Autor: administrator

Park Karlachovy sady

Je pojmenován podle probošta Mikuláše Karlacha, z jehož podnětu založila roku 1889 vyšehradská kapitula tento park na místě polí. Tento původní park je v dnešní podobě součástí západní části dnešních sadů.

Probošt Mikuláš Karlach uspořádal knihovnu v Kapitule, čítající dnes 27.000 svazků, uspořádal rovněž nesmírně cenný kapitulní archiv a založil muzeum. Cílevědomou ekonomickou činností rozmnožil majetek kapituly přikoupením dvou velkostatků, jejichž výnosy využíval pro financování rozvoje Vyšehradu v národním duchu. Jako kanovník odpovědný za přestavbu kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla, uskutečnil Štulcův záměr regotizace v duchu obnovení charakteru chrámu z doby Karla IV. Prosadil a rozšířil vyšehradský farní hřbitov, kde inicioval vybudování monumentální hrobky významných osobností českého národa – Slavína. Zemřel měsíc před svými 80. narozeninami, 5.11.1911. Zanechal po sobě nepřehlédnutelné dílo. V roce 2003, u příležitosti 100. výročí otevření regotizovaného chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, byla v těchto vyšehradských sadech, nesoucích Karlachovo jméno, odhalena Karlachova socha za účasti prezidenta republiky a dalších zástupců české veřejnosti.

Sady se nacházejí v Praze 2 na Vyšehradě mezi ulicemi K Rotundě a V Pevnosti, budovou kapitulního dvora a východní zdí hřbitova. Park má výměru 1,01 ha a je situován v nadmořské výšce 230 metrů. Je veřejnosti přístupný a je hojně využíván k procházkám a relaxaci v lipových alejích, které doplňují živé ploty z hlohu. Zajímavé jsou tady Čertovy sloupy, časový sloup ještě z pohanských dob, ve střední partii parku je od roku 1895 socha sv. Jana Nepomuckého a dominantou celé zahrady je novogotická studna.

Kdysi býval park neveřejný a oplocený,. Až roku 1948 byl odňat vyšehradské kapitule, roku 1954 bylo odstraněno původní oplocení a došlo k úpravám parku, byly obnoveny cesty i zatravněné plochy. Východní část parku byla přičleněna až po zrušení zahradnictví roku 1977, úpravy ploch po zahradnictví byly dokončeny roku 1989, ale hned roku 1999 byla zahájena celková rehabilitace parku, zde podle projektu architekta Otakara Kuči, která byla dokončena začátkem nového tisíciletí. Já jsem nejvíce času strávila ve východní části parku s novogotickou studnou, která mi přišla dnes nejmalebnější, je tam i velmi příjemné posezení na lavičkách a majestátné lípy (stříbrné a Moltkeovy) a jírovec pleťový místo umocňují. Musí tu být krásně i na podzim, kdy se stromy zabarví usychajícím listím.

Park Štulcovy sady

Park se rozkládá v severozápadní části vyšehradského areálu v těsném sousedství nového proboštství a u Štulcovy ulice, která spojuje ulici K rotundě se Štulovými sady a ulicí V pevnosti. Měří cca 250 m. Od roku 1888 je pojmenována po vyšehradském proboštovi Václavu Štulcovi. V letech 1961 – 1995 se jmenovala K rotundě, nyní opět Štulcova. Park je malý, nemá výměru ani půl ha a nadmořskou výšku 223–226 metrů. Jak se říká, co je malé, to je hezké. Park je oblíbeným místem k vycházkám a obohacuje malebnou vyhlídkou na Prahu.

