Autor: administrator

Břevnov patřil k nejstarším osadám náležejícím Praze. Jeho vznik a vývoj byl poznamenán tím, že zde vedla prastará cesta z Prahy na západ a především založením Benediktinského kláštera. V roce 1907 byl povýšen na město a ku Praze připojen roku 1923. K Praze 6 v roce 1960.

Rozlehlá zahrada o výměře 12,4 hektaru leží v Markétské ulici č. 23 a je součástí klášterního komplexu benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Břevnově na Praze 6. Zahrada je ve svahu v nadmořských výškách od 325 do 368 metrů v různých výškových úrovních. Díky těmto několika úrovním je velmi přehledná a z té nejvyšší můžete vidět téměř celou plochu zahrady. Také díky vytrvalé a svědomité péči je stále krásná a čistě upravená. V hlavní části zahrady je oranžerie, ze které zbyly více méně trosky, ale i tak je mimořádná svou historickou hodnotou. Ovocný sad je vhodný k rozjímání a relaxaci stejně jako upravené hlavní i vedlejší cesty. Ty jsou plné návštěvníků po celý rok stejně jako sad. Chodí sem celé rodiny, rodiče hrát si s dětmi, samotní lidé se psy, důchodci ruku v ruce a posedávají všude při hezkém počasí. I milenci sedí v trávě kdekoli po sadu pod stromy. Všude je tady klid a mír a spousta krásných pohledů na opravenou architekturu staveb i zahrad.

V letech 1990 až 1995 tady došlo k rozsáhlé rekonstrukci budov, ale i kostela a konventu a pavilonu Vojtěška. V započatých pracích se stále a průběžně pokračovalo dílčími obnovami. Benediktinské arciopatství u sv. Markéty, tuto mimořádně významnou církevní, historickou i kulturní památku, v roce 1997 navštívil papež při tisíciletém výročí mučednické smrti zakladatele kláštera sv. Vojtěcha.

Na místě původního prvního mužského kláštera v Čechách (založen 14.1. 993 sv. Vojtěchem a knížetem Boleslavem II.) stojí klášter z 1. poloviny 18. století. Podle legendy prý původní název vzniknul podle břevna plavajícícho ve zdejší studánce, které tam objevil sv. Vojtěch. Břevnovský klášter je dnes jedna z nejcennějších historických památek Prahy 6. Jde o nejstarší klášter u nás a jednu z nejvýznamnějších staveb vrcholného baroka stavitelů Kryštofa a po něm jeho syna Kiliána Ignáce Dientzenhoferů. Roku 2008 oslavil již 1015. výročí svého založení. Od roku 1990 postupně dostává díky četným rekonstrukcím a opravám čistší ráz a o jeho zachování a úpravy se snaží jak řád benediktinů, kteří jsou zde „doma“(původně byli vyhnáni komunisty a místo využívalo Ministerstvo vnitra a státní ústřední archiv jako depozitář, až po roce 1990 byl majetek navrácen benediktinskému řádu), tak také úřad Prahy 6, který se na některých opravách finančně podílí. Rehabilitace této národní kulturní památky v jeho původních hranicích včetně hospodářské části a barokního parku byla záměrem městské části Praha 6. Roku 1991 byl klášter vyhlášen národní kulturní památkou.

V první polovině 18. století vzniklo také dochované členění a koncept barokní zahrady. Už tehdy byl upravován terén a založeny terasy. Na ně navazovalo postavení hlavních terasových zdí a byla dokončena výstavba pavilonu Vojtěška a také oranžérie. Tehdy měla barokní zahrada část veřejnou, klausurní a hospodářskou. Klausurní zahrada přiléhala k budovám ze severu, v její těsné blízkosti byly zahrady užitkové a okrasné jako Šudovka, Kuchyňská, Provizorská, Správcovská, Převorská a Farská. Na třetím nádvoří na západ byl Rajský dvůr. Opakované zábory a plenění kláštera v letech 1743, 1848 a 1870 a hlavně požáry se postaraly o nedochování dokladů o výsadbách v těchto zahradách.

V místech pod ohradní zdí kláštera u Markétské ulice bývala vestavěná zahrádkářská kolonie z 60. let 20. století, zmenšený rybník měl hráz v havarijním stavu, pivovar a ovčín zmizely při budování Patočkovy ulice a kvalitní výsadba barokního parku a hospodářského zázemí kláštera byla zčásti nahrazena tendenční výsadbou z bříz a náletů. Tehdy se proto radnice rozhodla učinit značné změny. Řešený prostor je vymezen ulicemi Bělohorskou a Patočkovou z jižní strany, ohrazeným areálem kláštera na severní straně, břevnovským sídlištěm na východě a prostorem palouku za ul. U Vojtěšky na západě. Tento prostor je stejně jako převážná část území nedílnou součástí historického areálu národní kulturní památky Břevnovského kláštera sv. Markéty. Bylo rozhodnuto pro obnovu původní podoby alespoň zčásti .Tam, kde to bylo ještě možné.

