Autor: administrator

Kdysi, koncem 19. století, bývaly Královské Vinohrady obcí s krásnými starými zahradami. Bylo to jedno z mála míst, které si v době velkého tlaku na nové parcelování starších původních zahrad, dokázalo uhájit prostory pro místa veřejná i navzdory razantnímu růstu cen pozemků určených pro výstavbu nových domů. Vznikaly tak zejména všem přístupné nové zahrady a parky. Na přelomu 19. a 20. století tak v Praze 3 Královských Vinohradech při parcelaci zahrad vznikl i park na Náměstí Jiřího z Poděbrad.

Tvar náměstí i parku vymezují jednotlivé domy do obdélníkového tvaru. Celková plocha parku dnes činí 2,3 hektaru a najdeme ho v nadmořské výšce 260 až 265 metrů. Jeho dominantou je farní kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, který projektoval známý slovinský hradní architekt a Masarykův dvorní architekt Josip Plečnik. Sám byl hluboce věřící muž a celému objektu dokázal vdechnout spirituální atmosféru. Stavba byla zrealizována v letech 1928 až 1932 ve své jednodušší podobě. Původně měla být výrazně architektonicky složitější, inspirovaná řeckými chrámy, s výrazným vnějším sloupořadím. Plečnik zdarma a sám vytvořil tři projekty. Jelikož chyběly peníze na stavbu, dokázal Plečnik u vybrané varianty snížit předpokládané náklady zhruba na třetinu.Výstavbu financovala tzv. Beptovská nadace, spravující majetek novoměstského radního Karla Leopolda Bepty, který ho daroval na církevní účely. Tyto peníze však nestačily a tak sama farnost pomohla sbírkami, dary i pořádáním loterií.

Stavba je úžasná a atypická. Kostel je postaven ve stylu modernistického neoklasicismu, s velkým sálem (obdélníkový sál má rozměry 26 krát 38 metrů a je 14 metrů vysoký) a širokou věží se šesti zvony, která je zakončena třímetrovou měděnou bání se čtyři metry vysokým křížem a dosahuje výšky 42 metrů. Věž má rozměrné kulaté okno o průměru 7,6 metru, které zároveň plní funkci hodin.. Tento kostel v Praze na Vinohradech patří k architektonickým perlám Evropy a je navržen do seznamu UNESCO. Kostel byl nejen dokončen ale i vysvěcen v roce 1932 a to 8. května. Plečnik jasnozřivě vytvořil rozsáhlé zázemí pro farní společenství. Farnost Římskokatolické církve patří k nejživějším v Praze a tak kostel i přilehlé prostory jsou plně využívány. Kostel je situován téměř na středu parku. K zadní části stavby přiléhá soukromá veřejnosti nepřístupná farní zahrada.

Park byl časem značně okleštěn při budování dopravních sítí, nejdříve tramvají, později výstupů ze stanice metra. U jednoho ze vstupů do metra na jihozápadní části náměstí byla instalována kamenná fontána dle návrhu Hany Hübschmannové od sochaře P. Šedivého. V jejím okolí se dá posedět a odpočívat. I cesty směrem ke vchodu do kostela jsou roubeny lavičkami k odpočinku. Park je přístupný bez omezení a často využíván ke krátkodobé relaxaci. Je i pěší spojnicí mezi ulicemi Vinohradskou, Slavíkovou, Lucemburskou a Přemyslovskou do dalších ulic. Vstup do kostela Nejsvětějšího srdce Páně volně navazuje na Mánesovu ulici.

V parku jsou zachovalé starší stromy, zejména lípy stříbrné a javory mléče, další část stromového pláště je tvořena z lip malolistých a javorů klenů. V parku jsou již náhradní mladé dřeviny, které nahrazují původní výsadbu.

Tento park je poslední dobou známý jako výchozí bod velkých masopustních průvodů. Masky jdou za bujarého veselí Mahlerovými sady, přes Havlíčkovo náměstí až do parku Parukářka, kde průvod končí masopustním programem a ohňostrojem.

Masopustní veselice v únoru 2007 byla ve znamení 130. výročí narození slavného muže, který zasvětil svůj život spravedlnosti – policejního rady Vacátka alias Josefa Vaňáska (*1877 – †1938). Masopustní karneval proběhl v duchu nezapomenutelných příběhů, které se odehrávaly v ponurých žižkovských uličkách a dal možnost opětovnému oživnutí postaviček ze seriálu Četnických humoresek i neodmyslitelného policejního rady Vacátka z melodramatických příběhů ze seriálu Hříšní lidé města Pražského.

