Michael „Myšák“ Doležal

RAF Hendon – Londýn

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Ačkoliv se moje návštěva v Muzeu RAF (Royal Air Force – Britské královské letectvo) v Hendonu uskutečnila již před nějakou dobou, zážitky jsou stále natolik silné, že stojí za to je dát na papír, teda na stránky. Myslím, že každý fanoušek letectví nebo milovník novodobé válečné historie, by si toto místo neměl nechat ujít, protože je co vidět. Z pohledu malého Čecháčka je taky příjemné, že vstupné je zdarma, což je na britské poměry (a s ohledem na ceny vlezného kamkoliv v Anglii) věc poměrně nebývalá.

Kromě ceny je příznivá informace, že lze využít londýnské metro k dopravě na místo (to už pravda zadarmo není ); ze stanice Colindale je to cca 15 minut chůze, je to značené, takže zabloudit nelze. Umístění v Hendonu má svoji logiku, neboť je to bývalá letecká základna, která sloužila svému účelu mezi roky 1908 až 1968. Teď byste to asi neřekli, protože je místo obklopeno spoustou obytných domů, a tak nepoznáte, že tu kdysi bylo letiště. Ze tří vzletových a přistávacích drah nezbylo nic, poslední letadlo, které přistálo na zbytcích ranwejí, byl Blackburn Beverley, který se následně stal exponátem. Co zůstalo, jsou budovy firmy Grahame-White Aviation Company (během mé návštěvy však zavřené). Museum bylo otevřeno v roce 1972 za účasti královny a v současné době má přes sto letadel, počínaje létajícími stroji „plátno a trubky“ a konče moderními jety.

Brity lze obecně považovat za mistry v aranžování různých výstav, expozic a jiných edukačních alotrií a tohle muzeum není výjimkou. Asi nejpůsobivější je multimediální show „Their Finest Hour“, aneb příběh letců, kteří bojovali v Bitvě o Británii. To se promítá přímo mezi letadly, pak sál ztichne, světla se rozsvítí a člověk sedí přímo mezi kovovými aktéry bojů, které před chvíli viděl na plátně. Nemůže tam tedy chybět válečný dříč Hawker Hurricane ani létající legenda Supermarine Spitfire, stejně tak jejich protivníci z Luftwafe (Messerschmidt Bf 109 a Bf110, Heinkel He 111). Ve stejné části jsou pak další letadla, která se podílela na válečném úsilí, např. tréninkový de Havilland Tiger Moth, Boulton Paul Defiant, Westland Lysander nebo Supermarine Wallrus, který přispěl k záchraně mnoha životů sestřelených letců. Tuhé boje připomíná vrak Hurricanu, který byl sestřelen v srpnu 1940 u Walton-on-the-Naze a jehož zbytky byly objeveny v roce 1973. Impozantním dojmem pak působí velký létající člun Short Sunderland MR5.

Další monotematickou halou je Bomber Hall, tedy hangár věnovaný bombardovacímu letectvu. I zde je možné najít letadla, na kterých létali čs. letci; zejména zmíníme „velouše“ (Vickers Wellington) a také čtyřmotorový Liberator. Další „kousky“ jsou neméně známé, tj. je tu „létající pevnost“ Boeing B 17, která byla častým hostem na protektorátním nebi, North American B 25 „Mitchell“, Avro Lancaster. Dále je tu v hezkém aranžmá vystaven vrak letounu Handley Page Halifax, který při jedné své misi (evidentně té poslední) přistál na zamrzlém jezeře Hoklingen v Norsku. Letadlo se pak potopilo skrz tající led a spočívalo na dně až do roku 1973 než ho tým specialistů RAF vytáhnul pomocí sudů naplněných vzduchem. Nadšenci nejdříve uvažovali o kompletní rekonstrukci, z důvodu technického stavu vraku pak od této myšlenky upustili – což je možná dobře, „éro“ je takové autentičtější. Poválečnou etapu rozvoje proudových bombardéru dokumentuje Avro Vulcan, který je tak velký, že ho na místě samém prostě nejde vyfotit vcelku. Patrně z důvodů vyplnění místa mezi letouny jsou vystavovány i dvě stíhačky a to dvoumístný Fw 190 A-8 a proudový Heinkel He 162.

