na návštěvu s kusem masa. Později jsem se dozvěděla, že je zde zvykem přinést maso z poražené ovce jako poděkování za modlitby, když se někdo dostane z nemoci nebo vyvázne živý z nějaké nebezpečné situace. Podle islámské tradice se rozdělí maso na tři díly – pro chudé, pro příbuzné a z třetího dílu se připraví večeře pro lidi z mešity, kteří jsou zváni do domu k modlitbě.
Půjdete-li kolem pákistánské nebo indické restaurace, ucítíte specifickou kořeněnou vůni. Vždycky jsem si myslela, že je to proto, že tyto kuchyně používají hodně aromatické koření, které u nás neznáme. Až nedávno jsem přišla na to, že nejvýraznější koření, které způsobuje tuto vůni a dává pokrmům skvělou chuť je zázvor. U nás se moc nepoužívá, i když je k dostání ve všech supermarketech. Navíc je velmi zdravý. Podporuje trávení, pomáhá při nadýmání, zmírňuje nevolnost, a proto je doporučován v těhotenství, snižuje hladinu cholesterolu. A další předností je určitě i jeho cena.
Také v České republice můžete ochutnat spoustu tradičních pákistánských jídel. Většina z nich je hodně pálivá, což způsobují různé druhy chilli papriček. Chilli neodmyslitelně patří do pákistánské kuchyně. Evropané mají problém některá jídla pozřít hlavně kvůli tomu, jak jsou ostrá. I na to pákistánští kuchaři pamatují a k jídlu vám dají mističku s bílým jogurtem, který pálivost zmírní.
Výběr jídel je opravdu veliký. Jelikož Pákistán je muslimská země, nejí se tady vepřové maso. Můžete si vybrat z masa hovězího, kuřecího, jehněčího, zvěřiny a mnoha druhů ryb. Hlavně v severní oblasti Gilgitu, kde je hodně jezer, lidé loví ryby a pak je čerstvé připravují. V horách Gilgitu zase loví zvěřinu, která je tu mimořádně chutná.
Jako v „Básnících“, kde doktoři dostávali na vesnicích vajíčka, králíky a další naturálie, to funguje i tady. Můj švagr Adnan, který pracuje v bance v úvěrovém oddělení, každou chvilku přináší domů dárečky od lidí, kteří potřebují schválit úvěr. Jednou jsou to pstruzi, jindy maso z kamzíka, domácí máslo, třešně nebo jablka.
Pákistánské ženy jsou skvělé kuchařky. Snad i proto, že se učí od dětství, kdy pomáhají doma. Umět dobře vařit také zvyšuje šance dobře se vdát.
Vaří se zde ve velkém, protože rodiny jsou velmi početné. Vše je domácí výroba. Domácí nudle, chleba, máslo, jogurtový nápoj (lassi). Také zeleninu si rodiny pěstují na malých zahrádkách. Upřednostňují domácí vajíčka a mléko, které si kupují vzájemně mezi sousedy.
A co se tu vaří nejvíce?
Například byriani, což je dušený pokrm neboli kari obsahující maso, krevety nebo zelenina vařené s kořením a rýží. Keema – mleté hovězí maso, které se podává s bramborami, hráškem nebo květákem. Gosht palak – jehněčí maso se špenátem. Je tady ráj pro vegetariány. Vegetariáni mají problém vybrat si v českých restauracích. Tady je výběr opravdu velký. Mnoho druhů fazolí s velmi chutnými omáčkami, čočka, hrášek, květák, špenát, lilek. Toto vše se kombinuje s bramborami a různými omáčkami. Jako příloha se podávají roti chleby, což jsou placky z mouky a vody.
V pákistánských restauracích je samozřejmostí, že k jídlu dostanete karafu s pitnou vodou zdarma. Nepotřebujete tedy objednávat žádné další nápoje. Nekoupíte zde alkohol, muslimům je zakázán. Naopak budete překvapeni, kolik zde nabízí nealkoholických nápojů, mléčných koktejlů z čerstvého ovoce jako mango, banány, jablka. Podnebí je tu velmi horké, a tak spotřeba nápojů je obrovská. Jsou zde specializované obchody jen na nápoje.