Letošní Žižkovský masopust 2008 vzdal poctu Jaroslavu Haškovi, světoznámému spisovateli, který v letošním roce pomyslnně slaví 125. výročí od svého narození a jeho příteli Frantovi Sauerovi, u kterého Hašek na Žižkově bydlel a vydával s ním první sešitové vydání světoznámé knihy, ale také hlavní postavě tohoto románu, dobrému vojákovi Švejkovi. Těm všem byl věnován 15. ročník Žižkovského masopustu 2008. Několikadenní akce, kterou tradičně pořádala radnice Prahy 3 zařadil britský list The Guardian letos na třetí místo desítky největších lákadel Prahy pro turisty. Barevný masopustní průvod pak tradičně vyrazil z náměstí Jiřího z Poděbrad v úterý před Popeleční středou. Masopustní průvod skončil opět na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde byl program zakončen ohnivou show skupiny Palitchi.

Na náměstí Míru (dříve Purkyňovo náměstí) v Praze 2 v Královských Vinohradech. se nachází velmi exponovaný a provozem zatížený park, který slouží především jako průchozí prostor. Nadmořská výška parku je 241 až 248 metrů. V jihovýchodní části je výstup a vstup do metra a okolo jedné části vedou tramvajové tratě. Bývalé Purkyňovo náměstí bylo přejmenováno na Náměstí míru na paměť příměří mezi mocnostmi Dohody a Německem díky které byla 11.listopadu 1918 ukončena první světová válka. Svou současnou podobu park získal v letech 1928 až 9 po úpravě podle návrhu Josefa Kumpána.

Náměstí je téměř obdélník s křížovou parkovou úpravou. Středem kříže je kostel sv. Ludmily, jehož dominantou jsou dvě průčelní věže a příčná loď. Pod širokým schodištěm pod kostelem je do půl oblouku vymezený prostor s volnou plochou, na kterou navazují osově souměrné trávníkové plochy.

Náměstí míru, až do první republiky se jménem Purkyňovo, vzniklo souběžně s výstavbou Královských Vinohrad a to až v druhé polovině 19. století. Bylo vystavěno u staré silnice, která vedla do Vršovic. Dříve se na tomto místě nacházely sady Jakuba Wimmera. Dne 8. 11. 1888 byl schválen projekt farního kostela sv. Ludmily od architekta Josefa Mockera, který dostavil svatovítskou katedrálu. Hlavním světitelem byl pražský arcibiskup František de Paula kardinál Schönborn se dvěma biskupy. Na místě stavby kostela byly ještě v roce 1884 lány žita, později cirkus a zvěřinec. Slavnost položení základního kamene na sebe nenechala dlouho čekat a uskutečnila se 25. 11. 1888. Stavba pokračovala velmi rychle. Roku 1892 navštívil Královské Vinohrady a stavbu chrámu sám císař František Josef I a stavbu to ještě více urychlilo. Na chrám totiž přispěla i kabinetní kancelář z Vídně. Císařovu návštěvu zachycují i dobové fotografie.

Kostel je postavený z režných cihel a jeho věže jsou vysoké 60 m. Tympanon hlavního portálu zdobí reliéf Krista, sv. Václava a sv. Ludmily od J. V. Myslbeka. Nad hlavním portálem je dominantní růžicové okno. V jeho rozích jsou umístěné basreliéfní emblémy čtyř evangelistů, které vytvořil J. Čapek. Štíty hlavní a příční lodi jsou vyzdobeny sochami českých patronů. sv. Ludmily od L. Šimka, sv. Cyrila a Metoděje od B. Seelinga, sv. Prokopa od F. Hergesela a sv. Vojtěcha od A. Procházky. Okna kostela byla zhotovena podle návrhů F. Sequense, F. Ženíška, A. Libschera a F. Urbana. Interiér kostela je vyzdoben malbami od J. Jobsta. Slavnost na jeho posvěcení byla stanovena na 8. 10. 1893 a říká se, že byla velkolepá. Popsal to i zdejší farář Msgre. Ferdinand Lehner, významný historik umění.

V roce 1929 u příležitosti svatováclavského milénia tehdejší pražský arcibiskup Dr. František Kordač povýšil faru u sv. Ludmily na arciděkanství a tím se chrám stal arciděkanským. Zjara roku 1974 byl kostel – chrám kvůli stavbě metra uzavřen. Roku 1980 už se však znovu skvěl nově opravenou střechou a započaly opravy interiéru. Roku 1984 byla obnovena jižní loď a na poděkování jejího znovuotevření zde byla sloužena 24.12.1984 mše svatá. Celý kostel byl ale znovuotevřen až 16.9.1992, kdy byl zároveň posvěcen nový oltář čelem k příchozím. O rok později, 3.9. 1993 zde znovu po dlouhé době zazněly zvony na věži.

