Pod tlampačem hlásajícím: „Na čtvrtém nástupišti nastupujte do rychlíku 423 Cassovia ve směru Košice,“ schází se šestice odhodlaných průzkumníků. Do řeči se dávají tak samozřejmě, jako by se znali dlouhá léta a mířili na čundr kamsi za humna. Zdání klame, někteří se vidí poprvé v životě a právě vzniklá skupina míří na brigádu na Ukrajinu.
Historie této akce se svým způsobem začala psát před několika lety po návratu z jednoho puťáku na Podkarpatské Rusi. Jeden z účastníků našel kdesi rozhovor s Petrem Krenickým – slovenským knězem, který na Rusi v jedné zapadlé vesničce pomáhá místním, buduje domov pro staré nemohoucí lidi, a všemožně se snaží o zvelebení kraje. Článek mě natolik zaujal, že jsem prohlásil: „To je skvělý, skoro bych se sebral a jel mu tam pomoct.“ Dlouho zůstalo jen u tohoto výroku, až letos jsem se odhodlal vynajít si informace a navrhnout kamarádům, že bychom se tam vypravili. Množství kladných reakcí mě ohromilo, ozvali se dokonce mně úplně neznámí lidé, kteří se o akci odkudsi doslechli. To už se nedalo couvnout, takže nezbylo než vymyslet, zařídit a domluvit všechny náležitosti a jet…
Cesta na východ
Lehátkový vagón hladce jede po koridoru na Ostravu a my konečně usínáme. Novinky si dopovíme potom, vždyť na to máme čtrnáct dní. Při přestupu v Košicích zvládáme dokonce nakoupit čerstvé pečivo, bryndzu a korbáčíky, a ujíždíme dál na východ. Čierná nad Tisou, osada na konci světa, totiž na konci Schengenu. Ne že by nám snad další vlak ujel, on totiž dokonce vůbec nejel. To nás pro příště poučilo, že máme více důvěřovat slovenskému jízdnímu řádu než ukrajinskému. Nu což, další jede za sedm hodin, vyrazíme tedy do okolí? Tato varianta byla všemi přijata a tak jsme mimo jiné navštívili bývalou solnici s velmi zajímavou expozicí o historii tohoto kraje a nechali jsme se se pozvat na čaj od milých maďarských manželů. Poté jsme vyrazili zpět na nádraží. Vlak s námi úspěšně odešel a vysadil nás před nápisem „Чоп“ (Čop). Proběhla celní kontrola, která neznalé zaskočila vyplňováním imigračních lístků, vysvětlováním účelu kytary i cíle cesty a poctivou prohlídkou zavazadel (důmyslně maskované sekery vespod batohů naštěstí neviděli).
Průchodem hranic se představila další novinka – kyjevský čas. Na Ukrajině musíte oficiálně přičíst hodinu, řídíte-li se jako místní klášter v Usť Čorné podle času středoevropského, nepřičítáte nic a jste-li horská babuška řídící se dle „Boha a sluníčka“, pak ještě hodinu odečtete. Žádné však strachy, neboť na Ukrajině vám obecně postačí námi oblíbená informace, že je „zhruba úterý kyjevského času“.
V Čopu jsme nastoupili do jednoho z místních vlaků, totiž pojezdů, a protože jsme nebyli zdaleka jediní pasažéři, dal se s námi kodrcavě do pohybu. Rychlost dosahující až 30 km/hod (hodná nejrychlejších olympijských sprinterů!) umožňuje dostatečně vstřebat krásy vně i uvnitř vlaku. Vně se míhají stromy, domy, vesničky a hory a uvnitř proplouvají obchodníci a obchodnice s náručí plnou kuchyňského nářadí, hodinek, piva, bonbonů, křupek, šátků… objevila se tu i místní žebračka a svědek Jehovův.
Kvůli sedmihodinovému zdržení v Čierné nad Tisou jsme však uprostřed noci uvízli v Korolevu. Cesta dál byla v tuto chvíli nemyslitelná. Zavolali jsme Petru Krenickému, abychom mu sdělili, že do Ťačivu, kde jsme se s ním měli setkat, přijedeme až zítra, načež on nám zařídil ubytování na zdejší řeckokatolické faře obývané dvěma pohostinnými otci. Pobyt zde neměl chybu, měkkými postelemi a sprchou byli nadšeni všichni.
Ráno jsme se jali pokračovat dále a v dopoledních hodinách jsme se ocitli konečně v Ťačivu. Zde jsme přijali dočasný azyl na místní faře. Abychom se snad nenudili, zapojili jsme se mezi místní připravující kostel, totiž opravuji se, zde každý řekne „cerkvu“, na nadcházející „velký sviatok“. Kromě vymetení pavučin, shrabání posekané trávy a přerovnání dřeva v úhlednou hromadu, jsme si zvládli i vyměnit peníze a spořádat oběd, který nám byl nabídnut.
