Vysoko v zasněžených horách, na tibetské straně Himaláje ztroskotává dopravní letadlo. Situace těch, kteří katastrofu přežili, je zcela beznadějná. Usnout a zmrznout se zdá být jediným východiskem. Ze sněhová vánice vystupuje náhle jako přízrak z jiného světa skupina mnichů. Odvádí ztroskotance z havarovaného letadla, probíjí se s nimi ve vánici velehorskou přírodou, když tu jako zázrakem, za úzkou soutěskou se otvírá pohled do sluncem zalitého údolí s kvetoucími stromy a buddhistickým klášterem. Zázrak, sen, neuvěřitelné – Šangri-la – území v tibetském Himaláji, kde čas plyne jinak, kdo do něj vstoupí, nestárne, nesmí ale Šangri-la opustit.
Dnes již nevím, zda mi bylo 16 či 18 let, když se mi knížka James Hiltona Ztracený obzor dostala do ruky, hodně knih prošlo mýma rukama, a1e Ztracený obzor jako by vypálil do mé duše nezhojitelné znamení. Myšlenka na Šangri-la, buddhistický klášter v horách, se vracela neustále, filmové zpracování oživilo moji fantazii – a léta ubíhala, nežil jsem v Šangri-la a na rozdíl od jeho obyvatel jsem stárnul.
Převalila se druhá světová válka, existenční problémy, transport na práci do Říše, nálety, útěk z Německa, účast na pražské revoluci a po dlouhé době opět svoboda. Jiskřička vzpomínky na Šangri-la a1e nikdy zcela neuhasla.
Po válce se mi dostalo do ruky mnoho německé literatury, mezi ní i několik cestopisů švédského cestovatele Sven Hedina. V třicátým letech se několikrát vydal na cesty do Asie, procestoval Tien-Schan a část pouště Gobi, severně od Himaláje a na jedné z cest se dostal i do západní oblasti Tibetu. Povolení doputovat až do tajemné Lhasy ale nedostal.
Ani po druhé světové válce se Tibet světu neotevřel, zůstal tajemnou zemí, do které nevedou žádné cesty, po kterých by turisté mohli putovat. A přece občas někdo pronikl až do Lhasy a přinesl nová poselství.
Téměř po neuvěřitelně dobrodružné cestě se až do Lhasy dostali dva horolezci, Rakušan Heinrich Harrer a jeho přítele Peter Aufschnaiter. Začátek vá1ky je zastihl při návratu od Nanga Parbat, byli internováni v britském táboře v Indii, ze kterého se po dramatickém útěku vydali do Tibetu a byli přijati ve Lhase. Po sedmiletém pobytu ve Lhase a navázání přátelství se čtrnáctým Dalaj Lamou, museli Tibet v roce 1950 opustit.
Má jiskřička myšlenek na Šangri-la opět vzplála. Harrer vyda1 své vzpomínky v knize Sedm let v Tibetu, vzpomínky na cestu, která začínala dramatickým útěkem pokračovala pobytem ve Lhase a končila opět útěkem.
Co si mám já nyní, téměř na konci své životní pouti počít s romantickou představou o Šangri-la a zvědavostí skrytou za touhou na vlastní oči spatřit tajemné město Lhasa a vejít do šera tibetského kláštera? Literární díla patří minulosti, vzdáleně a nepochopitelně zní dílo Jean Marqués-Riviéry Ve stínu tibetských klášterů, když tyto kláštery jsou v troskách a mniši pryč. Spíš románově než autenticky vyznívá kniha A. David-Neelové Mipam, lama s paterou moudrostí.