Dodnes je kostel dominantou náměstí, které je obestavěno ještě dalšími významnými stavbami, např. budovou radnice z roku 1878, která byla postavena při příležitosti 500. výročí úmrtí Karla IV. V letech 1893 až 1894 stavitel Troníček nechal postavit podle návrhu architekta Antonína Turka vinohradský Národní dům. Novorenesanční stavba na vinohradském náměstí Míru byla postavena v pouhých patnácti měsících. Národní dům byl slavnostně otevřen 10. 11. 1894. Stal se sídlem četných spolků a korporací – Měšťanské besedy, pěveckého spolku Hlahol, Matice školské, Vinohradského Sokola a dalších. V roce 1955 jej v havarijním stavu získaly Československé dráhy. Rekonstrukce pak trvala až do roku 1959 a o pár let později se název budovy změnil na Ústřední kulturní dům železničářů. Od prosince 1994 zajišťuje provoz tohoto kulturního domu soukromá společnost Národní dům – KDŽ, s.r.o.Od tohoto roku byla provedena řada oprav a rekonstrukcí vedoucích k obnovení věhlasu Národního domu. Byla obnovena fasáda, kompletně vyměněna střešní krytina, modernizováno sociální zařízení, zázemí stravovacích služeb a postupně restaurován interiér vrcholící obnovou Majakovského sálu. Po revoluci se Národnímu domu vrátil původní název.

Na severní straně náměstí je secesní budova Vinohradského divadla, která byla postavena v letech 1905 až 1909 podle návrhu Aloise Čenského. Bylo po Národním divadle druhým největším v Praze. Průčelí této secesní budovy je zakončeno pylony s plastikami Pravda a Skutečnost od M. Havlíčka z roku 1906. Terasu druhého poschodí zdobí hermovky od B. Kafky. Strop hlediště se honosí freskou Hold umění od F. Urbana. Sochařskou výzdobu proscénia a lóží vytvořil A. Mára a foyeru A. Popp. Opona divadla je dílem V. Županského vytvořeného v letech 1906 – 1909. V divadle je umístěna pamětní deska Anny Letenské, která zahynula v koncentračním táboře roku 1942. Portrétní busta divadelní a filmové herečky je dílem J. Jiříkovského.

Roku 1897 byla vybudována městská elektrická dráha Královských Vinohrad. Napájela ji rozšířená elektrárna, umístěná ve vinohradské vodárně (Nitranská), která původně sloužila pro osvětlení Národního domu. Na západní straně náměstí byla postavena budova školy.

Dnes najdeme na jižní ploše od kostela bronzovou sochu s holubicí od pana Kryštůfka z roku 1978 a na severní straně kamenný pomník pana Opočenského věnovaný bratřím Karlu a Josefu Čapkovi. Po obvodu náměstí jsou vysazeny stromy. Na bočních stranách kostela najdeme volně rozmístěné javory mléče, převislý buk lesní, břízy, javory stříbrné.

Park na Náměstí Míru je každoročně dějištěm různých akcí. Po létě roku 2007 to byly namátkou v září jarmark Diakonie, jehož stánky hrály různými barvami rukodělných výrobků chráněných dílen, a do toho všeho Žižkovská smršť spustila svoje největší pecky. O pár dní později o víkendu 21.-22. září se v Praze 2 konala hned dvě vinobraní, jedno na náměstí Míru, druhé v Havlíčkových sadech. Za zmínku stojí divadelníci na chůdách a pozdě večer ohňová show. Už od listopadu ožilo pak náměstí Míru tradičními vánočními trhy se stánky nabízejícími příjemný vánoční sortiment, navíc purpuru, staročeský trdelník, punč i cukroví. Dají se tady pořídit i krásné vánoční ozdoby. Loni 16. prosince 2007 v rámci zábavního programu, zde ale byla možnost nevídaná. Od 15 hodin se mohli občané zúčastnit zpívání spolu se zástupci zastupitelů druhého pražského obvodu. Ne každý pražský obvod se může pochlubit hudebně nadanými zastupiteli.

Kdysi se nazýval Městský sad. Najdeme ho na Královských Vinohradech mezi ulicemi Korunní, Kladská, U Vodárny, Slovenská, Francouzská. Je velký 2,94 ha v nadmořské výšce 238 až 276 metrů. Krom toho, že zde najdete veřejné dětské hřiště s houpačkou a kovovou prolézačkou, výše nepřehlédnete v severní části parku věž Vinohradské vodárny a modlitebnu Husova sboru s vysokou úzkou věží, dílo Pavla Janáka z roku 1933.