Park byl původně založen v letech 1873–74 proboštem vyšehradské kapituly Václavem Štulcem a jeho původní název byl Svatováclavské sady. Patřily k novogotickému domu – novému proboštství podle F. Niklase z roku 1872–74. I tato zahrada byla neveřejná a oplocená. Dnes zde najdete pomník probošta Štulce, který nechal zhotovit probošt Karlach. Jeho autorem je akademický sochař Štěpán Zálešák. Roku 1954 byl park dán do vlastnictví tehdejšího národního výboru města Prahy, byl rehabilitován pro veřejnost téhož roku a to podle architekta Jiřího Novotného. Sady prošly během května a června 2002 rozsáhlou rekonstrukcí. Znovu zde rozkvetly záhony trvalek i letniček, síť cest získala nový povrch a vydlážděné obvodové chodníky lemují živé ploty, zelené koberce prospívají od té doby díky nově vybudovanému závlahovému systému. Tři desítky vzrostlých, více než padesát let starých dřevin zůstanou zachovány pro další generace. I tady najdeme převážně lípy, ale i akáty a jasany. Je tu i mnoho keřů, šeříky, forsytie, pustoryl. Dominantu Štulcových sadů tvoří socha sv. Václava, která až do roku 1879 stávala na Václavském náměstí, než ji vystřídalo monumentální sousoší J. V. Myslbeka. Po té stával originál sochy sv. Václava na koni od P. Bendla tady, nyní je v lapidáriu na Výstavišti a zde je umístěna kopie sochy sv. Václava od J. Nováka.

Zahrada Nového proboštství

Vyšehrad čp. 89, Štulcova ulice. Tato zahrada je maličká, 0,12 ha ve výšce 226 m.n.m. Je privátní a patří Královské kolegiální kapitule, je využívána k privátním, meditačním a hlavně užitkovým účelům. Na fotce si můžete všimnout modrého dětského bazénku. Vidět je do ní z chodníku ke hřbitovu, odkud jsem také pořídila fotku. Po domluvě s vlastníkem je možno zahradu navštívit, ale sami vidíte, že k tomu ani není důvod. Jsou zde náhodně a nesourodě vysázeny jehličnany, hrušně a další ovocné stromky. Zahrada původně vznikla až po dostavění domu, budovy nového proboštství jižně od budovy. Kdysi měla reprezentativní pravidelné parterové členění, což je možno vidět na leteckém snímku z roku 1947.

Zahrada Nového děkanství

Nové děkanství čp. 100, ulice K Rotundě 10. Také malá zahrada o výměře 0,11 ha ve výšce 233 m.n.m. Po té co byla navrácena Královské kolegiální kapitule je privátním teritoriem jako zahrada Nového proboštství a je také používána k soukromým, meditačním a užitkovým účelům. Zahradu jsem nenavštívila, i když po domluvě s vlastníkem je to možné.

Park Pod Hradbami

Park o výměře 1,03 ha ležící na svahu Vyšehradu s vyhlídkou na Vltavu, Smíchov, Petřín a Hradčany. Jeho nadmořská výška se pohybuje od 196 do 226 metrů. Lemují jej ulice Na Libušince a Libušina.

Od roku 1993 probíhala mnoho let postupná rehabilitace parku, opravy cest a zídek i odpočívadel. Park je veřejně přístupný a slouží ke krátkodobé rekreaci. Kromě původního porostu akátů, které byly vysázeny už roku 1886 za probošta Karlacha se zde nyní nacházejí nové generace stromů z přirozeného náletu. Park místy prosvětlují travní plochy. Je vhodný ke krátkým vycházkám a romantickým pohledům na Prahu. Zaujme především panorama Pražského hradu s majestátní dominantou Chrámu sv. Víta. Krásná je na pohled také Vltava se spoustou lodí a lodiček, které z výšky vypadají jak malé modely na baterky.

Přijďte sem přivonět. V podrostu jsou skalničky, sem tam cibuloviny, ale hlavně barvínek menší, stálezelený po celý rok, na jaře kvetoucí malými modrými drobnými kvítky. Břečťan popínavý zase krásně místa ozelení a prodchne romantikou.

Už Jirásek ve svých Starých pověstech českých přisoudil Vyšehradu výjimečné postavení. Právě odsud nechal poslat kněžnu Libuši poselstvo za Přemyslem Oráčem, odsud skočil svůj proslulý skok bájný kůň Šemík rovnou do Vltavy…

Ve skutečnosti ale vznikl Vyšehrad jako opevněné Hradiště v 10. století. Archeologicky prokázané nejstarší osídlení tohoto místa je ale datováno do 4. tisíciletí př. n. l. Přesně roku 1000 n.l. byl Vyšehrad na architektonickém mocenském vrcholu a bojoval o výsadní postavení s Pražským hradem. To se mu podařilo roku 1067, kdy první český král Vratislav I. přesídlil na Vyšehrad a nechal jej přestavět na královské sídlo.Založil zde nový chrám, baziliku sv. Vavřince a samostatnou vyšehradskou kapitulu, církevní jednotku podřízenou přímo papeži. Z této doby také pochází nejstarší románská rotunda sv. Martina. Nadřazenost místa ale záhy skončila, roku 1140 byla vláda přenesena zpět na Pražský hrad. Od těch dob význam Vyšehradu upadal.