Můj sen má náhle konkrétní podobu a změnit sen ve skutečnost je na dosah ruky, když i tentokrát je cesta trochu křivolaká.. Místo na připravovanou cestu do Mexika odlétám na jaře 1994 do Nepálu s čínským vízem v cestovním pase. Autobusem z Prahy do Frankfurtu n.M., odtud letadlem nejdřív do Spojených arabských emirátů s přistáním v Dubai s krátkým pohledem na bohatství země těžící ropu. Opak toho představila Dhaka v chudé Bangladéši. Z tohoto nejvýchodnějšího bodu letu zpět na západ do Kathmandu v Nepálu a za několik dnů kolem himalájských osmitisícovek letadlem směr Tibet. Nebe bez mráčku a Mt.Everest s okolními osmitisícovkami jako na dlani. Že budu moci někdy spatřit na vlastní oči nejvyšší vrchol světa spolu s Lhotse, Čo Oju a Makalu, je naprosto neuvěřitelné. Bílé vršky a ledovcové srázy se pod námi pomalu přibližují k hnědému pásu zaoblených hor tibetského území, do kterého se občas zařízla hluboká údolí. Z naší výšky ani stopa po lidském osídlení a přece tam h1uboko pod námi, většinou na břehu řeky probíjející své vody pásy několik tisíc metrů #vysokých hor, jsou osady Tibeťanů.
Z letadla a1e krajina vyhlíží pustá, jako z jiné planety. Zdá se neuvěřitelné, že v této horskými pásy a zářezy hlubokých údolí rozbrázděné krajině se nalezne místo pro přistání velikého letadla. Ale stalo se, po dvou hodinách přistáváme v této pustině. Přistávací dráha, několik moderně vyhlížejících budov, z části zřejmě kasárna, na letištní ploše muži v uniformách, na budově nápis v čínštině. Naše letadlo je zde jediné, stranou auto na zavazadla, žádný letištní personál, jen v půlkruhu stojící muži v uniformách pod schůdky z letadla. Z něj vystupuje větší skupina švýcarských turistů, starší generace, dva mladí turisté s tornami a muž v obleku, vyhlížející, že je na služební cestě.
V hale letištní budovy je prázdno. Mimo nás žádní jiní cestující. Švýcaři čekají na zavazadla a já objevuji přepážku s nápisem EXCHANGE a za ní dva pracovníky. Vyplňuji žádanku s čínským a anglickým textem, na které je dole uvedeno, že nespotřebované yuany mi budou opět vyměněny za cizí měnu, pokud opustím Čínu během šesti měsíců. Ne každý stát se chová takto velkoryse, pokud jeho měna není konvertibilní. Se 400 yuany v peněžence vycházím před letištní budovu s vědomím, že letiště se nalézá v místě 80 km vzdáleném od Lhasy. Nedaleko stojí oni dva mladí turisté a přichází i muž ve společenském obleku, zřejmě znalý poměrů. Všichni tři se na něj obracíme s dotazem, jak je možné se dostat do Lhasy a jak se lze ve městě ubytovat. Do dvou připravených autobusů zatím již nastupují členové švýcarské výpravy, opodál stojí tři či čtyři mikrobusy, snad pro zavazadla výpravy. Muž v obleku radí pokusit se vyjednávat, zda nás někdo vezme sebou, řidiči prý budou požadovat nejméně 10 USA dolarů. Zkoušíme štěstí v autobusu s turisty, ti a1e okamžitě odmítají s tím, že autobus je určen pro členy výpravy. Opouštím dvojici turistů a snažím se najít vedoucího švýcarské skupiny. Objevuje se u druhého autobusu a na moji prosbu reaguje kladně, pokud nebude mít námitky přidělený čínský průvodce. S ním bych se a1e nerad domlouval a nastupuji do druhého autobusu, v němž Švýcaři neprotestují, viděli, že jsem mluvil s jejich vedoucím, usedám na malé sedátko vpředu v prostoru pro řidiče, zaplněném zavazadly. Nesedí se mi příliš pohodlně, a1e problém, jak se dostat do Lhasy, mám vyřešený. Jak dopadli mladí turisté, nevím.
