Autor: Radka Zounková

Když se řekne zvláštní chování cizích kultur, představím si eskymáky, jak si třou nosy o sebe, nebo kanibaly někde v Tichomoří. Oboje je dost daleko na to, abych se tam jen tak na víkend zajela podívat. Evropa je blízko, ale zase tam většinou nějaké zvláštní chování nečekáme. A nečekají ho tam ani místní. A to je právě ono. Zvláštní kultura nemusí být jenom v jihoasijském pralese nebo na poušti někde v Africe. Může být kdekoli. Přivezeme si ji tam totiž s sebou. Nebude až tak zvláštní pro nás, ale pro domorodce, případně návštěvníky odjinud, určitě. Tak do toho.

Každý obyvatel České republiky zná starou známou pravdu, že co Čech, to muzikant. O něco méně známá, ne tak stará, ale o nic méně pravdivá je pravda, že co Čech, to vodák. Když se takový Čech-vodák vydá na cesty, samozřejmě na cesty po vodě nebo za vodou, případně za vodu, stává se z něho vodák-vandrák. Občas se stane, že takový Čech-vodák-vandrák zatouží po změně. Už sjel všechny české řeky čtyřikrát, rakouské a slovinské dvakrát a dvacetpětkrát se přitom cvaknul. Ne že by ho to nebavilo, to zase jo, ale chtělo by to něco nového. Něco neotřelého a třeba trošku bláznivého. V tu chvíli se vodák-vandrák podívá na mapu a najde tam Benátky. Ne ty nad Jizerou, ty nad Středozemním mořem. Mapa se tiše zasměje a zvědavě čeká, co se z toho vyvrbí.

Tento článek vychází jako autorčin druhý, v rámci již ukončené soutěže s internetovým obchodem http://www.scou­tdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem.

Když se před nějakou dobou několik vodáků-vandráků vracelo odkudsi z východu a zkracovali si cestu přes Benátky, napadlo někoho: „Benátky… To ještě nikdo nejel, ne? A my máme lodě s sebou…“ O rok později, když se jiní vodáci-vandráci vraceli odjinud z východu a taky si zkracovali cestu přes Benátky, se s tím dokonce už přímo počítalo v plánu cesty. A tentokrát se jelo do Benátek právě kvůli tomu.

“…Jelikož se jedná o bláznivou akci, doporučuje se mírně výstřední oblečení. Obvykle bývá pojímáno tak trochu jako opereta,” hlásaly instrukce a dodávaly: “Kostým tučňáka už je moc…”

A tak se jedné listopadové soboty kolem osmé ráno na parkovišti hned vedle přístavu (měli jsme ho tam vyhlídnuté od léta), ze dvou aut vybatolilo osm nevyspaných, ale natěšených postav, které vypadaly, jako by právě utekly z operety. Sako, barevná šála, klobouk, svářečské brýle… všechno věci, které naprosto nutně potřebujete na vodu. Kromě nás, tedy posádek , se po parkovišti po chvíli povalovalo ještě několik pádel (do poslední chvíle jsme si nebyli jistí, jestli jich máme dost) a čtyři nafukovací kanoe. Místního policajta, který se na nás přišel podívat spíš ze zvědavosti, jsme uklidnili a odzbrojili pečlivě natrénovanou větou: „No parking, parking Tronketo.“ (Ne, opravdu tady nebudeme parkovat, za chvíli odjedeme na Tronketo jako všichni ostatní.) Nafoukli jsme lodě a vydali se do bludiště uliček, totiž kanálů.

V Benátkách se na vodě odehrává úplně všechno. My jsme se nalodili v době dopravní špičky, takže kromě vaporetti – místních autobusů – jsme měli možnost se potkat se zásobováním, to byly lodě naložené až po vrch zeleninou, ovocem, pitím, vším možným. Bohužel obchod na vodě tu zatím moc nefunguje, takže jsme byli na suchu. Kromě posádky kanoe, do které teklo. Potkali jsme stěhováky, popeláře, měli jsme tu čest zamávat svatbě, s tím rozdílem, že celá svatba se vešla na jednu loď. Tím pádem bylo jasné, kde je nevěsta, a nebylo potřeba přidělávat na příď bíle namaškařenou mořskou pannu. S šíleným řevem nás předjela záchranka a zabočila přesně do toho kanálu, kam jsme měli namířeno taky. Kdybychom tak dlouho neočumovali tu svatbu, asi bychom se pěkně pohoupali. Dvoumetrové vlny ve dva metry širokém kanále, to už je obtížnost, na kterou není Pálava stavěná. Když jsme pak na vodě potkali funebráky, přestali jsme se dívat po lodích a začali si konečně všímat architektury, jak se sluší na normálního návštěvníka Benátek.