Význam Vyšehradu znovu vzrostl až za vlády Karla IV, který dal místo přestavět v kamennou pevnost, obehnat hradbami a připojit k Novému Městu Pražskému. Za Husitů se ale zdejší obyvatelé spojili se Zikmundem proti pražským husitům a když byl Zikmund poražen roku 1420 Pražané Vyšehrad svorně vyplenili a rozbořili a vyhnali jeho obyvatele. Roku 1437 se sem vrátila Kapitula a postupně se tady začali usazovat drobní řemeslníci, až roku 1476 vzniklo město hory Vyšehradu. Zajímavé je, že Vyšehrad byl po celou dobu své existence sevřen opevněním, které měnilo svou podobu až do roku 1700. Od poloviny 17 stol až do roku 1911 zde byli vojáci, pak vyšehradskou pevnost zakoupila od vojenského eráru obec a začala je postupně parkově upravovat.

O současnou tvář Vyšehradu se zasloužili zejména národně orientovaní probošti Václav Štulc a Mikuláš Karlach ve druhé polovině 19. století. Kostel sv. Petra a Pavla, od roku 1369 gotický, od 1723 barokní, byl přestavěn v novogotickém slohu podle návrhu J. Mockera a F. Mikše v letech 1885 až 1902, a respektoval dispozice gotické stavby Karla IV. V té době se zrodila myšlenka zřídit na Vyšehradě národní pohřebiště v místě farního hřbitova, tzv. Slavín. Výstavba Pantheonu trvala po mnoho let. Dnešní hřbitov vytváří osobitý výtvarný celek, který harmonicky ladí s lokalitou. Je současně jedinečnou galerií hřbitovní plastiky a odpočívá zde kolem 600 osobností našeho českého kulturního života.

V letech 1927 až 28 bylo upraveno místo po vyhořelé zbrojnici na území akropole. Architekt Arnošt Černovský zde nechal zbudovat centrální travnatý parter, kde jsou od roku 1948 umístěna sousoší podle Myslbekových modelů od bratrů Ducháčkových. Známá sousoší Lumír píseň, Záboj a Slavoj, Ctirad a Šárka zdobila až do náletu v roce 1945 pilíře Palackého mostu. Doplňuje je kopie sousoší Přemysl a Libuše, které je zde umístěno od roku 1977. Ještě jedna zajímavost, nejstarší vodovod v Čechách je zřejmě právě od 12. století na Vyšehradě. Vedl ze studánky Jezerky a zavlažoval rozsáhlé vinice. Stejně je to milé, ať kouknu do jakýchkoli historických pramenů o svazích Prahy nad Vltavou téměř všude byly zbudovány a udržovány vinice, zejména ve všech klášterních zahradách. Příroda a víno byly cesty krásy, kterými se Pražané přibližovali k Bohu.

Horečný rozvoj budování zahrad a zejména vinic nastal i mimo opevnění. Roku 1348 vydal Karel IV. nařízení o vzdělávání zahrad a vinic s ušlechtilou vinnou révou a roku 1358 toto nařízení ještě podpořil dvěma privilegii.Pro Prahu podstatné privilegium z února, přikázovalo vysazování vinic v okruhu 3 mil okolo města a to do 14 dnů od jeho zveřejnění. Na podporu a ochranu vinic vydal viniční práva a zavedl úřad perkmistra pražských viničních hor. Nejslibnější bonus byl ten, že po dobu 12 let byly všechny vinice osvobozeny od poplatků. Protože se rozhodnutí osvědčilo, byla od května 1358 tato ustanovení rozšířena na celou zemi. Proto nyní je řada parků z různých slohových období založena právě na místech středověkých vinic.