Hala s označením „milníky letectví“ je takový trochu miš-maš, dle muzea obsahuje letadla, která svým pojetím nebo výkony byla zásadní pro vývoj letectví. Je zde průřez počínaje letadly jako je Blériot, dále stíhačkami z první světové války, následováno druhou světovou a konče opět tryskáči z doby nedávné. Kromě bojových typů jsou tu i typy nebojové, např. závodní Percival Mew Gull či Miles M 12. Ale opět je na co koukat, řada letadel je známých jako P 51 Mustang, reaktivní Me 262, de Havilland Mosquito nebo poněkud exotický Kawasaki Ki 100, který naštěstí pro americké letce přišel do služby až na úplném konci války. Dle informačních cedulí jediný dochovaný na světě.

Poslední halou, kterou jsem navštívil, byl tzv. historický hangár, čímž je míněno, že sbírka je v autentických hangárech RAF z první světové války. Tematická linie je ta, která obsahuje jen typy používané RAF (resp. jen letadla s výsostným označením RAF), opět v průřezu několika období. Kromě letadel jsou tu i vrtulníky. Za důstojné reprezentanty připomeňme oba Hawkery (Tempest i Typhoon), Kittyhawk, dále P 47 Thunderbolt, z proudové éry jsou zde Gloster Meteor a English Electric Canberra.

Co jsem nezmínil, je pochopitelně celá řada dalších artefaktů, které dokreslují historii letectví nebo válečné úsilí jako motory, bomby, servisní vybavení, vozidla, kombinézy, figuríny letců a velké množství fotografií a jiných obrazových dokumentů. V muzeu jsem strávil 3,5 hodiny a to je skutečně minimum na tak zajímavé místo. Návštěvník v dobré kondici zde klidně prožije celý den. V celém areálu je povoleno fotografování, takže si vezměte hodně velkou kartu do digitálu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Dvakrát okolo Sečské přehrady – díl druhý

Druhá část putování v okolí výše jmenované přehrady byla
motivována nejen poznáním krás, ale i prozaičtější nutností zbavit
se alkoholických příměsí v krevním oběhu před cestou automobilem
k bydlišti. Hezké počasí a sedlo kola k tomu vybízelo –
tentokrát byl zvolen jižní směr a za oficiální start cyklotúry jsem
vyhlásil malou vesničku ležící cca 5 km od Seče v údolí
říčky Doubravy.

Druhá část putování v okolí výše jmenované přehrady byla motivována nejen poznáním krás, ale i prozaičtější nutností zbavit se alkoholických příměsí v krevním oběhu před cestou automobilem k bydlišti. Hezké počasí a sedlo kola k tomu vybízelo – tentokrát byl zvolen jižní směr a za oficiální start cyklotúry jsem vyhlásil malou vesničku ležící cca 5 km od Seče v údolí říčky Doubravy.

Úvodní krátká etapa vede doslova cestou-necestou (byla ale zvolena záměrně, protože jinak by mě čekala delší oklika po asfaltu) a lehce zablácen nakonec vjíždím do obce Úhrov. V únoru roku 1469 proběhlo ve vesnici jednání mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a uherským Matyášem Korvínem poté, co bylo Matyášovo uherské vojsko obklíčeno u nedalekého Vilémova. Výsledkem jednání bylo uzavření mírové dohody mezi oběma vládci. Po propuštění však Korvín dohodu nedodržel (což jistě Jiřího z Poděbrad hodně mrzelo, ale ne dlouho, protože krátce na to v roce 1471 zemřel). Památnou událost připomíná lípa, pod kterou prý oba státníci rokovali. Tedy, ehm, ehm, už jen pahýl vhodný tak na topení (ochránci přírody prominou). Jedná se o cca 5 m vysoké torzo kmene staré lípy malolisté, která obráží z kořenových výmladků a jedné živé větvě rostoucí z kmene. Dále minu barokní zámek z 18. století, který po roce 1948 zchátral, a nyní je opravený, protože se nachází v soukromém vlastnictví. Skutečnost, že je v soukromých rukou ale znamená, že bohužel není přístupný…a velký pes za vraty s divokým výrazem nenaznačuje, že se tak brzo stane. Ve vesnici se ještě nachází kaple Antonína Paduánského, leč taktéž nepřístupná. Proto si místo toho prohlédnu alespoň památnou alej a park rozprostírající se u zámku.