Počasí stále slunečné, teplotu odhaduji kolem 25°C. Opouštíme letiště, míjíme řadu obytných budov, jednoduchých krámků a po ne příliš kvalitní silnici vjíždíme do pusté krajiny. Stav silnice nedovoluje jet rychleji než čtyřicet až padesát kilometrů v hodině, často i pomaleji. Asi po půl hodině jízdy se objevuje skupina bílých, přízemních domků, několik desítek stromů a pod nimi se pase stádo černých jaků. První tibetská vesnička jako oasa v hornaté poušti. Autobusy zastavují a fotografové vystupují udělat několik snímků, raději z bezpečné vzdálenosti, nevíme, jak budou chlupatá zvířata reagovat. A opět spíše kodrcáme, než ujíždíme dále. Čtvrtá zastávka je u skalní stěny nad vodou. Na stěně jsou barevné obrazy Buddhů, tři malí, čtvrtý v nadlidské velikosti. Údolí se rozšířilo, jedeme po břehu široké řeky, na březích jsou zelené háje a písčité pláže, nikde a1e žádní koupající se ani rybáři. Zato u mostu musíme zastavit, vojenská hlídka kontroluje provoz. Záškodníci zde snad žádní nejsou, naposled se zde snad bojovalo v době, když Číňané okupovali Tibet. O bojích svědčí i po čtyřiceti letech trosky pevnosti na jednom z vrcholů nad silnicí – příliš daleko pro můj fotoaparát.
Osmdesát kilometrů a dvě hodiny jízdy končí, vjíždíme na rozsáhlé, oplocené prostranství před moderní skupinou budov, nejvyšší s velikým nápisem Holiday Inn. Vystupuji jako prvý, nemám zavazadla, jen malý ruksáček, ještě jednou děkuji, loučím se s vedoucím výpravy a kolem jakési vrátnice, ve které sedí muž v uniformě, vycházím na ulici. V dálce na kopci stojí bílá a čokoládově hnědá Potala.
Se stavbou Potaly bylo započato za vlády 5. Dalaj Lamy v 17. století, kdy byla postavena spodní, bílá část. Cihlově červená a čokoládově hnědá část byla postavena za života 6. Dalaj Lamy. Vrcholové, malé nadstavby a zlaté střechy vznikly koncem minulého a začátkem tohoto století.
Vlastní historii Lhasy lze vystopovat až do 7. století, kdy tibetský král Srong Btsan Sgam Po se oženil s dcerou čínského císaře ze Sianu, princeznou Won Tsan, a na místě dnešní Potaly vybudoval své královské sídlo. To byl i začátek čínsko-tibetských styků. V té době na místě dnešní Lhasy stál pouze jediný malý chrám. Později se do tohoto údolí dostali mongolští nomádi a současně i několik rodin tibetských pastevců a obojí se zde usadili. Čtvrtý Dalaj Lama, původem Mongol, byl pod ochranou mongolských usídlenců. Asi v 11. stol. byl královský palác vypálen. Přes úzké vztahy k Číně zůstával ale Tibet svobodným královstvím.
Co byla a je stále ještě Potala. Klášter a sídlo Dalaj Lamy, místo věčného odpočinku předchozích Dalaj Lamů, nejsvětější poutní místo všech Tibeťanů, symbol tibetské státnosti a dnes i symbol pasivního odporu proti čínské okupaci.
Blížím se k této monumentální stavbě po široké, rušné ulici. Volné, rozsáhlé území na úpatí Potaly zmizelo. Zmizely vysoké, štíhlé kamenné obelisky a dva malé pavilony v čínském stylu, které tvořily malebné popředí před Potalou. Obě památky Číňané odstranili při budování široké silnice. Obelisky snad musely zmizet i proto, že na jednom z nich bylo vytesáno, že Čína musí platit Tibetu válečnou daň 50.000 rolí hedvábí ročně, když v roce 763 by1a čínská vojska poražena a Tibeťané pronikli až před brány hlavního města císařství.
Podél silnice stojí dnes řada malých krámků, původní vchod do Potaly by1 uzavřen a vchází se jinou, železnou branou z nevábného, prašného prostranství. Zmizela i budova státní tiskárny, ve které se tiskly nádherné svaté knihy velkého formátu. Na protějším vršku hyzdí scenerii kovový, snad televizní stožár. Jen od jezírka proti Potale je pohled přijatelnější.
Kouzlu Potaly a1e nelze nepodlehnout. Je to zcela ojedinělá stavba budící obdiv velkorysostí koncepce, architektonickou jednotou, korunovanou zlatými střechami, tyčícími se proti modrému nebi.
