Turecko – závěr

Malebné skalní útvary prazvláštních tvarů, v nichž jsou vytesané tisíce obydlí, někdy nad zemí, někdy hluboko pod zemí. Můžete tam strávit týden a pořád byste objevovali něco nového, nikdy se nenabažíte.

Kapadocie, dva dny


Malebné skalní útvary prazvláštních tvarů, v nichž jsou vytesané tisíce obydlí, někdy nad zemí, někdy hluboko pod zemí. Můžete tam strávit týden a pořád byste objevovali něco nového, nikdy se nenabažíte. Kapadocie je sice turisty hojně navštěvovaná lokalita, ale ti se v ní ztratí jako jehla v kupce sena.

Bydleli jsme v Goreme v penzionu Kookaburra, který můžu za cenu 5 YTL/os.noc jedině doporučit. Nejvíc se nám líbila návštěva nějakého bezejmenného kostela v okolí Goreme (pravděpodobně Aynili nebo Firkatan, vstupné 1 YTL) a procházky v nesčetných liduprázdných údolíčkách. Hrad v Ushisaru byl slabší, i když se skvělým výhledem, podzemní město Derinkuyu za 10 YTL byl drahý špás. Pravda, sedm pater pod zem se člověk jen tak nedostane.


Malatya a Nemrut, dva dny

Vzhůru na Nemrut, horu bohů! Jenže jak? Jinak než krkolomně to nešlo. Tranzitem z Goreme do Kaysieri, odtud nočním busem do Malatye. Tu jsme prošli a kromě obřího trhu se sušenými meruňkami jsme neshledali nic zajímavého. Tedy kromě naprosté absence turistů – což je velké plus. Když jsme před šestou ráno procházeli probouzejícím se městem, všichni na nás koukali jako na zjevení a zvali nás na čaj. To se ví, že jsme neodmítli.

Z Malatye jsme vyrazili místním tranzitem už přímo na Nemrut. Kapacita devíti lidí byla dvojnásobně překročena, ale nikomu to nevadilo. Chlapík nás po přemlouvání a malému doplatku dovezl až téměř pod vrchol. Stihli jsme tak akorát západ Slunce, ale byl pro nás velkým zklamáním. Na Nemrut se totiž večer sjíždí turisté z širokého okolí, proto si to člověk moc nevychutná. Přespat pod širákem u vrcholu Nemrutu není problém, jen se musíte domluvit s místní vojenskou posádkou.

Ráno už to bylo mnohem veselejší – celý Nemrut jsme měli jen a pouze pro sebe! Byli jsme jak u vytržení, fotili jsme ostošest, a vychutnávali nádherné výhledy. Atatürkova přehrada v dáli připomínala zatopený Železný pas. Přešli jsme Nemrut na druhou stranu a předraženým tranzitem se nechali zavést do Şanliurfy, téměř milionového města asi 50 km od syrských hranic. Po cestě jsme zastavili u několika pamětihodností (římský most, římské nápisy, chrám z dob mithraismu = stometrový tunel ve skále) a nakonec i u Atatürkovy přehrady, jejíž hráz překonala všechna naše očekávání. Hjúdž.

Şanliurfa a Harran, dva dny


Hned po příjezdu jsme vzali hotel s klimatizací (bylo už celkem teplo, přes poledne skoro 45°C ve stínu) a vyrazili do města. Uprostřed města je významné poutní místo spojené s prorokem Abrahámem, Gölbaşi, které obklopuje nádherný park plný muslimských poutníků, jezírka s kapry a pevnost na skále. Zamířili jsme i do blízkých čtvrtí, kde nemůžete čekat nic než obyčejné obyvatele. Z místního bazaru už je cítit východ, dobře se tu smlouvá a na Evropana prakticky nenarazíte. Hlavně masná ulička je celkem maso, slabším žaludkům doporučuji vyhnout se jí širokým obloukem (stejně tak pracovníkům hygienické kontroly).

Druhý den jsme se vypravili do nedalekého Harranu, který je známý hned z několika důvodů. Žil zde prorok Abrahám, je to místo s jedním z nejstarších kontinuálních osídlení na světě, stojí zde ruiny nejstarší islámské univerzity na světě a v neposlední řadě tu jsou domečky podobající se včelím úlům. V okolí Harranu už začiná poušť, a taky pekelné vedro, ve kterém se bez vody nedá dlouho vydržet. Nakonec jsme navštívili ještě zdejší polorozpadlou pevnost, a pak to otočili. Jakože úplně. Harran, Şanliurfa, Istanbul a vzhůru k Černému moři.


Pár tisíc km v autobusech a v tranzitech, dva týdny v Turecku, pět dní na Pirinu, tři dny u Černého moře a cesta z/do ČR. Celkové výdaje asi 13 000 Kč na jednoho, po odečtení výdajů na Bulharsko asi 10 000 Kč.

Dva týdny v zemi s odlišnou kulturou, ale rozhodně ne v zemi zaostalé. Turecko je vyspělejší než jsme čekali, a přitom skrývá spoustu míst, kam se turisté moc nevydávají. Na každém kroku čeká nějaké překvapení, a když ne zrovna chrám nebo hora, tak příjemní a pohostinní lidé. Věřte nebo ne, stačí se tam jen vydat.

Šťastnou cestu!

PS: Za fotky děkuju především Cihlářovi, dále Pasinovi, Kubáčovi a Gazovi.