A jedeme dále. Ačkoliv provoz na silnicích není silný, rozhodnu se pro zelenou turistickou značku směr Golčův Jeníkov. Zjišťuji ovšem, že tato trasa není příliš turisticky frekventovaná, omšelé směrovníky ještě existují, leč značkař již dávno odešel do důchodu nebo rovnou umřel…. Začíná to být docela dobrodružné, nejen po stránce orientace. Poslední vozidlo, které zde jelo, bylo něco extra velkého a těžkého, takže cesta je výmol za výmolem. Vysvobození z toho utrpení přichází až s prvními domky obce Leškovice. Leškovice se na konci II. světové války staly dějištěm smutné události – na kraji lesa zemřelo několik ruských a českých partyzánů v čele s osmadvacetiletým majorem Fominem z Leningradu. Byla to část partyzánské skupiny Mistra Jana Husa, která operovala v oblasti Železných hor; zde byla v březnu 1945 obklíčena a v nerovném boji zahynula. Na místě boje je památník (resp. památníky dva, velký a malý) a jsou na něm uvedena jména padlých (dvě jména jsou ženská – ve štábu byla lékařka a radistka). Ani jednomu z hrdinů nebylo třicet let…

Protože mě další putování po zelené značce obralo o čas (značka vede cik – cak), rozhodl jsem se pro kratší variantu a po nějakých 6 kilometrech v terénu se vracím v Jakubovicích na asfaltku. Dle malé informační tabule byly v minulosti Jakubovice hojně navštěvovány různými malíři, protože jim v tomto krásném kraji poskytovaly dostatek inspirace k umělecké tvorbě. Místo skutečně umožňuje daleký pohled do krajiny, přede mnou je hradba lesů CHKO Železné hory a údolí táhnoucí se od Čáslavi až někam za Chotěboř. Navíc místní obyvatelé patří do kategorie šprýmařů a tak na křižovatce cest je dřevěný rozcestník s nápisem „Jakubovice – střed České republiky – pupík Evropy“. Jsou zde i pokyny, jak se mají lidé chovat za určitých okolností, cituji z textu: „…při vplutí zaoceánského parníku uhnout z plavební dráhy, při příjezdu autobusu vyvěsit státní vlajku…“.

Je čas pro nějaké občerstvení a tak se bez větší námahy a šlapání svezu do Vilémova a žízeň spláchnu kofolou konzumovanou na zahrádce. Přitom se mi naskýtá pohled na další zámek v soukromých rukou – o postoji jeho majitelů k náhodným návštěvníkům výmluvně vypovídají zákazy vstupu i nápis „zámek není turistickým objektem“ na bráně. Má dlouho a pohnutou historii, základy pocházejí z roku 1120, kdy na tomto místě stál jeden z největších benediktinských klášterů ve střední Evropě. Zakladatelem tohoto kláštera byl opat jménem “Vilém” a podle jeho jména dostaly “Vilémov” i zámek svůj název. Mniši, kteří bydleli v klášteře, jsou známí hlavně tím, že pojídali ryby a žáby. No věru vybraný jídelníček, brrrrrrr…

Odpoledne se nám nachýlilo a je tu závěr výletu. Ten patří zastavení u přehrady Pařížov postavené v roce 1911, která je zajímavým technickým dílem. V údolí Doubravy zapadající sluníčko vrhá dlouhé stíny přes zgotizované věže přehrady. Je zde jen pár výletníků a okraje vodní plochy jsou lemovány rybáři. Je čas se vrátit k autu a vyrazit domů…

Dvakrát okolo Sečské přehrady – díl první

Sečská přehrada byla vystavěna v letech 1925 až 1934, aby
ochránila dolní tok Chrudimky před povodněmi. Kolem nádrže to vypadá jako
kolem každé vodní plochy v ČR, tj. je to osázené rekreačními
objekty různé kapacity, stylu a stáří, nicméně – dle mého názoru –
to tam není až tak moc zahuštěné a příroda má také svůj prostor.

Tato minisérie vznikla díky podnikovému teambuildingu, který se konal v minulých letech v Juniorcentru na břehu Sečské přehrady. Čas, který zůstal po ukončení akce jsem využil k cyklotúrám v této části Železných hor. Původně měl znít název „Třikrát okolo Sečské přehrady“, ale první výlet skončil dřív než začal, protože pro nepřízeň počasí jsem byl nucen první výlet na zříceninu hradu Lichnice radikálně zkrátit.