A po jídle dezert?
Třeba halvu – upražená krupice na másle s přidaným sušeným ovocem nebo rozinkami. Když navštívíte cukrárny, je to svátek pro vaše oči. Všechno je tu barevné a co není barevné, to se dobarvuje. Najdete tu spoustu minizákusků z medu a oříšků všech možných tvarů a barev. Zákazníků je tu pořád dost. Často si nechávají dárkově zabalit výběr zákusků, když chtějí někoho navštívit.
Další pákistánské zajímavosti
Když vás cestou domů přepadne malý hlad, je tu celá škála nabídek, co si můžete koupit v malých obchůdcích nebo ve stáncích. Kuřecí maso připravované na uhlí, kebab, praženou kukuřici, mantu – těsto plněné masem, cibulí a kořením, připravené na páře a mnoho dalších malých pochoutek.
Jen náš český smažený sýr tady nenajdete. Když přišlo na vyprávění o české kuchyni, také jsem ho zmínila. Moje švagrová Aasia mi chtěla udělat radost a připravit ho pro mě. Jenže k dostání jsou jen trojúhelníčkové sýry Veselá kráva (Happy cow) dovezené z Rakouska. Obalila mi tedy tyto trojúhelníčky.
Stolování je v Pákistánu také odlišné. Sedí se na zemi okolo prostřeného ubrusu, kam se nanosí všechna podávaná jídla od polévky, roti chlebů, po hlavní jídla, dezerty, nápoje a dochucovadla.
Každý se obsluhuje sám. Jí se většinou rukama. Ulamovanými kousky roti chlebů se nabírá hlavní chod, ať už je to rýže, maso, omáčka nebo brambory.
Perlička na závěr
Bratranec manžela Sajid měl automobilovou nehodu. Uzdravil se a přišel na návštěvu s kusem masa. Později jsem se dozvěděla, že je zde zvykem přinést maso z poražené ovce jako poděkování za modlitby, když se někdo dostane z nemoci nebo vyvázne živý z nějaké nebezpečné situace. Podle islámské tradice se rozdělí maso na tři díly – pro chudé, pro příbuzné a z třetího dílu se připraví večeře pro lidi z mešity, kteří jsou zváni do domu k modlitbě.
V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do
Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce
varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není
nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se
stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali
jezdit.
Pákistán – muslimská země, o které většina Čechů moc neví. Země, kam nejezdí moc turistů. Média ukazují jen jednu tvář: bombové útoky, spoustu mrtvých, nebezpečí, Taliban, zemětřesení. Pákistán je ráj pro horolezce, milovníky přírody a turisty, kteří hledají něco jiného než prosluněné pláže. V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali jezdit.
{{reklama()}}
I přesto všechno má Pákistán stále co nabídnout celému světu. Nejsou to jen nádherné hory v Gilgitu, velkolepé stavby v Láhauru, historie v Péšávaru, kosmopolitní Karáčí, melodická tradiční hudba, velmi chutná kuchyně, ale hlavně soudržnost pákistánských rodin, pospolitost, úcta, laskavost, srdečnost, pohostinnost.
