Autor: administrator

Peja

O Peji a okolí napsal zajímavou knihu Martin Dvořák, český politik a diplomat, který zde působil v letech 1999 a 2000 v rámci mise OSN. Jedná se vlastně o sbírku e-mailů, které průběžně posílal domů a ve kterých popisuje situace, které jej potkaly, a hodnotí průběžný vývoj mise. Z mnohých zpráv je cítit značné zklamání z plodů vynaloženého úsilí a peněz, ale i radost z dílčích úspěchů, které třeba nebyly v médiích příliš zdůrazňovány.

Za patnáct let se situace změnila a mnohé Dvořákovy postřehy pozbyly platnosti. Země funguje, bez problému se zde domlouváme anglicky nebo německy a na hlavních ulicích v celém centru čile bují restaurační a kavárenské podniky i obchody, kde lze sehnat obdobné zboží jako u nás. Některé problémy však zůstávají. Zmiňoval jsem přítomnost vojáků, albánské a srbské vlajky nebo zkorumpovanou policii. Přímo na jenom z náměstí v centru Peji vidíme hned dvě známky toho, že ještě stále není situace taková, jak si politici v čele NATO vysnili. Vedle prázdné plochy, po níž jezdí malá autíčka s dětmi, stojí velké auto s obřími obrazovkami, kde ve smyčce běží spot upozorňující na petici žádající vyšetření znásilňování kosovských žen během války. A přímo naproti vidíme další zavřené informační centrum pro turisty. Vybudováno bylo díky grantům ze západu, nicméně peníze evidentně došly a centrum zeje prázdnotou. Co se po válce změnilo určitě, jsou jména ulic. Kromě jmen významných rodáků a slavných Albánců, jako je třeba Matka Tereza, tu své ulice mají i západní politici jako Madeleine Albright nebo Bill Clinton.

Přímo ve městě z turistických informací zůstaly jen informační cedule na významnějších domech, které obsahují popis nejen v albánštině a angličtině, ale dokonce i v srbštině. Označují několik starých kamenných stavení, městské lázně a samozřejmě několik mešit. Tou nejvýznamnější je mešita Bajrakli z patnáctého stolení umístěná přímo v centru spletě uliček s mnoha obchůdky a stánky. Kolem teče kanálek s vodou, která příjemně osvěžuje městské prostředí, samozřejmostí jsou vodovodní kohoutky před vchodem. Vcházím dovnitř a kromě skvělých maleb na zdech si všímám i skupinky postarších pánů sedících na vzorkovaném koberci. Pohotově mě zdraví a kynou, ať si sednu k nim. Přidřepnu do pomyslného kroužku a hned začíná přátelský rozhovor v lámané angličtině s prvky albánštiny i srbštiny. Jeden z mužů vytahuje mobil a volá známému, že je to průvodce, umí dobře anglicky a vše nám ukáže. Já děkuji za nabídku, ale odmítám, město si s Jirkou zvládáme projít sami. Alespoň si do zápisníku zapisuji průvodcovo telefonní číslo.

Najednou se jeden z pánů zeptá na náboženské vyznání. Odpovídám, že jsem katolík. To se mu líbí, sám je sice muslim, ale mezi Albánci i v tomto městě je početná katolická menšina. „Catholic good,“ říká „orthodox not good.“ Být pravoslavným v této zemi znamená totéž co být Srbem. „You must visit Peja Patriarchate. It´s our most interesting monument,“ dodává. Je to paradoxní, protože areál patriarchátu patří právě oné nenáviděné pravoslavné církvi a od třináctého století byl významným kulturním centrem středověkého Srbska. Dnes slouží jako klášter a jeho nádherné budovy jsou zapsány na seznamu UNESCO.

Patriarchát se nachází až na samotném konci současného převážně albánského města. Nehlídají jej vojáci, ale kosovská policie. Uniformovaný muž nás u vstupu ke klášternímu pozemku zastavuje, žádá o pasy a pak telefonuje nadřízenému sedícímu kus dál přímo u brány na klášterní dvůr. Velitel dává svolení ke vpuštění a my jdeme dál. Po vkročení do dvora si nás všímá mladá sestra a hned po nás chce za vstup dvě eura. Je to poprvé a naposledy, co zde potkáváme náboženskou stavbu se zpoplatněným vstupem. Strčí nám do ruky letáčky v angličtině shrnující umělecké skvosty i slavnou historii, mávne rukou kamsi dozadu, že tam najdeme WC, vpravo je kostel a zvláště také upozorňuje na několik set let starý morušovník zasazený dle legendy přímo svatým Sávou. A fotit se může jen venku, uvnitř ne. Vyfotím však sotva dvě fotky dvora a jedna ze starších sester odpočívající na lavičce s nedůvěřivým pohledem mě okřikne, abych ten foťák okamžitě schoval. Přijetí nebylo zrovna nejpříjemnější, ale cesty ani dvou eur nelituji. Uvnitř kostela lituji právě jen toho, že se zde nesmí pořizovat fotografie. Jsou to vlastně tři kostely vedle sebe, spojené do jedné budovy. Každý je trochu jiný a jinak veliký, ale všechny jsou, jak jinak, bohatě zdobeny starými freskami. A venku přilepený k tomuto trojkostelu stojí ještě jeden kostel, svými rozměry poněkud skromnější.