Spolu se zástupem Tibeťanů, oděných do těžkých obleků, a s několika mnichy v hnědočervených hávech procházím železnou branou a vydávám se po dlouhém, stupňovitém svahu vzhůru. Vlevo se táhne bílá zeď, vpravo se tyčí do výše 360 metrů nad okolí třinácti poschoďový komplex paláců, 117 metru vysoký. V Potale je více než 1.000 místností, kaplí, slavnostních sálů, obytných prostor pro mnichy, atd.
Z nádvoří stoupáme vzhůru ke vchodu do prvního paláce. Jako cizinec musím zaplatit 45 juanů a spolu s poutníky vstupuji do potemnělého prostoru. Je zřejmé, že zde pracují řemeslníci, tak rozsáhlá stavba nutně potřebuje stálou údržbu. Prvý dojem z vnitřku není příliš potěšující.
Někteří poutníci odložili své modlitební mlýnky, kterými nepřetržitě otáčeli a vysílali do éteru nekonečný proud modliteb napsaných na proužku papíru uvnitř mlýnku, Kuličky růžence ale nepřestávají propadati mezi prsty druhé ruky, zatímco mlýnek nahradil kovový pohár. Zde již s hořícím knůtkem procházíme dlouhou chodbou, při jejíž levé stěně je vchod do celé řady svatyněk. Žádnou nemíjíme, proud poutníků zvolna vstupuje v řadě po jednom do temné místnosti bez oken, osvětlené jen mnoha desítkami plamínků, knůtky plovou v kovových nádobách, do kterých poutníci přilévají vosk ze svých kalichů a kalíšků ze žlutého nebo bílého kovu. Jiní zapalují vonné koření a všichni tiše pronáší své modlitby. Sochu sedícího Buddhy uprostřed svatyňky obchází zástup zleva, stejnou pozornost a oběti věnuje i buddhistickým symbolům při stěnách po pravé straně. V dlouhé řadě poutníků, mužů, žen a mnichů nevidím děti ani mládež, neznalost tibetštiny mi a1e brání na cokoli se zeptat.
Promluvit jsem nemohl ani s mnichem, či dalšími třemi, kteří dole na silnici putovali do Lhasy tak, že vzdálenost z jejich východiska, vzdáleného desítky či stovky kilometrů, měřili délkou svého těla. Sepnuli ruce před tváří, uklonili se, poklekli, ruce položili před sebe na zem, dlaně chráněné dřevěnou destičkou táhli po zemi před sebe, až se celé tělo a obličej dotkly země a rukami nataženými vpřed. Pak povstali a pokročili na místo, kam dosáhli špičkami prstů na rukou, a celý ceremoniál se opakoval a totéž neúnavné opět a znova, od rána do večera, den za dnem, snad týdny a měsíce, až k dalekému, vytouženému cíli. Bez nároku na odměnu či poctu, jediné, co lze tímto martiriem získat, je zvláštní zásluha za spojení dvou míst na zemi délkou svého těla, položeného nesčíslněkrát do prachu silnic a cest, nechráněni ničím, jen vlněným hávem mnicha a dřevěnými destičkami na dlaních.
Zástup poutníků mne a1e vede dále, stoupáme vzhůru do dalšího pa1áce, na terasu a z ní se opět ponořujeme do nitra bez oken, do větších svatyní s nesčetnými soškami Buddhů, na mnoha místech jsou o ně opřeny barevné fotografie milovaného Dalaj Lamy, který musel toto své sídlo útěkem opustit a žije v exilu na severu Indie v Dharamsale. Sochy a sošky Buddhů i Dalaj Lamy jsou obloženy papírovými penězi, dary poutníků, kteří vesměs neoplývají bohatstvím. V uzavřených místnostech je vzduch těžký, z vonného kořeni stoupá dým a hořící plaménky se pohybují a jako by oživovaly usměvavé tváře kovových, barevných i pozlacených Buddhů. Každý poutník je ponořen do svého rozjímání, do své modlitby, naplňuje se zde základní myšlenka buddhismu, zbaviti člověka utrpení a neubližovat ničemu živému. Mne, cizince, jakoby vůbec nevnímali, splynul jsem s nimi, každý je zde pohroužen do modliteb a obětování drobných darů a také já se stávám součásti tohoto mikrokosmu neubližování.