Rodina je v Pákistánu na prvním místě. Lidé to tu berou vážně, není to jen fráze. Rodiny jsou tu velké, když to porovnáme s českou rodinou, která má většinou jedno nebo dvě děti. Tady se počty dětí v každé rodině pohybují okolo šesti a více. Ženy většinou nepracují, starají se o početné rodiny a dům. Je to celodenní směna, která začíná brzy ráno, když vstávají někteří členové rodiny do práce nebo do školy. Žena připravuje snídani, která se skládá většinou z chlebových placek „roti“, vajíček usmažených jako volská oka a čaje s mlékem. Snídaně stejně jako další jídla se servíruje na zemi, na igelitovém ubrusu. Všichni členové rodiny, případně návštěvy se sesednou kolem ubrusu a každý se obslouží. Když přijde na návštěvu další rodina, tak je to příprava jídla pro dalších cca deset lidí. Ženy v domě se musí postarat o to, aby pořád bylo dost jídla pro rodinu a případné příchozí. Nepodat příchozímu občerstvení je veliká hanba. Dcery v domě pomáhají se všemi domácími pracemi a většina rodin má ještě „pomocníky“. Jsou to většinou chlapci z vesnic, kteří nemají práci. Pomáhají v rodinách s vařením, úklidem, opravami, nákupy, někdy dělají rodině řidiče. To vše za stravu a ubytování a malou výplatu. Domů do své chudé vesnice jezdí třeba jen dvakrát do roka.
Rodinný systém v Pákistánu funguje trošku jinak než u nás. Děti bydlí v domě se svými rodiči po celý život. Když dospějí, rodiče nebo další příbuzní jim vybírají životní partnery. Doporučí někoho vhodného a když všichni zúčastnění souhlasí, začne se vyjednávat. V úvahu připadají i sestřenice a bratranci. Sňatky mezi příbuznými jsou tu velice časté. Rodina je vítá, protože do rodiny nepřijde někdo „cizí“. Další důležitá věc, kterou je třeba brát v úvahu je víra. Obvykle se nesmí vzít dva lidi jiného vyznání. I když jsou oba muslimové, mohou být z jiné větve Islámu, tzn. šííté a sunnité. Vládne mezi nimi nevraživost a toto spojení by vyvolalo nesváry. Stává se, že se zamilují dvojice, ale když pak zjistí, že jsou odlišného vyznání, musí na lásku zapomenout. Je to kruté, ale je to otázka cti. Lidé tu také hodně věří na magii. Chodí se radit s jasnovidci, vykladači karet a různými dalšími spiritualisty s nadpřirozenými schopnostmi. Ti mnohdy rozhodnou, jestli se k sobě dva lidé hodí nebo ne.
A jak probíhají námluvy? Rodiče syna jdou požádat o ruku nevěsty její rodiče. Ti si pak vezmou několik dní na rozmyšlenou. V těchto dnech si zjišťují všechny možné informace o ženichovi, aby se mohli rozhodnout. Pak rodině sdělí své ANO nebo NE. Když řeknou ANO, konají se zásnuby – nikah. Je to smlova mezi ženichem a nevěstou, podle islámských pravidel. Obvykle se uskuteční v mešitě, ale je možné podepsat nikah také doma za přítomnosti svědků a islámského učence z mešity tímto pověřeného. Od této chvíle může uplynout i několik let, než se koná svatba. Do té doby se nevěsta a ženich nemohou stýkat. Maximálně za přítomnosti rodičů.
Když se vdá dcera, následuje svého manžela do jeho rodiny, do jejich domu. Když se ožení syn, jeho manželka ho následuje do jeho rodiny, do jeho domu. Je to taková „výměna dcer“.
Samotná svatba je veliká událost, která trvá tři dny a účastní se jí stovky lidí. Jsou to opravdu stovky lidí, bez přehánění. Musí se pozvat všichni příbuzní, přátelé, kolegové, sousedé. Každý přijde s celou početnou rodinou a někdy si přivede ještě kamarády. Byla by velká urážka, kdyby se na někoho zapomnělo. První den se nazývá „mehandi“. Ženy a dívky z rodiny ženicha přijdou do domu novomanželky s hennou. Novomanželka připraví večeři pro hosty a pak jí hosté (ženy) zdobí hennou ruce. Poté se baví za doprovodu tradiční hudby a tančí. Druhý den se nazývá „rukhsati“. Novomanžel přijde se svou rodinou, přáteli a kolegy do rodiny novomanželky, která také pozve své příbuzné a přátele, aby se rodiny seznámily. Rodina novomanželky připraví oběd pro všechny a po obědě novomanžel pozve svou nastávající a všechny do svého domu, kde se podává večeře. Rodina předá své dceři dary do domácnosti jako nábytek, spotřebiče, šperky, nádobí, šaty. Toto všechno si odnese do svého nového domu. Poslední den svatby manžel pozve celou rodinu manželky na oběd nebo večeři. Tento závěrečný den se nazývá „waleema“. Pro každý den si nevěsta i celá rodina obléká speciální šaty bohatě zdobené. Ne bílé, ale v pestrých barvách jako červená, růžová nebo oranžová.