Připomeňme, že Sečská přehrada byla vystavěna v letech 1925 až 1934, aby ochránila dolní tok Chrudimky před povodněmi. Kolem nádrže to vypadá jako kolem každé vodní plochy v ČR, tj. je to osázené rekreačními objekty různé kapacity, stylu a stáří, nicméně – dle mého názoru – to tam není až tak moc zahuštěné a příroda má také svůj prostor. Což byl asi důvod, proč tato oblast, rozkládající se na ploše 284 km² v severní části Českomoravské vrchoviny, byla v roce 1991 vyhlášena za Chráněnou krajinnou oblast Železné hory. Nápadnou dominantou je hlavní hřeben, který se táhne od Ždírce nad Doubravou do Podhořan a dále k Týnci nad Labem. V tomto hřebenu jsou vedle četných vrcholů i hluboké rokle. Největší a nejkrásnější jsou Lovětínská a Hedvíkovská, které protínají hlavni hřeben u Třemošnice a Závratce.

Před vlastním líčením cesty si opět dovolím standardní poznámku, že naše domovina skýtá krásné kouty a člověk nemusí jezdit za hranice republiky, aby se potěšil pohledy na přírodu či všelijaké historické památky. Za pozitivum též považuji to, že přes nesporné krásy zvolené cesty jsem na své krosové trase nepotkal téměř živáčka.

Za výchozí bod výletu volím obec Horní Bradlo a usilovně nabírám výšku k jižní straně Železných hor. V Lipce míjím starou tvrz (raduji se, že nějaký dobrý člověk se pustil do náročné a nikdy nekončící opravy a nenechal ji zcela zchátrat) a přes Modletín mířím k jednomu z nejvyšších bodů – Spálavě (663 m.n.m). Vrchol mají obsazený radioamatéři se svými anténami a maringotkami. Zřejmě chytají signály z celého světa ve dne v noci. Kupodivu zde není vybudován žádný stožár radiokomunikací, vojáků ani mobilního operátora ač rozhled (a tím pádem i šíření vln v éteru) je famózní. Krátké, byť větrné pokocháníčko, a už je tu stejnojmenná osada Spálava. Osadě vévodí krásná stará lípa, o které se píše, že byla vysazena na památku vítězství Jiřího z Poděbrad nad Matyášem Korvínem před 530 lety. Po několika kilometrech projíždím obcí Polom, kde si prohlížím kostel Sv. Kunhuty. Kostel je odsvěcený a postupně chátrá a ve stínu vzrostlých stromů, které ho obklopují, působí téměř strašidelným dojmem. Kontrastně ke kostelu působí opravená zvonice (leč bez zvonů ) s šindelovou střechou. To už se pomalu blížím k pomyslnému cíli vyjížďky, kterým je „open-air“ Skanzen lidových staveb Veselý kopec, kde první expozice byly zpřístupněny v roce 1972. Ještě předtím však zastavuji v Možděnicích u staré truhlárny a kolárny (taktéž součást Skanzenu, leč obé z důvodů škrtů financí na Ministerstvu kultury zavřeno do odvolání). Bohužel přijíždím po zavírací době a proto si návštěvu roubenek nechám asi na zvláštní výlet. Tuto osadu volně rozptýlených zemědělských usedlostí v původním krajinném prostředí doplnili památkáři lidovými technickými památkami na vodní pohon. Přenesené objekty a expozice v nich přinášejí svědectví o životě a způsobu hospodaření drobných řemeslníků a zemědělců od poloviny 19. století do první poloviny 20. století. Veselý Kopec je místem, kde se pořádají také četné kulturní programy. Nezbývá než otočit a zamířit patrně na nejzajímavější místo cesty, kterým je již nepoužívaný lesní židovský hřbitov. Nejstarší náhrobek se datuje do druhé poloviny 16. století, kdy do nedalekého Dřevíkova přišla početná židovská komunita. Zvláštní je, že asi v polovině trvání existence hřbitova se místní rozhodli pro rekonstrukci a obrátili hlavní vchod, takže část náhrobků „kouká“ do lesa a část zase z lesa. Poslední, kdo zde v 1983 našel věčný klid, byl jistý pan Bergman, starosta nedaleké Trhové Kamenice. Další pozoruhodností je, že na řadu náhrobních kamenů byly po válce dotesány jména těch, kteří zahynuli v koncentračních táborech či jinde. Na cestě zpět míjím ještě rekonstruovaný hamr na řece Chrudimce a bez dalších zastávek a s deštěm v zádech se vracím tam, odkud jsem vyjel. Ještě dodávám, že lepší a profesionálnější fotografie z této oblasti si můžete prohlédnout na webu pana Hlavatého.