Stoupáme výš, uzounká schodiště sotva pro jednoho člověka a opět další temné prostory, největší, se sochami Budhů v nadživotní velikosti. Zde odpočívají zesnulí Dalaj Lamové, zde vládne duch převtělení, reinkarnace, nesmrtelnosti duše, věčného života v mnoha podobách. Pro poutníky tady není podstatné práce umělce, který svůj um a zručnost vtělil do kovu s zlata, zde vítězí myšlenky a učení, spojující Tibeťany po staletí, bohaté i chudé, mnichy i novice, každý je tu sám a přece spojen se všemi žijícími i těmi, kteří již nežijí, prostor je plný vítězství myšlenky.
Poslední úzké schodiště vzhůru a zšera vládnoucího ve svatyních, z těžkého vzduchu z hořících knůtků a koření vcházíme do světla, jsme na nejvyšší terase a nad námi září zlaté stříšky a symboly proti modré obloze. Na zdech malby zelené krajiny luk a rýžových polí a rozhozených domečků, vše ne nepodobné kresbám na starém čínském porcelánu. Konce střešních trámů, nesoucích krovy, jsou zdobeny řezbami bájných příšer.
Putování Potalou končí, z šera svatyň jsme vkročili do světla, z meditací a modliteb zpět do života, ve kterém je čas odměřován minutami, hodinami, dny a roky a nikoli věčností.
Pro mne to bylo splnění snu, či mne sem přivedlo něco jiného, co mne mělo přiblížit k tajemství převtělení, nekonečnému koloběhu a nesmrtelnosti? Přišel jsem sem dobrovolně nebo to byla cesta osudu? Vím, že se sem budu v duchu vracet, i když tajemství Potaly zůstalo nepoznáno.
Vidě1 jsem jen nepatrnou část z oněch více než tisíce místností. Uzavřeny zůstaly obytné místnosti Dalaj Lamy, zasedací síně, nepřístupné je vše, co by mohlo jitřit a posilovat ducha odporu proti čínské okupaci, jen občas se objevil jeden z mála mnichů, kteří v Potale žijí, ale Potalu zničit nelze.
Domníval jsem se, že odletem z Kathmandu má cesta do Nepálu a Tibetu skončila. Zbývalo ještě nechat udělat z diapozitivů dvě fotografie a poslat je mému čínskému příteli do Lhasy spolu s děkovným dopisem za jeho pomoc při nalezení ubytování ve Lhase.
Asi za měsíc po návratu se v poštovní schránce objevilo najednou pět leteckých obálek. Schránku vybrala Věra, a aniž se podrobněji na obálky podívala, zůstala překvapená, kde se těch několik dopisů od Evy z USA toulalo. Teprve v bytě, při podrobnější kontrole, s úžasem zjistila, že všech pět dopisů přišlo z Tibetu. Každá adresa psaná jinou rukou, rukopisy dětské, jméno a příjmení po čínském způsobu, na některých obálkách rozděleno na Tamch yna Z denek. Odesílatelé 14 a 15 let staří žáci a žákyně střední školy ve Lhase v Tibetu. /class 2 Grade 2 traffica Middle school, La Sha Tibet China/.
Obsahy dopisů, k nimž za několik dnů přišel šestý, vesměs shodné. Můj čínský přítel přinesl do školy můj dopis, na který žáci odpovídají. Děkují za moji hodinu angličtiny na jejich škole, na kterou nikdy nezapomenou. Píší, abych jim pomohl učit se anglicky, protože angličtina je i pro ně obtížný jazyk. Někteří mne zvou na opětovnou návštěvu Tibetu spolu s manželkou a dcerou. Některé z dopisů podepsali 2 i 3 žáci či žákyně a všem budu muset odpovědět. Obtížné bude, co poradit, jak se naučit snadno anglicky, když i mé znalosti tohoto jazyka jsou značně omezené.
Po prázdninách se pokusím s pomocí učitelky angličtiny nalézt na škole zájemce o dopisování se studenty z dalekého Tibetu.