Pákistánci milují děti. Je jich všude plno a jsou nádherné. Mnohé z nich si bohužel neužijí své dětství kvůli chudobě. Musí pracovat a pomáhat rodičům. Spousta lidí žije na hranici chudoby. Sociální systém tady neexistuje. Nevyplácí se podpora v nezaměstnanosti nebo v nemoci. Zdravotnictví se musí platit. Nenajdete tu žádné pensiony pro seniory, protože nejsou potřeba. Když rodiče zestárnou, děti se o ně postarají doma. Rodina vše prožívá společně. Šťastné chvíle i bolesti. I přesto, že někdy to není lehké, jsou tu lidé šťastní. Užívají si život a doufají v lepší zítřky. Inshallah.
Pákistán – muslimská země, o které většina Čechů moc neví. Země, kam nejezdí moc turistů. Média ukazují jen jednu tvář: bombové útoky, spoustu mrtvých, nebezpečí, Taliban, zemětřesení. Pákistán je ráj pro horolezce, milovníky přírody a turisty, kteří hledají něco jiného než prosluněné pláže. V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali jezdit.
{{reklama()}}
I přesto všechno má Pákistán stále co nabídnout celému světu. Nejsou to jen nádherné hory v Gilgitu, velkolepé stavby v Láhauru, historie v Péšávaru, kosmopolitní Karáčí, melodická tradiční hudba, velmi chutná kuchyně, ale hlavně soudržnost pákistánských rodin, pospolitost, úcta, laskavost, srdečnost, pohostinnost.
Rodina je v Pákistánu na prvním místě. Lidé to tu berou vážně, není to jen fráze. Rodiny jsou tu velké, když to porovnáme s českou rodinou, která má většinou jedno nebo dvě děti. Tady se počty dětí v každé rodině pohybují okolo šesti a více. Ženy většinou nepracují, starají se o početné rodiny a dům. Je to celodenní směna, která začíná brzy ráno, když vstávají někteří členové rodiny do práce nebo do školy. Žena připravuje snídani, která se skládá většinou z chlebových placek „roti“, vajíček usmažených jako volská oka a čaje s mlékem. Snídaně stejně jako další jídla se servíruje na zemi, na igelitovém ubrusu. Všichni členové rodiny, případně návštěvy se sesednou kolem ubrusu a každý se obslouží. Když přijde na návštěvu další rodina, tak je to příprava jídla pro dalších cca deset lidí. Ženy v domě se musí postarat o to, aby pořád bylo dost jídla pro rodinu a případné příchozí. Nepodat příchozímu občerstvení je veliká hanba. Dcery v domě pomáhají se všemi domácími pracemi a většina rodin má ještě „pomocníky“. Jsou to většinou chlapci z vesnic, kteří nemají práci. Pomáhají v rodinách s vařením, úklidem, opravami, nákupy, někdy dělají rodině řidiče. To vše za stravu a ubytování a malou výplatu. Domů do své chudé vesnice jezdí třeba jen dvakrát do roka.