Možná někoho napadne, jestli se to smí, vydat se takhle na vodu s vlastní lodí. Proč by se to nesmělo? Benátčani mají taky vlastní lodě a nám to nikdo nezakázal. Jediné co se musí dodržovat, jsou pravidla kanálního provozu. Psaná nebo nepsaná, my jsme se je dozvídali postupně metodou pokus, omyl, rada, sprduňk. Pokud jsme to pochopili správně, je to hrozně jednoduché. Funguje to stejně jako u nás na silnicích. Jezdí se vpravo, chodí se vlevo. Přičemž lodě s motorem jezdí, lodě bez motoru (rowing boats – tak jsme byli nazvaní a málem jsme se urazili, my přece nemáme žádná vesla!) jsou chodci. Takže v Benátkách na kánoi zásadně vlevo.

Benátky jsou krásné město. To je ostatně vidět z fotek, na které se každý může podívat kdekoli. Má atmosféru. Ta z některých dobrých fotek taky dýchá. A má zvláštní… čmuch. Charakteristický, nezaměnitelný a fotografiemi nesdělitelný. Čím užší byl kanál, do kterého jsme vjeli, tím intenzivnější čmuch Benátky měly. Nejen, že se tam na vodě odehrává úplně všechno, ale taky tam úplně všechno ve vodě plave. Potkali jsme věci, které jsme až tak úplně potkat nechtěli, a plně jsme si uvědomili význam slova kanalizace. Tu mají pravděpodobně v Benátkách jenom jednu.

Ten den měli ostatní “normální” návštěvníci Benátek o atrakci navíc. Spouště fotoaparátů cvakaly docela často, možná častěji než při focení gondoliérů na černých naleštěných gondolách. Ty tam ostatně každý čeká, ale partičku vodáků odněkud ze severu, to se jen tak nevidí. Udivené a nechápavé výrazy shlížející na nás z mostků nám několikanásobně vynahradily probdělou noc i ta mokrá kolena.

Není to tak dávno, co výraz rumunská silnice byl v mém slovníku nahrazen výrazem albánská silnice. Příhoda, o které se chystám psát, se stala v době, kdy největší dobrodružství bylo jet po rumunské silnici a jezdit stopem bylo otázkou cti.

Po dvou týdnech strávených v horách jsme scházeli do údolí. Bylo to ten rok, co se v rumunských horách dalo pozorovat zatmění slunce a my jsme před davy okupujícími Paring utekli do hor Căpăţini – Nekonečných hor. Poslední noc na hřebeni nás obšťastňovala pořádná karpatská bouřka, nebyli jsme si úplně jistí, jestli je to jedna bouřka čtyřikrát nebo čtyři bouřky po sobě.

„…takovej psí čas, že do svojí boudy i náš vlčák Johny hned zalez‘ se skrejt…“ zpívali jsme si, protože spát jsme nemohli.

Náš vlčák se jmenoval Mučača a byla to fenka, která se k nám přidala někdy, nikdo přesně neví kdy, živila se sojovým masem a ovčími bobky a svým psím šarmem nás zachraňovala před ostatními rumunskými divokými psy. Její bouda bylo naše tropiko. Zalezla dovnitř a odmítala se posunout byť jen o deset centimetrů, takže noc byla veselá po všech stránkách. Následující den byl okořeněn prasením* mokrou trávou, mokrou kosodřevinou a bahnem, přelézáním padlých stromů a obcházením čvachtavých míst. To ale není ten způsob cestování nahánějící hrůzu, o kterém jsem chtěla psát. Už mě od něho dělí jen další propršená noc strávená na kraji cesty mezi kaluží a potokem, protože jinde nebylo místo. Po této noci jsme všichni byli krásně tečkovaní, protože pod tropiko sice nepršelo, ale kapky si našly svoji vlastní cestu. Inspirovaly se přitom kulečníkem, jenže po odrazu od země už to nebyly kapky vody ale kapky bláta.