Od března 2006 je na Vyšehradě otevřena Nová stálá expozice, která představuje pražský Vyšehrad v jeho různých historických podobách. Známá lokalita na jižním okraji historických pražských měst si dodnes uchovala osobitý genius loci. Skála nad Vltavou s romantickou zříceninou Libušiny lázně a monumentálním dvojvěžím novogotického kostela láká k návštěvě každého z nás. Každý návštěvník má možnost dozvědět se přímo na místě více informací o proměnách této lokality, jejího určení a pochopení v čase. Za pozornost v těchto místech stojí nejen prostor knížecí a královské akropole, ale i chrám sv. Petra a Pavla, strážní vež, Libušina lázeň, rotunda sv. Martina, Leopoldova brána, cihelná brána, torzo gotické brány Špička, Táborská brána. V objektu se nalézá také Jedličkův ústav. Nejkrásnější a opět svěží a voňavé jsou ale i tady parky a zahrady. Je to park Karlachovy sady, park Štulcovy sady, tajemnem vás naplní Slavín, osloví Vás zahrada Nového děkanství a zahrada Nového proboštví i Park pod Hradbami. Ale to bude vděčné téma zase pro některý příští pátek.

Dnes se zastavíme v posledních palácových zahradách pod Pražským hradem.

Kolovratská zahrada leží na strmém svahu za Kolovratským palácem čp. 154, III, Valdštejnská ulice č.10, má rozlohu 0,07 ha.a je ve výšce 192–225 metrů. Od paláce je izolována nádvořím. Byla vybudována na parkánu někdejších středověkých hradeb zpevněném opěrnými zdmi. Původně byla terasou s ovocnými stromy. Osu zahrady tvoří úzké přímé schodiště na východní straně spojující sedm teras. Ve východní části naleznete barokní kašnu s hlavou chrliče. Na jednotlivých terasách jsou mišpule, hrušně a meruňky. Zahrada byla otevřena pro veřejnost 30. srpna 2000 poté, co proběhla její rehabilitace podle plánů architekta Václava Jirsy a Miloslava Hanzla a byly provedeny zahradnické úpravy architektky Ireny Bartošové, stejných architektů, kteří se postarali o obnovu Velké Pálffyovské zahrady zmíněné v předchozím zastavení.

Malá Fürstenberská zahrada(zvaná také Malá Černínská zahrada nebo Černínské terasy) patřila k malému Fürstenberskému, dříve Černínskému, domu čp. 155., Valdštejnská ulice číslo 2. Zahrada má rozlohu 0,09 ha a nadmořskou výšku 190–225 metrů. Vlastníkem je Státní ústav památkové péče.

První zmínky o místu pocházejí z roku 1528, kdy zde byla užitková zahrada s vinicí. V polovině 18. století se dle nákresu Prahy z roku 1769 v těchto místech nalézala barokní terasová zahrada italského typu. Když se stala majetkem hraběnky Marie Barbory Černínové rozené ze Schaffgotsche, provedl Ignác Jan Palliardi v letech 1784 – 88 přestavbu domu, která se zachovala až do doby současné a zároveň přestavěl starší barokní zahradu na vrcholně působivou rokokovou terasovou zahradu, která byla inspirována italskými vzory. Zahrada zabírá úzký ale dlouhý pruh, který je odstupňován do deseti teras. Osou je výrazné schodiště vedoucí od glorietu k vyhlídkovému altánu, jež přetínají opěrné zdi, terasy a balustrády. Gloriet, původně s lázní v přízemí, je vyzdoben grisaillovými motivy se středním žánrovým obrazem Houpačky v přírodě a s alegorickými obrazy čtyř ročních období. Podstatná část výzdoby interiéru lázně zůstala téměř zachována v původním stavu. Když zemřela Marie Barbora Černínová, majetek zdědil hrabě Arnošt ze Schaffgotsche. Roku 1866 zakoupil palác a zahradu majitel sousedních zahrad a paláců, kníže Maxmilián Egon z Fürstenberků. Za jejich doby došlo k mnoha různým drobným opravám a přestavbám.

Právě tato zahrada patří k nejkrásnějším a nejvýstavnějším terasovitým zahradám v Praze. Na druhé terase jsou symetricky umístěné oranžerie. Pod ohradní zdí Hradu zakončuje schodiště třídílná sala terrena, vyhlídková terasa s lodžií a s plastickým štukovým článkováním. Na jejím průčelí jsou erby černínský a schaffgotschský. Zábradlí je zdobeno postavami putti a dekorativními vázami. Odsud vede schodiště k vyhlídkovému altánu s válcovou věží, kde měla hraběnka Černínová svou koupelnu. V tympanonu je alianční znak připomínající hraběnku Marii Barboru Černínovou, která byla zakladatelkou této zahrady, která se v dochovala dle jejích přání dodnes.Celá zahrada je charakteristická pnoucími růžemi a v nejvyšším patře najdete i vinnou révu. Z poslední podesty schodiště u věže je přístup do zahrady Na Valech.