Venku u silnice naproti policejní budce stojí další z místních kuriozit – turistické informační centrum, tentokrát otevřené! Podle vzhledu bych jej umístil spíše někam do Rakouska než sem. Kolik do té moderní budovy bylo investováno milionů, raději vědět nechci. Je perfektně vybavené a dokonce zahrnuje i půjčovnu kol. Uvnitř u počítače sedí mladík a zdá se, že jsme ho svou návštěvou překvapili. Jirka si dává kávu, aby tu měli alespoň nějakou útratu, a já prohlížím vystavené propagační materiály. Na letáčku s mapkou města jsou v angličtině popsány hlavní památky města, o pravoslavném patriarchátu, z kulturního i historického hlediska zdaleka nevýznamnější stavbě oblasti, zde nacházím jen okrajovou zmínku. Propagační materiál Evropské unie určený místních obyvatelům je nadepsán sloganem „West means business.“ Mají tady také prospekty o údolí Rugova, které začíná zde a pokračuje k černohorským hranicím, a okolních horách. Hory jsme s Jirkou původně neplánovali, ale když už tady nabízí mapy s vyznačenými trasami, máme za chvíli vymyšlený program na následující den.

Poslední místem, které v Peji navštěvujeme, je etnografické muzeum. Dům, kde je umístěno, byl na své současné místo přepraven z kraje města a z velké části i nově vystavěn. Původní dům sloužil v osmnáctém století návštěvám z řad cestovatelů i obchodníků, kteří hledali ve městě nocleh. Vybavení domácnosti, oděvy, nábytek a vystavené nástroje pochází převážně ze století devatenáctého. Tuhle stručnou historii nám vypráví paní, která, aby nás pustila do expozice umístěné v prvním patře, sem po strmých schodech vystoupala v botách na vysokých podpatcích. Kromě toho nás „nechá vyplnit“ dotazník o spokojenosti s návštěvou. Dotazník ale ve skutečnosti nedá z ruky, přestože by měl být anonymní a pro každého zvlášť. Ptá se nás přímo a odpovědi sama zapisuje, někdy ještě dříve, než stihneme cokoli říct. A když už něco řekneme, tlačí nás k pozitivnější odpovědi. Ve výsledku to vypadá tak, že jsme se vším naprosto spokojeni, muzeum funguje perfektně, není třeba žádných změn a jeho návštěvu budeme doporučovat každému, kdo pojede na Balkán. Jestli tohle je běžný způsob, jak se tady získávají data pro rozvoj turistického ruchu, tak už je mi jasné, proč zdejší situace v této oblasti vpadá tak beznadějně. Při odchodu mi paní dává letáček v angličtině, čímž odpovídá na mou námitku, že pouze albánské letáčky zahraniční turisty neuspokojí. Co na tom, že se ty anglické vytiskly, když na stolečku vedle návštěvní knihy chybí a jsou k dostání jen na požádání? A ještě než odejdeme, musíme zaplatit vstupné jedno euro za člověka. Cena to sice není závratná, ale proč není napsaná u vstupu? Ale na tom přeci nezáleží – dotazník je vyplněn a uložen do desek, nic už se v něm měnit nebude.

Údolí Rugova

V Kosovu těžko najdete rovinu delší než pár kilometrů. Hory jsou všude, nejvíce však na východě země u hranic s Albánií a Černou horou, kde nalezneme několik národních parků a přírodních rezervací. Vrcholky těch nejvyšších hor dosahují více jak dvou a půl tisíce metrů nad mořem. Přestože se nijak zásadně neliší od jiných Balkánských pohoří a poskytují nádherné výhledy z vysokých hřebenů, ledovcová jezera, rozsáhlé divoké lesy a především příjemný klid, skupinky s batohy na zádech tyto oblasti ještě neobjevily. Tomu, že zdejší hory zejí prázdnotou, napomáhá trvající špatná reputace země, varování před možným výskytem zapomenutých min v odlehlých oblastech u hranic s Albánií, ale i neschopnost zdejších úřadů dotáhnout rozvojové projekty financované Evropskou Unií.

U zdi pravoslavného patriarchátu za městem Peja stopneme auto jedoucí do vesnice Boge. Nastupujeme do auta staršího manželského páru a domlouváme se na svezení do vesnice Kućiško, což je pár kilometrů před cílem jejich trasy a kousek od v současné době zavřeného hraničního přechodu do Černé hory. Vydáváme se na serpentýny údolí Rugova. Po celou cestu nás doprovází vysílání rádia K-FOR se sloganem „Station which cares about Kosovo.“ Později zjišťuji, že tato stanice vysílá stejným rozsahem v albánštině i v srbštině. Občas projedeme tunelem vytesaným ve skále a většinu cesty máme z okénka výhled na horskou řeku a srázy, které ji lemují. Nezřídka také zahlédneme restauraci nebo motel, nejsou to žádné dřevěné horské chajdy, ale na první pohled luxusní stavby, jaké bychom očekávali spíše v Alpách. Problém je, že jim chybí zákazníci.

