Zahrada letohrádku čp. 68 ve Štefánikově ulici je další z pražských smíchovských usedlostí a zahrad. Rozkládá se mezi ulicemi Matoušova a náměstím 14. října.
Dnes má zahrada plochu pouze 0,69 ha a leží v nadmořské výšce 192 až 194 metrů. Ze zahrady je dnes spíš malý park, sloužící jako průchozí část pro pěší. Pro Pražany je tady klidné spočinutí ponejvíc v zahradní kavárně, která tady má již po mnoho let ve vnitřní části parku letní zahrádku a je úplně stranou pouličního ruchu od Anděla. Provoz kavárny je spojen s nabídkou mnoha různých druhů káv, čajů, džusů i zákusků. Na druhé straně parku je příjemná pivnice U Věstonického Venouše. Z barokního letohrádku, který zde byl vybudován, se do dnešní doby dochovala jen bývalá střední část, spojovací krček a severní křídlo.
Kdysi dávno na místě současného letohrádku, či v jeho bezprostřední blízkosti stával nejstarší kartuziánský klášter v českých zemích, který založil Jan Lucemburský roku 1342. Klášter nesl jméno Zahrada Panny Marie a žilo v něm 24 mnichů. Den po smrti krále Václava IV. v srpnu roku 1419 vnikl rozvášněný dav do kláštera, vyhnal řeholníky a následujícího dne budovu vypálil. Pobořený a vypálený klášter byl za husitství rozebrán, a tak v polovině 15. století byla v místě zase planina.
Pozemky ležely na půdě několika jurisdikcí, jádro se někdy na počátku 18. století dostalo pod správu jinonicko-butovického statku. Roku 1719 získal část Johann Michael Schäfler. Tehdy na pozemcích zvaných Na kartouze žádný dům nestál. V roce 1722 prodal Schäfler tento majetek Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi, významnému a vůdčímu architektu českého baroka. Podle smlouvy se jednalo o "před Újezdskou branou ležící zahradu a kousek pole a k tomu náležející domeček. Dientzenhofer zde roku 1722 nechal postavit předměstské sídlo podle vlastního návrhu. Pro místo a dobu, ve které žil bylo typické skupovat pozemky hned za branou Prahy a stavět předměstské vily a letohrádky právě tady na Smíchově. Jelikož v té době byla stavba pouze jeho záležitostí, nepodléhala vyššímu schválení a stavebník i stavitel si tedy zhotovili plán, který mohl být pak klidně zničen. Nedochovaly se proto žádné plány ani jiné doklady ke stavbě. Přesto víme, že vznikla dvoupatrová budova s bohatým zahradním průčelím. Měla hlavní sál oválného půdorysu, kde byla zvěčněna freska Bakchanálie, kterou mu zde vytvořil Diezenhoferův přítel V. V. Reiner a to hned po dokončení stavby roku 1729. Monumentální freska představuje Baccha na kozlu, který vede krajinou skupiny tančících satyrů a nymf, hráče na flétnu a na bubínek a další tančící postavy. U Reinerova podpisu je datum dokončení fresky 1729 dodnes. V letech 1964 – 65 byla freska citlivě zrestaurována. K domu, renomovaného dvorního architekta, který měl velkou kulturní úroveň, tehdy přiléhala překrásná barokní rozlehlá zahrada táhnoucí se až k Vltavě. Roku 1753 zdědily letohrádek Dientzenhoferovy děti a manželka, pro neshody mezi dědici jej prodaly paní Felicitě Nellové z Nellenberku. Od té po pěti letech vlastnictví roku 1758 koupil zahradu s letohrádkem Franz Leopold hrabě Buquoy de Longueval et Vaux, zahradu zvětšil přikoupením dalších pozemků a již v té době se zde začalo říkat Buquoyka (Bukvojka). Právě za jeho vlastnictví dosáhla zahrada svého vrcholu. Byla rokokově přebudována, vybavena skleníky pro cizokrajnou flóru, měla velkou oranžerii i fíkovnu. Právě zde se provozovaly proslavené letní slavnosti panstva.