Muzeum obětí genocidy ve Vilniusu

V loňském roce jsem strávil několik dní v hlavním městě
Litvy – Vilniusu. I když jsem neměl mnoho času, byla mi
doporučena návštěva „Muzea obětí genocidy“, které mapuje
jednu tragickou kapitolu v historii tohoto malého pobaltského národa. Je
v autentických prostorách, neboť na daném místě až do roku
1991 mělo sídlo velitelství KGB. Zakladatel a provozovatel muzea tvrdí,
že je jediné tohoto druhu ve státech bývalého Sovětského svazu.

Poměrně dlouho jsem rozvažoval, zda tento článek vůbec napíši. To proto, že na webu cestovatel.cz jsem převážně četl články pozitivně laděné, optimistické, opěvující krásu přírody nebo velikost lidského umu a ducha. Odvahu mi dodalo až vyprávění pana Kylara „Památník Vojna u Příbrami – komunistický koncentrační tábor“, které zmiňuje i temné stránky lidské historie. Já přidám zážitek ještě více ponurý.

V loňském roce jsem strávil několik dní v hlavním městě Litvy – Vilniusu. I když jsem neměl mnoho času, byla mi doporučena návštěva „Muzea obětí genocidy“, které mapuje jednu tragickou kapitolu v historii tohoto malého pobaltského národa. Muzeum je umístěno na ulici Auku str. 2 ve velké kamenné budově, která se oku náhodného chodce ničím neodlišuje od ostatních domů. Je v autentických prostorách, neboť na daném místě až do roku 1991 mělo sídlo velitelství KGB. Zakladatel a provozovatel muzea – Centrum výzkumu genocidy a hnutí odporu – tvrdí, že je jediné tohoto druhu ve státech bývalého Sovětského svazu.

Lze říci, že muzeum je rozděleno do několika ucelených částí. První, patrně nejrozsáhlejší, je část zachycující dokumentárním způsobem období od roku 1940 do roku 1991. Období prosperity 30. let bylo násilně přerušeno v červnu 1940, kdy Sovětský svaz obvinil Litevce z porušení dohody o přátelství, zemi napadl a okupoval až do doby, kdy Litvu obsadila v roce 1941 německá vojska. Během této krátké etapy „sovětské bratrské pomoci“ byly stovky lidí uvězněny, zastřeleny nebo v lepším případě deportovány na Sibiř. Po osvobození v roce 1944 (je diskutabilní, zda slovo osvobození lze v tomto kontextu užít) pokračovala krvavá nadvláda až do roku 1991. Zvláštní část výstavy je věnována bojovníkům za svobodu z období 1944 – 1953, tedy partyzánům, kteří po devět let vedli boj za znovuobnovení nezávislosti Litvy. Že to byl boj marný, není třeba dodávat, z tisíců se stávaly stovky, ze stovek desítky a z desítek jednotlivci, kteří nakonec podlehli mnohočetné přesile. Nejsem odborník na partyzánskou válku, soudím však, že geografický charakter Litvy bez hor a jiných přirozených úkrytu bojovníkům příliš do karet nehrál. Exponáty představují historii boje, přehled polovojenských jednotek, publikace, rukopisy, fotografie, zbraně a osobní věci. Bohužel celkový dojem byl zkažen příchodem povykující skupiny pubescentů, kteří zhola neměli žádnou úctu ke generaci svých dědů a otců.

