Jistě nejsem sám, koho příliš neláká konzumovat „předžvýkané“ zážitky z cest s plným servisem cestovní kanceláře za zády. A kdo by někdy nezatoužil po tom, neprohnat se cizí zemí jen coby turista, ale stát se alespoň na nějakou dobu součástí místní komunity, zakusit každodenní život z perspektivy domorodce? Mimo jiné i z těchto důvodů jsem minulý rok s nadšením uvítal možnost připojit se k projektu, který v sobě unikátním způsobem spojuje cestování a pobyt v exotické cizině se smysluplně stráveným časem v partě podobně naladěných lidí. Tímto projektem je tábor Krajní meze, pořádaný každoročně již od roku 2006 základním článkem Hnutí brontosaurus Modrý kámen v nejsevernějším cípu Indie, v Ladakhu, oblasti nazývané díky své kulturní tradici někdy také Malý Tibet. Hlavní náplní akce byla manuální práce v místních buddhistických klášterech a výuka na školách, v širším smyslu pak zprostředkování kulturní výměny mezi himálajským Ladakhem a Českou republikou.
Už příprava cesty a programu byla na hony vzdálená jakémukoli komerčnímu zájezdu, neboť od počátku bylo vše – od zajišťování letenek, víz, očkování, pojištění, přes shánění sponzorů, propagaci, až po přípravu výukových kurzů – spoluorganizováno samotnými účastníky. To mimo jiné výrazně přispělo i ke stmelení naší skupiny, takže když jsme se po několika měsících příprav sešli konečně na letišti, nebyli jsme jen hrstka anonymních „účasníků zájezdu“, ale sehraný tým v očekávání velkého dobrodružství.
Dillí
Prvním obrovským zážitkem pro kohokoli, kdo doposud nebyl v tak geograficky, klimaticky i kulturně vzdálené zemi, jakou Indie bezesporu je, byl už přílet do hlavního města Dillí. Hned po vystoupení z klimatizované letištní haly nás – přes pokročilou noční hodinu – omráčil horký a vlhký vzduch s nepopsatelným odérem. Neméně silný dojem jsme si vzápětí odnesli i z nočního putování s veškerou bagáží na zádech při hledání našeho hotelu v centru starého Dillí. Temné kouty ulice, která je za bílého dne plná lidí, skrývaly nejedno pro našince neobvyklé překvapení – ve vzájemné symbióze spící lidi, krávy a psy, neuvěřitelný nepořádek a všudypřítomné typické aroma.
Jelikož další přesun letadlem z Dillí do Lehu, hlavního města Ladakhu, byl naplánován až na druhý den nad ránem, většina z nás statečně překonávala únavu po již absolvovaném letu a snažila se z Dillí ukousnout (někdy doslova) co nejvíce. Toulky přelidněnými ulicemi, návštěvy pamětihodností, chrámů a mešit, první nesmělé kontakty s tradiční indickou kuchyní, fascinující přehuštěná doprava, cestování metrem, které nabízí nečekaný únik z míst totální chudoby do úplně jiného (moderního) světa, na jaký jsme zvyklí ze západních metropolí, pouliční prodavači čehokoli…
Leh
I během letu do Lehu jsem usilovně vzdoroval narůstající únavě. Vždyť takové úžasné scenérie, jaké byly občas mezi mraky k vidění, jsem doposud nikdy nespatřil! Pustá krajina, z níž vyrůstají mohutné horské masivy pokryté sněhovou čepicí, a jen tu a tam v údolí na břehu řeky malé vesnice, coby zelené oázy života.
Dodnes si dobře vzpomínám na první dojem po přistání v Lehu: velmi intenzivní sluneční svit a – přes nadmořskou výšku 3500 m – překvapivě příjemné klima podobné našemu létu. Už cesta z letiště exoticky vyhlížejícím městem do našeho nového dočasného domova (tzv. guesthouse) dávala tušit, že máme co do činění s dalším kulturním šokem. Mezi dopravními prostředky převládají těžká vojenská auta, džípy a plné ladacké autobusy. Nad městem se jako historická dominanta majestátně tyčí královský palác, na druhé straně se mezi zelenými břehy dravě valí veletok Indus a nad ním se táhne až kýčovitě fotogenický pás zasněžených hor. Ocitáme se ve velmi příjemném městě, kde je díky prudce se rozvíjejícímu turistickému ruchu postaráno o nezbytný komfort, aniž by tak dělo na úkor pocitu, že se nacházíme v naprosto jiném světě, než jaký známe z naší domoviny.