Hosté evidentně chybí i v restauraci, jejíhož provozovatele potkáváme u silnice v místě, kde vystupujeme z auta. Snaží se nás přesvědčit, abychom jeho podnik navštívili, a dokonce se nám snaží i zavolat auto, které nás k nim odveze. K restauratérově smůle však odmítáme a jdeme dál po svých. Na kraji národního parku potkáváme několik dalších ubytovacích a stravovacích zařízení, která všechna vypadají velmi prázdně. Poté, co mineme poslední z nich, nepotkáme už žádné další lidi.

Občas máme drobné problémy s mapou zakoupenou v informačním centru na kraji Peji, je totiž špatně vytisknutá, na některých místech jsou dokonce vidět jednotlivé pixely. Nicméně cesta je velmi dobře značená, na kvalitu ukazatelů si stěžovat nemůžeme. Po zdolání zhruba osmi set metrů převýšení dorážíme za deště k jezeru Kućiško, jehož hladina se nachází zhruba 1900 metrů nad mořem. Poté, co postavíme stan a vítr rozežeme mraky, vylezu ještě o pár desítek metrů výš na hřeben spojující dva vrcholy poskytující skvělé výhledy. Na kosovské straně jsou patrné vesnice a motely v údolí, ale směrem druhým, na Černou Horu, vidím jen další hřebeny a lesy na svazích. Před spaním se ještě jdu vykoupat. Voda je mnohem teplejší, než jsem očekával, a velice čistá, plavou zde čolci a další drobní vodní živočichové.

Druhý den scházíme dolů do údolí a u silnice na stejném místě, kde jsme včera vystoupili, potkáváme ty samé manžele, kteří nám poskytují odvoz zpět do Peji. Ve městě si dáváme oběd, kupujeme si tureckou kávu a džezvy, chvíli ještě bloudíme ulicemi a večer stanujeme na vršku za městem. Naposledy posloucháme večerní zpěvy muezzinů. Následující den se už Kosovo chystáme opustit.

Přes dvoje problematické hranice směrem k Bělehradu

Po vydatné snídani, burku s ayrem, zakoupeném v pekárně na jedné z hlavních ulic, a výtečné turecké kávě v kavárničce stojící na dohled od mešity Bajrakli se přesouváme k výpadovce směrem na Kulu, hraniční přechod do Černé Hory. Ještě jsme si ani nenašli plácek na stopování a už na nás volá řidič auta právě opouštějícího benzínovou pumpu. Ptá se, jestli nepotřebujeme svést. Vypadáme prý jako stopaři. Obchodní agent softwarové firmy se vrací domů do Nového Sadu z obchodního jednání v Prištině a cestu si se svoji manželkou prodlužuje o dvě výletové zastávky zde v Peji a v černohorském Durmitoru. Nenecháváme se dlouho přemlouvat a nastupujeme do auta, ve kterém, navzdory původnímu plánu, jedeme až do Žablijaku.

Srb v předdůchodovém věku hovoří obstojně anglicky, za jízdy probíráme řadu témat. Manželé mají z Kosova podobné pocity jako my, s tím rozdílem, že my jsme pro kosovské Albánce nekonfliktní Češi, zatímco pár pochází ze země problematického souseda. Zkušenost našeho řidiče s Albánci je překvapivě velmi pozitivní. Do Prištiny jezdí již řadu let, má tam řadu obchodních kontaktů a dobrých přátel albánské národnosti. Ani při návštěvě v Peji nezaregistroval nenávistné postoje místních obyvatel. Kosovo respektuje, snaží se na celou věc dívat s nadhledem. Jediné, co mu zde vadí, je kosovská policie. Netrvá to dlouho a je nám jasné proč.

Na hraničním přechodu s Černou Horou chtějí kosovští celníci vidět kromě pasu také doklad o zaplacení speciálního pojištění, které stojí kolem dvaceti euro. Je povinné pouze pro Srby a kupuje se při vstupu do země. Jenže naši přátelé překročili hranice na stejném místě, jako my, tedy na severu obydleném srbskou menšinou, kde celníci-Srbové toto pojištění neprodávají. Po chvíli dohadování nakonec pohraničníci auto pouštějí i bez onoho nesmyslného papíru a pokračujeme ke kontrole černohorské policie. Zde probíhá vše bez problému. Po vjezdu do sousední země se ozve pípání mobilních telefonů obou Srbů, označující příchozí SMSky. Srbové mají totiž v Kosovu blokovaný roaming, všechny textové zprávy, které jim někdo poslal za jejich pobytu v této zemi, přichází až teď. Pan řidič nám vysvětluje, že stejně tak je zablokovaný roaming kosovských telefonů v Srbsku. Nejvíc na tato omezení doplácejí srbské rodiny, z nichž část žije v Srbsku a část v Kosovu.

Po několika hodinách jízdy dorážíme do Žablijaku, kde se loučíme s našimi spolucestujícími. Městečko složené převážně z hotelů po týdnu v Kosovu působí jako zjevení z jiného vesmíru. Stejně tak i množství západních turistů, výše cen na jídelníčku ve zdánlivě „levném“ fast foodu, a fakt, že za pouhý vstup do národního parku se platí tři eura. Nezdržujeme se dlouho, podíváme se k Černému jezeru a pak přespáváme na kopci mimo chráněné území.