A teď to přijde. Uplakané dopoledne, všichni jsou unavení, bolí je kolena od včerejšího sestupu a před sebou máme vyhlídku na několik desítek kilometrů po rumunské silnici do nejbližší civilizace. Silnice je to ovšem luxusní. Široká víc než jeden náklaďák, žádné velké kameny ale poctivá šotolina, za každou zatáčkou čekáme ten buldozer, který ji právě opravuje. Najednou řev motoru, uhýbáme do svahu po pravé straně silnice, někteří skáčou po hlavě doleva do řeky. Po pár desítkách metrů náklaďák zastavuje, vysoko nad našimi hlavami (tak vysoko to zas být nemohlo, ale znáte to, i kopce byly dřív prudší) se otevírají dveře a takový snědší pán se nám pravděpodobně rumunsky pravděpodobně snaží vysvětlit, že nás jako vezme. Kolik marek za to bude chtít, tomu už rozumíme. Odmítli jsme. Dál šlapeme pěšky, znovu začíná pršet, a pan řidič to dobře ví. Čeká na nás za zatáčkou. Tentokrát je nabídka poloviční. Prší víc. Cena se ustaluje na přijatelných dvaceti markách za devět lidí a Mučaču. Lezeme jsme na korbu, šéf výpravy se usazuje na sedadle vedle řidiče. V téhle chvíli mu ještě závidíme, že na něho pršet nebude. Auto se pomaličku rozjíždí, motor řve, párkrát to poskočí, motor řve ještě víc, a jedem. Chvílemi sedíme na batozích, chvílemi skáčeme půl metru vysoko a snažíme se při dopadu trefit na korbu. Silnice se klikatí. Jak už to u takových silnic v horách bývá, po jedné straně je kolmá stěna nahoru, po druhé sráz dolů a dole řeka. A přes řeku most. Za mostem zatáčka a stoupání. Jak už to u takových aut bývá, nemá tohle úplně v pořádku převodovku. Do třetice jak už to u takových řidičů bývá, nemá tenhleten až tak úplně v pořádku hladinu alkoholu v krvi. Přejíždíme most. Vjíždíme do zatáčky, začínáme stoupat. Řidič se pokouší zařadit jedničku. Převodovka řve, nedaří se. Zastavujeme. Další pokus, couváme pár metrů zpátky k mostu. Ještě jednou. Řidič úspěšně zatáčí na most, řadí dál. Couváme, točíme. Už jsme na mostě, točíme dál. Jenže most už je rovně!

Stojíme u druhého kraje korby a hlavou nám běží: Skočit či neskočit? Marťas v kabině zoufale hledá kličku, kterou se otvírají dveře. Zadní kola jsou asi tak půl metru od kraje mostu značeného jen několika vyvalenými patníky. A pod mostem dobrých patnáct metrů… Teď! Převodovka si to rozmyslela a zabrala. Na korbě hlasitě zadunělo osm šutrů z hercny** a Mučača začala zuřivě štěkat. Nepřestala, dokud jsme v nebližší vesnici neseskákali z korby a nevysvětlili panu řidiči, že on si klidně může dát čtyři piva, ale my že dál nejedem. Zbytek cesty jsme šlapali přes nízký hřeben zahalený párou, co se po dešti začala vypařovat ze země a z lesů, a labužnicky si užívali bolest každého svalu a puchýře.

Na začátku městečka Baile Olanesti jsme prošli bránou do lázeňského parku – jakousi vrátnicí se závorou a domečkem. Znovu začínalo pršet. Pomalu nás to přestávalo bavit, těšili jsme se domů, do sucha. Mučača pochopila, že tady už další práci mít nebude, zalezla do domečku a odmítala vylézt. Snad se o ni pan závorník dobře postará, než si najde další vandráky, se kterými se „sveze“ přes hory zpátky. Škoda, už se s námi nemohla podívat, jak v parku po schodech teče vodopád.

První autobus nás odváží k nejbližší vlakové stanici ve městě Vilçea. Vzpomínka na korbu náklaďáku pomalu bledne, jen při zaskřípění převodovky všichni nadskočíme a naježí se nám chlupy na zádech. Některým z nás to ježení už zůstalo…