I tato zahrada byla rekonstruována v letech 1951 až 1953 Stavopro­jektem. A v letech 1997 – 2000 byla zahrada také rehabilitována podle návrhu arch. Václava Jirsy a Miloslava Hanzla, zahradní úpravy probíhaly dle arch. Ireny Bartošové. Je přístupná veřejnosti od 30. srpna 2000.

Pamatuji tyto zahrady na počátku 80. let 20. století, kdy byly téměř všechny na počátku zkázy, zpustlé a zubožené. Schodiště opadaná, pobořená, opěrné zdi teras v rozkladu, terasy zarostlé travou a popínavými rostlinami. Jen místy probleskovala koncentrovaná, člověkem i přírodou umocněná krása mimořádného místa, které volá po svém znovuzrození. A to se myslím podařilo a nadále daří.

Největší dík za obnovu těchto palácových zahrad patří především prezidentu Havlovi a jeho štědrému příspěvku z Prague Heritage Fund, který doplnil rozhodující podíl státních finančních prostředků uvolněných na rehabilitace právě těchto míst. Bohužel zub času pracuje stále, jak je možná patrné i z fotografií z dnešních dní (7/2007).

Jedny z nejúžasnějších a mému srdci blízkých pražských zahrad jsou jedinečné palácové zahrady pod Pražským hradem. Jedná se o soubor šesti zahrad: Ledeburská zahrada, Malá a Velká Pálffyovská, Kolowratská , Malá Fürstenberská zahrada a Velká Fürstenberská zahrada Poslední jmenovaná je momentálně (7/2007) v rekonstrukci a pro veřejnost je uzavřena už desítky let. Její spodní upravená část patří polskému velvyslanectví . V mnoha publikacích o Praze se do souboru ale započítává zahrad pouze pět (Malá a Velká Fürstenberská zahrada je uváděna společně pouze jako Fürstenberská).

Slunečný jižní svah byl od odnepaměti využíván k pěstování rozličných rostlin a především vína, které bylo ukryto za vysokou obrannou zdí. Pozemky si také pronajímali v dávných dobách dvořané a služebnictvo, kteří si tu budovali malé zahrádky. S rozšiřováním města a posouváním obranné hranice, již ve 13. století nebylo potřeba nechávat val přímo u Hradu. Přesunul se později na nedaleký vrh Petřín ( Hladová zeď zbudovaná v letech 1360 – 62) a původní zdivo se určilo k demolici. V bezprostřední blízkosti Hradu se tak uvolnily pozemky, které přešly do správy města. Jak se dá předpokládat, jejich cena nebyla nízká. Přesto byl o koupi velký zájem a všechny pozemky postupně skoupili bohatí šlechtici. Na jejich místě vznikaly renesanční zahrady, později přestavěné barokně. Šlechtici nešetřili okázalostí. Každá ze zahrad má prostorné balustrádové terasy s množstvím soch, honosná schodiště, kašny, vodotrysky, prostě všechno co u klasických šlechtických zahrad nesmělo chybět.Všechny zahrady mají jeden základní společný rys, jsou terasovité a z každé z teras je překrásný výhled na hlavní město. Desítky zorných úhlů mimořádných pohledů na Prahu. Zahrady jsou právě v posledních letech postupně opravovány.

Nejvýše položená zahrada nejblíže k Valdštejnskému náměstí je zahrada Ledeburská. Je to zahrada Ledeburského paláce (dům číslo 162/III, Valdštejnské náměstí 3). Zahrada leží na rozloze 0,18 ha v nadmořské výšce 205 až 230 metrů. Výškový rozdíl je tedy značný, celých 25 metrů.

Pamatuji si dobře doby, kdy byla osm let uzavřena, postupně rehabilitována a roku 1995 již v dokonalém a reprezentativním stavu znovuotevřena. Docházelo zde jak k pracím stavebně technickým tak k restaurátorským a v neposlední řadě i pěstebním. Zahrada je ve vlastnictví Státního ústavu památkové péče.