První dny pobytu v Lehu (často trávené v lehu) jsou ve znamení aklimatizace. Téměř každý si prochází různými projevy přivykání na místní nadmořskou výšku a stravu. Čas běží v příjemně pomalém tempu, kdy se nabízí dost možností poznat město, jeho velmi přátelské a pohostinné obyvatele, mnohé kulturní odlišnosti a hlavně doladit plány na nejbližší budoucí období, kdy se rozdělíme na dvě skupiny a rozjedeme se za prací na různá místa. Někteří z nás nezahálejí a už během aklimatizačních dnů stíhají navštívit i některá zajímavá místa v okolí. Vyhlášený klášter v Thiksey (už sama cesta v autobuse přeplněném domorodci je neopakovatelným zážitkem) a zahraničními turisty vyhledávaný festival v Hemisu jsou zřejmě vrcholem těchto dnů.
Diskit
Jelikož stěžejní část programu našeho projektu zahrnuje mimo jiné i manuální práci na podporu ladackých klášterů, nastává konečně den, kdy se vydáváme za prací do vzdáleného Diskitu, vesnice a stejnojmenného kláštera ležících v nádherném údolí Nubra Valley, místu, které do nedávna bylo pro turisty zcela nepřístupné a i teď potřebujeme speciální povolení, abychom mohli do této oblasti vstoupit. Zajímavostí cesty do Diskitu je mimo jiné přejezd údajně nejvyššího silničního sedla na světě – Khardung La (jak později zjišťujeme opakovaným měřením pomocí GPS a konzultací s vševědoucí Wikipedií, sedlo bohužel nejvyšší na světě není, ale ani toto zjištění nekalí náš zážitek). Druhá skupina pro změnu míří na stavbu kláštera do odlehlé vesničky Sapi, kam po částečném přesunu autobusem putuje další dva dny pěšky v rámci „meditativního treku“.
V Diskitu – po velmi dobrodružném prvním dnu, kdy se nám nedaří nalézt kontaktní osobu pro naši práci a trávíme noc v úchvatném prostředí kláštera mezi pohostinnými mnichy – se nakonec dostáváme na místo určení: staveniště sochy Buddhy, které bude naším pracovištěm po následujících pět dnů. Rychle se sžíváme s pozvolným pracovním tempem, partou bengálských dělníků, bambusovým lešením, místními technologickými postupy, společnými čajovými přestávkami a obědy servírovanými přímo na staveništi. Po práci objevujeme společenský život v přilehlé vesničce, která se stává naším dočasným bydlištěm. Pracovní týden nakonec uběhne jako voda a nastává místy až dojemné loučení se všemi „kolegy“ na pracovišti. Jsme odměnění kataky (tradičními šátky na znamení navázaného přátelství) a v euforické náladě vyrážíme do nedalekého kláštera pozdravit místního headlamu (nejvyššího představeného), s nímž jsme se spřátelili již první den. Ve zbývajících dvou dnech volna objevujeme zajímavosti v okolí Diskitu a Nubra Valley. Vesničky Tiger a Sumur s dalším z mnoha klášterů, autostop v místech, kudy po prašné cestě projíždí zhruba jedno (většinou plné) auto za půl hodiny, bizarní kombinaci pravé nefalšované pouště s nádhernými písečnými dunami lemované malebnou říčkou a mokřady s pasoucími se koňmi a dobytkem. Osada Hundar na kraji pouště pak už působí skutečně jako konec světa. Zde se dostáváme do nejzazšího bodu přístupného turistům, k mostu stráženému vojáky se samopaly. Prvotní ostych rychle opadá a jeden z nich se nás ujímá, aby nás provedl přilehlou gompou, kde na oltáři nalézáme fotografii Václava Havla s Dalajlámou. Po chvíli nenucené konverzace nám vojáci dokonce zastavují auto, abychom se nemuseli trmácet těch několik kilometrů zpět do Diskitu.