Pod výstavou v suterénu se nachází vězení s celami, taktéž ve stavu, jak jej v roce 1991 opustili komisaři KGB. Muzeum prošlo v poválečných letech přestavbou, počet cel byl původně 50, nyní jich je jen 19. V některých celách bylo odhaleno až 18 vrstev nátěrů, kterými byly překrývány nápisy, co v v těchto ponurých místech zanechali trvalí či dočasní obyvatelé. Blízko u vstupu do vězení jsou „krabice“, malé temné komory, které sloužily pro umístění podezřelých, zatímco vyšetřovatel ve službě prohlížel jejich dokumenty. Pak je tu místnost, kdy byly nově příchozí fotografováni a kde jim odebírali otisky prstů. Následuje strážnice (kde probíhala politická školení pro personál) a místnost důstojníka ve službě. Z cel je asi nejsmutnější místnost, kde probíhaly výslechy – stěny jsou pokryty tlustou vrstvou tapecírunku, aby nebyl slyšet nářek mučených. Obdobně nehostinná je i místnost, která měla taktéž za cíl zlomit lidi – je to v podstatě nora s „brouzdalištěm“, kde nešťastnici stáli bosky ve studené vodě či v zimě na ledu. Bohužel v muzeu je zákaz focení a „děžurná“ na každém rohu, takže mé fotografie z těchto míst nejsou příliš kvalitní.

Poslední je popravčí cela, ke které se jde dlouhou chodbou z vězení. Když jsem tudy scházel po železném schodišti, tak mi běhal mráz po zádech. Nízká klenutá místnost fungovala od roku 1944 do poloviny 60. letech a přišlo zde o život více jak tisíc lidí. Původně byla cela přepažena dřevěnou zástěnou, aby se kulky neodrážely a nezranily vykonavatele rozsudku, za přepážku pak uložili mrtvé a ty potajmu v noci odváželi náklaďáky – neznámo kam… Dosud byl nalezen jen jeden masový hrob, předpokládá se, že v okruhu 30km od Vilnusu je jich ještě několik. Exponáty jsou poskládány z vykopávek z místnosti, vykopávek z hromadného hrobu v Tuskulenai, fotografií a dokumentů – a rozhodně to tu není pro slabší povahy!

Shrnuto – je to místo se smutnou historii, plné bolesti a zmaru, ale zároveň poučné, které rozhodně nutí k tomu, abychom nezapomínali! Kdo se chce dozvědět více, může se podívat na webové stránky muzea v anglické verzi www.genocid.lt

Mladějovská úzkokolejná dráha

S trochou nadsázky lze říci, že historie Mladějovské úzkokolejné
železnice se začala psát již v třetihorách. Co na této unikátní
technické památce uvidí návštěvník dnes? Dráhu o délce
10,5 km a rozchodu kolejí 600mm, která začíná v bývalém
závodě Moravských šamotových a lupkových závodů a končí
u bývalých dolů na Hřebči.

S trochou nadsázky lze říci, že historie Mladějovské úzkokolejné železnice se začala psát již v třetihorách. Tehdy byl v dnešní malebné krajině Českotřebovska mělký mořský záliv s mocnými usazeninami jílů. Ty se staly zdrojem cenné keramické suroviny a v oblasti Hřebečského hřbetu pak tyto sedimenty umožnily rozvoj hornictví. Stalo se tak za doby Liechtensteinů, kterým panství patřilo od 17. století, a průmyslové využití zdejšího nerostného bohatství zahájili v roce 1826, kdy začali těžit uhlí – následoval lupek vhodný pro výrobu žáruvzdorných materiálů. Původně se vytěžená surovina odvážela koňskými povozy a lanovkou, ve 20. letech 20. století byla postavena dráha a používaly se důlní vozíky spojené do vlakových souprav. Těžilo se až do roku 1991, kdy díky celkovému útlumu těžkého průmyslu klesla poptávka po ohnivzdorném šamotu a výroba byla postupně ukončena. Bývalou slávu šamotky nyní připomínají čtyři rezavějící šachtové pece, kdysi vytápěné plynem. V Mladějově byla elektrárna – dochovala se její budova, která nyní hostí expozici stacionárních motorů a lokomobil. Také zde lze spatřit původní výtopnu lokomotiv.

