Sněhem a ledem v říjnových Tatrách

Vysoké Tatry se mi, tak jako snad všem Čechům, vždy líbily a byl jsem
tam již několikrát, v posledních letech však nikoliv. Naposledy někdy
před osmi lety a to navíc v květnu, kdy jsou cesty na vrcholy uzavřené
a lze putovat pouze v nižších partiích. Už to bylo hodně přes deset
let, kdy jsem tam naposledy zdolával nejvyšší vrcholy. Přece jenom jsem
z Ústí nad Labem a mám to tam přes 700 kilometrů, podstatně
dál, než například lidé z Ostravska. Letos v srpnu tak nastal
čas zase se tam vypravit. Udělal jsem si náročný program, přijel jsem
v pět ráno nočním vlakem z Čech a ještě za šera se vydal
nevyspalý z noční jízdy v nejlevnějším vagónu na sezení
stoupat na Rysy, nejvyšší turisticky volně přístupný vrchol. V noci
jsem pak přespal pod širákem v křoví ve středisku Štrbské Pleso a
druhý den ráno vyrazil na další velký vrchol – Koprovský štít.
V noci opět širák na stejném místě a třetí den ráno cesta
vláčkem do Starého Smokovce a výstup na Slavkovský štít. Celé tři dny
bylo velmi horké slunečné počasí, teploty ve slovenských městech
dosahovaly až 36 stupňů ve stínu, horko bylo i v Tatrách –
hodně přes dvacet a slunce se opíralo do hor ve vší síle. Nočním vlakem
jsem pak dorazil domů do Čech a na povedený výlet v Tatrách od té
doby nepřestal myslet. Jezdívám hodně často do Krkonoš, kde to mám moc
rád, ale Tatry, to je z hlediska vysokohorské turistiky úplně jiná
liga.

Hned od září ve mně hlodaly myšlenky stihnout se do Tater ještě během
podzimu vrátit, než tam od 1. listopadu zavřou až do léta turistické
cesty. Nakonec se mi to povedlo v první polovině října a to
v pracovních dnech – měl jsem v práci ještě několik dní
dovolené, kterou už bylo potřeba si vybrat a tak jsem si vzal na pondělí a
úterý 9. a 10. října volno. Rozhodl jsem se odjet v neděli večer a
vrátit se ve středu ráno.

Do Tater se dá sehnat velice levná jízdenka díky společnosti Regiojet,
nejlevnější typ vagónu vyjde na 279 korun z Prahy. U nás
v Ústí nemá Regiojet pobočku a tak jízdenky zajišťuje Čedok.
Samozřejmě lze to koupit i přes počítač elektronicky, pokud má
člověk elektronické bankovnictví. Já se vydal do Čedoku v pátek
odpoledne, měl jsem však velkou smůlu, měli celodenní výpadek internetu
kvůli nějaké poruše a jízdenku mi zajistit nemohli. Mám to prý kdyžtak
zkusit v Čedoku v Teplicích. Jdu rychle na blízké nádraží, vlak
mi jede za pět minut a já směřuji do sousedních Teplic, kde v tamní
pobočce Čedoku jízdenku úspěšně kupuji. Z Prahy do Štrby tu
nejlevnější za 279 Kč, zpátky pak za 399 Kč do lehátkového
vagónu, protože po ranním příjezdu do Ústí půjdu hned do práce, tak
abych to pak nějak přežil. Vracím se do Ústí a nadcházející víkend mi
doma příjemně utíká hraním s dětmi.

Přichází neděle 8. října odpoledne, já balím batoh, kam dávám
i čepici, rukavice, teplý svetr a po půl sedmé večer vyrážím
z domova. Neberu si stan, spacák ani karimatku, teploty v noci mají
být kolem mínus čtyř a tak jsem si radši po internetu našel a telefonem
zamluvil ubytování. V 19:15 odjíždím rychlíkem z Ústí do Prahy
a tam lehce přes hodinu čekám na hlavním nádraží na noční vlak na
Slovensko. Už odpoledne mě smskou společnost Regiojet informovala, že
z provozních důvodů dochází ke změně typu mnou rezervovaného
vagónu. Vydělal jsem na tom, neboť místo původně plánovaného
nejlevnějšího a celkem nepohodlného vagónu bude zařazen vagón vyšší
třídy, samozřejmě za původní cenu. A moje štěstí je dvojnásobné
– číslo mé sedačky totiž bylo 61 a sedačka číslo 61 je
shodou náhod v tom náhradním vagónu umístěna ve velice komfortním
velikém prostorném dětském kupé.