Moravian Mission School
Po návratu do Lehu a shledání s druhou skupinou si dychtivě vyměňujeme spoustu zážitků. Není na to ale moc času, protože již další den začíná školní rok na Moravian Mission School, kde v několika skupinách po následující zhruba týden vyučujeme informační technologie, základy digitální fotografie, výtvarnou a hudební výchovu a tanec. Třešničkou na dortu našeho působení ve škole je možnost trávit večery a noci ubytováni v rodinách žáků. Tím se nám nabízí mimořádná příležitost nahlédnout mnohem více do života ladacké rodiny. Dalším z mnoha neopakovatelných zážitků je návštěva a nocleh v internátu pro děti ze vzdálených vesnic.
Všude dobře…
Také dny školní výuky se rychle krátí, a my už začínáme spřádat plány na další dny, kdy oficiální program akce skončí a účastníci se pustí za svými individuálními cíli. A že jich Ladakh nabízí nepřeberně! Od výstupu na jeden z nejpopulárnějších šestitisícových vrcholů Stock Kangri, bezpočet zajímavých treků stěží popsatelnou krajinou, rafting na řekách Indus a Zanskar, výlety ke křišťálově čistým jezerům, návštěvy mnoha klášterů v okolí, pobyt na rodinné farmě nebo třeba i jen lenošení a korzování v hlavním městě Lehu. S ubývajícím časem náš kolektiv v důsledku různých termínů návratu postupně řídne. Většina z nás si nenechá ujít zážitek spojený s cestou zpět do Dillí po zemi, ať už džípem, minibusem nebo autobusem, po převážně prašné a kamenité silnici vinoucí se po svazích vysokých hor. My si poslední dny cestování zpestřujeme návštěvou příjemného městečka Manali, které nám po týdnech strávených v pusté krajině nabízí opět bujnou vegetaci, starobylé chrámy a termální prameny. Nevynecháváme ani současné exilové sídlo tibetského duchovního vůdce Dalajlámy – Dharamsalu, kde jsme v těsném sousedství dalajlámovy rezidence svědky obrovské a několik dnů trvající motlitby.
Dillí nás po třech dnech na cestách vítá jako již ostřílené turisty, takže cesta taxíkem do centra a smlouvání o ceně v několika hotelech je pro nás už spíše vítaným dobrodružstvím než problémem. V pohodovém tempu posledních dnů pobytu ještě absolvujeme prohlídku několika turistických atrakcí ve městě, včetně jednodenního výletu do nedaleké Agry s kultovním Taj Mahalem. Zde jsme konfrontováni s turistickým byznysem v nejryzejší podobě. Prakticky nelze udělat krok, aniž by se nám někdo velmi vytrvale nepokoušel něco prodat.
…doma nejlépe?
Skoro se nechce věřit, že náš pobyt v Indii je u konce, ale sraz posledních „pozůstalých“ účastníků na letišti v Dillí je toho nezvratným důkazem. Rekapitulujeme zážitky a vzpomínky z posledních týdnů a se startujícím letadlem nejednomu z nás prolétne hlavou myšlenka na brzký návrat do té obrovské země, která člověka chytí a už nepustí.
Dobrovolnický projekt „Krajní meze“ již několikátým rokem probíhá v severoindickém Ladakhu. Skupina českých dobrovolníků sem v letních měsících přiváží nejen hmotnou a finanční pomoc, ale především připravuje pro děti z himalájských škol ekologickou, hudební či výtvarnou výchovu, kurz informačních technologií a volnočasové aktivity i pro hendikepované děti. Dále se dobrovolníci podílejí na manuálních pracech při opravě buddhistických kláštěrů nebo pomáhají na ladackých farmách. Po zbytek času cestují a trekkují po Ladakhu či jiných částí Indie. Celkově se jedná o oboustrannou kulturní a zkušenostní výměnu. Více na stránkách projektu Krajní meze nebo na informačním videu YouTube.
