Autor: Jana Kučerová

Hřebenovka a očekávané výhledy

Den začal obětováním snídaně ve prospěch celodenní túry. Přítel není moc nadšený, ale myslím, že kopečky a dlouho očekávané výhledy ho přesvědčili velice rychle.

Dnes jsme měli dá se říci, štěstí v neštěstí. Túra měla začínat v sedle Encuameda, ale nedojeli jsme! Těsně pod sedlem to v autobuse zapraskalo a místo dopředu se autobus sune dozadu. Řidič autobusu neváhá, šlápne na brzdu a s cestováním v autobuse je konec. Popadli jsme baťohy a ten kousek jsme si to vyšlápli. Tak či tak, nás dneska čeká výstup na pár kopečků, tak se aspoň zahřejeme.

V sedle uděláme malý striptýz, zabalíme oblečení a vyrážíme. Máme nádherné počasí, sluníčko, bezvětří, což na Madeiře nebývá zvykem. Na hřebenu se vyskytuje jedno nádherné místo. Rozpažíte zde ruce a jednou rukou ukazujete na Atlantik na jihu a druhou ukazujete na Atlantik na severu. To nádherné počasí nám vydrželo skoro celou naši trasu. Jenom před koncem bylo sedlo, od kterého se na druhou stranu valila mlha hustá jako mléko. Zde jsme sestupovali do údolí. Na dnešek jsme si vybrali hezkou trasu, i když poněkud krátkou. Koukli jsme do mapy a viděli jsme, že jde jeden kopeček obejít. Druhou stranou se vrátíme do již zmiňovaného sedla. Jeden myslel a vymyslel… kompas. Hory jsou nehorázně členité a bez kompasu a v mlze nebylo možné určit na jakou světovou stranu se díváte. Na chvíli jsem se ztratili. Nakonec jsme zvolili stejnou zpáteční cestou a žádný okruh se nekonal. Vrátili jsme se do sedla Boca dar Torrinhas (1326m) a do města Curral des Freiras.

Funchal a delfíni

Třetí den bývá často označován za krizový. Vzali jsem si z toho příklad a motali jsme se jen po hlavním městě. Ale proč! Další dva dny jsme chtěli udělat túru na těžko a přespat na tábořišti. Není to tak jednoduché jak se zdá. K přespání potřebujete povolení. A než ho dostanete navštívíte tři úřady. Jeden proto, abyste se zeptali, kde to povolení dostanete. Druhý, aby vám řekli, že jste na nesprávném místě a třetí je konečně ten správný. Něco mi to připomíná, jen s tím rozdílem, že jsme byli na dovolené, a běhat po úřadech se nám dvakrát nechtělo. Podstoupili jsme to a za půl dne čekání držíme v ruce povolení, které jsme nakonec ani nepotřebovali. Naštěstí ještě ten den si zpříjemňujeme vyjížďkou za delfíny, naštěstí úspěšnou. Po nějaké hodince se kapitánovi povedlo najít rodinku delfínů a foťáky cvakají a cvakají. Nazpět se vracíme kolem druhého největšího útesu na světě, takže foťáky opět cvak, cvak. Nakonec to nebylo špatně strávené dopoledne. Vydali jsme se na prohlídku hlavního města. Toto malebné městečko se spoustou krásných budov, udržovanou zelení a krásně dlážděnými chodníky. Na každém chodníku najdete jiný vzor. Hlavně je tu čisto. Polorozpadlých a neudržovaných domů bylo pomálu.

Vrátili jsme se na úřad, kde nám velice milá paní předala pro nás důležitý dokument. Prostudovali jsem ho a chechtali se, že byrokracie je všude. Slunce bylo stále ještě hodně vysoko, a my vyrazili na horu Monte tyčící se nad Funchalem. Na Monte je pro turisty připravená atrakce v podobě proutěných saní. Na těch v doprovodu dvou mladých Madeiranů, sjedete dolů. Jelikož máme nohy ještě zdravé a chtěli jsme pokračovat v naši obhlídce, tak jsme jejich služeb nevyužili. Jinak Monte není nijak známá hora. Leží na ní však Nossa Seunova de Monte. Chtěli jsme navštívit ještě botanickou zahradu, ta byla však k naší smůle zavřená a tak se vracíme zpátky do hotelu.