Park je ve tvaru dvou téměř obdélníků na sebe kolmých. Tam, kde se stýkají je velké hřiště. V části parku u ulice U Vodárny je uváděna socha Petra Bezruče, prvního barda z Beskyd, kterému osud lidí nebyl lhostejný a podle kterého jsou sady pojmenovány. Socha zde již dnes není. Každý si ze školy vzpomene na Slezské písně, nezapomenutelnou Maryčku Magdónovu nebo markýze Gera ale i na Stužkonosku modrou, můru, kterou básník toužil najít a podařilo se mu to až ve stáří. Zajímavé je, že podle slov jeho známých Petr Bezruč, původním jménem Vladimír Vašek, narozený v Opavě, byl velice plachý člověk, nerad se fotografoval a stýkal s cizími lidmi. Červenému domku, ve kterém žil v podnájmu u učitelky Trnkové, říkal jeskyně, protože sám sebe někdy nazýval starým ještěrem. Také jeho dvě místnosti, ve kterých bydlel prý připomínaly trochu jeskyni. Nebyl ženatý a neměl ani děti. Místo svého podpisu maloval ještěra. Prý to byl přírodní člověk, trochu podivín, který nikdy nenosil šálu, deštník ani nic teplého na sebe. Petr Bezruč zemřel v olomoucké fakultní nemocnici 17.2.1958. Pohřben byl v Opavě, ale jeho tělo bylo převezeno do Kostelce, aby se s ním i lidé z Kostelce mohli rozloučit. Na jeho pohřeb přišlo více než 2000 lidí. V den jeho pohřbu 21.2.1958, byl pověšen na Červeném domku černý prapor na znamení smutku. V Červeném domku v Kostelci je dodnes odlitek jeho pravé ruky.

Bezručova socha, která bývala tady v Praze v sadech je od Jaroslavy Lukešové a sem do parku byla instalována roku 1965. Musím se přiznat, že sochu jsem hledala a nenašla. Není také divu, když už tam není. Hledala jsem podstavec a bustu podle dobových fotografií. Podstavec jsem nakonec našla. Je stále na svém místě, ale bez busty Bezruče. Kolem podstavce je zbudován kruhový parter s lavičkami a květinami ve zcela nové úpravě. Proč byla odinstalována a kam socha Bezruče zmizela, netuším, jméno sadů ale zůstává stejné.V parku v Kostelci na Hané má ale Bezruč svůj velký pomník v nadživotní velikosti, bronzovou sochu od Karla Otáhala z roku 1967.

Park byl založen roku 1903 na pozemcích bývalé usedlosti Šafránka. Tenkrát se nazýval Městský sad, až roku 1928 byl přejmenován na Bezručovy sady. Park je plný laviček jak na slunci, tak ve stínu vzrostlých stromů, je volný a přístupný ze všech stran a zejména místními Pražany hojně využíván. Posezení zejména v kruhovém prostoru na dvou dřevěných lavičkách je velmi příjemné. Pod nohama máte kostky z žuly a okolo kruhu další kruh plný květin. V parku je velké množství starších stromů.V areálu Bezručových sadů se nachází i mateřská školka, je tady už od roku 1956.

Nedaleko od Vojanových sadů na Malé Straně leží mezi tokem Vltavy a jejím umělým ramenem Čertovkou park Kampa. Její celková rozloha je 2, 65 ha a leží v nadmořské výšce 190 metrů. Dnes už nikdo přesně neví, zda Kampa vznikla postupným zanášením meandru Vltavy či byl ostrov uměle oddělen náhonem pro malostranské mlýny.

Kampu zná dobře nejen každý Pražák, ale i mnoho návštěvníků města mimo jiné proto, že je používána jako spojnice mezi Karlovým mostem a mostem Legií. Každý, kdo se projde po Karlově mostě, většinou spočine po znavujícím cestování po historické Praze právě zde, kousek pod Karlovým mostem na Kampě.

Původ názvu Kampa je vykládán různě. Podle některých je toto slovo odvozeno z latinského campus (ploché pole, planina) nebo ze staročeského zákampí (stinné místo), druzí zase tvrdí, že souvisí se jménem měšťana Gangsela z Campu, který zde v 17. století vlastnil dům. Každopádně nejstarší písemné zmínky o Kampě jsou z roku 1169 kdy byla zmíněna v zakládací listině kostela maltézského řádu. Přirozené náplavy a navážky, především po velkém požáru Hradčan a Malé Strany roku 1541, ostrov časem navyšovaly. Břehy Vltavy byly zpevněny až v 17. století. Na místě Kampy vznikaly zahrady, ale už od 15. století zde byly stavěny mlýny a mlýnské zahrady, které byly nahrazovány honosnými zahradami šlechtickými. Podle dochovaných pramenů tady vznikla ze zahrad Huťské, Zlomkovské a Glauchovské největší barokní zahrada zvaná Michnovská nazvaná po hraběti Michnovi z Vacínova. Dalším známým vlastníkem této zahrady byli Schwarzenberkové, kteří ji zvelebili zatímco jejich další majitel Jan Borschein ji nechal úplně zpustnout, v tomto stavu ji zakoupil roku 1762 vojenský erár.