Při cestě do Srbska se ještě zastavujeme ve městě Pljevlja, kde potkáváme již poslední známku islámského světa na naší cestě, mešitu Husejna Paši s nejvyšším minaretem na Balkáně. Na hranicích nám celníci provádějí prohlídku, velice podobnou té od kosovské policie v srbské enklávě na severu Kosova. Otevřít batohy, otevřít pouzdro na foťák, vyndat věci z kapes a ukázat obsah peněženky. Naštěstí nic podezřelého s sebou neneseme a můžeme pokračovat do srbského města Prijepolje.

Prilepolje je malé město, kde kromě malého nevýrazného centra a řeky Lim tu celkem nic moc není. Podstatné pro nás je to, že odtud jezdí vlaky do Bělehradu. Sice jede jen jeden spoj denně, cesta po náhradní trase kvůli nedávným povodním trvá dvanáct hodin a na odjezd z důvodu zpoždění musíme čekat téměř do půlnoci, ale potřebujeme stihnout noční vlak z Bělehradu vyrážející o necelý den později a stopem bychom to nemuseli stihnout. Naštěstí je vagón poloprázdný, nacházíme volné kupé s rozklápěcími sedačkami, kde se dá poměrně obstojně vyspat.

Ráno vylézám ze spacáku a přistoupím k okénku na chodbičce, abych sledoval krajinu, kudy projíždíme. Pán u vedlejšího okénka se mě srbsky ptá, odkud jedeme. Říkám, že z Černé Hory. Přemýšlím, jestli se mám zmínit o Kosovu a raději volím srbské názvy navštívených měst. Před Černou Horou jsme byli v Prištině, Prizrenu a Péči (srbský název pro město Peja). „Takže v jižním Srbsku,“ kýve hlavou pán u okénka. Já, i s ohledem na to, že ze spolucestujícího táhne alkohol, nenacházím odvahu mu tuto tvrzení jakýmkoli způsobem vymlouvat.

Gračanica

Městečko Gračanica je malou srbskou enklávou nedaleko Prištiny. Kolem hlavní silnice vlají srbské vlajky a lze zde platit jak eury, tak i dináry. Kousek od plácku s výbornou cukrárnou a kohoutkem s vodou nacházíme hlavní místní pamětihodnost, první ze srbských pravoslavných památek chráněných UNESCEM, které na své cestě potkáváme – Gračanický ženský klášter ze čtrnáctého století. Kostel Bohorodičky stojí na místě, kde stával kostel již od století šestého. Obsahuje zachované fresky a vnitřní prostor má až mystickou atmosféru. Cedulka zakazující focení a krátké kalhoty se zdá být jedinou známkou omezením pro příchozí. V obchůdku s ikonami prodává příjemná slečna, která nás vstřícně vítá a zve nás na mši, která za chvíli začne.

Večer se vydáváme na kopec nad Gračanické jezero, které je ve skutečnosti vodní nádrží. Z kopce je skvělý výhled na noční Prištinu i na hory na východ od ní. Priština září a doléhají od ní zpěvy muezínů, hory jsou temné a tiché. Při pohledu na mapu zjišťuji, že je zde, v těsné blízkosti největšího města v zemi, opravdu poměrně veliká oblast, kde není prakticky žádné osídlení, jen tudy vede pár malých silniček. Při tom se nejedná o příliš vysoké hory nebo národní park.

Prizren

Z Gračanice nás veze onkolog z prestižní nemocnice Spitali American, která zde sídlí a poskytuje nejlepší medicínské služby v zemi. Dává nám vizitku se slovy, že pokud budeme mít na území Kosova jakýkoli problém, máme mu zavolat. Děkujeme a vystupujeme u dálnice, odkud pokračujeme dalším stopem do městečka Stime, kde po krátké zastávce stopneme autobus. Začíná pořádná průtrž mračen, dovnitř nastupujeme na poslední chvíli. Projíždíme venkovskou oblastí, vesničky působí sympaticky a při pohledu k jihu a k západu se na obzoru vypínají mohutné hory. Čím více se blížíme k městu Prizren, tím jsou hory vyšší, až konečně i naše silnice se ocitá přímo na jejich úpatí a z rovné čáry se chvílemi stávají serpentýny. Poklidný pocit z průjezdu zemí ruší snad jen občasné dopravní značky v podobě malého obdélníčku, na němž je vyobrazen černý piktogram označující tank.

Dorazili jsme do Prizrenu, dle mého názoru nejkrásnějšího města v Kosovu. V hale autobusového nádraží se na nás a naše batohy obracejí udivené pohledy. Úschovnu zavazadel zde bohužel neprovozují, musíme s nimi do centra. Naštěstí je můžeme nechat v restauraci na náměstí, kde si před tím dáme výborný oběd, který nás ale zaskakuje svojí cenou. Poté, co jsme se nechali zhýčkat pro nás relativně nízkými balkánskými cenami se nám sedm euro za jídlo a láhev piva zdá příliš. Proto na odpolední kávu volíme raději malou kavárničku umístěnou trochu stranou, kde turecká káva stojí zde celkem běžných padesát centů.