Zajímavé je, že dnes uzavřený klášter ve vnitřním ohrazení opěrných zdí a hospodářských staveb žil v minulosti svébytným způsobem, založeným na soběstačném hospodářství. Od prvopočátku předpolí kláštera tvořil velký hospodářský dvůr s pivovarem, ovčínem a velkou užitkovou zahradou včetně velkého pivovarského rybníka a sádky. Klášterní komplex dosahoval až k ulici Bělohorské, kde dnešní kulturní dům Kaštan býval hostincem při dvoru klášterního pivovaru. Areál byl uzavřený do sebe a obehnaný ohradní zdí.

V 50. letech s výstavbou ulice Pionýrů (dnes Patočkova) byly zbourány všechny hospodářské objekty i ohradní zdivo a byl necitlivě upravován původní velký rybník. Byl tím zcela zničen celkový krajinný ráz okolí kláštera. Vše dovršila stavba sídliště a k němu vedoucí komunikace v okrajové východní části v 70. letech dvacátého století. Sídliště je jakoby přimknuto k opěrní zdi areálu v místě, kde bývala původní stará břevnovská náves . Na přelomu tisíciletí již nebylo možné klášter vnímat jako součást něčeho většího v kontextu na širší okolí. Proto řada projektantů i památkářů usilovala po mnoho let o nápravu a alespoň částečnou obnovu k původnímu stavu v místech, kde ještě něco řešit šlo. Bylo rozhodnuto, že úpravy neminou zdi, zahrady, rybníky a nedaleké sportoviště.

Po mnoha dílčích již zrealizovaných úpravách vznikla komplexní studie zpracovaná ing. arch. D. Tůmovou „Úpravy předpolí břevnovského kláštera sv. Markéty“ řešily zejména sjednocení různorodých ploch zeleně v jeden organický celek včetně zapojení rušené zahrádkářské kolonie do parkového komplexu, obnovení barokní urbanistické osy ve vazbě na objekt prelatury, úprava provizorního parkoviště a revitalizace biologické složky parkových ploch s důrazem na řešení problémového fyziologického stavu břehových porostů. Návrh obnovy vycházel z náznaku historického stavu z období vrcholného baroka a navrhoval zjednodušenou formou rehabilitaci původní zničené podoby klášterního předpolí. Celý prostor byl rozdělen do třech územních částí (čtvrtá část se týkala sportovního zázemí sídliště a dětského hřiště) a s obnovou bylo započato roku 2003.

První částí je nástupní prostor ke klášteru, kde byla obnovena klášterní zeď v pohledově exponované jižní části závěru Patočkovy ulice. Tím došlo k oddělení klidové části předprostoru kláštera od rušného provozu frekventované komunikace. Další částí byla obnova vstupní barokní brány od K. I. Dientzenhofera a umístění sochy sv. Jana Nepomuckého se zachováním původního výtvarného záměru. Návrh počítal i s ideovou obnovou původního ovčína, který uzavíral areál na západní straně, včetně obnovy západní brány. Druhou částí je předprostor prelatury, kde dominuje obnova původní barokní osy, směřující od prelatury východním směrem. Je zdůrazněna alejí a ukončena symbolickou bránou. Původní uzavření východní části kláštera je připomenuto v půdorysné stopě nízkou parapetní zídkou a mezi ní a současnou hranicí kláštera se nalézá původní barokní užitková zahrada pojata zjednodušeně jako užitkové sady.

Vodní plochy, Markétské rybníky a potok Brusnice, zůstávají dominujícími přírodními prvky řešeného území, které podtrhují celkovou monumentálnost břevnovského kláštera a jeho zasazení do přírodního rámce. Tuto myšlenku se zdařilo prosadit na sto procent, protože nelze si nepovšimnout krásných průhledů přes vodní plochu rybníka Velká Markéta a to ze všech stran. Rovněž zde umístěný altán evokuje rybářský domek situovaný v těchto místech na břehu rybníka a krásně se odráží v ploše vodní hladiny. Původně stojící, dnes již zbouraný pivovar, je v návrhu připomenut v náznakové obnově jeho stěny v pěší trase podél Patočkovy ulice.

Malá Markéta – dříve méně udržovaná a zpustlá část vodních ploch i okolní zeleně procházela razantnější úpravou spolu s realizací stromořadí podél barokní osové cesty. Protékající potok Brusnice tady vytváří ústřední osu celé údolní nivy. V návrhu byla uplatněna úprava s otevřením propustků, které vedou trubkami pod cestami. V krajinářské úpravě se uplatnily dřevěné mostky a lávky. Byla dořešena revitalizace s přirozenější modelací břehů, průběžně byla osazována nová břehová vegetace.

Celá obnova areálu byla navržena do tří etap. V první etapě došlo k rekonstrukci havarijní hráze rybníka, k obnově dětského hřiště před sídlištěm a k úpravě prostoru před prelaturou. Druhá etapa řešila nástupní prostor kláštera, třetí etapa revitalizovala rybníky a potok Brusnice.

Dnes se zde nalézá opravený kostel sv. Markéty, budova konventu, Rajský dvůr, který je obklopen zazděným ambitem, dvůr konventu a dvůr prelatury. Rozlehlé zahrady , v nichž najdete pavilon Vojtěška, gloriet Josefka a kapli Lazarka. Nepřehlédnete trosky Oranžérie, krásné zejména když jsou osvícené večerním sluncem. Můžete zde projít nejen zahrady, ale i terasy, ovocný sad a lesnatou část. Nahlédnout můžete i do hřbitova.

