Rock of Cashel

Ďábel se svými mohutnými kusadly zakousl do skalisté hory. Kámen pod tlakem jeho čelistí pukal jako skořápka. Jedním mocným trhnutím vyrval z hory obrovský kus skály. Pozvedl tlamu k nebesům, napřímil se a rozevřel blanitá křídla. Mocně se jimi rozmáchl.

Ďábel se svými mohutnými kusadly zakousl do skalisté hory. Kámen pod tlakem jeho čelistí pukal jako skořápka. Jedním mocným trhnutím vyrval z hory obrovský kus skály. Pozvedl tlamu k nebesům, napřímil se a rozevřel blanitá křídla. Mocně se jimi rozmáchl. Proud vzduchu rozvířil množství prachu, jenž v mžiku zastínil krvavě rudé, zapadající slunce. Jeho obrovské, téměř dračí tělo se s mírným pohupováním vzneslo prachem nasyceným ovzduším. Několik mohutných máchnutí a bestie zamířila k obzoru. Po několika mílích těžkopádného, houpavého letu spatřil ďábel na travnaté zelené pláni člověka. „Co tu dělá ten lidský červ“ prolítlo mu hlavou a zamířil tím směrem.


Ten člověk na pláni byl sv.Patrik, největší z Irských světců. Právě pozvedával velký dřevěný kříž. Přišel na toto místo před několika dny a při prvním východu slunce se mu zde natolik zalíbilo, že se rozhodl založit zde klášter. Jakmile to ďábel spatřil zarazil se. Jeho mohutné tělo zůstalo houpavě viset ve vzduchu. Na jeho tváři se objevil zmateně nechápavý výraz. S otevřenou tlamou nevěřícně zíral na Patrikovo počínání, až se skalní útvar v jeho tlamě uvolnil a padal k zemi. Pomalu mu začalo docházet, čeho je právě svědkem. Patrik vztyčil kříž. Stín kříže se rozprostřel po celé pláni. Jakmile ho ďábel spatřil, zprudka se otočil a krátkými rázovitými pohyby křídli prchal k obzoru. Dopadající kameny mocně otřásly zemí. Po několika minutách se vše uklidnilo, prach klesl k zemi a sv. Patrik si jako první prohlížel novou horu. Tak nám alespoň líčil legendu o založení Rock of Cashel při sklenici Guinnessu náš domácí.

Rock of Cashel se nachází v jižní části Irska v hrabství Tipperary a je to prakticky splněný sen cestovních kanceláří. Za jediný den můžete shlédnout téměř kompletní Irskou středověkou architekturu. Na jednom místě se zde totiž nachází věž z 11.století, románský kostel, monumentální katedrála, věžový hrad, zříceniny dvou klášterů atd.

Náhoda a hlavně moje nechuť odbočovat v Irsku autem doprava tomu chtěly, že jsme na konci městečka Cashel objevili příjemné, soukromé ubytování a s ním i osůbku našeho domácího. Prakticky ihned jsme si padli do oka. No, vlastně až po tom, co jsem si všiml, že ze dvora jeho domu je nádherný výhled na zříceninu kláštera Hore Abbey, jedné ze dvou zřícenin nacházejících se v okolí Rock of Cashel. Vběhnul jsem do dvora a v rychlosti, než si mě někdo všimne, jsem začal fotit. Během několika okamžiků, tedy je možné že to trvalo i několik minut, jelikož v takovéto chvíli naprosto nevnímám čas, jsem za zády uslyšel klapot bot. Otočil jsem se. V hlavě se mi proháněl anglická slovíčka výmluv, omluv a zapírání. „Co to máš za foťák, jó já taky fotím“ vyrážela mi dech postarší mužská postava. „Jo toto je hezké místo, ale když už u mě bydlíte, pojď si udělat fotku z podkroví, je tam mnohem lepší výhled“. Těmito slovy a hlavně fantastickým výhledem ze střechy jeho domu si mě naprosto získal. „Jo nejlepší je to tu na podzim a na jaro. Když tak ráno vstanete a je přízemní mlha. Celý klášter vystupuje z té mlhy a působí tajemně a strašidelně“ rozkládal rukama na střeše domácí, poté zvedl hlavu a pronesl „bude pršet, čas se schovat“. Jak jsem záhy zjistil, naznačil tím odchod do hospody.