Stejně jako v Prištině, ani v tomto městě nenalézáme otevřené informační centrum. Po celém centru města stojí řada informačních cedulí s mapou a informacemi v angličtině. Nicméně na každé mapě je zobrazeno vždy jen několik místních památek a to navíc těch, které nejsou přímo v blízkosti cedule, ale třeba až na druhém konci města. Kromě těch nejvýraznějších staveb odkazují na kdejaký starý kamenný dům, takže nejsou příliš nápomocné.

Ale i bez pořádné mapy se za chvíli jakž takž zorientujeme. Starým městem protéká řeka Bistrica, která lemuje nábřeží s řadou restaurací, kaváren a obchůdků. Nejvíce je rušno kolem překrásné mešity Sinan Pasha ze sedmnáctého století. Její vnitřek zdobí výrazné barvy maleb především s florálními motivy a verši z koránu. Jako u většiny mešit i zde se venku nachází kohoutek s vodou. Na zdi visí destička, kde je psáno, že na rekonstrukci stavby výrazně přispěli muslimové z Turecka. Turecké vlajky a nápisy v kosovu nejsou ojedinělým jevem, mezi zdejšími a tamějšími muslimskými komunitami jsou evidentně těsné vztahy.

Na druhé straně řeky stojí o něco starší a na první pohled méně výrazná mešita Bajrkli Gazi Mehmed Pasha, na jejímž minaretu vlaje zase vlajka saudsko-arabská. Dovnitř se bohužel nemůžeme dostat, protože je momentálně zavřená. Stejně tak jsou zavřené i staré turecké lázně, kde probíhá rekonstrukce. V opravě se zdá být i kostel sv. Léviši, nejvýznamnější pravoslavná památka ve městě.

Jiný pravoslavný kostel stojící nedaleko dominanty města mešity Sinan Pasha je otevřený. Hlídají jej kosovští policisté, kteří mě zdraví a ukazují, kudy dovnitř. Vnitřek není nijak bohatě zdoben, v jeho středu visí ze stropu poněkud nevkusně úsporná zářivka. Srb, který zde prodává ikony, mi zakazuje fotit a říká, že Kosovo je špatná země a že vůbec nechápe, co zde ti turisté (tím myslí mě), hledají. Slovy, že kostel není určen turistům, mě de facto vyhání ven. Už jsem si všiml, že zdejší náboženské památky, křesťanské i muslimské, slouží prakticky výhradně k náboženským účelům, a ne jako turistické atrakce. Nicméně při splnění základních podmínek slušnosti (v pravoslavných kostelech jsou to třeba zakrytá kolena či ramena, v mešitách vyzutí z bot) zde s cizími návštěvníky nemá nikdo problém, naopak často zdejší projevují nadšení, že někdo s ciziny se na jejich svatostánek přišel podívat.

Ve spleti uliček nacházíme ještě katolickou katedrálu z 19. století. Je také v rekonstrukci a venku kolem ní pobíhají malé děti, jimž se věnují řeholní sestry. Katolíků je v této oblasti poměrně dost, mají zde kratší historii než muslimové, ale místními jsou přijímáni dobře. Jsou to totiž Albánci, na rozdíl od pravoslavných, kteří zde mají prakticky výhradně srbskou národnost.

Ještě jeden kostelík po cestě potkáváme. Je to vlastně zřícenina stojící na svahu u cesty vedoucí na kopec, na jehož vrcholku stojí zřícenina městské pevnosti Kalaja z jedenáctého století. Kromě skvělého pohledu na rozlehlé město a okolní hory zde vidíme asi největší počet turistů v zemi. S Jirkou se shodujeme na tom, že město má veliký potenciál stát se jedním z největších turistických lákadel Balkánu. Stačilo by jen zprovoznit turistické centrum, dotáhnout započaté projekty, které zde financovala Evropská unie a zavést sem autobusy z turistických destinací v okolních zemích a spojit to s pořádnou reklamou. Zatím se zde s turistickým ruchem ještě pracovat nenaučili, což je nám vlastně sympatické, protože můžeme zadarmo stanovat na kopci nad městem, aniž bychom se báli, že by nás někdo hnal do kempu nebo do hostelu.

Co je však již pro turisty připravené a funguje výborně, je Etnografické muzeum, kde mimo jiné vystavují i krásné obrazy s tradiční tématikou nebo historickou část, kde se chlubí mapou velké Albánie v devatenáctém století, na níž je Prizren vyznačen coby hlavním město. Hned vedle se nachází muzeum archeologické, které je volně přístupné v kteroukoli denní hodinu. Exponáty jsou totiž umístěné ve zdi lemující travnatou plochu kousek od silnice.

Gjakova

Z Prizrenu se stopem dostáváme k mostu k městečku Zrze, kde se stavíme vykoupat v řece vytékající z úzké soutěsky pod most, z něhož skákají místní kluci do vody. Potom pokračujeme dalším stopem do města Gjakova. Veze nás Albánec se švédskou značkou na autě. Ze Švédska, kde pracuje, se domů vrací na léto, aby zde utratil všechny peníze. Libuje si, jak je zde všechno mnohem levnější. Třeba marihuanu zde prý není těžké sehnat a stojí několikanásobně méně než ve Skandinávii. „Kosovo is weed country,“ říká. Podobných aut, jako je jeho, vidíme na kosovských silnicích mnoho. Kromě švédských značek často potkáváme auta německá nebo švýcarská.

