Výstup

Blížíme se k hraničnímu přechodu Hani i Hotit – Božaj,
který se nachází na břehu Skadarského jezera, na hranici mezi Albánií a
Černou horou. Tak jako na všech přechodech, které jsme na naší cestě po
Balkánském poloostrově doposud překročili, i zde na nás čeká kolona
vozidel. Poté co přijdeme na řadu, odehraje se známá scéna
s předáváním dárků celníkům, pak proběhne hromadná kontrola
pasů, po které přejíždíme na černohorskou stranu, abychom si to vše
zopakovali. Po již obligátním zdržení na hranicích se vydáváme do
vnitrozemí a po nedlouhé jízdě úrodnou nížinou, ohraničenou řekami
Rujela a Morača, přijíždíme do hlavního města země, do Podgorice.

Morača

Po okružní jízdě centrem města, ve kterém žije kolem stopadesáti
tisíc obyvatel, pokračujeme v cestě. Krátce za Podgoricí, se kolem
nás začínají objevovat kopce, které se postupně zvyšují, až je silnice
zcela sevřena hlubokým kaňonem, který řeka Morača vyhloubila
v nepřístupných skalách. Silnice, obklopená vysokými vápencovými
stěnami pohoří Moračská planina, prochází mnoha tunely a vede rovněž
pod četnými převisy. Na jednom z mála míst, kde je dostatek místa pro
autobus zastavujeme, abychom se mohli pokochat úchvatným pohledem na
rozeklaná skaliska a na divokou řeku. Zatímco koryto řeky Morača, se
nachází v nadmořské výšce zhruba dvouset metrů, dosahují hory
v nejbližším okolí kaňonu, výšky, přesahující jedentisíc metrů.
Zhruba po půlhodině další jízdy se skály začínají rozestupovat a kaňon
končí. Řidič poté zastavuje na parkovišti a my se po písčité cestě
vydáváme ke klášteru Morača. Nevelký klášter pochází ze třináctého
století a sestává z hlavního kostela Nanebevzetí Panny Marie,
menšího kostelíka Sv. Mikuláše, z jednopatrové obytné budovy,
zvonice a několika dalších menších objektů. Po prohlídce hlavního
kostela, plného barevných fresek a po procházce pečlivě upravenou zahradou,
opouštíme klášter a pokračujeme v cestě.

Zip-line

Po několika kilometrech silnice opouští údolí Morači a
v nesčetných serpentinách stoupá k městu Kolašin až do výšky
téměř tisíc metrů. Cesta nyní pokračuje hornatou krajinou podél řeky
Tara, obklopené pohořím Sinjajevina a Bjelasica, jejichž nejvyšší
vrcholy, převyšují dvatisíce metrů. Nyní pozvolna směřujeme
k městu Mojkovac, za kterým se Tara stočí k západu a dospěje
k NP Durmitor. Kaňon podél řeky Tara teď obklopují kopce, jejichž
výška nezřídka přesahuje tisícpětset metrů a také úchvatná
nedotčená příroda. Vpodvečer přijíždíme k Djurdjevičovu mostu,
kde si posléze udělaláme pauzu. Kromě parkoviště, se zde nachází také
hotel a několik restaurací.

Během pauzy si prohlížíme železobetonovou konstrukci mostu a obdivujeme
jeho smělé oblouky, klenoucí se ve výšce stosedmdesát metrů nad řekou
Tara. Jen kousek od mostu je instalován velký poutač, nabízející zip-line
přes kaňon. Jednu naší spolucestující tato adrenalinová atrakce zaujala a
napůl žertem a napůl vážně říká, že by si skluz na laně ráda
vyzkoušela. K ní se během chvíle přidá ještě pět dalších
zájemců a všichni svorně pak míří k pokladně, aby zaplatili
poplatek, který činí deset euro. Když po zaplacení společně zamíří
k plošině umístěné ve svahu nad mostem, začíná se již stmívat.
Poté člen obslužného týmu navléká prvního odvážlivce do popruhů a
pochvíli již pozorujeme, jak se zavěšen na laně řítí k mostu a
přejíždí podél jeho konstrukce na druhou stranu kaňonu, kde bezpečně
přistává na plošině. Pak následuje další a další nebojsa, až je
plošina prázdná. Poté, co auta přivezou naše kolegy z druhé strany
kaňonu zpět, nastupujeme do autobusu a již za tmy se vydáváme do horského
střediska Žabljak, ve kterém budeme dnes nocovat.