Jedna z prvních věcí kterou shlédnete při vstupu do areálu Rock of Cashel je nesmírně zajímavá středověká budova Hall of Vickars. Jedná se o několik překrásných středověkých místností postavených pro osm chóristů starajících se o bohoslužby v katedrále. Postupem času však těchto osm privilegovaných získalo takovou moc a bohatství, že se lidé proti nim začali bouřit a úřad musel být zrušen. Vrchní část budovy sloužila jako obytná a byla opatřena velkým krbem. V přízemí této budovy určitě stojí za shlédnutí kříž sv. Patrika. Ten původně stál venku na nádvoří, ale vzhledem k jeho stavu byl přemístěn právě na toto místo. Na původním místě si nicméně můžete prohlédnout jeho kopii. Tento kříž patří mezi prosté kříže a svým tvarem se zcela vyniká klasickým irským křížům. Jeho levou stranu podepírá jakýsi sloupek a co je zvláštní, nemá tradiční kruh uprostřed jako většina irských křížů. Z největší pravděpodobností se dá předpokládat že podpírací sloupek měl být i na druhé straně, ale do dnešních dnů se bohužel nezachoval. Na jedné straně kříž zobrazuje Ježíše Krista v dlouhém rouchu a na straně protější opata či biskupa. Někteří tvrdí a odtud zřejmě jeho název, že jde o sv. Patrika. Podle velmi rozšířené legendy měl být podstavec kříže využíván jako korunovační kámen velekrále z Munsteru. Tato legenda se ale jeví jako velmi nepravděpodobná, jelikož dle výzkumů kámen podstavce a jeho opracování je totožné se samotným křížem.

Co mě vždy zarazí na místech jako je toto, je přítomnost desítek náhrobků, a to nejen okolo, ale i v uvnitř zřícených klášterů. Ne jinak je tomu i v případě Rock of Cashel. Prakticky kolem celé katedrály a taky i v ní se nacházejí desítky náhrobních kamenů či desek. Jak jsem byl poučen svým domácím, „jde o posvátnou půdu a proto je to čest být pohřben na takovém místě, bohužel už je to zakázané“ zesmutněl. Já osobně bych dal přednost klidnějšímu místu. Ono asi nebude nic příjemného, když se po vás denně projde tisícovka turistů. Částečně přilepena na katedrálu se na jižní straně nachází Cormakova kaple. Podle domácího nejkrásnější románská kaple v Irsku. Musím přiznat, že v této fázi našeho rozhovoru jsem mu už moc nevěřil, ale když jsem ji viděl na vlastní oči, musel jsem mu dát za pravdu. Cormakova kaple je jednou z nejstarších a nejzachovalejších románských staveb v Irsku. Skládá se z chrámové lodi, kněžiště a dvou věží vystupujících na jižní a severní straně ze zdí kněžiště. Je mnohem menší než vedlejší katedrála, ale její kamenná výzdoba je ohromující. Uvnitř kaple je temné přítmí, jen několik reflektorů osvětluje kněžiště. Hned u vstupních dveří se nachází fascinující, ornamentálně vyzdobený, kamenný sarkofág. Podle pověsti jde o sarkofág samotného krále Cormaka.


Vedlejší katedrála je o sto let mladší než Cormakova kaple. Byla postavena mezi lety 1230-1270. I když už se dnes jedná pouze o zříceninu, její velikost nám vzala dech. Na první pohled zaujme nebývale velké kněžiště v porovnání s chrámovou lodí. Tento zajímavý architektonický jev byl zapříčiněn v 15.stol., kdy arcibiskup Richard O’Hedian nechal přistavět rezidenční věž. Říká se, že arcibiskup chtěl postavit svou rezidenci „někde“ v areálu „Rocku“, ale nenašel dostatečně velké místo. Proto nechal vestavět věž do západní části chrámové lodi a tím ji o polovinu zkrátil.

Malá procházka kolem katedrály nás zavedla k nejstarší stavbě, kterou zde můžete nalézt. K válcové věži. Oficiálně je datována do 12.stol., nicméně dle jejího jehlanovitého tvaru je možné, že mohla být postavena již ve století desátém. U této věže se člověk prostě musí zastavit, rozhlédnout se po krajině a nechat se unášet tou středověkou atmosférou. Tedy pokud tu nenarazíte na davy turistů, kteří vás v proudu budou unášet směrem k východu.