Vstoupit je nejlepší krásnou opravenou vstupní branou z Markétské ulice, postavenou Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem roku 1740, která je zdobena sochou sv. Benedikta a andílky od Karla Josefa Hiernla. Hned za ní je upravený vstupní prostor, po levé straně sýpka, po pravé straně hospodářský dvůr a hospůdka, kde výborně vaří. Komu by se chtělo udělat si ještě delší výlet je možné projít vpravo na svazích nad Patočkovou třídou k souboru meziválečných sociálních bytů a obytné zástavbě různých stylů. Vlevo na svahu se mísí novější sídliště s uličkami starých činžáků i rodinných domků. Půjdete postupně kolem Radimovy ulice dále, kde jsou vidět výškové budovy studentských kolejí a za nimi rozlehlá zahrada s rybníkem a usedlostí Kajetánka s malým zámečkem. Za osamělým domem stará kajetánská kaple v podobě románské rotundy, a za přilehlým parčíkem s rybníkem Vincentinum další usedlost Petynka a vedle potom Malovanka.

Kdybych měla psát podrobně o všech zahradách a usedlostech v Praze, bylo by to pomalu ještě na další rok. Z toho důvodu se tyto další krásná místa Prahy 6 bližšího popisu v cyklu o pražských zahradách nedočkají

Park se nachází v blízkosti obory Hvězda a nedaleko Markétské zahrady (zahrady kláštera v Břevnově) na Praze 6 podél ulice Tomanova. Na území dnešní Ladronky se nacházely od 10. století lomy na opuku. Mezi nejstarší známé patřil opukový lom Johanitů, z něhož zůstal až do dnešních dob zachován fragment západně od barokní usedlosti Ladronka. Před první světovou válkou byly opukové lomy zasypány a vznikly tady cvičné zákopy a cvičiště vojáků. Areál volného času byl budován v celé rozloze pláně, která má nyní síť pěších cest s in-line bruslařskou dráhou dlouhou 3 800 metrů. Najdeme zde dětská hřiště, volejbalové kurty, posilovací stroje, travnaté plochy pro rekreační míčové hry, fotbalové hřiště, plochu, na které modeláři létají s uměleckými modely letadel.

Areál pro bruslení byl stavěn v letech 2002 až 2005, kdy byla též rekonstruována usedlost Ladronka. Ta má jméno po italském hraběti Filipu Ferdinandovi de la Croně, zjednodušeně Lagrone, lidově Ladrone. Ten byl pánem tohoto motolského panství v letech 1677 až 1700. Postavil zde tenkrát proslulý zájezdní hostinec. V roce 1713 zde propukl mor. Protože za čas při epidemii břevnovský hřbitov nestačil, mrtvé začali pohřbívat do společného hrobu právě zde u Ladronky. Usedlost tenkrát patřila maltézským rytířům, kteří ji měli v majetku až do roku 1922. Po té se stala majetkem hlavního města Prahy. Kdysi tudy vedla historická cesta, u které stával výletní hostinec.

Po odklonění cesty v běhu 19. století se původní hostinec změnil v hospodářskou usedlost. V počátcích 20. století byla upravena jako obytná na jednotlivé chudinské byty, po druhé světové válce tady měla sídlo organizace Sady lesy zahradnictví a teprve v té době se dá hovořit o počátcích vlastního parku, kdy bylo místo soustavně zvelebováno. Po odchodu firmy začal park pustnout. Od roku 1964 byl sice původní barokní statek památkově chráněn, ale trvale chátral. Objekt, který byl v majetku státu a sloužil jako sklad Státního statku hl. m. Prahy, poté Pražským silničním a vodohospodářským stavbám byl ve stavu stále žalostnějším. Z tisku z let 1994 až 2000 víme, že byl v této době obsazen squattery. Až 9. listopadu 2000 městská policie ve spolupráci se soukromou bezpečnostní agenturou objekt násilně vyklidila. A až od roku 2003 se Městské části Praha 6 podařilo jej začít rekonstruovat a zřídit zde restaurace, občerstvení, sociální zázemí, půjčovnu sportovního zboží – především in-line bruslí a čtyřdráhový bowling.

Statek Ladronka je položen na hraně náhorní plošiny a jižního svahu, který padá směrem k Motolu a Homolce a je srdcem celého místa. Východní a jižní strana statku nabízí krásné pohledy na jih Prahy. Hlavní pěší osy parku se křižují v těsné blízkosti usedlosti. Cílem architektonického řešení při rekonstrukci bylo zachovat stávající charakter a formu usedlosti Ladronka a zároveň umožnit v tomto souboru staveb sportovně rekreační a kulturně společenskou funkci požadovanou zadáním investora.