Ve 20.století byla Kampa využívána různými sportovními kluby a soukromým zahradníkem. Po 1. světové válce byly vykáceny dožívající stromy a pozemky byly majetkem pražské obce. Sjednocený „všelidový“ park vznikl ve čtyřicátých letech, kdy nejprve pro cvičiště a později i kvůli přístupu k řece pro požárníky byly zbourány zdi starých zahrad. Tak odešla do nenávratna důležitá a kouzelná část Malé Strany i půvabná křivolaká ulička U Sovových mlýnů. Tak zmizela celá kompozice zahrad, které v té době ještě patřily k blízkým palácům. Byl urovnán terén, vykáceny další stromy a ponechány jen ty významné a zdravé. Do novější podoby byl park uveden v letech 1947 až 48, kdy byl zvolen volnější anglický krajinářský sloh. Pozemek je rovinatý, hlavní průchozí cesty jsou podél Vltavy a podél Čertovky. Perlou prostorové kompozice je průhled na severojižní ose. Dodnes zde můžete najít tři stromy z původního osazení parku, platan javorolistý, tis červený a sloupovitý dub letní. V 80. a 90. letech 20. století byla v parku zavedena závlaha a ořetřeny a prořezány dřeviny a přemístěno dětské hřiště. Při záplavách roku 2002 byla celá Kampa pod vodou.

Sovovy mlýny jsou na Kampě od roku 1589. Jméno mají podle Václava Sovy z Liboslavě, který původní mlýn vlastnil. Kolem Sovových mlýnů se nachází Odkolkovská zahrada, jíž v 19. století obývala pekařská rodina Odkolků, která mlýn koupila a nechala novogoticky přestavět. Po požáru v roce 1896 pak nebyl provoz obnoven, ale došlo k adaptaci na dílny a byty. Po roce 1959 zde nějaký čas sídlila Československá akademie věd . Dnes v nich najdete Muzeum Kampa z nadace Jana a Medy Mládkových. V Muzeu moderního umění najdete abstraktní umění Františka Kupky ale i českého kubistického sochaře Otty Gutfreunda, Jana Koláře a dalších umělců. Celkově je zde celoročně vystaveno na 1200 děl.

Poslední rekonstrukce Sovových mlýnů na pražské Kampě probíhala v letech 2000 až 2001. Byla financována z prostředků daňových poplatníků a konečná částka, kterou město vložilo do této akce, činila sto dvacet milionů korun. V této sumě však nebyly náklady na nejdiskutovanější část, krychle ze skla a kovu. Jedná se o návrh sochaře prof. Mariana Karla, který je renomovaným umělcem, jehož návrhy již byly s úspěchem realizovány doma i v zahraničí. Nad původním renesančním zdivem umístil tvar vycházející z prostupu dvou vůči sobě pootočených krychlí. Takto se mu podařilo nejen prosvětlit schodiště, které je do věže vloženo, ale i vytvořit její funkční završení krytou vyhlídkovou plošinou. Tato kostka spolu s obří židlí Magdaleny Jetelové je ryze moderním architektonickým prvkem tady na Kampě. V protilehlé nízké konírně se střídají výměnné výstavy. Původně plánované otevření tohoto prostoru po rekonstrukci na konci léta 2002 se v důsledku povodní oddálilo o jeden rok. Před budovou galerie, ve dvoře kde jsou umístěny různé moderní plastiky, byl vytvořen moderní vodní prvek. Jedná se o svažující se vodní příkop. Voda přetéká z jedné strany příkopu přes mělký přechod překrytý mříží a po vlnité kaskádě stéká mezi budovami k Vltavě. V hlubší části je voda prosvětlena relfektory.

Také na Kampě, v sousedství Nostického paláce ve Zlomkovském domě, najdete ještě unikátní Centrum historie Praha XVII. Století, které je zde otevřeno od roku 2005. Nabízí ojedinělou a uměleckou expozici historických řemesel. Najdete zde šperky z kůže, mědi i stříbra, kovolitecké umění, zejména historické zvonky, spony i přezky, ale i nože, svíčky, hrnce a hrníčky, staré mince nebo brašny, to vše z éry panovníka Rudolfa II. Zástupci cechu cínařského vystavují dobové poháry a modely rytířů včetně jejich výzbroje. Jedním z vrcholů expozice je ukázka vojenské výzbroje z období třicetileté války s dobovými kostýmy a nábytkem. Vše je ruční práce, stejně jako výrobky z historického skla či keramiky. V Centru se rovněž nachází knihovna s historickými knižními tituly a informační koutek Moravskoslezského kraje. Specialitou objektu je občerstvení podávané dobově oděnou obsluhou.

Kampa je středem pestrého kulturního dění během celého roku. Pořádají se zde velké kulturní akce jako Velikonoce na Kampě, Čarodějnice na Kampě, Svatojánská pouť, Řecký a Kyperský den, Staropražská veselice. Proslavené jsou Mikulášské na Kampě a Předvánoční konané vždy 5. a 15. prosince.