Jistě nejsem sám, koho příliš neláká konzumovat „předžvýkané“ zážitky z cest s plným servisem cestovní kanceláře za zády. A kdo by někdy nezatoužil po tom, neprohnat se cizí zemí jen coby turista, ale stát se alespoň na nějakou dobu součástí místní komunity, zakusit každodenní život z perspektivy domorodce? Mimo jiné i z těchto důvodů jsem minulý rok s nadšením uvítal možnost připojit se k projektu, který v sobě unikátním způsobem spojuje cestování a pobyt v exotické cizině se smysluplně stráveným časem v partě podobně naladěných lidí. Tímto projektem je tábor Krajní meze, pořádaný každoročně již od roku 2006 základním článkem Hnutí brontosaurus Modrý kámen v nejsevernějším cípu Indie, v Ladakhu, oblasti nazývané díky své kulturní tradici někdy také Malý Tibet. Hlavní náplní akce byla manuální práce v místních buddhistických klášterech a výuka na školách, v širším smyslu pak zprostředkování kulturní výměny mezi himálajským Ladakhem a Českou republikou.
Už příprava cesty a programu byla na hony vzdálená jakémukoli komerčnímu zájezdu, neboť od počátku bylo vše – od zajišťování letenek, víz, očkování, pojištění, přes shánění sponzorů, propagaci, až po přípravu výukových kurzů – spoluorganizováno samotnými účastníky. To mimo jiné výrazně přispělo i ke stmelení naší skupiny, takže když jsme se po několika měsících příprav sešli konečně na letišti, nebyli jsme jen hrstka anonymních „účasníků zájezdu“, ale sehraný tým v očekávání velkého dobrodružství.
Dillí
Prvním obrovským zážitkem pro kohokoli, kdo doposud nebyl v tak geograficky, klimaticky i kulturně vzdálené zemi, jakou Indie bezesporu je, byl už přílet do hlavního města Dillí. Hned po vystoupení z klimatizované letištní haly nás – přes pokročilou noční hodinu – omráčil horký a vlhký vzduch s nepopsatelným odérem. Neméně silný dojem jsme si vzápětí odnesli i z nočního putování s veškerou bagáží na zádech při hledání našeho hotelu v centru starého Dillí. Temné kouty ulice, která je za bílého dne plná lidí, skrývaly nejedno pro našince neobvyklé překvapení – ve vzájemné symbióze spící lidi, krávy a psy, neuvěřitelný nepořádek a všudypřítomné typické aroma.
Jelikož další přesun letadlem z Dillí do Lehu, hlavního města Ladakhu, byl naplánován až na druhý den nad ránem, většina z nás statečně překonávala únavu po již absolvovaném letu a snažila se z Dillí ukousnout (někdy doslova) co nejvíce. Toulky přelidněnými ulicemi, návštěvy pamětihodností, chrámů a mešit, první nesmělé kontakty s tradiční indickou kuchyní, fascinující přehuštěná doprava, cestování metrem, které nabízí nečekaný únik z míst totální chudoby do úplně jiného (moderního) světa, na jaký jsme zvyklí ze západních metropolí, pouliční prodavači čehokoli…
Leh
I během letu do Lehu jsem usilovně vzdoroval narůstající únavě. Vždyť takové úžasné scenérie, jaké byly občas mezi mraky k vidění, jsem doposud nikdy nespatřil! Pustá krajina, z níž vyrůstají mohutné horské masivy pokryté sněhovou čepicí, a jen tu a tam v údolí na břehu řeky malé vesnice, coby zelené oázy života.
Dodnes si dobře vzpomínám na první dojem po přistání v Lehu: velmi intenzivní sluneční svit a – přes nadmořskou výšku 3500 m – překvapivě příjemné klima podobné našemu létu. Už cesta z letiště exoticky vyhlížejícím městem do našeho nového dočasného domova (tzv. guesthouse) dávala tušit, že máme co do činění s dalším kulturním šokem. Mezi dopravními prostředky převládají těžká vojenská auta, džípy a plné ladacké autobusy. Nad městem se jako historická dominanta majestátně tyčí královský palác, na druhé straně se mezi zelenými břehy dravě valí veletok Indus a nad ním se táhne až kýčovitě fotogenický pás zasněžených hor. Ocitáme se ve velmi příjemném městě, kde je díky prudce se rozvíjejícímu turistickému ruchu postaráno o nezbytný komfort, aniž by tak dělo na úkor pocitu, že se nacházíme v naprosto jiném světě, než jaký známe z naší domoviny.