Architektonické řešení z provozních důvodů propojuje některé části stávajícího objektu mezi sebou a zároveň umožňuje větší optické i funkční otevření usedlosti směrem k okolnímu parku. Pro dosažení tohoto cíle obnovili autoři na původním místě západní a východní vjezdy a brány do areálu. Ve výtvarném scénáři rekonstrukce jsou vedle sebe vědomě postaveny stávající tradiční budovy s ponechanou křivostí zdí, nepravidelností okenních otvorů a rozmanitostí sedlových střech a nové prvky se zcela soudobým výrazem. Nové prvky jsou v kombinaci skla, oceli a obkladu z velkoformátových desek. V konstrukci skleněných výplní jsou použity ocelové prvky vycházející se zámečnického až kovářského zpracování válcovaných profilů. Skleněné výplně jsou lepeny přímo k těmto prvkům, aby bylo docíleno kontrastu moderní bezrámové zasklívací technologie a poměrně tradičního zámečnického řemesla. Konstrukční ocelové prvky lávky a venkovního schodiště jsou z válcovaných profilů. Toto řešení a informace o jeho realizaci podala tisku firma architekt: Šafer Hájek Architekti s. r. o. a autoři: Ing. arch. O. Hájek, Ing. arch. T. Pavlík, Ing. arch. L. Fecsu, Ing. arch. P. Čížková, Ing. arch. J. Šafer. Realizace stavby byla oceněna titulem „Stavba roku 2006“.

Prostředí je tady všude velmi inspirativní, čisté, plné prostoru a svobody. Lidi všech věkových kategorií jsem tady potkávala nejen na kolečkových bruslích, kolech a kovových koloběžkách. Na travnaté ploše se hrál fotbal, mamka s dcerou badminton, jiná rodina baseball. Nadšenci pouštěli ve vzduchu malá letadla na vysílačku. Po cestách, kudy se nejezdí chodili lidé se psy, maminky s kočárky, tátové učili syny a dcery jezdit na kole. I dvě dětská hřiště v krásném prostředí s novými herními prvky byla úplně plná. Rodiče se vyhřívali na sluníčku na spoustě laviček, které tu doslova roubí všechny cesty a děcka lítala na houpačkách až do nebe.

Jedno ze hřišť zvané Dětské hřiště Tomanova bylo zrekonstruováno v září 2006. Jeho dnešní podoba stála téměř 1 milion korun a bylo již vybudováno v souladu s požadavky na dětská hřiště v EU. Do budoucna je v plánu areál nadále rozšiřovat a to západním směrem. A je proč. Obliba celého areálu už dávno překročila lokální charakter i sezónnost.

Když sem vyrazíte za sportem nebo na procházku zjistíte, že parkem vede Poutní cesta výklenkových kaplí z Lorety do Hájku. Ta byla vybudována roku 1720. Kdysi to bývalo dvacet kaplí, jejichž výzdoba byla inspirována výjevy ze života svatého Františka a svaté Marie. Dodnes se dochovalo jedenáct kaplí. Jedna dokonce na zahradě u jedné vilky, kterou jsme cestou sem míjeli. Městská část Praha 6 je postupně nechává opravit. Uvnitř nich ale žádná freska není, alespoň u těch, které jsem viděla. Mají jednolitou béžovou omítku.

Ještě pro zajímavost. Ladronka je místem, kde se ráda schází pražská smetánka. Třeba loni, v červnu 2007 tady oslavila své šedesátiny známá česká zpěvačka, Helena Vondráčková. Krásný a originální dárek jí zařídil kolega Václav Neckář a to projížďku kočárem, který ji odvezl na nádvoří usedlosti Ladronka, v níž na ni čekalo na 300 hostů.

V parku Ladronka se také opakovaně pořádá akce in-line párty. Na podzim 2007 tady proběhlo již páté setkání nadšenců tohoto sportu. Na pořadu bylo samozřejmě bruslení, ale i pro nebruslící osazenstvo byla připravena spousta her a pro velký úspěch z minulých setkání proběhly opět nějaké soutěže o hodnotné ceny.

Na podzim nás zase čeká Ladronka 2008. Je to kulturní, sportovní a společenská akce realizovaná již sedmým rokem ve spolupráci s Městskou částí Praha 6. Akce je určena hlavně dětem, dospívající mládeži ale i nejširší veřejnosti. Hlavním cílem celodenního programu je zábava a poučení, v kontextu trávení volného času s důrazem na sportovní a kulturní vyžití, osvětu a nespecifickou drogovou prevenci. Nad akcí tradičně přebírají záštitu primátor HMP Pavel Bém a starosta MČ Praha 6 Tomáš Chalupa. O atraktivitě a kvalitě programu dlouhodobě svědčí vzrůstající návštěvnost, v roce 2007 již 12 000 návštěvníků, a zájem a podpora médií. Akce Ladronka 2008, která nás hned po prázdninách čeká, představuje unikátní nekomerční projekt. Během jednoho dne mají návštěvníci možnost vidět mnoho nových a zajímavých sportovních disciplín, exhibice našich reprezentantů, setkat se s známými osobnostmi, mohou sportovat, soutěžit, užít si koncert nebo jen tak relaxovat…to vše zdarma! Program je složen ze sportovních aktivit a exhibic, vystoupení hudebních skupin, tanečních vystoupení, autogramiád, prezentací neziskových subjektů, diskuzí, atrakcí a soutěží. Vzpomeňte si na Ladronku až bude léto za námi a přesto si budete chtít kvalitně zasportovat a užít si relaxace. Zkuste přijít právě sem.