Celá výprava do italských Dolomitů, které jsem se zúčastnila, trvala 4 dny. Týkala se oblasti okolo Cortiny D Ampezzo.
Všechny cesty zahrnující ferraty však nejsou stejně obtížné. Jsou označovány např. jako těžké (červená ferrata) či zvláště těžké (černá ferrata). Je dobré vyzkoušet si své schopnosti nejdříve na něčem méně náročném. K takové zkoušce patřila i naše první výprava – Monte Cristalo (3 154 m. n. m.). Ze sedla Tre Croci (1 809 m.n.m.) jsme vystoupali k dolní stanici sedačkové lanovky (chata Son Forca 2 215), odtud lanovkou ( tam i zpět 16 000 lir/osoba) na chatu Rifugio G. Lorenzi (2 932 m.n.m.), kde již začíná jištěná cesta. Nevýhodou této trasy je její obousměrnost, to znamená že se často musíte vyhýbat protilezoucím skupinkám, což může být nad několikasetmetrovou propastí poměrně zajímavý problém. Lezení zajištěné cesty trvá asi jeden a půl hodiny, pokud je dobré počasí patří tato túra k nejkrásnějším v celých dolomitech. Což já bohužel nemohu posoudit, jelikož po celou cestu jsem měla výhled pouze na vznášející se krkavce v mlze s kombinací deště, sněhu a minusových teplot. 
Druhá výprava mířila z Arábby (1605 m.n.m.) na Bec de Mesdi (2727 m.n.m.). Nejprve opět lanovkou (cesta tam – 14 000 lir/osoba) na chatu Porta Vescovo ( 2557 m.n.m.), i když dá se to i celkem dobře vyjít – musíte však počítat alespoň s pětihodinovým zpožděním a značným vyčerpáním. Od chaty vede zvláště těžká ferrata (prý jedna z nejtěžších v celé oblasti) na Bec de Mesdi. Od chaty po celou dobu výstupu na vrchol je nádherně vidět vrchol Marmolady s největším ledovcem v celých Dolomitech. Sestupuje se pak do sedla Padon (2400 m.n.m.), část sestupu se prochází tunelem a všude okolo jsou dělostřelecká postavení z první světové války, na chatě v sedle je i malé, ale velmi zajímavé muzeum o tom jak a za jakých podmínek zde boje probíhaly a to i včetně vystavených exponátu zahrnujících třeba botu pěšáka i s částí nohy, munici nebo dělo. Ze sedla se dá sejít zpět do Arábby pod trasou lanovky. 
Třetí den nás čekal nejtěžší výstup – Tofana di Rozes (3 225). Nástup je na sedle Falzarego (2 105 m.n.m.) odkud se dá opět lanovkou ( cesta tam – 13000 lir/osoba) vyjet na Monte Lagazuoi (2728 m.n.m.) nebo Lagazuoi obejít a poměrně krátkou cestou vystoupat až pod masiv Tofany. I samotný vrchol Lagazuoi je velmi zajímavý, ona lanovka je zavěšena nad sedlem bez jediného opěrného pilíře a pokud by jste se rozhodli jít raději pěšky, je skrze celou horu prokopán tunel, kterým se dá dojít až k horní stanici lanovky. Po cestě se můžete svítit svou svítilnou nebo si na chatě v sedle zakoupit louč a jít celou několikakilometrovou cestu jen za svitu otevřeného ohně. V celé délce tunelu jsou proraženy střílny, kterými je nádherný výhled do krajiny. Ale zpět k Tofaně. Již na jejím úpatí začíná velmi dlouhá a náročná ferrmata Via G. Lipella (doba výstupu asi 4 hodiny), za špatného počasí se zde objevují namrzlá místa a za každého počasí padající kameny. Na samotném vrcholu je nádherný železný kříž s pamětní deskou G. Lipelly. Jestliže je jasno je to skvělé místo rozhledu, což opět nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti, jelikož na vrcholu nás zastihl hustý déšť a mlha. Sestupová cesta jde velmi nepříjemným suťoviskem až k chatě Giussani (2561m.n.m.) a dále už po celkem dobré cestě až na chatu Dibona (2050 m.n.m.).