Na Kampě také najdete jedno z nejkrásnějších posezení v Praze v restauraci Kampa Park na atraktivní terase u řeky Vltavy s překrásným výhledem na Karlův Most a Staré Město. Je to skvělý, dá se říci prvotřídní podnik, kde se setkávají velmi často známé osobnosti nejen z Česka, ale ze všech kontinentů světa. Tato restaurace byla otevřena již v létě 1994 a brzy proslula svým prostředím, vášní pro detail, skvělou obsluhou.

Dá se říci, že Kampa si na kulinářské umění potrpí. Dokonce i Sovovy mlýny zažily Prague Food Festival pořádaný Pavlem Kauterem a byl první svého druhu. Oficiální program slíbil jedinečnou „gourmetí zábavu“, která započala 7.9.2007. Po tři dny každý den úderem dvanácté hodiny až do večerní desáté probíhala gastronomická šou. Denně se prezentovalo dvanáct restaurací s předem specifikovanými pokrmy. Nicméně nejen jídlem je člověk živ, velká pozornost byla věnována i nápojům . Také proto, že partnerem festivalu byl Bohemia Sekt.

Roku 2005 byl dokončen úsek protipovodňové ochrany, který ochrání Kampu a Malou Stranu před dalšími případnými záplavami. Pak přišly na řadu kroky, jejichž účelem bylo celé toto území revitalizovat – a to včetně parku Kampa. Během roku 2006 došlo na řadu revitalizačních úprav většinového terénu včetně zkrášlení a zpevnění břehů Čertovky. Tato půvabná říčka je srdcem celé Kampy. Čertovka, navzdory nelaskavému jménu je kouzelným místem pro toho, kdo je jí schopen a ochoten naslouchat.

U vstupu do parku z náměstí Na Kampě je už od roku 1949 pomník Josefa Dobrovského. Babička mi kdysi vyprávěla, že před tím býval už od roku 1902ve Vrchlického sadech. Tuto sochu vytvořil roku 1902 z kararského mramoru sochař Ždárský dle návrhu profesora Tomáše Seidana.

Park na Kampě je spojen můstkem přes Čertovku s Nosticovou zahradou. Ta je maličká, pouhých 0,38 ha a patří k Nosticovu paláci. Stejně jako Kampa se nachází v nadmořské výšce 190 metrů. Zahrada je volně přístupná a je využívána především jako průchozí mezi náměstím Na Kampě a Karmelitskou ulicí. Dá se tudy dojít až k lanové dráze na zahrady Petřína. Po jejím obvodu je rozmístěno pár laviček ke krátkodobé relaxaci. Tuto zahradu založil hrabě František Antonín Nostic. Pozemky koupil jeho otec František Václav už roku 1765. Ví se, že rod Nosticů vlastnil zahradu téměř dvě stě let. Zahradní domek čp. 501 a kousek zahrady daroval Jan Bedřich Nostic svému učiteli Josefu Dobrovskému, který zde žil v letech 1798 až 1803. Dnes je Nostický palác sídlem Ministerstva kultury. Z můstku přes Čertovku, která dělí park na Kampě a Nosticovu zahradu uvidíte mlýnský náhon Čertovka i dřevěné kolo známé z Pražských pohlednic.

Vojanovy sady, dříve zvané zahrada anglických panen najdeme v ulici U Lužického semináře na Malé Straně v Praze 1, takřka v srdci města. Je to prostor uzavřený a schovaný uprostřed budov a zdí, nedaleko Karlova Mostu, na místě, kudy chodila historie. Celá zahrada má výměru 2,4 ha, takže prostoru na trávení volného času habaděj. Nadmořská výška místa je 190 metrů. Prostor je členěný pravidelnými plochami a přímkovými cestami. V sadech najdete také vlastní budovu původního kláštera.

Celý prostor leží východně od bývalých klášterních budov a už sám vstup do sadů je romantický. Vcházíte starou branou s mřížemi, která je umístěna v ohradním zdivu z východní strany. Vstoupíte a před vámi se rozevře dlouhý prostor lemovaný stromy a lavičkami a vy jdete a jdete a máte pocit, že cesta nemá konce… Když tak přemýšlím o tom, kdy jsem nejvíce ve svém životě navštěvovala pražské zahrady a parky zjistila jsem, že to bylo v období mé mateřské dovolené. Co jsem k smrti nesnášela, bylo posedávání na sídlišti na dětském hřišti na lavičkách, kde nebyl jediný vzrostlý strom a slunce pálilo jak o život a kde děti vejdouc na pískoviště s kyblíčkem a lopatičkou udělaly bábovičku spíš ze psího hovínka než z písku. Zkusily jsme to poprvé a naposledy a pak celých mých dlouhých osm let mateřských dovolených jsem s dcerami jezdila za romantickou zelení, za přírodou skloubenou s architekturou starobylého města. Tak jsme také znovuobjevily právě Vojanovy sady. Chodívaly jsme často k Vltavě krmit labutě a to ve všech ročních dobách. Nedaleko místa, kde jich je na Vltavě nejvíce jsou právě Vojanovy sady. Když jsme ptáky nakrmily, skončily jsme tady. I tady bylo odpradávna dětské hřiště, pravda, ne tak krásné jako dnes. Právě tady bylo množství vzrostlých ovocných stromů a v severní části zahrady upravený prostor s jezírkem.