Následně přijela sestra, představivší se nám Christofora, která nás měla dopravit do Usť Čorné, kterážto byla naším definitivním cílem. Naskládali jsme se tedy do dodávky a poté jsme vyrazili za zvuku ukrajinsko-křesťanského-tuctucpopíku směrem do hor po silnici „samájáma“. Cestou nás sestra krom svého řidičského umění seznamovala i s místními poměry a postupně se naše čeština s její ukrajinštinou slévala vytvářejíce jediný společný dorozumívací jazyk, přijímajíce za své výrazy i slovenské a polské.
Konečně jsme se ocitli v Usť Čorné, vesnici vskutku „mezi horami“ na soutoku dvou bystřin. Krom své odlehlosti vyniká i v dalších ohledech, například drží národní rekord v množství srážek a počtu bouřek do roka. Ubytovali jsme se v místním klášteře, který v současné době krom Christofory obývají ještě dvě další sestry.
Nejdřív práce
Na druhý den jsme se seznámili s prací, kterážto se na následující dny stala naším denním chlebem – s přípravou dřeva, kterého je na tuhou zimu potřeba vskutku hodně. S kluky jsme vstali brzo ráno, protože Christofora nám sdělila, že „mašina přijde o sedmej“. Vskutku, přijel ohromný sovětský Zil, my jsme spolu s několika místními pracanty naskákali na korbu a vyrazili korytem řeky vzhůru do hor pro dřevo. Jízda na této chrochtající a řvoucí potvoře, skákající přes kameny a kořeny, jejíž rychlost v kilometrech za hodinu docela dobře vyjadřuje zařazený rychlostní stupeň, byla skutečně zážitkem. Mašina se zastavila až u hromady špalků, z nichž žádný neměl průměr pod metr a nevážil pod metrák. Tyto drobečky jsme se jali házet na korbu po spolupracovnících, kteří jim uhýbali a následně je rovnali. Že se Bůh na Rusi stará, bylo zřejmé, tuto operaci totiž všichni přežili ve zdraví s nezmenšeným počtem končetin i prstů. Nakonec jsme na vršek této hromady naskákali my, mašina vyrazila nazpět a my opět uhýbali větvím rostoucím přes cestu, totiž chci říct přes potok.
Před klášterem jsme shodili špalíčky s korby a poněkud bezradně jsme koukali na ohromnou hromadu dřeva. Naše zoufalství uzřel děduška, který přispěchal na pomoc se sekerou a nebojácně ji zaťal do největšího špalku, který se k našemu překvapení rozdělil vedví. Postupně jsme od něho okoukali umění odhadnout, který špalek rozporcujeme naší ostrou fiskarskou, na který je lépe vzít obrovskou ukrajinskou klínovku a kde by bylo marné se snažit a je lepší vzít rovnou klíny a palici. Kluci štípali, holky nakládaly kolečko a vozily polena do dřevníku, a hromada dřeva se menšila a menšila.
Nejen dřevem živ je člověk, proto jsme se rozhodli okusit i spoustu jiných chvályhodných činností. Úspěch měla například stavba zadní stěny dřevníku, kterážto měla zabránit případným nenechavcům nepozorovaně odnášet výplody našeho úsilí do dřevníků vlastních. S heslem: „Tahle zeď nás přežije!“, vytvořili jsme z hromady krajinek a křivých prken architektonický skvost, jehož krásu a kvalitu zajisté obdivují sestry doposud.
Další robota konala se v místním divadle. S postupnou tichou hrůzou jsme zjistili, že jeho sklepení je vskutku prostorné a prosté všeho pořádku, prostě řečeno binec až ke stropu.
Naše práce spočívala ve vytěžení obsahu vnitřností té cihlové potvory, jež jako by spolykala vybavení celé školy i s jídelnou, a navíc veškeré příslušenství řádně natrávila. Věci, jež jsme vynesli na světlo denní, jsme ve velkém divadelním sále třídili na hromady podle toho, zda šlo o věc zbytečnou, nepotřebnou či úplně k ničemu. V našich prachem zanesených hlavách udržovaly jasnou mysl snad jen s vervou pronášené světské písně i vánoční koledy. Na paškál jsme si vzali překážející hromadu cihel a postupně začali doslova naplňovat slova doprovodné písně: „postav třeba zeď, dej cihlu k cihle, začni s tím hned teď“. Za vyučenou dostalo i ostatní harampádí, ostatky vyhublé slípky a školní lavice; vše jsme proložili dramatickým vystoupením na pódiu.
O poznání radostnější činností bylo zpívání v Domě pokojného stáří. Holky napadlo uspořádat koncertík staruškám hnedka první den a pro veliký úspěch si akce vyžádala několikeré opakování. Naší hudební produkcí byli (kupodivu) nadšeni všichni. Největší radost z nás měla babička navštěvující za časů tatíčka Masaryka českou školu, která byla nadšená z toho, že si může s někým tímto jazykem popovídat.