Tři kopečky

A je to tady! Vstáváme v pět hodin ráno, abychom stihli svítání na Pico de Areeiro (1818m). Večer před tím jsme si s taxikářem dohodli za kolik a v kolik nás v pravou chvíli – právě začalo svítat. Nádherná viditelnost, ale ten vítr! Vítr nás skoro srážel z nohou, ale my jsem se nedali. Pěkně ohnutí jsme se vydali fotit. Byla to nádhera. V tento den jsme chtěli začít dvoudenní přechod přes hory. Chtěli jsme zdolat tři nejvyšší vrcholy Madeiry – Pico de Areeiro (1818m), Pico das Torres (1860m) a přes Pico Ruivo de Santana (1880m).

Seděli jsme někde v závětří, dávali si snídani a uvažovali co budeme dělat. Na hřeben v tom větru nemá smysl jít. Nevěděli jsme, jestli udržíme rovnováhu v některých úzkých partiích. Zvědavost byla ale větší než strach. Na dohled byla další vyhlídka a my vyrazili. Ještě chvíli vanul silnější vítr, který ale tichnul se zvedajícím se sluncem. Krátce na to nastalo bezvětří. Cestou jsme potkali jen pár lidí, takže se dala krásně vychutnat atmosféra vysokých hor. Pomalu jsme se blížili k rozcestníku ukazující hodnotu půl kilometru k nejvyššímu vrchu Madeiry. Provoz začal houstnout. Bodejť by ne, na zpáteční cestě na druhou stranu hory jsme zjistili, že se na vrchol dá z druhé strany dojít v lodičkách a sukýnce. Z druhé strany je přibližně půl hodiny cesty velké parkoviště a odtud směrem na vrchol vede vydlážděná cesta s mírním stoupáním. Takže jsme na vrchol dorazili s davem turistů. Snažili jsme se je ignorovat. Na vrcholu jsme si dali oběd. Tak krásný výhled si umíte určitě živě představit. Jen vy a hory obklopené Atlantikem. Když jsme byli nasytili žaludek i zrak vydali jsme se na druhou stranu ostrova.

Jelikož jsme byli velice rychlí tak jsme opět změnili své plány. Rozhodovali jsme se, jestli se vrátit do Funchalu. Je nám líto strávit celé dopoledne na tábořišti. Celou naši túru jsme si udělali těžší a úplně zbytečně. Toto naše rozhodnutí mělo ale jednu závadu. Dole k severnímu Atlantiku bychom se museli dostat po asfaltové cestě a to se nám nechtělo. Takže na tom velkém parkovišti pod horou jsme si ulovili stopa, který nás dovezl do Santany. Tu jsme sice vůbec neměli v plánu navštívit, ale nelitovali jsme toho. V tomto městě je jedinečná klasická architektura. Střechy pokryté slámou, okna orámovaná modrou barvou a celý dům má zpravidla tvar písmene A. Tu naše dnešní putování skončilo. Nasedli jsme na autobus a vracíme se směr Funchal.

Něco málo o zemi

Rozhodli jsme se, že se tento rok podíváme na ostrov ležící v Atlantickým oceánu. Madeira má na délku pouhých 20 km. Mnozí by si řekli, že těch pár kilometrů by mohla být velmi příjemná procházka. Tedy především ti, kteří mají velmi dobrou fyzickou kondici. My jsme však přijeli poznávat krásy této krajiny a tak jsme bohužel nestihli projít celý ostrov. O to víc jsme mohli čerpat z místních tradic a poznávat místní kulturu.

Celé naše cestování začalo tím, že jsme si nepůjčili auto. V tuto chvíli se cestovatel dostává do situace, kdy začne využívat místní hromadnou dopravu. Opravdu to stojí za to. Všude tam, kde jsou úzké cesty nebo kde se míjejí dva autobusy zavíráte oči, nebo se sázíte, které zpětné zrcátko to vydrží. Naproti tomu stojí krásná panoramata, kterým díky těmto cestám necestám nestojí nic co by bránilo ve výhledu. Ale já se vrátím zpět k tématu, proč jsme nestihli procestovat celý ostrov. Systém hromadné dopravy je spolehlivý, ale díky hornatému terénu a výškovým rozdílům až 1000 metrů to dost trvá. Styl jízdy řidičů je neopomenutelný. V ostrých zatáčkách se nebrzdí a klakson se používá častěji než spojka – možná to dokonce mají v pravidlech silničního provozu(). Autobus si to funí nahoru a dolu a vy celí vytřesení jste rádi, když se po pěti hodinách cesty dostanete na druhou stranu ostrova jen s mírným psychickým otřesem. O jejich autobusové dopravě se dají napsat litanie ale popíšu vám už jenom jeden malý detail o jejich jízdních řádech.