První dny pobytu v Lehu (často trávené v lehu) jsou ve znamení aklimatizace. Téměř každý si prochází různými projevy přivykání na místní nadmořskou výšku a stravu. Čas běží v příjemně pomalém tempu, kdy se nabízí dost možností poznat město, jeho velmi přátelské a pohostinné obyvatele, mnohé kulturní odlišnosti a hlavně doladit plány na nejbližší budoucí období, kdy se rozdělíme na dvě skupiny a rozjedeme se za prací na různá místa. Někteří z nás nezahálejí a už během aklimatizačních dnů stíhají navštívit i některá zajímavá místa v okolí. Vyhlášený klášter v Thiksey (už sama cesta v autobuse přeplněném domorodci je neopakovatelným zážitkem) a zahraničními turisty vyhledávaný festival v Hemisu jsou zřejmě vrcholem těchto dnů.
Diskit
Jelikož stěžejní část programu našeho projektu zahrnuje mimo jiné i manuální práci na podporu ladackých klášterů, nastává konečně den, kdy se vydáváme za prací do vzdáleného Diskitu, vesnice a stejnojmenného kláštera ležících v nádherném údolí Nubra Valley, místu, které do nedávna bylo pro turisty zcela nepřístupné a i teď potřebujeme speciální povolení, abychom mohli do této oblasti vstoupit. Zajímavostí cesty do Diskitu je mimo jiné přejezd údajně nejvyššího silničního sedla na světě – Khardung La (jak později zjišťujeme opakovaným měřením pomocí GPS a konzultací s vševědoucí Wikipedií, sedlo bohužel nejvyšší na světě není, ale ani toto zjištění nekalí náš zážitek). Druhá skupina pro změnu míří na stavbu kláštera do odlehlé vesničky Sapi, kam po částečném přesunu autobusem putuje další dva dny pěšky v rámci „meditativního treku“.
V Diskitu – po velmi dobrodružném prvním dnu, kdy se nám nedaří nalézt kontaktní osobu pro naši práci a trávíme noc v úchvatném prostředí kláštera mezi pohostinnými mnichy – se nakonec dostáváme na místo určení: staveniště sochy Buddhy, které bude naším pracovištěm po následujících pět dnů. Rychle se sžíváme s pozvolným pracovním tempem, partou bengálských dělníků, bambusovým lešením, místními technologickými postupy, společnými čajovými přestávkami a obědy servírovanými přímo na staveništi. Po práci objevujeme společenský život v přilehlé vesničce, která se stává naším dočasným bydlištěm. Pracovní týden nakonec uběhne jako voda a nastává místy až dojemné loučení se všemi „kolegy“ na pracovišti. Jsme odměnění kataky (tradičními šátky na znamení navázaného přátelství) a v euforické náladě vyrážíme do nedalekého kláštera pozdravit místního headlamu (nejvyššího představeného), s nímž jsme se spřátelili již první den. Ve zbývajících dvou dnech volna objevujeme zajímavosti v okolí Diskitu a Nubra Valley. Vesničky Tiger a Sumur s dalším z mnoha klášterů, autostop v místech, kudy po prašné cestě projíždí zhruba jedno (většinou plné) auto za půl hodiny, bizarní kombinaci pravé nefalšované pouště s nádhernými písečnými dunami lemované malebnou říčkou a mokřady s pasoucími se koňmi a dobytkem. Osada Hundar na kraji pouště pak už působí skutečně jako konec světa. Zde se dostáváme do nejzazšího bodu přístupného turistům, k mostu stráženému vojáky se samopaly. Prvotní ostych rychle opadá a jeden z nich se nás ujímá, aby nás provedl přilehlou gompou, kde na oltáři nalézáme fotografii Václava Havla s Dalajlámou. Po chvíli nenucené konverzace nám vojáci dokonce zastavují auto, abychom se nemuseli trmácet těch několik kilometrů zpět do Diskitu.