Potom zábava
Krom nejrůznější roboty, vyrazili jsme též na několik výletů. Přestože cesta po bývalé lesní železnici i koupání ve vodopádech byly zajímavými zážitky, zde se zmíním o výletu na Krásnou. Na poloninu zdvihající se přímo nad vesnicí vyrazili jsme po letos vyznačené turistické značce (doposud zde takové přežitky neznali). I přes spoustu zdržení zaviněných okolo rostoucími ostružinami, které jsme prostě nemohli neotrhat, došli jsme až na vrcholek s výhledem daleko do kraje, kde jsme se zalíbili sami sobě natolik, že jsme nafotili pásmo fotek „Turisté se baví“. Následně jsme vyrazili nazpět k domovu, avšak po stejné cestě by to byla nuda, vyrazili jsme tedy do nitra bukového lesa. Naše přesvědčení „na konci svahu je naše vesnice“ vzalo za své ve chvíli, kdy jsme zjistili, že se ubíráme po ostrohu končícím soutokem dvou potoků. Cest na výběr nebylo mnoho a tak jsme se dále vydali korytem této roztomilé bystřiny. Skákání po kamenech a přelézání kmenů jsme zvládli bez úhony, avšak co nám do karet nehrálo bylo stále rychleji mizející denní světlo. Vybaveni jedinou čelovkou pokračovali jsme dále více než obtížným terénem plným nástrah a medvědů.
Ale ochranitelská ruka adresáta našich písní se ukázala opět býti pevnou a prozíravou a tak jsme slézali bystřinou po kluzkých kamenech až do šera, pak našli stezičku a za úplné tmy narazili na cestu, po které už se zpívalo lépe. Náhle Jóžinek uviděl světélko a všechny Mařenky a zaradovaly a jaly se ho následovati. A tu – dědina smetanou a nákypem oplývající, v měsíčním svitu městečko Orion jak z reklamy, světélka v nočních tmách, domov do neuvěřitelna expandující psí populace zvyšující jeho specifický pach i chlupatost. Domov náš, konečně pryč z borů šumících po skalinách a poloninách, země ukrajinská, země zaslíbená, pokoj lidem dobré vůle a na zemi mezi lidmi mír, sláva budiž Bohu velikému – až na ВИКІ ВИКІВ. АМІНЬ
Nelze nezmínit hry a debaty, které s každodenní pravidelností vyplňovaly večery a zároveň činily ranní vstávání stále obtížnější. Protože však článek je již takto dost dlouhý, odkazuji zvídavého čtenáře na náš deník
Návrat domů
Čas nám utekl jako voda v Těresvě a přišel poslední den strávený v Usť Čornej. Během dne jsme nakoupili dostatečné zásoby čokoládových tyčinek БАТОН, místních bonbonů tisíce a jedné chutě, vodečky a dalších vynikajících pochutin, které u nás doma nejsou k sehnání; večer naše paže rozštípaly a do dřevníku uklidily poslední špalek, naše hlasy naposledy rozveselily duše starušek v Domově pokojného stáří, rozloučili jsme se se sestrami a odebrali se do svých pokojů posilnit se spánkem před dlouhou cestou. Avšak díky naší vrozené mlčenlivosti jsme se do spacáků téměř ani nedostali.
Brzičko ráno jsme se postavili k silnici na ničím neoznačené místo a počali vyčkávat autobus jezdící o šesté přibližně kyjevského času. Ať už to bylo tím, že jsme si vybrali správné místo, či proto, že nás bylo hodně, autobus nám zastavil a tím začala naše dlouhá cesta směrem k Atlantiku. První zastávka se konala v Ťačivu. Zde jsme navštívili místní bazar a nakoupili zásoby na cestu, med i CD ukrajinské muziky (hbitě jsme spočítali, že písnička stojí necelou korunu). Nastoupili jsme na vlak a protože jsme již v cestování místními pojezdy sběhlí, stačili jsme během cesty do Čopu dohnat velkou část spánkového deficitu. Hraniční kontrola proběhla podle očekávání, totiž až na jednu nepříjemnost. Stručně řečeno, někteří z nás se přesvědčili, že není dobrý nápad kývnout na prosbu o převezení cigaret, ať pašeračka působí mile a solidně. Naštěstí se to, alespoň pro nás, obešlo bez postihu. A už jsme téměř doma, k večeru nás vítá známé nádraží v Čierné nad Tisou, do Košic co by osobákem dojel a tam úspěšně kupujeme lehátka do Prahy. Tak dobrou noc, až se probudíme, vlaky už nebudou prichádzať a odchádzať.
Ráno raníčko jsme si zarajňakovali a molokem (koupeným včera ráno na trhu) jsme zapíjeli houstičky s navýsost dobrým medem. Dali jsme si i poslední Baton a čokoládu a po osmé ranní jsme projeli Novým spojením na Hlavní stanicu tej našej dediny! Tož Tož dowidzenia na after party! Hospodi pomiluj nás i nadále.