Turecko, první část

Když jsme 30. července 2005 odjížděli z právě zdolaného Pirinu do Plovdivu, abychom se odtud vypravili vlakem s všeslibujícím názvem Balkan Express do Istanbulu, o Turecku jsme toho mnoho nevěděli. Nikdo z nás neměl s Blízkým Východem žádné zkušenosti, zato jsme měli prověřeného průvodce, pana LP (vřele doporučuju), pár tipů na místa, která jsme chtěli navštívit, dva týdny čistého času a velká očekávání.


Když jsme 30. července 2005 odjížděli z právě zdolaného Pirinu do Plovdivu, abychom se odtud vypravili vlakem s všeslibujícím názvem Balkan Express do Istanbulu, o Turecku jsme toho mnoho nevěděli. Nikdo z nás neměl s Blízkým Východem žádné zkušenosti, zato jsme měli prověřeného průvodce, pana LP (vřele doporučuju), pár tipů na místa, která jsme chtěli navštívit, dva týdny čistého času a velká očekávání.

Istanbul, Kapadocie, Ala Daglar, Nemrut… všechno to vonělo dálavou a zážitky, ale zároveň to bylo takové ploché, jako vystřižené fotky z časopisu. Ten třetí (čtvrtý, pátý…) rozměr, ten jsme tomu museli teprve dát. Bylo nás devět, povětšinou studenti vyšších ročníků VŠ, šest borců a tři holky. Právě o ty tři holky jsme měli před odjezdem největší strach, pročež se jediná světlovláska rozhodla změnit barvu, ale zpětně jsme uznali, že to nebylo potřeba. Jídla jsme si vezli minimum (většina padla na Pirinu), a vystačilo tak akorát do hor a liduprázdných končin. V civilizaci jsme žili hlavně z místních kebabů, vodu na pití jsme kupovali. Od střevních potíží nám úspěšně pomáhala domácí pálenka, problémy nastaly, až když došla 🙂


Istanbul, tři dny

Do Istanbulu je nejlepší přijet vlakem na nádraží Sirkeci, hlavně proto, že je přímo v centru. Ihned na vás dýchne atmosféra přímořského velkoměsta, které se až tak moc neliší od svých západoevropských kolegů. Rozdíly tu samozřejmě jsou – islámská architektura se nezapře, kam se člověk podívá uvidí široké kopule a štíhlé věže mešit. Nejkouzelnější je Istanbul při západu slunce a v noci.

Naše první kroky vedly do Velkého Bazaru, ale ten je dnes především turistickou atrakcí. Dokonce i proslulé smlouvání s zde smrsklo v pouhé divadélko. Jak poznamenal Kubáč: „Málo křiku, harampádí a bordelu.“ To vše jsme našli o kus dál směrem ke Galatskému mostu, kde se rozkládá bazar pro místní a egyptský trh s kořením. Tyhle končiny určitě stojí za návštěvu. Mešita Süleymaniye je největší v Istanbulu, ale na rozdíl třeba od Modré mešity je méně navštěvovaná turisty – proto se vyplatí sem zajít. Vedle je navíc malý klidný park.

Největším lákadlem Istanbulu a místem, které bych doporučil navštívit každému, je Aya Sofya. Původně křesťanský chrám byl postaven v roce 537 (!) a až do dobytí Istanbulu v roce 1453 byl největší křesťanskou stavbou na světě. Osmané jej pak přestavěli na mešitu a roku 1935 z ní Ataturk udělal muzeum. Mezi hlavní klenoty patří mozaiky s křesťanskými portréty z 10. století. Vyjížďka lodí po Bosporu se nám příliš neosvědčila, ale zahlédli jsme delfína a podjeli dva obří mosty. Před návštěvou stadionu Besiktas můžu jedině varovat, je totiž na úrovni našich prvoligových stadionů.


Ala Daglar, tři dny

Z Istanbulu jsme se autobusem (dálkové autobusy jsou v Turecku poměrně luxusní) přesunuli do stotisícového města Nigde, které i přes svou lidnatost dělá čest svému jménu. Tranzitem jsme zajeli do nedalekého kláštera Gümüsler, který je srovnatelný s kostely v Kapadocii (včetně starých křesťanských fresek), s několika výhodami: vstup je mnohem levnější a máte možnost si ho prolézt odshora až dolů podle libosti.

Odtud jsme zamířili k Ala Daglaru, téměř čtyřtisícovému pohoří, které je zároveň národním parkem. Už zdálky působí majestátně, zblízka se jen tají dech. V půlce léta je Ala Daglar vyprahlým pohořím bez vegetace, proto je potřeba si cestu dobře naplánovat tak, abyste měli dostatek vody. Vyplatí se spát u tábořišť (Sukulpinar, Yedigöller), kde máte pitnou vodu a nechají vás tu přespat zdarma. V Sukulpinaru je dokonce studená sprcha a za příplatek i kropený trávník. Místní pastevci jsou ohromně přátelští.

Žádnou horu se nám nepodařilo zdolat, mj. kvůli špatné navigaci :-), i tak jsme ale vystoupali do 3 500 metrů. Pokud chcete chodit natěžko mimo hlavní cesty, určitě se vyplatí lano, minimálně na spouštění báglů. My jsme je neměli a udělali jsme si zbytečnou půldenní zacházku.


Ala Daglar je asi nejkrásnější pohoří, ve kterém jsem kdy byl. Jeho kouzlo je právě v té pustosti a rozlehlosti. Občas si připadáte jako v Mordoru, v tom nejlepším slova smyslu 🙂