Výstup

Po vydatné snídani opouštíme Žabljak, městečko ležící
v nadmořské výšce 1450 metrů a směřujeme do centrální části
pohoří Durmitor, abychom podnikli výstup na Bobotov kuk. Kolem silnice
postupně mizí stromy a další vegetace a my se ocitáme v horské
krajině, pokryté jen skalami a travnatými pláněmi. Po krátké jízdě
dorazíme k bistru, stojícímu vedle úzké silnice a zaparkujeme na
parkovišti. Poté, se po malém občerstvení a nezbytné přípravě,
vydáváme na cestu. Prvních několikset metrů jdeme po silnici k sedlu,
nacházejícímu se v nadmořské výšce 1900 metrů. Zde odbočujeme
na stezku vyšlapanou v trávě a začínáme stoupat k nedalekým
skalám. Poté postupujeme po úzkém chodníčku, zaříznutém do úpatí
štítu Uvita greda.

Nad námi se přitom tyčí téměř kolmá stěna vysoká 2199 metrů a
směrem dolů, se táhne příkré kamenné pole. S pomocí řetězů pak
zdoláváme strmý skalnatý úsek a ocitáme se v sedle,
v nadmořské výšce 2150 metrů. Na výstup se nás vydala skupina
téměř čtyřiceti lidí, která se již roztrhala na malé skupinky. My nyní
stojíme v sedle a před sebou máme dlouhou dolinu, porostlou horskou
loukou. Po krátké zastávce, během které pozorujeme krásné scenérie kolem
nás, se vydáváme dál. Pěšinka vyšlapaná v trávě se klikatí
napříč dolinou a vede více méně po rovině. Cestou pozorujeme horskou
květenu, rostoucí kolem nás a obdivujeme vápencové štíty, tyčící se
kolem kotliny. Postupně míjíme vrcholy Milošev tok a Bandijerna, oba
převyšující 2400 metrů a Segorela ploča, vysoký 2214 metrů.
Všechny tyto štíty lemují pravou stranu doliny. Vlevo od nás se pak
vypínají vrcholy Vjetreno brdo a Štit, oba dosahující výšky kolem
2200 metrů. Krajina kolem nás je zalitá sluncem, které se opírá do
rozeklaných vápencových skalisek a ozařuje svěží zelené louky. Na konci
planiny stezka znatelně klesá, aby znovu vystoupala do výšky, přesahující
2100 metrů. Nyní se nacházíme na horské louce, na níž posedává
několik lidí z naší skupiny. My postupujeme dál po pěšince vedoucí
přes louku a pochvíli dojdeme k hlubokému údolí. Stojíme na jeho
okraji a pozorujeme zajímavý přírodní úkaz a sice, ohromné zvrásněné
vrstvy vápence, tvořící sedlo Samar, ležící na druhé straně doliny.
Přímo před námi, se pak vypíná horský hřeben, s nejvyšším
vrcholem pohoří Durmitor, vysokým 2523 metrů. Před samotným
výstupem, je však potřeba nejprve sestoupit o zhruba sto metrů níže
k jezírku Zeleni vir, nacházejícímu se na dně údolí. Vydáváme se
tedy po příkrém svahu k jezírku a postupujeme dál mezi balvany,
pokrývajícími jeho břeh. Jen co mineme nevelkou vodní plochu, začíná
stezka znovu stoupat. Kamenný chodníček nás posléze přivádí
k místu, kde se na velikém balvanu nachází značka, ukazující
k vrcholu Bobotov kuk, jenž má tvar pyramidy a je od nás vzdálen jen
asi jeden kilometr. K jeho zdolání, je však nutné překonat příkrou
skalní stěnu, s převýšením pětset metrů. Když vidím pěšinku,
vedoucí přes kamenné pole a mířící přímo vzhůru po strmém úbočí
hory, rozhoduji se, že v dalším výstupu pokračovat nebudu.
Rozdělujeme se tedy, neboť moje partnerka pokračuje dál a já se vydávám
zpět. Cestou zpátky nespěchám, abych si co nejvíce užil pohled na krásné
hory a na daleké výhledy do krajiny, které se co chvíli přede mnou objeví.
Po návratu usedám před bistrem a vyhlížím partnerku, až se vrátí.
Během čekání, u bistra postupně zastaví několik postarších
automobilů, označených startovními čísly. Od posádky jednoho z nich
se dovídám, že se účastní přejezdu přes pohoří Durmitor a že vozy
všech aktérů, musí být alespoň dvacet let staré. Po silnici se postupně
trousí vracející se členové naší skupiny. Po téměř osmi hodinách od
chvíle, kdy jsme se vydali na cestu, přichází i moje partnerka. Když
se všichni shromáždíme u autobusu, sdělujeme si navzájem své dojmy.
Nakonec se ukáže, že náročný a místy až nebezpečný výstup na
nejvyšší vrchol pohoří Durmitor, byl nad síly mnohých z nás, neboť
až na Bobotov kuk, zvládla vylézt jen necelá polovina naší skupiny. Je
již podvečer, když nastupujeme do autobusu, který s námi vyjíždí na
zhruba dvěstě kilometrů dlouhou cestu napříč Černou Horou. Naším cílem
je přímořské letovisko Sutomore, ve kterém budeme příští tři noci
ubytováni.