Když jsem nasedal do autobusu z Reykjavíku do Landmannalaugaru jen se stanem a batohem s fotovybavením, byl jsem trochu rozechvělý. Landmannalaugar jsem naposledy navštívil před třemi lety a strávil jsem tam asi tři hodiny. Vím, co dokáže Islandské počasí: vichřice, která vám bere slova z úst a déšť, co se dostane skrz nepromokavé oblečení až na kůži během několik málo minut. A co teprve, když na to bude mít týden? A moje nejčernější obavy z takového nečasu se měly naplnit.
Autobus zastavil po sto kilometrech a řidič nám oznámil, že kemp Landmannalaugar je uzavřený a hřebenové tůry zakázané, kvůli orkánu a dešti, který tam prý vládne už několik dní. Většina spolucestujících využila nabídky a přestoupila do jiných autobusů mířících kamsi, jen ne do Duhových hor. Zůstalo nás sedět pár a po chvíli jsme se vydali na cestu po štěrkových cestách, které jsou v Islandském vnitrozemí vzletně nazývány silnicemi.
Šedivý den a vlhká noc
V horách černo, obzor šedivý, viditelnost pár metrů. Provazy deště stékaly po stěnách mého stanu. Stavěl jsem ho proti vůli hlídačů v kempu. Nakonec se jim ale nepodařilo mě vyhnat. Ten den už žádný autobus nejel a tak jsem neustoupil a zůstal.
Noc byla dost děsivá. Větrné poryvy co chvíli nadzvedávaly stan, takže jsem měl pocit, že každou chvíli uletím až do nedaleké řeky. Nicméně přežil jsem. Ráno bylo opět šedivé a velmi bahnité. Navíc teploty klesaly k nule, ve vzduchu byl cítit sníh a to všechno uprostřed srpna! Přemýšlel jsem, že odjedu jinam, ale na druhou stranu jsem věděl, že tohle počasí nemůže vydržel celý týden. A měl jsem pravdu.
Slunce, duha a paleta malíře
Třetí den ráno mě vzbudilo neobvyklé ticho. Vítr byl ten tam a déšť pomalu ustával. Vydal jsem se na první tůru po kopcích, opačným směrem než turisté, kteří se vyvalili z autobusů. Během dvou hodin jsem vystoupal na kopec, který se tyčil nad hlavní hřeben Barmuru. Po obloze se valily zbytky šedivých mračen, mezi nimi sem tam problesklo několik paprsků Slunce. Nad jezerem Frostastadavatn zářila duha jako vystřižená z dětské omalovánky a všude, kam oko dohlédlo se rozprostírala krajina, jako z palety surrealistického malíře. Krásná, klidná, ale zároveň seversky drsná.
Na jiné planetě
Stál jsem a zíral na tu scenérii pod mýma nohama. Neuvěřitelně sytě barevné kopce se zvedají k nebi podobně jako vlnobití a mezi nimi si derou svoje cesty desítky stříbrných potoků. Proženou se černým lávovým polem a hned zase padají do červených a mordých soutěsek, aby se nakonec spojily s šedivou ledovcovou řekou, která se líně vine až k obzoru, kde se dá tušit moře.
Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!
Více fotek a textů na Romanově blogu Severní cesty
Když jsem nasedal do autobusu z Reykjavíku do Landmannalaugaru jen se stanem a batohem s fotovybavením, byl jsem trochu rozechvělý. Landmannalaugar jsem naposledy navštívil před třemi lety a strávil jsem tam asi tři hodiny. Vím, co dokáže Islandské počasí: vichřice, která vám bere slova z úst a déšť, co se dostane skrz nepromokavé oblečení až na kůži během několik málo minut. A co teprve, když na to bude mít týden? A moje nejčernější obavy z takového nečasu se měly naplnit.
Autobus zastavil po sto kilometrech a řidič nám oznámil, že kemp Landmannalaugar je uzavřený a hřebenové tůry zakázané, kvůli orkánu a dešti, který tam prý vládne už několik dní. Většina spolucestujících využila nabídky a přestoupila do jiných autobusů mířících kamsi, jen ne do Duhových hor. Zůstalo nás sedět pár a po chvíli jsme se vydali na cestu po štěrkových cestách, které jsou v Islandském vnitrozemí vzletně nazývány silnicemi.
Šedivý den a vlhká noc
V horách černo, obzor šedivý, viditelnost pár metrů. Provazy deště stékaly po stěnách mého stanu. Stavěl jsem ho proti vůli hlídačů v kempu. Nakonec se jim ale nepodařilo mě vyhnat. Ten den už žádný autobus nejel a tak jsem neustoupil a zůstal.
Noc byla dost děsivá. Větrné poryvy co chvíli nadzvedávaly stan, takže jsem měl pocit, že každou chvíli uletím až do nedaleké řeky. Nicméně přežil jsem. Ráno bylo opět šedivé a velmi bahnité. Navíc teploty klesaly k nule, ve vzduchu byl cítit sníh a to všechno uprostřed srpna! Přemýšlel jsem, že odjedu jinam, ale na druhou stranu jsem věděl, že tohle počasí nemůže vydržel celý týden. A měl jsem pravdu.
Slunce, duha a paleta malíře
Třetí den ráno mě vzbudilo neobvyklé ticho. Vítr byl ten tam a déšť pomalu ustával. Vydal jsem se na první tůru po kopcích, opačným směrem než turisté, kteří se vyvalili z autobusů. Během dvou hodin jsem vystoupal na kopec, který se tyčil nad hlavní hřeben Barmuru. Po obloze se valily zbytky šedivých mračen, mezi nimi sem tam problesklo několik paprsků Slunce. Nad jezerem Frostastadavatn zářila duha jako vystřižená z dětské omalovánky a všude, kam oko dohlédlo se rozprostírala krajina, jako z palety surrealistického malíře. Krásná, klidná, ale zároveň seversky drsná.
Na jiné planetě
Stál jsem a zíral na tu scenérii pod mýma nohama. Neuvěřitelně sytě barevné kopce se zvedají k nebi podobně jako vlnobití a mezi nimi si derou svoje cesty desítky stříbrných potoků. Proženou se černým lávovým polem a hned zase padají do červených a mordých soutěsek, aby se nakonec spojily s šedivou ledovcovou řekou, která se líně vine až k obzoru, kde se dá tušit moře.
Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!
Více fotek a textů na Romanově blogu Severní cesty