Přes všechnu tu krásu staveb ale považuji za nejvýznamnější setkání s naším domácím a hlavně jeho tajemné noční vyprávění starých irských legend, jako například tu o irském trojlístku jetele. Právě zde totiž dle legendy utrhl sv. Patrik lístek jetele, aby na něm demonstroval princip svaté trojice – boha Otce, Syna a Ducha svatého jako tří osob vycházejících z jednoho stonku. Od těch dob je lístek jetele neoficiálním znakem Irska.

BUSHMILLS – Mekka milovníků irské whisky

V Irsku se pro destilování používá tzv. „Pot still“, což je vlastně periodický destilační přístroj. Lze si to představit tak, že jsou tři destilační přístroje sériově zapojené za sebou, přičemž ten první destiluje původní tekutinu – tedy wash a další vždy destilují destilát z předešlé destilace. Tato trojitá destilace je jedním z hlavních rozdílů mezi skotskou a irskou whisky. Skotové totiž destilují svou whisky jen dvakrát. Když jsem se ptal, proč trojitá destilace, když skotům stačí pouze dvě, bylo mi odpovězeno, že si Irové „Musí být jisti, musí být jisti a musí být jisti, že tam opravdu alkohol je“.

Když se řekne Irsko, většina z nás si představí smragdově zelený ostrov, skalisté hory a samozřejmě zrzavé Iry popíjející whisky. Z vlastní zkušenosti vím, že jestli jsou Irové na něco skutečně hrdí, tak je to právě tento zlatavý mok. Za tuto zkušenost vděčím návštěvě jedné půvabné irské hospůdky v Gallway. Na otázku dvoumetrového barmana, co si dám, jsem pronesl „whisky“. V barmanově tváři se mihl letmý úsměv, který nicméně okamžitě ztvrdnul v kámen, když jsem mu vmetl do tváře mou oblíbenou značku „Glenfiddich“. „To musíte na protější ostrov, tady máme jen dobré pití“ zaburácel nevrle barman a postavil přede mne skleničku Bushmills. Znalci whisky již určitě vědí, jaké nehorázné drzosti jsem se dopustil. Glenfiddich je totiž skotská nikoliv irská whisky.

Tato příhoda mě přivedla k myšlence věnovat se fenoménu irské whisky poněkud hlouběji. A kde jinde by člověk získal více informací než v nejstarší oficiální palírně whisky na světě v Old Bushmills distillery.


Palírna Old Bushmills distillery se nachází v hrabství Antrim v Severním Irsku, jen pár kilometrů západně od světoznámého obřího chodníku Giant’s Causeway. Povolení k produkci whisky toto hrabství získalo od krále Jakuba I. již v roce 1608 a jednalo se o vůbec první udělené právo na výrobu tohoto alkoholu na světě.

Samotná vesnice Bushmills není velká a cestu do palírny se nám podařilo najít velmi rychle. Před palírnou se nachází velké parkoviště, takže pokud jedete autem tak jako my, odpadne vám problém s parkováním. Na první pohled nás již z parkoviště upoutala střecha jedné z palírenských budov, na které zářil velký bílý nápis, jenž nás nenechal na pochybách, že se nacházíme na to správném místě.

Z parkoviště jsme prošli vrátnicí přímo do areálu společnosti. Old Bushmills distillery je stále fungujícím a prosperujícím závodem a nikoliv muzeem, proto je potřeba k tomu i tak přistupovat, být opatrný a chodit jen po vyhrazených cestách. Touto instrukcí nás vybavil vrátný na vrátnici a zdvořile nás navedl na značený chodník vedoucí do informačního centra.

Informační centrum je velmi vkusně vybavená místnost s několika zajímavostmi zaměřenými jak jinak než na staletou historii výroby whisky. Mezi nejzajímavější vystavené exponáty patří láhev whisky vyrobené v roce 1882. Po zakoupení vstupenek, které na konci prohlídky slouží i jako poukázka na skleničku zdarma, jsme se skupinkou dalších, převážně německých zájemců vyrazili na objevnou cestu po tajemství výroby irské whisky.

Jak jsme procházeli jednotlivými pavilony, tak se nám postupně odhalovaly taje výroby tohoto moku. Pro výrobu irské whisky jsou nejdůležitější dvě věci, a to irský ječmen a velmi kvalitní voda. Old Bushmills distillery bere svou vodu z nedalekého pramene St. Columb’s což je jeden z přítoků říčky Bush.