Zahraničních aut je dost i ve městě Gjakove, kde se s Albáncem ze Švédska loučíme. S batohy na ulici města působíme trochu jako mimozemšťani, lidé na ulici se za námi otáčí, zdraví nás a ptají se, odkud jsme. Komunikace leží především na Jirkovi, protože většina těch, které tu potkáváme, mluví německy, ale angličtinu neovládá. Je tomu tak i v případě mladíka, kterého potkáváme u mešity v centru města. Právě skončila modlitba, mešita se vyprazdňuje a sympatický člen místní komunity nemá naspěch, pouští nás dovnitř a chlubí se výzdobou pět set let staré stavby. Chce nás vzít i na minaret, bohužel zjišťuje, že nikdo z přítomných u sebe nemá klíče. Loučíme se a jdeme poklidným centrem až na kraj města ke starému kamennému mostu, načež hledáme vhodné stopovací místo dál ke městu Deçan.

Deçan

V malém městečku v podhůří kosovské části pohoří zvaného Albánské alpy nebo též srbsky Prokletie nabíráme vodu a poté se vydáváme po silnici vedoucí do hor k dalšímu ze srbských klášterů. Visoki Dečani stojí až za koncem města na začátku rozlehlých lesů. Cestu střeží check point italské jednotky K-FOR. Vojáci u budky přímo před vstupem do klášterního komplexu se omlouvají. Už je večer a máme zavřeno. Otevírací doba se dodržuje striktně. Máme přijít zítra dopoledne. Souhlasně přikyvujeme a pokračujeme po cestě dál a na břehu horské říčky stavíme stan.

Ráno se vracíme k vojenské budce a Italové nás bez problémů pouští dovnitř. To, čím se pravoslavné kláštery v Kosovu a Srbsku liší, je právě jejich ostraha. V Gračanici dohled nebyl příliš patrný, ale zde je kontrola evidentní na první pohled. Kromě check pointů, vojenských hlídek a cedulky zakazující focení si všímáme i rozvětvených týčí na zdech okolo celého areálu připravených na položení ostnatého drátu. Uvnitř „pevnosti“ panuje obdobná atmosféra jako v srbské Studenici.

Klášter zde stojí již od čtrnáctého století, ale byl mnohokrát opravován. Zdánlivý poklid místních hor totiž přerušilo několik válečných konfliktů, ale i komunistický režim, který zabral velkou část okolních polností, jež nikdy nebyly vráceny. V současné době jsou vnější zdi kostela nádherně vyčištěné a vnitřek je plný krásných fresek. Klášterní budovy nejsou muzeem, ale plně slouží potřebám mnichů. Ti se starají o zahrady a pole ohraničené onou zdí, na níž se bude pokládat ostnatý drát. Některé z produktů jejich práce, víno a sýr, prodávají v malém obchůdku spolu s nádhernými replikami ikon z kostela.

V kostele je kromě nás skupinka cizích řeholníků, kterým místní pop dobrou angličtinou vypráví o dějinách kláštera. Skupinka se přesouvá do klášterních budov. Ptám se, jestli se tam mohu podívat také, a za chvíli se všemi sedím u stolu na terase s výhledem do dvora. Dovídám se, že se jedná o členy kongregace Matky Terezy z USA, Indie a Albánie, kteří přijeli na návštěvu středisek tohoto řádu v Albánii a Kosovu. Sem se stavili na krátký výlet a pop je vstřícně přijal, nehledě na to, že jsou to katolíci s kontakty na Albánce. Chvíli se bavíme o kongregaci i o klášteře. Na mou otázku, jak probíhá spolupráce s vojáky K-FOR odpovídá pop, že velmi dobře. Před pár lety sem někdo hodil granát, který zničil velký kus jedné ze zdí, takže přítomnost armády je zatím bohužel nezbytná.

Po několika příjemně strávených chvílích se loučíme. Děkuji za vřelé přijetí, čaj a sklenici citronády a do kasičky s nápisem „donations“ házím drobný příspěvek. S Jirkou opouštíme střežený prostor, vracíme se do města, kde si kupujeme náš oblíbený burek s ayranem a potom znovu stoupáme k výpadovce města s nataženou rukou a zdviženým palcem. Tentokrát směřujeme do města Peja.

„NATO je zlé, v roce 1999 bombardovalo Bělehrad,“ říká řidič auta, které jsme s kamarádem stopli na výpadovce ze srbského města Lazarevač, „a přitom k tomu nebyl vůbec žádný důvod.“ Na válku jsme se neptali, její pamětník o ní začal hovořit sám. Odpovídám, že jsme při půldenní zastávce v srbské metropoli viděli několik zničených budov. Byly tam ponechány coby memento útoku západních vojsk a při pohledu z chodníku běžné rušné ulice působí doopravdy poněkud děsivým dojmem.

Bavíme se jako přátelé, s kamarádem mu říkáme, odkud jsme, co studujeme atp. Co však zatajujeme, je fakt, že cílem naší cesty ve skutečnosti nejsou hory na jih od Čačaku, města, do kterého právě jedeme, ale oblast úzce spjatá se zmíněným bombardováním Bělehradu. Tou oblastí je Kosovo, země obydlená z devadesáti procent Albánci, jejíž samostatnost Srbsko stále neuznalo a nárokuje si právo na její nadvládu.

