Počasí nás dnes mile překvapuje. Oproti minulým chladným dnům, během nichž jsme i uprostřed srpna museli nosit teplé nepromokavé oblečení, můžeme po dlouhé době využít sluneční brýle, které jsme pro jistotu přibalili do krosny. Z okna našeho přechodného bydliště se už kolikátý den toužebně díváme na Artušovo sedlo, nejvyšší vrcholek skotského hlavního města.
Čekáme na vhodné podmínky.Jsme však skálopevně přesvědčeni, že pokud se zdejší nevlídné počasí neumoudří, vydáme se na bezmála třísetmetrový vrcholek i za deště. Rozhodně si nechceme nechat ujít výhled, který nám naši přátelé a známí několikrát nadšeně doporučovali. S batohem na zádech a s foťákem přes rameno se tedy vydáváme vstříc novým panoramatickým výhledům Edinburghu.
Z centra města rovnou do přírodního parku
Rozhodujeme se naše holyroodské dobrodružství započít stylově. Abychom ušetřili peníze a nemuseli si kupovat lístek na dvoupatrový autobus, který s největší pravděpodobností řídí někdo, komu bychom kvůli silnému skotskému přízvuku nerozuměli ani slovo, vydáváme se z Leithu pěšky k Edinburskému hradu. Vzhledem k tomu, že se v srpnu koná v hlavním městě několik světových festivalů, je zde poměrně dost lidí mnoha národností. Kromě skotštiny, které bez předchozích zkušeností absolutně není rozumět, tedy můžeme zaslechnout také mnoho dalších jazyků. Od hradu se vydáváme po královské míli směrem k Holyroodskému parku. To už máme podle mobilní aplikace v nohách přes tři míle. Před námi je ale ještě několik hodin, během kterých budeme moci několikrát vyzkoušet kvalitu našich pohorek.
Skotský parlament nelze minout
U budovy skotského parlamentu se na chvíli zatavíme a zakousneme se drobné svačinky. V našem fotoaparátu přibude během jídla několik nových úlovků, díky kterým budeme moci za několik let vzpomínat na naše toulky po Skotsku. Odteď už nebudeme procházet kolem kamenných budov, které mají všechny naprosto stejný charakter, čeká nás kamenitá cesta, kterou budou střídat užší travnaté chodníky a cestičky. A po několika dalších mílích se dočkáme také vrcholu, z něhož je za pěkného počasí opravdu skvostný výhled na Edinburgh a jeho přilehlé okolí.
Na úpatí Artušova sedla
Od Parlamentu sídlícího v moderní budově naproti muzea The Queen´s Gallery se vydáváme za skupinkou Španělů, kteří stejně jako my míří ke skalnatému přírodnímu parku. Zkratka, kterou volíme oproti klasické cestě, je poměrně strmá, my se však nemůžeme dočkat, až budeme v blízkosti ohromného skalnatého masivu, kolem něhož pak ještě několik set metrů půjdeme po široké kamenité cestě. Míjíme mnoho turistů. Někteří se sem bláhově vydali jen v obyčejných teniskách. Stoupáme pomalu výš. Výhledy na město jsou pěkné už teď, začínáme se na nejvyšší vrchol těšit ještě o to víc. Po chvíli chůze do mírného svahu si na pár minut odpočineme. Další várka fotografií, drobné občerstvení, panoramata. A pak zase s úsměvem nahoru.
Blízko k cíli
Na úzkých kamenitých schodech, jež následují, míjíme další turisty. Odpočivadla, na kterých se zastavujeme, abychom uvolnili cestu, využíváme k pořízení dalších dech beroucích obrázků. Cizinka se silným cambridgeským přízvukem se nás ptá, proč tolik fotíme. S úsměvem prohodíme několik slov na vysvětlenou a stoupáme po schodech výš. Vrchol už je na dohled, za několik chvil se budeme moci z výšky podívat na vznešenost Edinburghu, v jehož centru se majestátně tyčí kamenný hrad.
Dobytí nejvyššího vrcholu
Kvůli množství lidí na vrcholu kopce volíme nejdříve místo na protějším hřebenu, který je několik desítek metrů dál. Mlčky se rozhlížíme. Nad hlavami nám létají černí havrani a vůně nedalekého moře je cítit až tady nahoře. Téměř půl hodiny si mlčky vychutnáváme kouzlo onoho místa. Teprve pak se rozhodneme pro úplné zdolání nejvyššího bodu Artušova sedla. Plni dojmů se pak vydáváme nazpět. Toho večera máme v nohách skoro deset mil. Spokojeně usínáme s myšlenkou, že si tento malý výlet rozhodně zopakujeme.