Jako první operaci při výrobě je potřeba provést tzv. sladování ječmene. Ječmen se nechá po dobu čtyř až pěti dnů vyklíčit. Irové nazývají tato vyklíčená zrna green malt. Následně se vyklíčená zrna nechají ve speciálních pecích vysušit. Tímto se uvnitř každého z nich vytvoří enzym, který se přemění na zkvasitelný cukr. Následně jsou zrna rozemleta na hrubou mouku zvanou grit. Tento grit se máčí v horké vodě, do které se uvolňují cukry a vytvoří sladkou tekutinu zvanou wort. Tato tekutina je již připravena k fermentační přeměně na alkohol. Wort se přepumpuje do nádrže zvané „washback“, kde se spojí s kvasnicemi a tím fermentace započne. Samotná fermentace probíhá v nádržích asi dva dny a za tu dobu se wort změní na směs zvanou wash, která v sobě obsahuje cca 8,5% alkoholu. Po těchto dvou dnech je tekutina převezena do palírny, kde na ni čeká třístupňová destilace. Důvod destilace je jasný – separovat alkohol od vody. V Irsku se pro destilování používá tzv. „Pot still“, což je vlastně periodický destilační přístroj. Lze si to představit tak, že jsou tři destilační přístroje sériově zapojené za sebou, přičemž ten první destiluje původní tekutinu – tedy wash a další vždy destilují destilát z předešlé destilace. Tato trojitá destilace je jedním z hlavních rozdílů mezi skotskou a irskou whisky. Skotové totiž destilují svou whisky jen dvakrát. Když jsem se ptal, proč trojitá destilace, když skotům stačí pouze dvě, bylo mi odpovězeno, že si Irové „Musí být jisti, musí být jisti a musí být jisti, že tam opravdu alkohol je“.

Ani po destilaci ovšem ještě nevzniká whisky. Po třetí destilaci totiž dostaneme pouze alkohol zvaný spirit. Ten se musí nalít do speciálních dubových sudů, kde po několik let dozrává a mění se ve whisky tím, že nasává ze sudového dřeva hlavní složky své budoucí chuti. Pro výrobu whisky Bushmills se používají dva hlavní typy sudů, a to staré, tedy jednou použité, sudy od amerického bourbonu anebo stejně použité sudy od španělského sherry. Pro speciální a limitované série se pak používají i sudy od portského či rumu. Každý druh sudu totiž propůjčuje whisky jiný druh chuti. Sudy od bourbonu by měly přinést lehkou vanilkovou chuť, sudy od sherry bohatý ovocný nádech a portské by mělo dodat whisky vinný charakter.


V průběhu prohlídky člověk shlédne celý postup výroby – od sladování až po prostory, kde jsou uskladněny sudy se zrající whisky. Citlivé povahy ale musím varovat, výroba whisky není zrovna voňavá záležitost. Celým areálem je cítit nepříjemná nasládlá vůně, zřejmě sladujícího se ječmene. Konec prohlídky byl zpestřen návštěvou místní firemní restaurace, kde nám nabídli možnost ochutnat ze všech druhů whisky, co Bushmills produkuje. Na tomto místě ještě dnes mírně skřípám zuby, jelikož na mou otázku, co mi můžou nabídnout jako řidiči, jsem dostal odpověď, že kolu. Jedinou útěchou mi bylo, že ta nejdražší whisky, tedy 24letá single malt, již ten den došla. Ale i tak mě neskutečně dráždil pohled na mou ženu pochutnávající si na 16tileté whisce, zatímco jsem srkal svou lehkou coca-colu.

Při odchodu z restaurace se prochází obchůdkem se suvenýry. Je zde spousta věcí od otvíráků až po golfové hole, nicméně cenově v poněkud vyšší hladině. Z vlastní zkušenosti můžu doporučit, že je lepší si suvenýry koupit na letišti, kde budou o poznání levnější, i když sortiment nebude tak široký.

A ještě jedna rada na závěr. Nikdy se nepokoušejte s irským barmanem diskutovat o chuti, nedej bože hanit jejich whisky. Pamatujte, že kolem jednoho barmana se nachází nejméně dalších šest Irů.