Co na této unikátní technické památce uvidí návštěvník dnes? Dráhu o délce 10,5 km a rozchodu kolejí 600mm, která začíná v bývalém závodě Moravských šamotových a lupkových závodů (MŠLZ) a končí u bývalých dolů na Hřebči. (Samotné doly nejsou, dle mých znalostí, přístupné veřejnosti, vchody jsou uzamčené či zatarasené). Dráha se nejprve zakousne zářezem do krajiny a táhle stoupá se sklonem 35 promile pod Mladějovským hradištěm k tzv. Vekslu. Po dosažení dvouapůltého kilometru si mašinky oddychnout a projíždí po vrstevnici rozmanitými lesy Hřebečského masivu. Cestou lze vidět nádhernou krajinu směrem k Lanškrounu a Moravské Třebové, třeba i dočerpání vody do parní lokomotivy nebo zastávky Veksl a Nová Ves s výhybkami.

Že zub času hlodal na této technické památce jenom trochu, za to vděčíme Muzeu průmyslové železnici, které v roce 1994 zahájilo činnost a jeho dobrovolníci se pustili do renovace vozového parku a provozování dopravy po trati. Stejně tak se vrhli do oprav i samotné tratě, protože socialistická péče o státní majetek byla pověstná. Od roku 2005 převzalo štafetu Průmyslové muzeum Mladějov a nový provozovatel úzkorozchodné železnice – Mladějovské průmyslové dráhy.

Autorovy vzpomínky se váží k provozu a obnově železnice, kdy se před několika lety zúčastnil jedné z dobrovolných brigád na trati. Za nevšední zážitek pro „dítě z velkoměsta“ lze jistě označit to, že dělal topiče na parní lokomotivě ČKD s označením BS 80 a pak byl ještě připuštěn k obsluze některých agregátů „mašiny“. Pohyb v úzké kabině strojvůdce vyžadoval notnou dávku ostražitosti, protože hrozilo spálení o horký vnitřek. Stejně tak bylo nutné se mít na pozoru při nečekaných otřesech lokomotivy na nerovných kolejích – uvnitř bylo hodně všelijakých trubek, kohoutů a výčnělků k pořízení modřin. Nicméně vjemy byly opravdu intenzivní: otevřít začouzená dvířka, do žhnoucího, nenasytného topeniště vhodit několik lopat uhlí tak, aby se rovnoměrně rozprostřelo, zavřít, podle pokynů doplnit vodu, poslouchat supění stroje a občas si nechat padat na hlavu unikající páru, která na vzduchu kondenzovala v jemné mrholení nasycená kouřem z komína.

Podobné to bylo i s opravou kolejnic a pražců, kdy se vyměňovala jednotlivá pole. Ráno začínalo výběrem pražců, které se nakládaly na opleny a vozily se na místo oprav. Pracovní četa pak rozpojila jednotlivá pole a ty jeřáb pomocí ocelových lan vytrhnul z podloží – někdy to byl pohled tristní, protože kolejnice již jen silou vůle držely ve shnilých pražcích. Následovala úprava lože, jeho vyrovnání, položení nových pražců a montáž nových kolejnic. Nakonec se pražce zasypaly várkou kamení, aby celek byl kompaktní. Pak jsme se posunuli po trati o jedno pole dál a celé se to znovu zopakovalo.

Informace o současném provozu můžete nalézt na webových stránkách http://www.mladejov.cz, v létě se jezdí zpravidla o víkendech, ale pouze do Nové Vsi, protože zbytek tratě je stále opravován (viz výše). Na stejné stránce je možné dočíst se i další informace. V místním parním depu stojí zdejší původní lokomotivy Krauss Linz č. 1 a Krauss Linz č. 5, ale i další lokomotivy a vagóny. V srpnu si nenechte ujít pravidelnou prvoválečnou vojensko-historickou akci Mladějov-Blosdorf 1915. Zkrátka, je zde vždy co vidět.

Mladějov na Moravě je dosažitelný po železnici ČSD a leží na trati spojující Českou Třebovou s Moravskou Třebovou.

Zpracováno za použití stránek www.mladejov.cz, www.mpz-brno.cz a mladejov.zde.cz

Soutěž Scoutdoor: Šílený tuk-tuk

Pátý článek do soutěže s internetovým obchodem Scoutdoor.cz.