Tak tady jsem jako ryba ve vodě, je to místo mého dětství a her. V Rooseveltově ulici, kde je parčík s krásným kovovým altánem, jsem bydlela celých 25 let. Pásy domů jsou zde protkány zahradami a každá ze zahrad a parků je věšena jako malý korálek na náhrdelník, který spojuje největší zelenou plochu Stromovku s masivem zeleně v okolí Pražského hradu. Procházíte se mezi zástavbou 20. a 30. let minulého století a mezi každým blokem domů najdete skvost. Uzavřenou, chráněnou zahradu patřící těm, kdož v domech okolo bydlí.

Sami lidé, kteří zde žijí se také svépomocí o tyto zahrady starají a tak je některá krásná a romantická, upravená a naleštěná jako pravý diamant a jiná ztrácí svůj lesk pod nánosem prachu a stáří. V Dejvicích dnes žijí hodně staří lidé. Mladé rodiny jsou zde pomálu, většinou jen tam, kde zdědily byty po předcích. Přece jen se ale v posledních letech hřiště zvolna zaplňují dětmi. Bylo období, kdy tady žila spousta stařečků nad 80 a 90 let a všichni posedávali přes léto v parcích a zahradách v tichu a dětská hřiště tu zela prázdnotou. Taky jich tady nikdy nebylo mnoho.

Parky měly rozsáhlé zelené plochy a lavičky a upravené cesty, ale jen výjimečně prolézačky a houpačky. Dětí a mladých rodin zvolna přibývá a tak přibývá i rekonstrukcí větších parků a dětských hřišt. Pro zajímavost ve věku 0–14 let žije na Praze 6 pouhých 11,4% obyvatel.

Zelené bohatství Prahy 6 tvoří více než 250 ha zelených ploch spravovaných radnicí, která investuje ročně přes 100 milionů korun na jejich uchování a zvelebení. V části Dejvice je rozvoj parků a parkových ploch také pečlivě plánován.Cílem územního rozvoje v oblasti životního prostředí je rozvoj parků a parkových ploch v centrálních oblastech čtvrti. Hlavní zásadou a cílem je myšlenkový záměr, aby každý sídelní celek měl svůj centrální park. V důsledku této nosné myšlenky je a nadále bude posilován význam jednotlivých systémů zelených ploch v územích, která jsou souvisle zastavěna zelenými pásy historické zeleně a těch je v Dejvicích doslova nepočítaně. Proto také dostala tato čtvrť přízvisko „zelená“. U těch nejvýznamnějších je a bude posilována odlišná identita a samozřejmě význam jednotlivých parkových ploch. Bude zaveden odpovídající provozní režim co se týče míst pro hru dětí nebo venčení pejsků či relaxačních ploch.

Příkladem je mnoholetý park Ve struhách , kde je nyní připravována rekonstrukce, která povede k zavedení zvláštního návštěvního řádu, protože zde bude založena Japonská zahrada. Ta by měla být dokončena v roce 2010. Právě tento neprostupný park, údolí plné romantické zeleně v okolí tenké strouhy vody, která vede z kopce dolů byl parkem her malých dětí a zůstal jím dodnes. Co jsem se tu jako malá nabobovala do dna ke strouze a v létě namáchala nožiček v jejím toku.

Na fotce jsem tam při včerejší procházce zachytila tři malé holčičky jak se brouzdají a hrají si na kraji strouhy a všude kolem zeleň kam až oko dohlédne. Nic se tu za těch třicet let nezměnilo. Část rokle je téměř neprostupná. Co náletových dřevin a křovin si tady bujně vegetí. Vysoké vzrostlé stromy dělají všude chlad a stín a daří se tu mnoha vodním rostlinám. Na horní části parku je velké betonové posprejované hřiště pro náctileté a rovná kulatá plocha pro hry.

Celá plocha se v úzkém pásu svažuje dolu k budově Léčebny pro dlouhodobě nemocné a Chitussiho nemocnici. Léčebna sama je obklopena dalším velkým parkem, který není udržovaný. Tráva tam sahá až nad kolena a plevel si vesele roste skoro do nebe. Místo ponechané ladem, ale má svoje kouzlo, svoji vlastní sílu ve svobodě, kterou zde rostliny mají. Velmi vysoké vzrostlé a staré stromy tu vytvářejí mnoho zákoutí a samý stín. Park by měl sloužit dlouhodobě nemocným k procházce a posezení. Leží zde však obvykle lidé už velmi těžce nemocní na dožití a nebývají ve stavu, aby se ještě mohli procházet. Z jedné strany je zahrada viditelná a nikoho jsem v ní nezahlédla. Ze strany od parku ve struhách je obklopena vysokou zdí. Možná sem někdy zavítají návštěvy s nemocnými z nemocniční části.