Zahradu lze rozdělit do dvou hlavních částí. Spodní z nich leží na rovině v šíři paláce. Tvoří ji parter s dekorativní salou terrenou, jejímž autorem byl pravděpodobně František Maxmilián Kaňka v 18. století (nevylučuje se ani autorství Jana Blažeje Santini Aichla nebo Giovanniho Alliprandiho, prostě není úplně jasno). Interiér saly terreny je vyzdoben nástěnnými malbami z antické mytologie a výjevy z pompejských vykopávek od V. V. Reinera. Celý prostor je skvělou kulisou pro koncerty a jiné společenské akce. Probíhají zde od nedávna i svatby.

Po členitém schodišti se vystupuje do druhé, terasovité části zahrady. Ta se skládá z celkem pěti teras. Na nejvyšší terase je umístěn patrový otevřený pětiboký pavilon, který nabízí jedinečný pohled na Malou Stranu. Byl postaven roku 1787 za Josefa Kolovrata. Odtud je možno projít do sousední Malé Pálffyovské zahrady. Terasy jsou až do nejvyšší části zahrady propojeny dvouramennými schodišti a jedním středovým schodištěm.Opěrné zdi jsou lemované dřevěnými trelážemi s vinnou révou a pnoucími růžemi.

Má se za to, že budování této zahrady bylo započato ještě před rokem 1710 stavebníky manželi Trautmannsdorfovi. V letech 1787 až 1797 prošla zahrada dalšími rozsáhlými úpravami po té co ji zdědil Josef Krakovský z Kolovrat. Ten pověřil přestavbou paláce i zahrady Ignáce Josefa Palliardiho. Právě tehdy byla pravděpodobně vybudována monumentální kulisová stěna s Herkulovou kašnou naproti salla terreně a mezi těmito bloky středová kašna s fontánou. Roku 1852 získal zahradu s palácem hrabě Adolf z Ledebouru (majitel všebořického panství a zámečku v Telnici). Po něm zůstalo jméno zahradě i paláci dodnes.

Ačkoli prosadil o další úpravy, propadala zahrada postupně od této doby své zkáze. Jako první se zřítily balustrády (v roce 1930, jejich oprava v roce 1932) a částečně i opěrná zeď (z menší části se zřítila roku 1940, opravovala se během roku 1942). V letech 1950 až 1960 byla zahrada částečně rekonstruována s množstvím novodobých vkladů, např.schodiště terasové části bylo doplněno cihlovými přístavky, nově byla vysázena vegetace. Do té doby uzavřená zahrada byla propojena se sousedící Malou Pálffyovskou. V roce 1977 byla zahrada úplně uzavřena v havarijním stavu. Finální plány rekonstrukce, které braly ohled na historickou hodnotu místa a oprostily se od zásadních moderních zásahů, byly realizovány počátkem devadesátých let 20. století. Ledeburská zahrada byla otevřena pro veřejnost 14. června 1995.

Tehdy jsem ji byla navštívit a její krásou jsem byla ohromena. Když svítilo slunce, celé její čistě bílé jižní terasy pod Hradem svítily svou čistotou a mezi nimi bělobu umocňovaly ještě červené cihlové plochy. Na balustrádách byly umístěny terakotové květináče a v nich pestré pelargónie. Před tím jsem se naposledy v této zahradě procházela právě roku 1976, rok před jejím uzavřením a pohled na ni byl tehdy velice smutný. Nezájem majitelů zahrad ve 20. století většinu z nich odsoudil. Zahrady se proměnily v ruiny, na jejichž obnovu nikdo neměl finance. S městským majetkem to bylo stejné. Palácových zahrad se po restitucích ujal Státní ústav památkové péče a s jejich obnovou započal právě u Ledeburské zahrady, následovala rekonstrukce Malé Pálffyovské.

Dnes probíhají mohutné a velmi rozsáhlé rekonstrukce poslední z nich a to Velké Fürstenberské zahrady, která je momentálně nadále uzavřena. Zahájení prací na obnově Velké Fürstenberské zahrady pod Pražským hradem proběhlo dne 2.10.2006. Společnost INGBAU CZ s.r.o. zde vystupuje jako subdodavatel stavebních prací pro společnost SKANSKA a.s. Fürstenberská zahrada čeká na svou obnovu. Termínem dokončení se předpokládá prosinec roku 2007.