Píše se, že osídlení na území Malé Strany je známo již z 8. století. Byly tady samostatné osady, jako například Obora, Nebovidky nebo Úvoz. Město v těchto místech založil roku 1257 král Přemysl Otakar II. Kdysi se dnešní Malá Strana nazývala Novým Městem pražským, později Menší Město pražské a ležela na daleko menším území. Malá Strana byla rozšířena v letech 1360 – 1362, kdy byla celá jižní hranice posunuta až k Hladové zdi, kterou nechal postavit císař Karel IV. Velký význam pro rozvoj Malé Strany měl nejdříve Juditin a později Karlův most. Ten pojil Malou Stranu se Starým Městem a navíc tudy vedla Královská cesta. Církevní instituce a správní instituce, řády, kupci, řemeslníci, ti všichni se od počátku koncentrovali právě na území Malé Strany. Proto právě toto místo mělo tak podstatný vliv na celou historii Prahy. Malá Strana byla ku Praze oficiálně připojena 1.5.1784. Dnes zde sídlí obě komory Parlamentu České republiky a další významné státní, společenské a církevní organizace. Krom toho právě toto místo dýchá historií, zahradami, architektonickými skvosty a láká největší množství návštěvníků Prahy, především cizinců.

Vojanovy sady, oáza klidu v centru velkoměsta, byly kdysi součástí někdejší ovocné zahrady, která vznikla současně se založením biskupského dvorce v roce 1248. Právě proto jsou uznány za část nejstarší částečně zachovalé zahrady v Praze. Dříve měla také názvy Pytlíkovská nebo Flavínovská podle svých vlastníků. Původní stavbu tady postavil biskup Mikuláš. Hrad byl rok na to vypálen při sporu krále Václava I. se svým synem Přemyslem Otakarem II. Po té byly postaveny a obnoveny stavby na místě původního hradu, které sloužily až do roku 1420 církvi. Roku 1410 zde byly spáleny knihy dle kterých učil Mistr Jan Hus a roku 1420 byly stavby i zahrady zničeny husity. Objekt byl vypálen a ze zahrad vykáceny všechny stromy, aby se mezi nimi nemohlo skrývat Zikmundovo vojsko. Arcibiskupský dvůr byl natolik zničen, že k jeho obnově již nedošlo a jeho majitelé zůstali na Pražském hradě. Následně byla zahrada rozparcelována a rozprodána měšťanům podobojí. Roku 1653 koupil pozemky císař Ferdinand III., zcelil je a daroval klášterubosých karmelitek. Ty zpočátku sídlily ve Valdštejnském paláci. Klášter s kostelem sv. Josefa zde vybudovaly karmelitánky v letech 1673 – 90, nová zahrada byla zřízena kolem r. 1670 a sloužila jim jako užitková. V 17. století mezi zahradou a klášterem vybudovaly arkádovou zeď s výklenky, která je zde dodnes. Prostor byl touto zdí pevně uzavřen, severní část zahrady byla vyplněna barokním glorietem, který vystupuje z klauzurní zdi a byla zde ještě postavena kaple sv. Eliáše v podobě krápníkové jeskyně s nástěnnými malbami, které zobrazovaly výjevy ze světcova života, zmrtvýchvstání duší a očistce. Původně pod touto kaplí bylo roku 1663 pohřbeno tělo první převorky pražských karmelitek sv. Elekty, dnes jsou její mumifikované ostatky uloženy v kostele sv. Benedikta na Hradčanech. Psalo se, že její tělo bylo nalezeno po mnoha letech téměř neporušené. Bohužel k dnešnímu dni je Kaple sv. Eliáše v desolátním stavu a jedinou fresku má na stropě.

V 18. století byla postavena kaple sv. Terezie z Ávily, která má prvky barokních staveb a je doplněná půlkruhovou alejí lip a vyhlídkovou terasou s nikou. Až do roku 1782 sloužila zahrada podle doložených pramenů skutečně jako užitková a ovocná. V roce 1783 přešel klášter do majetku anglických panen a na začátku 19. století byl původní sad částečně upraven do podoby anglického parku s umělým jezírkem a jehličnany. V roce 1919 se zahrada stala majetkem státu a jižní část jí byla zabrána pro přístavby ministerstva financí. Zahrada byla zpřístupněna veřejnosti v roce 1954 a byla nazvána po významném českém herci Eduardu Vojanovi.