Roku 1767 zdědil sídlo i zahradu Johann Nepomuk Buquoy a při té příležitosti byl sepsán inventář, který obsahoval bohatý výčet nábytku, lustrů, závěsů, mědirytin, hodin, obrazů, knih a dalšího mobiliáře. Johann Nepomuk Buquoy pronajal zahradu v roce 1801 manželům Ticháčkovým i s obydlím využívaným do té doby pro hospodského (dva pokoje, kuchyň, sklep, stáj pro 4 krávy). Buquoy měl k dispozici horní patro středu letohrádku, zbytek sloužil pro významné hosty.
Již o tři roky později získali Buquoyskou zahradu s obytnou budovou, oranžérií a skleníkem Ferdinand a Anna Delormovi (říkalo se tam tehdy Delormova zahrada) a využili budovy jako továrnu na cikorku. Roku 1827, po Ferdinandově smrti, přišel celý majetek do dražby, ve které jej získali bratři Porgesové z Portheimu, majitelé továrny na plátno a karton, která stála na dnešním náměstí 14. října. Tato kartounka byla v roce 1844 svědkem stávky proti snížení mezd a proti perrotinám, strojům na potisk látek, které dělníci rozbíjeli.
Roku 1855 byla Portheimka prodána Josefovi, Heinrichovi, Wilhelmovi a Eduardovi Porgesům z Portheimu. Jaký byl jejich příbuzenský vztah k předchozím majitelům není známo. V roce 1884 bylo zbouráno jižní křídlo budovy v souvislosti se stavbou sousedního kostela sv. Václava, který má dnes celé průčelí pod lešením a renovuje se. Zbytek stavby dále upadal tak, že mu po roce 1910 hrozila demolice. Po ubourání jednoho klasicistního křídla (navíc přišel o polovinu pozemku zahrady) ztratil letohrádek souměrnost i krásu. V roce 1919 byla další část zahrady prodána smíchovské obci pro výstavbu domů s malými byty. Roku 1932 žádali Portheimové o povolení odbourat boční severní křídlo. Nemohli si dovolit majetek udržovat. V tomtéž roce se jednalo o exekutivním prodeji, který ale nebyl uskutečněn a Portheimka dostala nuceného správce. Při dražbě roku 1937 se nenašel nikdo, kdo by měl o poničenou usedlost a zahradu zájem, pak přišla válka a vše upadalo dál.
Po válce se Portheimka dostala pod národní správu , byla nájemním domem. Roku 1947 byly započaty první opravy. Spočívaly v rekonstrukci střešního patra, vikýřů a komínů. Od roku 1954 užívalo prostory SÚRPMO. Velkou rekonstrukcí prošla budova v 60. letech. To byla upravena pro Krajskou odborovou radu a Československý svaz mládeže. Až do roku 1990 byla ve správě OPBH Praha 5, nebytové prostory měli v užívání nájemci. Letohrádek využívala začátkem 90. let firma PORGES, která zde měla rozhlasovou stanici Radio Classic FM, televizní výrobu, designérské studio a galerii s kavárnou Apostrof. Tomuto využití předcházela generální rekonstrukce objektu za projekčního vedení architekta Tomáše Zetka. Poté co společnost dostala výpověď z nájmu, získal Portheimku nový nájemce, Národní dům Praha. Dnes zde probíhají výstavy.
Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafilipova.ic.czPortheimka je nyní majetkem hlavního města Prahy, ve správě městské části Prahy 5. V roce 1992 byl zrekonstruován park. Byl obnoven povrch cest a doplněno jírovcové stromořadí. Roku 2006 získal park Portheimka umělou závlahu a nový travní koberec. Rozhodla o tom Rada městské části Praha 5. Park Portheimka byl zhodnocen jako jeden z nejdůležitějších parků v centru Smíchova. „Travnaté plochy jsou tu využívány jako pochozí, k posezení na trávníku i k volnému pobíhání psů“ a tak dostal do celé travní plochy výsuvné postřikovače.
Čekají nás ale další změny. Dočetla jsem se, že Náměstí 14. října na Smíchově by mělo podle plánů radnice být spojeno s parkem Portheimka. Do roku 2010 by tak měla vzniknout rozsáhlá zelená plocha. Štefánikova ulice bude z části pěší zónou. U letohrádku Portheimka se má odkrýt navážka a zlepšit přístup do budovy. Obyvatelé Smíchova určitě souhlasí s plánovanými změnami a těší se na více zeleně, krásnější parky a celkově klidnější prostředí, v němž žijí.