Přečtěte a jestli se vám líbí, zvyšte mu karmu. Tento článek je
na téma „Způsob dopravy, který mi nahnal nejvíc strachu“

Ve svém nepoměrně krátkém cestovatelském životě jsme měl tu čest poznat mnoho tradičních i netradičních dopravních prostředků a různých samohybů, ať již byly poháněny lidskou či zvířecí silou, motory všech typů či jenom gravitací po nějaké nakloněné ploše. Osobně si také myslím, že mám pro strach uděláno a kontrolovatelná míra nebezpečí je pro mě výzvou – nicméně vzpomínka na šíleného řidiče řinčícího tuk-tuku, kterému jsme byli vydáni na milost a nemilost, se mi občas vrací.

Pro nezasvěcené – tuk-tuk je zcela typický dopravní prostředek používaný v Thajsku, jehož název je odvozen od zvuku motoru, který vydává. Dvoutaktní tříkolové vozítko má zpravidla „sic“ pro řidiče, za kterým se nachází různě vymezený prostor pro několik cestujících, jejichž maximální počet je přímo úměrný jejich vlastní skladností, schopností udržet se při nečekaných manévrech majitele řidítek a nutností se dostat na dané místo. I laik s minimem technických znalostí zaváhá při pohledu na kouřící obludu, která vyluzuje celou plejádu srdceryvných kovových zvuků – stejnou důvěru zpravidla vzbuzuje i výfukovými plyny ošlehaný řidič tohoto technického zázraku. Nicméně komisařů STK po Bankogu běhá málo a policistů, kteří by kontrolovali oprávnění „pilota“, ještě méně, takže srdnatě nastoupí. Tak jsem učinil i já a moji čtyři kamarádi před 8 lety po čas pobytu v thajském hlavním městě.

První dojem nebyl nikterak špatný, relativně pohodné sedadlo a dostatek prostoru pro celou partičku. Než jsem však mohl své pocity sdělit kamarádům, majitel „nakopnul“ mašinu a pekelný hluk utnul jakoukoliv snahu o konverzaci. Následně jsme se vnořili do provozu a začali se dít věci nevídané: notně odrbaná spojka způsobuje, že pohyb při rozjezdu není zdaleka plynulý, taktéž brždění na poslední chvilku by žádného instruktora české autoškoly radostí nenaplnilo – výsledkem je to, že osádka je smýkána po prostoru a členové do sebe neočekávaně narážejí.

Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scoutdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem.

Dále zjišťujeme, že držet se rámu kabiny je sázka do loterie, protože tuk-tuk míjí ostatní vozidla o milimetry a i moje hubené prsty prostě „přečuhují“. Vystrčit hlavu a fotit nejde vůbec, to je přímo vstupenka do krematoria, udělal jsem to jednou a téměř okamžitě jsme pochopil „kolik uhodilo“, když jsem jen o fous minul tuk-tuk projíždějící v protisměru. K mému překvapení však tento dopravní systém, kde platí evidentně právo rychlejšího, silnějšího a agresivnějšího, nezpůsobuje domorodcům velké problémy a celou dobu v Bankogu jsme nezaznamenali nějakou závažnou dopravní nehodu. Úseky šíleného sprintu jsou často střídány nehybnou zácpou, kdy odspodu vozidla vzlíná trabantovský zápach a škrábe nás v nose – to už pohyb vpřed je lepší, dá se alespoň dýchat. Aby naše dojmy z cestování tuk-tukem byly opravdu trvalé, tak se od majitele samohybu dozvídáme, že má jakousi smlouvu s majitelem konfekčního obchodu a že nás tam zdarma doveze. Protože máme čas a na takové nabídce nemůžeme prodělat, řidič s námi peláší na zcela opačný konec velkoměsta, než jsme původně zamýšleli. Seriózní majitel obchodu s oděvy nám představí celou škálu nejnovějších obleků (bylo by to přijatelné i pro naši kapsu), nicméně nakonec přijme naše vysvětlení, že šortky, tričko a páskové boty jsou k cestování po parné zemi vhodnější a milostivě nás propustí. Mezitím majitel tuk-tuku provedl „údržbu“, jak jsem skrz výlohu zaregistroval, což spočívalo v tom, že hadrem otřel olej vzlínající na mnoha místech a přihnul jakousi páčku ovázanou drátem. Povzbuzeni tímto láskyplným aktem péče o ocelového oře jsme si opět nalodili a pokračovali v přerušené cestě za památkami. Nakonec jsme bez úhony dorazili na dohodnuté místo, pár drobných báthů (místní platidlo) změnilo majitele a my pokračovali dál po svých.