Tento herec se narodil v květnu 1853 v rodině úředníka právě na Malé Straně. Moje prababička ho pamatovala jako jednoho z nejlepších českých herců stojícího od roku 1888 na prknech Národního divadla. Jeho začátky tady u konzervativního publika byly krušné, on chtěl být realistickým hercem, který zakládá své divadelní umění na hlubokém psychologickém prožitku, na vcítění se do hrané osoby, zatím co publikum bylo zvyklé na deklamování a nadnesený přednes. Až roku 1894 se proslavil jako Francek v Maryše, kde odvedl mistrovský výkon. V Národním divadle pak odehrál 309 postav ve 278 divadelních hrách. Partnerkou mu nejčastěji byla Hana Kvapilová, kterou později nahradila Leopolda Dostálová nebo Marie Hübnerová. Babička mi vyprávěla , jak s prababičkou v letech 1900 až 1915 velmi rády chodily do Národního divadla na dramatické kusy jako Hamlet (toho hrál ve svých 52 letech), Othello, Macbeth, kde hrál hlavní roli právě Vojan s velmi realistickým projevem. Babička říkala, že nezapomenulý byl v dramatu Tři sestry v roli Veršinina, vyhaslý, filosofující manžel, který ukázal lidem jak se dá žít a nežít, až zamrazilo. Vojan si svoje poslední bydliště našel v domě u Starých zámeckých schodů, dodnes je na něm Vojanův bronzový reliéf. Zemřel v květnu roku 1920 a právě pro generaci mé prababičky a babičky byl velikánem divadelního umění, Pražané ho zbožňovali a ženy zejména.

Já jsem nejvíce navštěvovala Vojanovy sady v letech 1992 až 2000. Přirostly mi k srdci a jejich okolí pod Karlovým mostem též. Moje nejlepší kamarádka bydlela v Saské ulici, takže s hejnem dětí jsme tady pobyly mnoho hezkých dnů. Na procházku sem chodili jak Pražané tak cizinci, nejvíce se korzovalo okolo jezírka a štěbetalo se tady mnoha řečmi světa.

Jaká pak přišla lítost v srpnu roku 2002. Tyto sady byly během povodně 12. srpna 2002 hodně poničeny. V parku, chráněném vysokou zdí a budovami ministerstva financí, dosahovala voda místy do výšky až 3,8 metru. Ještě po létě se zde držely bakterie, které spálil až zimní mráz. Rekonstrukce se ale podařila a dnes je park stejně krásný jako býval před povodní, jen hřiště pro děti je ještě mnohem hezčí. Obnoven je i skleník. Na jedné ze stěn jsou velmi zdařile zrekonstruované sluneční hodiny. Hlavním námětem fresky je žehnající představená kláštera Bosých karmelitánek, převorka ct. Marie Elekta á Jésu. Hodiny vznikly patrně ve druhé polovině 17. století a v devadesátých letech 20. století byly restaurovány.

V roce 2006 bylo kvůli Vojanovým sadům v Praze rušno. V lednovém čísle Pražanu byli Pražané informováni o záměru MČ Praha 1 propojit Valdštejnskou zahradu s Vojanovými sady přes zahradu mateřské školy v Letenské ulici. Místní obyvatelé ale tvrdili, že propojení by znamenalo konec klidu v posledním uzavřeném parku centra a zničení zahrady školky. Musím říct, že jsem s nimi plně souhlasila, protože měli naprostou pravdu. V pondělí 24. 4. 2006 rozhodlo zastupitelstvo Městské části Praha 1 o zastavení tohoto záměru. Občany zastupoval Čestmír Horák, zastupitel strany Věci veřejné., který předložil návrh na zachování uzavření Vojanových sadů podpořený peticí více než 1200 občanů Prahy, kteří se stihli podepsat během pouhých dvou týdnů. Organizátory petice byla za maminky z Kampy Karolína Peake a předseda strany Věci veřejné Jaroslav Škárka. Udělali a prosadili dobrou věc a za to jim dík. Zahrada zůstala uzavřenou oázou klidu a bezpečí před vnějším ruchem ulic. Na kobercích jejich trávníků dál rostou sedmikrásky a do nebe vzpínají své větve starobylé aleje hrušní, slivoní, jabloní i ořešáků. Zahradě dominuje vzrostlý buk nachový, najdeme zde tisy, jalovce a převislé zeravy. A krásné voňavé lípy chrání Vojanovým sadům jejich minulost i budoucnost.

Otevřeno bývá celoročně od 8 hodin do 17 hod. v zimě, zavírací doba se mění podle setmění, v létě bývají sady otevřené až do 19 hodin.