Rodinný systém v Pákistánu funguje trošku jinak než u nás. Děti bydlí v domě se svými rodiči po celý život. Když dospějí, rodiče nebo další příbuzní jim vybírají životní partnery. Doporučí někoho vhodného a když všichni zúčastnění souhlasí, začne se vyjednávat. V úvahu připadají i sestřenice a bratranci. Sňatky mezi příbuznými jsou tu velice časté. Rodina je vítá, protože do rodiny nepřijde někdo „cizí“. Další důležitá věc, kterou je třeba brát v úvahu je víra. Obvykle se nesmí vzít dva lidi jiného vyznání. I když jsou oba muslimové, mohou být z jiné větve Islámu, tzn. šííté a sunnité. Vládne mezi nimi nevraživost a toto spojení by vyvolalo nesváry. Stává se, že se zamilují dvojice, ale když pak zjistí, že jsou odlišného vyznání, musí na lásku zapomenout. Je to kruté, ale je to otázka cti. Lidé tu také hodně věří na magii. Chodí se radit s jasnovidci, vykladači karet a různými dalšími spiritualisty s nadpřirozenými schopnostmi. Ti mnohdy rozhodnou, jestli se k sobě dva lidé hodí nebo ne.
A jak probíhají námluvy? Rodiče syna jdou požádat o ruku nevěsty její rodiče. Ti si pak vezmou několik dní na rozmyšlenou. V těchto dnech si zjišťují všechny možné informace o ženichovi, aby se mohli rozhodnout. Pak rodině sdělí své ANO nebo NE. Když řeknou ANO, konají se zásnuby – nikah. Je to smlova mezi ženichem a nevěstou, podle islámských pravidel. Obvykle se uskuteční v mešitě, ale je možné podepsat nikah také doma za přítomnosti svědků a islámského učence z mešity tímto pověřeného. Od této chvíle může uplynout i několik let, než se koná svatba. Do té doby se nevěsta a ženich nemohou stýkat. Maximálně za přítomnosti rodičů.
Když se vdá dcera, následuje svého manžela do jeho rodiny, do jejich domu. Když se ožení syn, jeho manželka ho následuje do jeho rodiny, do jeho domu. Je to taková „výměna dcer“.
Samotná svatba je veliká událost, která trvá tři dny a účastní se jí stovky lidí. Jsou to opravdu stovky lidí, bez přehánění. Musí se pozvat všichni příbuzní, přátelé, kolegové, sousedé. Každý přijde s celou početnou rodinou a někdy si přivede ještě kamarády. Byla by velká urážka, kdyby se na někoho zapomnělo. První den se nazývá „mehandi“. Ženy a dívky z rodiny ženicha přijdou do domu novomanželky s hennou. Novomanželka připraví večeři pro hosty a pak jí hosté (ženy) zdobí hennou ruce. Poté se baví za doprovodu tradiční hudby a tančí. Druhý den se nazývá „rukhsati“. Novomanžel přijde se svou rodinou, přáteli a kolegy do rodiny novomanželky, která také pozve své příbuzné a přátele, aby se rodiny seznámily. Rodina novomanželky připraví oběd pro všechny a po obědě novomanžel pozve svou nastávající a všechny do svého domu, kde se podává večeře. Rodina předá své dceři dary do domácnosti jako nábytek, spotřebiče, šperky, nádobí, šaty. Toto všechno si odnese do svého nového domu. Poslední den svatby manžel pozve celou rodinu manželky na oběd nebo večeři. Tento závěrečný den se nazývá „waleema“. Pro každý den si nevěsta i celá rodina obléká speciální šaty bohatě zdobené. Ne bílé, ale v pestrých barvách jako červená, růžová nebo oranžová.
Pákistánci milují děti. Je jich všude plno a jsou nádherné. Mnohé z nich si bohužel neužijí své dětství kvůli chudobě. Musí pracovat a pomáhat rodičům. Spousta lidí žije na hranici chudoby. Sociální systém tady neexistuje. Nevyplácí se podpora v nezaměstnanosti nebo v nemoci. Zdravotnictví se musí platit. Nenajdete tu žádné pensiony pro seniory, protože nejsou potřeba. Když rodiče zestárnou, děti se o ně postarají doma. Rodina vše prožívá společně. Šťastné chvíle i bolesti. I přesto, že někdy to není lehké, jsou tu lidé šťastní. Užívají si život a doufají v lepší zítřky. Inshallah.
.