Park Ve struhách leží mezi ulicemi Rooseveltovou a Na Marně. Dnešní park je zbytek původního velkého Bučkova parku. Právník a univerzitní profesor Josef Ignác Buček z Heraldic jako majitel statku v Ovenci založil roku 1786 původní sady u Podbabské silnice. Ještě pro zajímavost štěrkopísková terasa na jižní hraně parku byla zdrojem pro první vodovod Bubenče. Vodárna byla v místech dnešní mateřské školky v Terronské ulici. Uprostřed dnešního parku pramení bezejmenný potok, spíše strouha, přítok Dejvického potoka.

Od roku 2007 je pečlivě připravována rehabilitace historického zeleného pásu Dejvic spojujícího Stromovku s masivem zeleně Pražského hradu. Tento historický zelený pás je tvořen soustavou parkových ploch, které byly dosud upravovány bez podpory vzájemné vazby celistvosti. Některé z nich, jako park na Lotyšském náměstí, zvaný Lotyšák, doznal mnoha změn. Při několika rekonstrukcích v minulosti mnohokrát změnil podobu. Přesunula se dětská hřiště, pískoviště, sportovní část areálu byla značně zušlechtěna a zlepšena. Místo původního jednoduchého hřiště tady vznikly úplně nové moderní plochy pro hry. Levá část parku byla obkroužena cestou, osazena lavičkami, zatravněna. Do nenávratna zmizely cesty původní, kde na konci jedné slepé cesty stály do písmene U tři lavičky, místo mých pubertálních let, kde jsme se do noci všichni spolužáci a kámoši setkávali a dlouze diskutovali o životě, o světě, když nám bylo …náct.

Dětské hřiště, které i s pískovištěm a prolézačkami bylo kousek za třemi lavičkami, bylo celé přesunuto do druhé části parku a zde byly všechny plochy pod stromy zatravněny. Zůstala tu jen stará lípa a mohutná sakura, dalších pár stromů a zahrádky k domům po obvodu. Jinak se za ty roky parčík změnil k nepoznání.

Původně tento park vznikl při regulaci Nových Dejvic roku 1928 podle plánů profesora ing. Arch. Antonína Engla. Na místě dnešního hřiště stávaly ve 30. letech minulého století provizorní školní budovy a můj táta tam chodíval do základní školy. Když jsem já bývala malá holka, na Lotyšáku bylo krásné loutkové divadlo Brouček v původní zástavbě a viděla jsem celý jeho repertoár. Prodávali tam o přestávce zmrzlinu Jahůdka a Pierot a já byla vždycky zvědavá, jestli z maminky vyloudím 70 haléřů nebo celé 3 koruny na oblíbenou kornoutovou. To všechno je už dávno pryč. V letech 1999 až 2000 došlo k poslední obnově parku, přičemž východní polovina je upravena jako dětské hřiště a polyfunkční rekreační plocha, zatímco západní část má charakter typického městského parku – zeleň, vzrostlé stromy, lavičky a okružní cesta. Změn za ty roky opravdu neúrekom.

Jiné parky jsou ale stále stejné jako bývaly a je na nich znát spíše zub času než lidská ruka. Například park Lázaro Gárdenase, který je také součástí pásu parků spojující zelený masiv Pražského hradu s Královskou oborou Stromovka. I tento park vznikl na základě regulačního plánu profesora ing. Arch. Antonína Engla ve 20. letech 20. století. Původní charakter této městské zeleně je ještě zachován v množství starých vzrostlých stromů. Park najdeme mezi ulicemi Antonína Čermáka a Maďarskou. Nedaleko severního okraje parku jsou dva pomníky jihoamerických revolucionářů. Pomník Benita Juáreze, mexického vojevůdce a politika indiánského původu, který byl v letech 1861 až 1870 mexickým prezidentem. Jde o bronzovou bustu od neznámého mexického sochaře a je zde od roku 1972. Druhý pomník je od sochaře Jana Hanya a architekta Stanislava Hubičky je z roku 1983 a zobrazuje venezuelského politika Simona Bolívara. Současný název parku je z roku 2000 a nese jméno bývalého mexického prezidenta, generála a státníka Lázaro Gárdenase. I tento park čeká v blízké budoucnosti náročná a nákladná rekonstrukce.

Tento zelený pás parků je do budoucna co se oprav týče rozdělen na několik realizačních etap. Počítá se s rehabilitací aleje u Thákurovy ulice před budovou bývalého církevního semináře. Dojde k transformaci před prostoru na zpevněnou nástupní plochu s vodní fontánou. Bude upraven parčík a komunikace převedena novou spojkou. Roku 2007 až 8 bude probíhat výtvarná soutěž a k realizaci by mělo dojít v roce 2009.

Rovněž je plánována rekonstrukce nedaleko, dá se říci kousíček vedle, ležícího parku na Flemingově náměstí, kde má dojít k výměně vysoké zeleně, opravě povrchu v místech, kde řada vysokých topolů a jejich mohutné kořeny navlnily asfalt jak vlny na moři. Měl by zde být doplněn vodní prvek v ose do nástupu do Akademie věd ČR, jejíž mohutnou budovu najdeme za alejí mohutných a vzrostlých stromů, jejichž středem po asfaltové cestě k AV rovněž středem parku přicházíme. Protože je plánována rekonstrukce areálu AV ČR, termín realizace rekonstrukce parku musí navazovat na ni, není zatím přesně určen.