Nápad navštívit Kosovo se zrodil při opětovném prohlížení mapy Srbska, kterou jsem dva roky před touto cestou dostal v informačním centru na bělehradském hlavním nádraží. Státní hranice na této mapě lemuje tlustá zelená čára, Kosovo, zde pod srbským názvem „Kosovo i Metohija“, je však od zbytku země odděleno o poznání tenčí přerušovanou linkou. Stejným způsobem je označena i Vojvodina. Když jsem přemýšlel, které oblasti v Srbsku by mohly být zajímavé k návštěvě, zaujala mě především ona část v dolní části mapy ohraničená přerušovanou čárou. V červenci roku 2014 jsem s kamarádem Jirkou vyrazil do Bělehradu, odkud jsme se posunuli ještě pár kilometrů vlakem do Lazarevače a odtamtud stopen dále na jih.

Klášter Studenica

Po dlouhém dni stráveném převážně stopováním a jízdou v několika cizích autech, zastavujeme ve městě Ušće. Opouštíme hlavní silnici vedoucí nádherným údolím řeky Ibar a jdeme pěšky po podstatně méně frekventované cestě vinoucí se řídce obydlenou horskou oblastí biosférické rezervace Golija, jejíž nejvyšší vrcholy převyšují Krkonoše. Kolem se rozprostírají převážně jehličnaté lesy ukrývající několik vesniček a pravoslavných klášterů. Večer uleháme na břehu řeky Studenica pár set metrů od stejnojmenného kláštera.

Následující ráno jdeme komplex středověkého kláštera navštívit. Studenica sice patří mezi nejvýznamnější památky v Srbsku a je zapsán na seznam UNESCO, ale návštěvníků zde potkáváme jen několik, všichni jsou to poutníci ze Srbska. Klášter je stále funkční a slouží především náboženským, nikoliv turistickým účelům. Nikdo po nás nechce zaplatit za vstup, obchůdek se suvenýry je otevřený jen na požádání. Uvnitř kostela obdivujeme nádherné fresky, venku v zahradě kromě budov také ticho přerušené jen šuměním lesa a ptačím zpěvem. Jsme sice stále v Srbsku, ale svou historií, architekturou i způsobem fungování se v mnoha ohledech podobá pravoslavným památkám, které nás čekají v Kosovu. Liší se jen v jednou důležitou věcí, o tom ale až později.

Srbský sever Kosova

Pokračujeme stopem dále na jih, vezeme se Srby, kteří také navštívili klášter i romskou rodinou jako vystřiženou z filmu od Kusturici. Po obědě v Rašce nás čeká silnice vedoucí do Kosova. Zastavuje mladý pop z malého kláštera v severním Kosovu. Mluví srbsky, občas tak rychle, že máme problémy s porozuměním. Působí velmi přátelsky a říká, že Srbové a Albánci spolu nemluví, ale my jakožto cizinci nebudeme mít problém ani s jednou skupinou. Nepovažuje Albánce za špatné lidi, myslí si, že v každém národě je stejné množství dobrých i špatných, ale vzhledem k politické situaci jakožto představitel srbské pravoslavné církve s žádnými Albánci v kontaktu není. Na hranicích ukazuje jen dokumenty od auta, naše pasy nikdo vidět nechce, protože jedeme s popem – k němu a k jeho spolucestujícím má hraniční policie úctu. Obě strany hraničního přechodu, srbskou i kosovskou, totiž hlídají Srbové. Dorazili jsme sice do Kosova, nicméně ještě několik desítek kilometrů před námi je obydleno prakticky výhradně Srby.

Pop zastavuje na první benzínce. My si ve zdejší restauraci objednáváme tureckou kávu, kterou bych spíše očekával v albánské části. Platíme ale v dinárech. Cenu v eurech, tedy měně, kterou Kosovo oficiálně používá, číšník neuvedl. Je to zvláštní oblast. Při dalším stopu podél silnice vidíme na každém druhém sloupu srbskou vlajku. Zeď pod mostem někdo posprejoval obrovským nápisem „Fuck of NATO“ a za městem Leposavić, kde nás vysazuje další řidič, stojí srbský předvolební billboard se sloganem: „Za to, co je Srbska.“ Na tomto místě čekáme asi tři hodiny, kolem projíždí auta bez SPZetek, občas konvoj jednotek K-FOR, vidíme hlavně turecké a slovinské vojáky.