Vyjíždíme z Prahy na čas ve 21:44, cesta je to nad očekávání
pohodlná, kupé má na délku několik metrů, na nohy mám tak nekonečně
místa, vedle mne na sedačce ani nikdo nesedí, tak se dá i polehávat.
Zhruba někde od Olomouce se pokouším pospávat, což se občas i daří
a tak mi cesta rychle utíká a ve 4:50, s mírným zpožděním,
přijíždíme do stanice Štrba, kde vystupuji a kde je ihned zubačkou
přípoj nahoru na Štrbské Pleso.

Ještě za hluboké tmy se starý vlak na ozubnicové železnici šplhá
z výšky 900 metrů nad mořem do výšky přes 1300 metrů, na
pěti kilometrech tak překonává přes 400 m převýšení. Jedou tam
i manželé středního věku, Češi, kteří také jeli nočním vlakem
z Čech a ptají se mě na nějaké informace, budou v Tatrách totiž
poprvé, dostali darem od dětí pobyt u Popradského plesa. Rád jim vše
ochotně vysvětluji a po vystoupení na Štrbském Plese v 5:11 ráno jdu
s nimi asi půl kilometru za městečko, abych jim ukázal, kudy se mají
k Popradskému plesu vydat. Je to asi 5 kilometrů chůze a chtějí
jít ještě za tmy, mají prý čelovky. Děkují mi za pomoc, loučíme se a
já se vracím na nádraží. Je ještě plná tma, teplota kolem nuly a na zemi
lehký poprašek sběhu. Já se rozhoduji čekat nějakou chvíli na nádraží,
oblékám se z cestovního oblečení do teplého turistického a
přemýšlím, na jaký vrchol dnes vyrazím. Dle předpovědi má být dnes
celkem slunečno, zítra ale zataženo se sněžením či deštěm. V srpnu
jsem byl na Rysech, Koprovském štítu a Slavkovském štítu a tak se
tentokrát rozhoduji jít na Kriváň. To je po Rysech druhý nejvyšší volně
přístupný vrchol, jen o pět metrů nižší. Šel jsem na něj
naposledy před dvaceti lety a byla to makačka, to si pamatuji.

V půl sedmé ráno, ještě za tmy, vyrážím z nádraží ve
Štrbském Plese. Jdu kolem stejnojmenného jezera, od vody je veliká mlha. Pak
se napojuji na červenou turistickou značku a tou jdu plus mínus po rovině
asi pět kilometrů přímo na západ. Mezitím se rozednívá a ranní mlha se
pomalu rozpouští. Dychtivě sleduji vpravo ode mne první průhledy lesem na
hory. Tak vida, po dvou měsících zase tady! Paráda! Je brzo ráno, nikde ani
živáčka.

V půl osmé se dostávám k rozcestí u Jamského plesa a zde
opouštím červenou značku magistrály a vydávám se po modré šplhat nahoru
směrem na Kriváň. Bude to dlouhé a těžké. Nejprv jdu pásmem lesa a
doufám, že na mne nevybafne medvěd. Po nedlouhé době se stromy v lese
začínají zmenšovat a já se dostávám do pásma kosodřeviny. Zde se
objevuje první sníh. Obloha je modrá s bílými mraky a zbytky ranních
plujících mlh. Šplhám stále výš, krásné pohledy na okolní zasněžené
hory mě uchvacují, to jsem to dobře vymyslel, že jsem si vzal dovolenou a
vyrazil do Tater! Normálně bych byl touto dobou v práci ve škole, je
pondělí po osmé hodině. Když se otočím, vidím hluboko pod sebou údolí,
které odděluje Vysoké a Nízké Tatry. Nízké Tatry jsou krásně vidět
naproti.