Navazující rozsáhlá parková plocha při ulici Nikoly Tesly, kde je dnes jen trávník a jedna aplikace květinového záhonku při hlavní silnici chaoticky ze všech stran roubené barevnými plochami parkujících aut, bude do budoucna rovněž reorganizována a to hlavně tím, že budou odstraněny divoké plochy pro parkování a na upraveném pásu zeleně bude instalován pomník Nikoly Tesly. Toho se dočkáme ještě letos, v roce 2008, kdy by měla být ukončena výtvarná soutěž a do konce roku proběhnout i realizace. Počítá se zde i s úpravou vysoké zeleně.

Prahu 6 čeká ještě rekonstrukce parkové plochy mezi Jugoslávských partyzánů a Stromovkou a zřízení lapidária osobností pod širým nebem. V celém pásu bude rehabilitována nízká i vysoká zeleň, bude protažena pěší cesta se zastaveními u míst soch světových osobností. I tady budou odstraněny divoké parkovací plochy, prověřeno zřízení podzemního parkování s přímou vazbou na třídu Jugoslávských partyzánů. Prozatím je to ale hudba budoucnosti. Termín realizace I.etapy spadá až do roku 2010 a pak se bude pokračovat dál.

Nyní v těchto místech najdeme park na Náměstí interbrigády. Vznikl také podle Engla ve 20. letech 20. století. Do dnešní podoby byl upraven v 90. letech, to tady také přibylo nové dětské hřiště.

9.5.1980 zde byl na západní hraně parku odhalen pomník velitele vojsk I. ukrajinského frontu Ivana Štěpanoviče Koněva od sochaře Zdeňka Krybuse a architekta V. Růžičky a J. Saala. Dnes pomník slouží hlavně mladým prkýnkářům, kteří se na jeho ploše na zemi a hranách učí salta. Je jich tu požehnaně a pěkně jim to sviští.

Každá z částí Prahy má svou atmosféru i svůj rukopis. Jiný rukopis mají ulice a stavby, jiný rukopis zeleně a parky. Právě Dejvice je část města nejvíce protkaná parky a zahradami s markantním rukopisem a prolínajícím se jak architekturou, tak zelení.

Dejvice se původně jmenovaly Dehnice a poprvé je o nich zmínka z roku 1088 jako o majetku svatovítského proboštství. Ve středověku se nacházely na jejich stráních vinice a po zániku pražského vinařství dvory se zahradami. Plán z roku 1890 ukazuje zcela volné území, na němž se nacházelo několik lomů, cihelen, vojenských pekáren a cvičišť. Krátce po vzniku Velké Prahy se jednoznačně rozhodlo, že se Dejvice stanou novým pražským centrem s rezidenční výstavbou. Nová čtvrť byla postavena podle plánů profesora Antonína Engla. Od roku 1924 byla tato městská část plně v rukou regulačního úřadu hlavního města Prahy, který postupně vypracoval regulační plány celého tohoto území, jež se dotkly i lokalit Fišerka, Kotlářka, Hanspaulka, Baba, Šťáhlavka a Paťanka. Koncepce postupné zástavby byla podřízena kompozičním zásadám, které se podřizovaly zejména bohatě členitému terénu. Na území, jasně vymezeném trasami ulic, bylo kombinováno umístění kompaktní blokové zástavby činžovních domů v centru, s rozvolněnými vilovými čtvrtěmi na okrajích. Každý blok domů měl svoji osobitou zahradu, z nichž mnohé jsou dochovány do dnešních let a slouží jako uzavřené prostory pro hrací a relaxační vyžití obyvatel okolo postavených domů. Jejich děti tam mají téměř po století svá hřiště a jsou pod dozorem z oken a balkonů vedoucích přímo do zahrad. Výhodou je, že děti nemají kam utéct a nejsou ohrožené dopravou. Skladba individuální výstavby dále kombinovala izolované rodinné domy či vily, umístěné v samostatných zahradách, rodinné dvojdomy, trojdomy či řadové zastavění ekonomickými domky. Prostě stavby uprostřed zeleně, všude kam se podíváte.

Jedním z nejkrásnějších míst tady je pražská rezidenční čtvrť Hanspaulka. V roce 1773 nechal Hans Paul Hippman na místě staré viniční usedlosti vystavět pozdně barokní zámeček, jehož jméno dalo později název celé čtvrti. Součástí zámečku byla zahrada doplněná štěpnicí. Výstavba byla zahájena na místě venkovského statku po pražském arcibiskupovi Josefu Mayerovi. Zámeček i zahrada měly charakter letoviska v korespondujícím stylovém provedení. Park leží na východním svahu pod zámkem a je z něj překrásný výhled na panorama Prahy. Lze odtud vidět jak Podbabu a Pražský hrad, tak Petřín, Královskou oboru a celé Dejvice. Krásná je i novobarokní brána, kterou lze vstoupit do parku z východní strany. Jen kdyby nebyla tak sešlá zubem času.

