Den druhý, pondělí, 21. 7. 2008

St. Petěrburg, neboli Pitěr

Ráno jdu opět prozkoumat letiště a zjistit něco ohledně výměny
peněz. Nacházím dva automaty na výměnu, ale oba jsou mimo provoz. Čekáme
tedy, až se otevře banka na letišti.

Je devět hodin ráno a pořád nic. Provoz na letišti již nabírá na
otáčkách a my tu stále trčíme jenom kvůli tomu, že nemáme rubly.
Škoda, že jsme nenašly tu zastrčenou směnárnu na letišti
v Kaliningradu jako naši čeští spolucestující z letadla.
Kupodivu ani nejsou v odletové hale žádní „směnárníci na
volné noze“ jež jsou často k vidění třeba na
Slovensko-Ukrajinské hranici. Tam jsme tenkrát neměli s výměnou
problém.

Bereme batohy a jdeme zkusit informace s tím, že to z nich
dostanu a nebo aspoň vyžebrám těch pár rublů na autobus. Už se nám tu
skutečně nechce čekat. Naštěstí pro paní na informacích si cestou
všimnu, že už je automat v provozu a tak vesele měníme. Venku před
příletovou halou je stanice autobusů do města. Lístky se kupují
v autobuse a tak dáváme bábušce 16 našich těžce vyměněných
rublů. Vystupujeme na zastávce metra. Uvnitř kupujeme za 160 rublů
kartu na deset jízd + 30 rublů jako záloha na kartu. Cena je
o něco výhodnější a hlavně člověk nemusí vystávat pokaždé
frontu na žeton. I když jako suvenýr jsem si jeden také koupil.

Metro v Petrohradě je pěkně hluboko. Podle očíslovaných lamp a
odhadnuté vzdálenosti mezi nimi to vypadá tak na 50 až 60 metrů
hloubky. Stanice jsou od sebe taky pěkně daleko. V centru Petrohradu se
nachází asi jenom tři stanice. Proto při cestování mezi památkami
člověk využije spíše své nohy, než městskou hromadnou dopravu. Ještě
by šlo jezdit všudypřítomnými autobusy a mikrobusy, ale ty jsme
nezkoušeli. Ve městě jdeme hledat hostel podle průvodce. Po cestě nás
zastavují místní a ptají se, kam potřebujeme nasměrovat. Odpovídáme, že
máme mapu a že to není daleko. Asi po čtvrt hodině Young Hostel nacházíme
a mají dokonce i volná místa ve společných ložnicích. Zatím
platíme jednu noc, protože nemáme vyměněno tolik peněz. Jedna noc nás
vychází na 700 rublů na osobu. Helča si vybaluje, já mám přijít až
v jednu odpoledne. Tak se zatím rozhodujeme, že si zaskočíme vyřídit
registraci víza. Dostáváme Voucher a adresu cestovní kanceláře, která to
za nás vyřídí. Samozřejmě za poplatek. Chvíly hledáme, zjišťujeme, že
číslování je trochu podivné. Lichá čísla na jedné straně a sudá na
druhé, ale zároveň nejsou vzájemná čísla naproti sobě. Takže zatímco
47 nacházíme, 48 je až o půl kilometru dál. Chodba je
ponurá, ale nebojíme se a jdeme do 5. patra. Obrněné dveře na několik
zámků, ale za nimi je kýžená cestovka, co nám to vyřídí. Poplatek
činí 900 rublů, což je dost, ale zase nám odpadne starost
s byrokracií. Kolegové Češi to zkoušeli sami na poště, ale
neúspěšně. Vyplnit asi 8 tiskopisů oboustranně v ruštině, ale
ani s pomocí nějaké místní náhodné kolemjdoucí to nezvládli a
vzdali to. Míříme dále po Něvžském prospektu, což je taková hlavní
tepna středem Petrohradu. Podél ní se nachází různé parky, kostely,
zahrady.

Navštěvujeme sochu Kateřiny Veliké, Gorskij dvor, což je nákupní
středisko v původní secesní budově, kde již tenkráte bylo
zastřešené tržiště. Cestou vidíme krásně zdobenou budovu firmy Singer
– výrobce šicích strojů. Naproti ní, je krásný pravoslavný kostel
se zvláštní architekturou, před kterým se promenáduje pár v kostýmu
a nabízí, že za poplatek se lze s nimi vyfotit. Tito lidé
v kostýmech, se pohybují takřka u všech význačnějších
památek, jak v centru, tak i v okolí Petrohradu. Míříme skrze
Alexandrijský sad, kolem Zimního paláce po nábřeží a sledujeme sjezd
ruské námořní flotily. Později odpoledne ještě procházíme kolem velmi
zdobného kostela spasitele v krvi, do kterého se ale platí vysoké
vstupné a tak si ho prohlížíme jenom zvenku.

Cestou zpět do hostelu ještě jdeme kolem budovy bývalého centra KGB,
které si velmi opatrně fotím, člověk nikdy neví, zda to třeba není
zakázané a nechci se dostat do křížku s policisty. Potkáváme hojně
trolejbusů, co vypadají, že už 30 let nemají jezdit a taky hojně
tramvajové koleje, ale zatím žádnou tramvaj. V průvodci píšou, že
tramvajová síť je hustá (pravda) ale koleje jsou v dezolátním stavu
(slabé slovo) a tak jezdí tramvaje velmi pomalu a občas se stane, že
i vykolejí. Což vzhledem ke kolejišti přes které často jdeme mě
nijak nepřekvapuje. První den v Petrohradu jsme zvolily převážně jako
okružní vyhlídku a od zítřka již začneme navštěvovat
i interiéry.