Stoupám stále výš, postupně přibývá sněhu, zatím to je ale se
sněhem v klidu. Horší to je s velmi prudkým nárazovým větrem,
který občas zavane v takové síle, že si ze všech sil přikládám
čepici rukama k uším, aby mi je vichr neprofoukl. Tento silný
nárazový vichr se pravidelně střídá s absolutním bezvětřím, to mi
připadá zvláštní. Chvilku bezvětří, že by šel hrát badminton a potom
zase vichřice, že mě málem shazuje z cesty.

Sněhu už je více, je to čerstvý prašan, který napadl asi minulou noc a
nejsou v něm vůbec žádné stopy. Je tak jasné, že jsem první
člověk, který se dnes na Kriváň vydává. Jednak je pracovní den, podzim a
navíc jsem vyšel velmi brzo ráno. To jsou všechno důvody, proč jsem zde
dnes první. Nad pásmem kosodřeviny už jsou pouze balvany, ale jelikož jsou
dost zasněžené, nejsou často vidět turistické značky, které se na ty
kameny kreslí. Jsou zkrátka pod sněhem. Cesta je většinou jasná. Po
hodině a půl stoupání se dostávám na rozcestí se zelenou značkou, to už
jsem ve výšce nad 2120 metrů. Kriváň vypadá ještě stále jako
velikánská hora, na kterou to bude odtud složité namáhavé stoupání,
i když už jsem téměř v závěru výstupu. Začíná to být velmi
složité, sněhu opět přibylo a značky jsou už pod sněhem až na výjimky
všechny. V balvaništi není ve sněhu často poznat, kudy vede cesta.
Samozřejmě, že pořád nahoru, ale kudy, aby to bylo průchodné a
bezpečné? Nikde nejsou žádné vyšlapané stopy, sníh je čerstvý a nikdo
v něm přede mnou nešel. Musím hledat a prorážet cestu sám, někde
už je sněhu 30 – 40 cm a já do něj snadno zapadám. Prodírám
se skrz sníh, na kamenech je často pod sněhem vrstva ledu a nohy ujíždí,
musím vážit každý krok, tempo je pomalé, každých deset metrů je velmi
namáhavých. Vůbec netuším, jestli jdu po místech, kudy normálně vede
stezka nebo jestli jdu někde úplně jinde. Ale vrchol Kriváně vidím před
sebou, tak zabloudit úplně nemohu, jde jen o to , jestli mnou zvolená
cesta je schůdná a průchozí. Mnohokrát musím šplhat po všech čtyřech
končetinách a pevně se držet ze sněhu vyčuhujících částí kamenů.
Hluboko pod sebou zahlédnu nějaké lidi, nejsem tu tedy úplně sám,
i když jako první příchozí musím vymýšlet a sněhem prorážet
trasu. Ostatní pak půjdou po celý den v mých stopách.

Po půl jedenácté a složitém namáhavém výstupu dosahuji vrcholu
Kriváně ve výšce 2494,7 m n. m. Zdejší vrcholový dvojitý kříž
má na sobě nádhernou velkou námrazu. Hned kousek od něj je hluboká skoro
kolmá propast několik set metrů dolů. Tady kdyby to člověku uklouzlo, je
s ním konec. Výhledy kazí mraky přesouvající se přes okolní hory.
Dávám zde asi dvacet minut pauzu, pití v pet lahvi mi po cestě
částečně zamrzlo.

Pak se vydávám dolů a postupně potkávám různé skupinky lidí
stoupajících na vrchol. Sestup je mnohem jednodušší, cesta už je ode mne a
od dalších lidí prošlápnutá, jde se docela dobře. nahoru to ale není
lehké a jsem svědkem, že se to jedna skupinka rozhoduje otočit a nechtějí
v tom sněhu a ledu riskovat obtížnou chůzi na vrchol. Říkají, že to
nechají někdy na léto. Někteří lidé, které potkávám při mém sestupu,
se mě ptají, jak to vypadá s podmínkami po cestě dále. Popisuji jim,
jak to je, zvládnout se to dá, ale je to namáhavé.

Postupně na mne přichází únava a ospalost. Přeci jen, nevyspal jsem se
příliš, v nočním vlaku jsem měl kupé na sezení, nikoliv lůžko.
V nižších polohách, kde už není sníh, si na chvíli lehám na jeden
velký placatý kámen, ale je mi zima. Když dojdu na rozcestí
u Jamského plesa, lehám si na chvíli na dřevěnou lavičku. Nejradši
bych usnul. Odpoledne přicházím zpět do Štrbského Plesa, počasí se
kazí, zatahuje.