Takže za prvé: „dávejte si pozor jakou barvou autobusu pojedete“. Nevím, jestli znají jenom omezený počet číslic, ale každý autobus má tři barvy. Žlutá barva jede na sever, červená na západ a zelená jede na východ. A za druhé: „každá barva autobusu má stanoviště v jiné části města“. Nikdy nenajdete pohromadně rozličné barvy autobusů. No, na jedné straně je to určitě výhoda, ale zatím ještě nevím jaká. Nevýhodu to jistě má. Když se spletete, zaručeně nestihnete svůj spoj. Perlička na závěr: „Jízdní řády neobsahují časy“. To znamená, že jestli potřebujete do daného autobusu nastoupit někde během cesty, tak si musíte spočítat, kolik by mu to asi mohlo trvat z výchozího místa, kde časy uvedeny jsou, k vaší zastávce a ve vypočítaném čase se dostavit na místo. Když se seknete o pár minutek, prostě máte smůlu a počkáte si pár hodinek na další spoj. No co, jste přece na dovolené.

Přemýšlela jsem jakou formou mám popsat naše zážitky a nakonec vyhrála forma denníku

Přípravy na cestu a první den v cizině

Přišel den D, a my se chystáme na cestu. Nevím, jak ostatní cestovatelé, ale my ještě ani v den odletu nevíme, co tam chceme vidět. Nevíme, jak budeme cestovat, jestli budou více denní pochody, nebo se budeme každý den vracet. Prostě jsme si koupili mapu a vložili ji do ruksaku. No, abych nám nekřivdila. Přibalujeme si s sebou několik průvodců, každý v jiném jazyce. Jistota je jistota. Vše připraveno, jenom my ne. Ale co, baťohy na záda a vyrazili jsme. Však jsme mladí, flexibilní, tak uvidíme. Ale musím říct, že jsme měli štěstí a náš přístup se nám nevymstil.

Na cestu letadlem jsme se vysloveně těšili. Vychutnávali jsme si vzlétnutí a pak jsme se chtěli kochat výhledy, ale ty se nám povedlo zaspat. Asi se na nás podepsalo to ranní vstávání. Když jsme opustili Portugalsko, tak se letadlo začalo stáčet k africkému kontinentu. Nevím proč na všech mapách je Madeira nakreslena v úrovni Portugalska. Začala jsem panikařit, že piloti si určitě spletli let a letíme místo na Madeiru do Afriky. Když se můj spolucestovatel dozvěděl, co se mi honí hlavou, kouknul se na mě útrpným pohledem a vyjasnil mi, že chyba je někde jinde. Letiště v Funchalu, kde jsme přistáli, je od hlavního města vzdáleno ještě pár kilometrů, takže hned v první den jsem poznávali krásy ostrova prostřednictvím autobusu, který nás čekal před letištěm a dovezl nás v pohodlí přímo před hotel. A tu začalo naše vlastní cestování.

Levada Furado

Proč vlastně lidé cestují na Madeiru? Tento ostrov je známy svými Levadami. Levady jsou uměle vybudované kanály, v kterých teče voda a které kdysi sloužily k zavlažování políček. Jelikož na severní straně ostrova více prší, tak v minulosti byli lidé nuceni nějakým levným způsobem dopravit vodu na jižní stranu ostrova a proto vybudovali systém kanálů. Voda v nich teče samospádem a aby nezarůstaly trávou, tak kolem kanálu stavitelé vytvořili cestičky. Ty sloužily k čištění vody.

Řekli jsme si, že se na jednu z nich půjdem podívat. Vybrali jsem si levádu s výhledem nazvaným Balcoa. Leváda začíná v městečku Ribeiro Frio, ale ještě před ní jsme si odskočili podívat se na krásny výhled. Smířili jsme se s myšlenkou, že tam budou davy lidí. Samozřejmě, že tam ty davy byly, ale ten výhled nezklamal. Byl to nejhezčí výhled v ten den. Levada byla nekonečná, měřila jedenáct kilometrů, vedla neustále po rovině a byla po obou stranách zalesněná, takže výhledy veškeré žádné. Nic pro nás, ale vysvětluje to ty davy starších turistů My jsme dali přednost vrcholkům hor. Podél levády jsme se dostali do městečka Portela. Cestou se některým „šikovnějším“ povedlo v levádě vykoupat.. Aspoň vám můžu říci, že levády jsou hluboké tak po kotník a voda v nich není moc studená. A zároveň jsem pobavila kolemjdoucí.

Konečně město Portela. Koukli jsme na jízdní řád a začali počítat, kdy dorazí autobus. Pro jistotu jsme si to nechali potvrdit domácími. Když jsme konečně usedli do autobusu začali jsme probírat zítřejší výlety a výhledy, které by stály za to.