Moravian Mission School
Po návratu do Lehu a shledání s druhou skupinou si dychtivě vyměňujeme spoustu zážitků. Není na to ale moc času, protože již další den začíná školní rok na Moravian Mission School, kde v několika skupinách po následující zhruba týden vyučujeme informační technologie, základy digitální fotografie, výtvarnou a hudební výchovu a tanec. Třešničkou na dortu našeho působení ve škole je možnost trávit večery a noci ubytováni v rodinách žáků. Tím se nám nabízí mimořádná příležitost nahlédnout mnohem více do života ladacké rodiny. Dalším z mnoha neopakovatelných zážitků je návštěva a nocleh v internátu pro děti ze vzdálených vesnic.
Všude dobře…
Také dny školní výuky se rychle krátí, a my už začínáme spřádat plány na další dny, kdy oficiální program akce skončí a účastníci se pustí za svými individuálními cíli. A že jich Ladakh nabízí nepřeberně! Od výstupu na jeden z nejpopulárnějších šestitisícových vrcholů Stock Kangri, bezpočet zajímavých treků stěží popsatelnou krajinou, rafting na řekách Indus a Zanskar, výlety ke křišťálově čistým jezerům, návštěvy mnoha klášterů v okolí, pobyt na rodinné farmě nebo třeba i jen lenošení a korzování v hlavním městě Lehu. S ubývajícím časem náš kolektiv v důsledku různých termínů návratu postupně řídne. Většina z nás si nenechá ujít zážitek spojený s cestou zpět do Dillí po zemi, ať už džípem, minibusem nebo autobusem, po převážně prašné a kamenité silnici vinoucí se po svazích vysokých hor. My si poslední dny cestování zpestřujeme návštěvou příjemného městečka Manali, které nám po týdnech strávených v pusté krajině nabízí opět bujnou vegetaci, starobylé chrámy a termální prameny. Nevynecháváme ani současné exilové sídlo tibetského duchovního vůdce Dalajlámy – Dharamsalu, kde jsme v těsném sousedství dalajlámovy rezidence svědky obrovské a několik dnů trvající motlitby.
Dillí nás po třech dnech na cestách vítá jako již ostřílené turisty, takže cesta taxíkem do centra a smlouvání o ceně v několika hotelech je pro nás už spíše vítaným dobrodružstvím než problémem. V pohodovém tempu posledních dnů pobytu ještě absolvujeme prohlídku několika turistických atrakcí ve městě, včetně jednodenního výletu do nedaleké Agry s kultovním Taj Mahalem. Zde jsme konfrontováni s turistickým byznysem v nejryzejší podobě. Prakticky nelze udělat krok, aniž by se nám někdo velmi vytrvale nepokoušel něco prodat.
…doma nejlépe?
Skoro se nechce věřit, že náš pobyt v Indii je u konce, ale sraz posledních „pozůstalých“ účastníků na letišti v Dillí je toho nezvratným důkazem. Rekapitulujeme zážitky a vzpomínky z posledních týdnů a se startujícím letadlem nejednomu z nás prolétne hlavou myšlenka na brzký návrat do té obrovské země, která člověka chytí a už nepustí.
Dobrovolnický projekt „Krajní meze“ již několikátým rokem probíhá v severoindickém Ladakhu. Skupina českých dobrovolníků sem v letních měsících přiváží nejen hmotnou a finanční pomoc, ale především připravuje pro děti z himalájských škol ekologickou, hudební či výtvarnou výchovu, kurz informačních technologií a volnočasové aktivity i pro hendikepované děti. Dále se dobrovolníci podílejí na manuálních pracech při opravě buddhistických kláštěrů nebo pomáhají na ladackých farmách. Po zbytek času cestují a trekkují po Ladakhu či jiných částí Indie. Celkově se jedná o oboustrannou kulturní a zkušenostní výměnu. Více na stránkách projektu Krajní meze nebo na informačním videu YouTube.