Nocleh mám rezervovaný v obci Gerlachov asi 16 km odtud,
nahlásil jsem při telefonické rezervaci, že dorazím v půl osmé
večer. Mám tedy čas, odpočívám na nádraží ve Štrbském Plese,
svačím, dokupuji zásoby jídla a v 18:13 se vydávám tatranským
vláčkem do Tatranské Polianky. Tam pak musím čekat ještě necelou hodinku
na přípojný autobus a tím dorážím v půl osmé do Gerlachova.
Domluvené ubytování v soukromém ubytovacím zařízení Omega club je
velice pěkné a dobré, já jsem však dost unavený a hlavně ospalý a tak po
horké sprše ihned ulehám do pohodlné postele a okamžitě usínám.

Po dlouhém kvalitním spánku vstávám asi v půl deváté a jelikož
žádný autobus teď nejede, vydávám se pěšky do Tatranské Polianky. Odtud
pak chci dojet do Starého Smokovce a jít pěšky přes Malou studenou dolinu a
dobrodružný přechod přes Priečne sedlo do Velké studené doliny. Ale
uvědomuji si, že je to dlouhá trasa, ve sněhu asi dost náročná, kolem
šesté se dělá tma a já bych mohl být dost v časovém presu, což
nechci riskovat. Proto se ještě cestou pěšky do Tatranské Polianky
rozhoduji, že dorazím zpět na Štrbské Pleso a udělám si pěkný okruh
přes Mlynickou dolinu a Bystrou lávku do Furkotské doliny a zpět do
Štrbského Plesa. To bude tak akorát a bude to rovněž zajímavé, dosáhnu
výšky přes 2300 metrů. Počasí dnes má být ošklivé a má pršet
či sněžit, zatím je však docela pěkně.

V Tatranské Poliance na nádraží zjišťuji, že vlak na Štrbské
Pleso zrovna v nejbližších minutách nejede a tak zkouším stopovat
jako za starých časů za mého mládí, kdy jsem tímto způsobem mnohokrát
křižoval Evropu a to se mi daří a já se pohodlně a rychle dostávám
dvěma auty do Štrbského Plesa. První auto byla dodávka, kterou mladý muž
rozváží zeleninu po velké části Slovenska, každý den najede několik set
kilometrů a druhé auto řídil mladý kuchař, který jel z domova
z Popradu do práce do hotelu na Štrbském Plese.

Ve Štrbském Plese si kupuji k snídani kakaový závin a vydávám se
na trasu, počasí už se zkazilo a začíná sněžit, je úplně zataženo.
Jdu lesem a posléze kosodřevinou k známému vodopádu Skok a i na
této jindy velmi frekventované trase potkávám jen velmi málo lidí. Od
vodopádu Skok šplhám po kovových řetězech dále nahoru do Mlynické
doliny, k Plesu Nad Skokom a pak mířím dále pozvolně do nitra hor.
Počasí je vyloženě ošklivé, vlhké, s občasných sněžením, od
vodopádu Skok ani noha. Postupně přibývá sníh, také je čím dál více
mlhavo. U Čapieho plesa, to už jsem přes dva tisíce metrů nad mořem,
se situace velmi komplikuje. Mlha je čím dál větší a je vidět, že se
žene zespoda napříč Mlynickou dolinou právě sem do těchto míst, kde jí
zarazí hradba hor. Přibylo tu výrazně sněhu, je dost čerstvý. Jednak ten,
který napadl v neděli a potom nový sníh, který připadl teď během
silného sněžení.

Nastává stejná situace jako včera na Kriváni, kameny jsou zasněžené a
není vidět značka. Kolikrát vůbec netuším, kudy pokračovat. Vím, jakým
zhruba směrem, vím, že stále nahoru vlevo, ale to je tak všechno. Mám
vždy velkou radost, pokud nějakou značku sem tam objevím a ujistím se, že
jsem správně. Od vodopádu Skok jsem nikoho nepotkal a ani ve sněhu nejsou od
nikoho přede mnou žádné stopy. To je docela divné, sem se dá navíc sejít
i se sousední Furkotské doliny, pokud člověk překoná horské sedlo
Bystrá lávka. To sem nikdo nešel ani z opačné strany? Je už
odpoledne, takže je to divné. Chápu, že jsem byl včera první člověk na
Kriváni, protože jsem se tam vydal velmi brzo. Ale že teď odpoledne tady
mezi Mlynickou a Furkotskou dolinou prokazatelně dneska neprošla ani noha, to
je zvláštní.