Konečně zastavuje první Albánec, kterého na naší cestě potkáváme. Mluví dobře anglicky a po chvíli přátelského rozhovoru si sám od sebe začne stěžovat na Srby. Po pár kilometrech nás zastavuje policie. Muži mají na sobě kosovské uniformy, ale národnostně jsou to Srbové. Žádají po řidiči deset euro na ruku. Že prý, když mu hned zaplatí, může jet bez dalšího zdržování rovnou dál. Náš řidič ale zná dobře praktiky místní policie, o níž tvrdí, že je prolezlá korupcí. Deset euro nenáviděnému Srbovi jen tak do kapsy dát nechce, raději zvolí pokutu s oficiálním papírem a razítkem za třicet pět euro. Než ale dojde k zaplacení, čekáme několik dlouhých minut. Policie cosi řeší, my čekáme v autě a kolem bez problému projíždějí další vozidla, kterých si policie nevšímá. Policisté nám nařizují otevřít batohy, aby do nich mohli nahlédnout vršky a posléze kývnout, že je to ok. Také si řeknou o naše pasy, které bůhví proč zkoumají několik minut. Vrací nám je s tím, že máme do určitého data opustit zemi, protože bez víza zde v „této zemi“ nemůžeme legálně pobývat déle než devadesát dní. Tou zemí, o které mluví, ale nemají na mysli Kosovskou republiku, nýbrž Srbsko. Za datum vstupu považují údaj na razítku ze Subotice, hraničního přechodu mezi Maďarskem a Srbskem. Kývneme, že zemi určitě opustit stihneme, policie se s námi loučí a my jedeme dál.

Před Kosovskou Mitrovicí na pár minut zastavujeme v jednom dvoře, kde náš Albánec nasazuje na auto svoji SPZku a pak pokračujeme kolem slovinského check pointu do albánské části Kosova. Rozdíl je patrný na první pohled – srbské vlajky vystřídaly albánské, sem tam americké, severoatlantské a občas i německé. Z auta vysedáme ve městě Vushtrri svou rozlehlostí připomínajícím města na americkém venkově. Noc trávíme ve stanu v poli za městem.

Priština

Auto, které nám ráno zastavuje u benzínky za Vushtrri sice není speciálně označené, ale velmi rychle zjišťujeme, že se jedná o maršrutku. Na cestě po silnici s probíhajícími rekonstrukcemi přistupuje a vystupuje několik lidí. Po příjezdu do Prištiny platíme euro na osobu, což vzhledem k ujeté vzdálenosti hodnotíme jako dobrou cenu.

Hlavní město Kosova nás vítá svými paneláky, ale i moderními domy a ulicemi plnými aut, mezi nimiž se nezřídka objeví auta označená K-FOR, NATO nebo EU. Na každém rohu vlaje nějaká vlajka: albánská, americká nebo evropská. Samotných kosovských vlajek tu je pomálu, visí jen na nejoficiálnějších místech. Všude kolem jsou podniky se „západními“ jmény, třeba taxíky Dallas nebo hotel Liberty s napodobeninou sochy svobody na střeše.

Kvůli úschovně zavazadel hledáme vlakové nádraží, ale nacházíme jen malou pomalovanou železniční budovu s nápisem Priština, ve které je na dvou plakátech popsán kompletní jízdní řád všech vlakových spojů v zemi. Není zde ani otevřená pokladna, batohy musíme nechat na mnohem používanějším autobusovém nádraží.

Po cestě do centra se fotíme s monumentální sochou Billa Clintona. Jeden kolemjdoucí se nás ptá, jak se nám pomník líbí. „U nás pomníky žijícím osobnostem nestavíme, takže je to trochu zvláštní,“ odpovídáme. Kýve hlavou. „Ano, možná to je trochu zvláštní, ale tenhle člověk toho pro Kosovo hodně udělal a my mu tímto pomníkem chceme vzdát úctu,“ vysvětluje anglicky. O kus dál stojí nová katedrála Matky Terezy. Díky svému mezinárodnímu uznání a popularitě albáncům slouží jako vhodná národní hrdinka.

Domnívali jsme se, že si centrum projdeme spolu s mapkou, kterou dostaneme v turistickém informačním centru. Zjišťujeme však, že informační centrum zde sice je a má dobrou adresu – přímo na jednom z hlavních náměstí blízko obřího obrazu kosovského prezidenta Ibrahima Rugova, jenže není otevřené. Stejně tak nikde v centru nemůžeme najít žádný obchod s pohledy, ani na frekventované promenádě plné obchůdků a restaurací. Na konci pěší zóny stojí zvláštní památník obětem války. Na jakémsi plotě jsou rozvěšeny portréty padlých, které se postupně jeden po druhém zobrazují i na velkoplošné obrazovce nad nimi.

V centru města nacházíme Muzeum Kosova. Vstup je zdarma a uvnitř potkáváme několik zahraničních turistů. Navzdory tomu, že muzeum zjevně přitahuje především cizince, je zde textů v angličtině jen několik. Většina je pouze v albánštině, v srbštině nic. Celé patro zabírá expozice věnovaná válce a NATO, v přízemí pak mnohem menší expozice Kosovo in centuries s několika málo exponáty etnografického charakteru.

V uličkách okolo centra, budících dojem maloměsta, se schovává několik mešit. Je pátek, všude probíhají modlitby, na které přišlo tolik lidí, že klečí i v prostoru vně budov. U jedné z nejstarších a nejkrásnějších mešit ve městě mě zdraví jeden pán a říká, ať jdu dovnitř. Probíhá zde sice modlitba, ale to neznamená, že bych zde nemohl být. Naopak, „it´s normal,“ říká ten pán, skvělou angličtinou mi vypráví, že když on cestuje po Evropě, také navštěvuje místní náboženské památky a vybízí mě, abych si vnitřek mešity bez ostychu vyfotil. Když nebudu fotit přímo tváře jednotlivých lidí, můžu fotit i během bohoslužby.