Roku 1866 toto letovisko odkoupila metropolitní kapitula sv. Víta a pronajímala ho. Nechala novokrajinářsky upravit zahrady. Roku 1922 vykoupilo tento majetek město. To se postaralo o rekonstrukci zámku v letech 1927 až 1930. Při tom ale nechalo zbourat přilehlé hospodářské budovy. Zahrada pak byla otevřena veřejnosti. Část zahrady, kde byla původně štěpnice ale byla zastavěna novou vilovou čtvrtí. Územní plán hlavního města Prahy a výškopisné zaměření spolu s využitím dosti členitého terénu předurčilo budoucí zástavbu této lokality. Území je otevřeno západním větrům a díky tomu je nejčistším a nejvhodnějším místem pro bydlení.

Park Hanspaulka ležící okolo zámečku v Šárecké ulici 29 se rozprostírá na ploše 1,45 hektarů v nadmořských výškách 275 až 287 metrů. Východně od zámečku leží terasa, která bývala přístupná dvěma schodišti. Dnes je zarostlá travou a náletovými dřevinami. Na ní je umístěna studna, nad níž je šestihranná pískovcová kašna s kovanou mříží, která připomíná klec. Na jejím vrcholu najdeme špici a kovanou ornamentální kytici. Bohužel i celá kašna je zarostlá uprostřed holého proutí keřů a celý zámeček je v dezolátním stavu ohrazen plotem a nepřístupný. Na plotech visí cáry velkých hadrů, aby do zahrady nebylo vidět, ale jsou stejně tak poničené jako zámek sám a smutně děravé a špinavé vlají ve větru. Celý objekt tak posmutněle a odevzdaně čeká na svoji rekonstrukci, která je nutností.

Vzácností zahrady je ořešák popelavý, u terasy najdeme jedle ojíněné, borovice černé a tisy červené, jinak je zde ještě přes 30 druhů stromoví, při čemž starší výsadby jsou především na severní a západní straně od zámku. Nejvíce zde jsou zastoupeny lípy, jírovce a jasany. Punc zahradě dodávají břízy a vrby. Z novějších dosadeb jsou nejčastějšími stromy javory. Po 30. letech 20. století byla do zámečku umístěna archeologická sbírka, o kterou pečovala Společnost pro zachování a rozmnožení sbírek Josefa Antonína Jíry v Dejvicích. Po 2. světové válce dokonce zámeček sloužil jako archeologické pracoviště i depozitář Muzea hl.m. Prahy a to až do roku 1995. Zahrada byla městským veřejným parkem. V polovině 90. let 20. století ale město zámeček prodalo a sbírky vystěhovalo. V parku u zámečku Hanspaulka se dnes nachází i dětské hřiště s vybavením: 2 závěsné houpačky, prolézačka s pavučinou, tyčí a skluzavkou. To je upravené, plné krásných laviček a vhodné k relaxaci.

V okolí Hanspaulky a na ní se pochopitelně dál stavělo. Architektonické řešení viladomů je soudobé, přesto sleduje nekonfliktní začlenění nových staveb do jejich okolí pomocí různorodého řešení členění fasád i použitím materiálů. Z použitých materiálů dominují přírodní, které architekti nechávají působit v obnažené podobě s přírodním povrchem. Příkladně ocel je ošetřena jen bezbarvým lakem, aby byl vidět surový materiál. Autorem urbanistického projektu a konkrétní podoby viladomů je architektonický tým vedený předním českým architektem – Prof. Ing. arch Ladislavem Lábusem.

Hanspaulka je charakteristická typickým osazováním solitérů do svažitého terénu, což umožňuje i při poměrně vysoké koncentraci staveb dostatečné proslunění a pocit větších odstupů a soukromí. Tato malebná pražská čtvrť přímo sousedí s přírodní rezervací, která už dál nedovoluje rozšíření zástavby. Proto se ceny zdejších parcel postupně vyšplhaly na vrchol pražského cenového žebříčku. Zajímavé je i nedaleké sousedství kolonie Baba, nejčistší ucelené programové realizace funkcionalistického bydlení v Evropě. Základními výrazovými prvky jsou kompozice průniků jednoduchých kubistických objemů a barevných ploch, které dotvářejí výraz obytného komplexu. Architektonický výraz jednotlivých objektů je inspirován tvaroslovím a barevností české moderny 30.let minulého století a holandským hnutím de-stijl. Hmotově a urbanisticky vychází návrh ze současné struktury Hanspaulky. Mnoho lidí se domnívá, že o nové vily za desítky milionů korun na pražské Hanspaulce mají zájem především bohatí cizinci. Opak je pravdou, většinu z prodaných domů ve funkcionalistickém stylu vlastní Češi. Proč? Protože právě pro Čechy je Hanspaulka od věků synonymem pro nejlepší adresu.

Ten pravý stavební rozmach zažila Hanspaulka jak ve 30. letech 20. století tak nedávno. V impozantních hanspaulských vilách kdysi žili například Lída Baarová, Cyril Bouda nebo Jaroslav Seifert. Známá je i legenda, která říká, že na hanspaulském hřbitově leží muži ze Ctiradovy družiny, kteří byli pobiti v dívčí válce.