Cesty klouže na zledovatělých kamenech, bořím se do sněhu, kterého
tady nad Čapiem plesem prudce přibylo a nasouvající se mlha už je tak
blízko, že je velmi špatná viditelnost. Začíná to být nebezpečné.
Horské sedlo Bystrá lávka ale už musí být blízko a odtamtud začnu klesat
dolů do Furkotské doliny a situace s mlhou a sněhem se pak zase
zlepší. Podmínky jsou však minutu od minuty horší a horší. Sněhu je tu
už přes půl metru, hlubokého kyprého, zapadám až nad kolena
s každým krokem. Někde vidím velké návěje vyšší než metr.
A to je teprv 10. října! Jsem už těsně u vrcholové hradby hor
oddělující Mlynickou a Furkotskou dolinu, tady někde musí být ten přechod
Bystrá lávka. Ale nedaří se mi ho nalézt, mlha je už veliká,
s každým krokem buď prudce zapadám nebo nebezpečně ujíždím,
značka pod sněhem už není vidět žádná a ve skalách těsně nade mnou
nikde nevidím místo, které by mělo být oním horským sedlem, kudy se
přelézá z jedné doliny do druhé. Viditelnost kvůli mlze je tady jen
pár metrů. Je to velmi nebezpečné, v mlze se tu dá snadno ztratit,
zabloudit, na ujíždějícím sněhu zřítit kamsi hluboko dolů… Rozhoduji
se to otočit, cesta je zkrátka v tomto počasí a těchto podmínkách
neprůchodná a k nenalezení. Při sestupu potkávám skupinu lidí,
první lidi od vodopádu Skok, je to jakýsi instruktor a skupina
středoškoláků či vysokoškoláků. Ptají se mne, co a jak, už sami dost
váhali, že nebudou pokračovat dále a když jim popisuji situaci tam nahoře,
rozhodují se to taky otočit. Totéž pak další tři mladí lidé, které
posléze také potkávám. Už dlouho váhali, jestli vůbec pokračovat a po
mých informacích a popisu situace nahoře v okolí sedla to rovněž
otáčejí. Bystrá lávka je dnes zkrátka nedostupná a neprůchodná.

Sestupuji zpět Mlynickou dolinou, je velice ošklivo, mám úplně mokro
v botách. Kolem čtvrté hodiny přicházím do Štrbského Plesa, na
nádraží se převlékám do suchých věcí. Před šestou se vydávám do
Štrby, noční vlak do ČR mi pojede až v jedenáct večer. Na nádraží
ve Štrbě trávím čtyři a půl hodiny, ale je tam teplo a docela to utíká.
Ve 22:57 přijíždí na čas vlak, mám tentokrát lehátkový vagón, ráno
půjdu hned do práce. Ulehám na lehátko, je to lehátkové kupé pro šest
osob, jsme v něm čtyři, kromě mne dvě paní asi šedesátileté a asi
padesátiletý pán. Je tam dost vedro, bral bych tak o deset stupňů
méně, ležím skoro celý odkrytý. Usínám za Žilinou, budí mě až
palubní rozhlas v Pardubicích. V Praze jsme na čas v šest
ráno a za necelou půlhodinku mi jede vlak do Ústí nad Labem. Tam vystupuji
v 7:40 a ihned z nádraží se vydávám s krosnou na zádech do
školy do práce. V práci to zvládám s únavou dobře, ani
odpoledne na tom nejsem nijak obzvlášť kriticky a spát jdu až normálně
večer.

Podzimní výlet do Tater byl velmi zajímavý a dobrodružný. Ač byl teprv
počátek října, zažil jsem velké množství sněhu a ledu, chození ve
vrcholových partiích bylo velmi obtížné. Na rozdíl od léta byly
tentokrát hory skoro liduprázdné a vypadaly zase úplně jinak, než před
dvěma měsíci v horkém srpnu. Jsem rád, že jsem se v pořádku
vrátil.