Tato zahrada je součástí Fürstenberského paláce čp. 153/III ve Valdštejnské ulici č.8 a je položena nejvýchodněji ze zahrad. Je složena z rovinné části u Valdštejnské ulice a ze svažité části, která dosahuje až ke Starým zámeckým schodům. Rovinná část je ve standardním stavu a užívá ji polské velvyslanectví pro reprezentační i obytné účely. Svažitá část zahrady patří hlavnímu městu Praze a nyní se renovuje. Všude je zatím jen hlína v jednotlivých terasovitých celcích. Zahrada má celkovou výměru 1,5 ha a nadmořská výška se pohybuje od 190 do 230 m.n.m.

Jsem přesvědčená, že v létě 2008 se do těchto míst zase vrátím, abych zjistila jakou budoucnost udusaná hlína má.

Vedle Ledeburské zahrady leží nad hospodářským křídlem Pálffyovského paláce čp.158/ III, Valdštejnská ulice číslo 14 Malá Pálffyovská zahrada.Má rozlohu 0,07 ha a leží v nadmořské výšce 195 až 225 metrů.

Vznikla na místěkde bývaly původně vinice, později renesanční zahrady italského typu. Terasovitá zahrada, která se uchovala dodnes, pochází z roku 1751 a vznikla díky stavebním aktivitám Marie Anny z Fürstenberku. Od roku 1883 měli obě zahrady i palác Pálffyové. V letech 1950 – 1953 byly zahrady zrekonstruovány pražským Stavoprojektem. Od roku 1988 do roku 1995 probíhala další rekonstrukce, při níž bylo vše z 50. let zase odstraněno a shledáno nevhodným. Tentokrát byla zahrada zrekonstruována podle původních plánů v dobovém provedení a stala se opět užitkovou zahradou s ovocnými stromy, hrušněmi, jabloněmi a višněmi. Zahrada byla rehabilitována podle architekta Josefa Lešetického a inženýra Václava Píny. Návrh výsadeb řešila Božena Mackovičová s Karlem Červenkou. Zahrada má celkem sedm teras, na východní straně vede prudké schodiště, které všechny terasy propojuje. Na nejvyšší terase v nice opěrné zdi je umístěna červená plastika Václava Nejdka. Nejnižší a nejvyšší terasa je průchozí se sousedícími zahradami.

Sousedící zahradou z východní strany je Velká Pálffyovská zahrada. Ta se rozkládá na svahu nad Pálffyovským palácem. Výměra zahrady je 0,2 ha, leží se výšce 195–225 metrů stejně jako Malá Pálffyovská zahrada.

Historie zahrad je téměř společná až do roku 1995, kdy zde proběhla během dvou let rozsáhlá rehabilitace řešená dle architektů Václava Girsy a Miloslava Hanzla. Zahradních úprav se ujala architektka Irena Bartošová. Byly jinak řešeny hlavně partie schodišťových útvarů na třetí terase a v horní části zahrady. Cílem bylo dát zahradu po obnově do původního stavu. Znovu postavena byla i zaniklá opěrná zeď.

Tato zahrada má celkem osm úrovní – teras, které jsou propojeny jedním středovým schodištěm. To má střídavě tunelový charakter, který poskytuje zajímavé průhledy. Spodní terasa navazuje na zahradní průčelí paláce. Nahoru vede široké schodiště, kde je další terasa, na níž se nachází kruhový bazén s litinovou soškou Tritona. Do tunelového schodiště je možno vstoupit hned za bazénkem a to předsazeným barokním portálem se slunečními hodinami. Stuha hodin je zdobena nápisem: „Claret in orbe dies,ac teatra, hora pete umbras“ (Probuď se světe, jasný den a temné zaplašuj stíny“). Červená písmena sestaví letopočet 1751, pokud jsou čtena jako římské číslice, je to známý chronogram. V rohu zahrady je stůl s masívními dřevěnými židlemi. Obě spodní terasy mají charakter zahradního parteru.

V místě původního propojení s prostorami Pražského hradu je oválná mramorová deska, na které je napsáno, že rehabilitace palácových zahrad proběhla za přispění Nadace Prague Heritage Fund pod patronací prezidenta Václava Havla a Jeho královské výsosti prince Charlese. Velká Pálffyovská zahrada byla slavnostně otevřena 9. 9. 1997

Když se projdete všemi palácovými zahradami dnes, opět se potvrdí staré rčení, že zub času je nemilosrdný. Od rekonstrukce této palácové zahrady letos uběhne celých deset let.